Včerejší datum bylo zase tak trochu slavnostní a protože Pavlík ve čtvrtek přijel ze služebky asi ve dvě ráno, do práce šel kolem oběda, tak nestihl kytku... Nechal si to až na pátek a i když jsem protestovala, že nemusí každý měsíc nosit kytku, odbyl mě se slovy, že to nedělá proto, že musí, ale proto, že chce. Co na to říct? Samozřejmě, že mě to potěší, které ženské by to neudělalo radost? Někteří to možná okomentují slovy, že nás to přejde, že jsme spolu chvilku a že za pět let to bude jiné, ale já si myslím, že když se budeme snažit, aby nám to nezevšednělo, že to bude stejně krásné a vzácné, jako to je doteď. Už jsme spolu dva a půl roku, to není zrovna málo a pořád je to stejně úžasné. Trefně to Pavlík vyjádřil na naší dovolené v USA, kde se nás někdo ptal, jestli máme "honeymoon" a Pavlík na to odpověděl že máme "honeylife"...
Uvidíme za měsíc, to budeme mít první výročí svatby :-) A i když jsme spolu už nějaký ten pátek, pořád je něco poprvé...
