Tak a už je to tady. Konečně den, kdy si užiju dárek k svátku od Laďky. Jelikož už mám s adrenalinovýma zážitkama trochu zkušeností, tak snídaně byla velice decentní - chleba s máslem a medem a černý čaj. Na místo jsme dorazili čtvrthodinu předem, ale vzápětí mi přišla sms, že se začátek odkládá o půl hodiny. Šli jsme se teda trošku projít a podívat se po okolí hotelu Vega v Pozlovicích. V průběhu čekání jsem si ještě promítal vzpomínky na to, co jsem viděl zhruba před měsícem, kdy jsme byli místu činu omrknout, abych aspoň trochu věděl, do čeho jdu. Kopec se zdál být mírný, rychlost kdejaká žádná, skoro jsem si říkal, že to snad ani žádný adrenalin nemůže ve mě vyrobit. Pak přišla ta chvíle, kdy si mě pořadatelé zavolali. Plný odhodlání a elánu jsem přistoupil ke kouli, které se říká Zorb. Zážitek se jmenuje Zorbing a já budu Zorbonaut.
Když jsem vlezl dovnitř a instruktor mi říkal, že se mám tam a tam připoutat, pojal jsem trochu podezření. Zapnul jsem tříbodový pásový systém, nohy si uchytil suchými zipy a zapřel jsem se rukama do rukojetí. Ležel jsem na zádech hlavou ze svahu dolů. Když do mě pro jistotu ještě trochu strčili, abych prý dojel až dolů, začalo se kolem všechno točit. Chvilku jsem byl nohama vzhůru, chvilku jsem visel v popruzích, pak zase na zádech dole a tak to šlo pořád dokola. Rychlost pomalu jak v odstředivce, valil jsem z kopce dolů a nestíhal jsem vnímat.
Dole mě pravda museli trošku ještě popostrčit, protože balón je dělaný pro dva, takže díky nedokonalému vyvážení jsem vpodstatě nedojel do cíle, ale byl jsem věru rád, že už jsu na rovině a všechno to kolem mě už zase stojí. Odpásal jsem se, vyskočil jsem z balónu a hajdy zpátky nahoru na druhou jízdu.
Ale pozor změna! Tentokrát jsem ležel hlavou do kopce, takže při jízdě jsem rotoval hlavou napřed. Myslel jsem, že to bude lepší, že si okolí zevnitř aspoň trochu prohlídnu, ale opak byl pravdou. Po dojezdu jsem měl žaludek a mozek tak rozhozené, že jsem musel dobře čtvrt hodiny zhluboka dýchat, abych nechodil jak ožrala za bílého dne :-)
Zážitek obrovský, nikdy bych nevěřil, že pohled zvenku a zevnitř může být tak hrozně rozdílný. Jak mi pak Laďka řekla: "Hurá, snad jsem Ti ten adrenalin zas na nějakou dobu vytloukla z hlavy." A myslím, že má ženská jedna zase pravdu ;-)
Po takovém dobrodružství si zasloužím pořádnou odměnu. Jeli jsme s našima na oběd k Dionýsovi a dali si opět chobotnici na grilu. Takový dvojnásobný zážitek za jeden necelý den, tomu říkám "Carpe Diem". Tak hurá na další, ať jich je co nejvíc tak krásně prožitých.
