Naše malá... Zatím :-) Teda ještě je ve stadiu chystání, protože nějak není času, ale určitě brzo pověsíme všechny naše zážitkové certifikáty.
Nějakou dobu nám to všechno leželo schované v šuplíku, až jednou, jsme si řekli, že by to chtělo pověsit, třeba do pracovny, ať to máme na očích a ať nám to připomíná, co všechno jsme spolu zažili a prožili.
Třeba let balónem. To mi dal Pavlík k svátku jen pár měsíců po našem seznámení. No, myslela jsem, že ho přerazím, protože se strašně bojím výšek a už jsem viděla, jak se někde zřítíme a podobně. Samozřejmě, že ze začátku jsem se nedívala, jak stoupáme, ale protože v koši s náma byla i malá holka, tak sedm, osm let, nemohla jsem být větší posera než ona, hlavně, když ona se nebála a sledovala všechno. Nakonec jsem si řekla, že jestli se máme zabít, aspoň si to předtím užiju a fotila jsem o sto šest. Taky zrovna ten rok byla premiéra Vratných lahví a kdo to viděl, ten si jistě vzpomene na scénu, kdy balón přistával přímo v rybníku. Ano, Pavlík to měl naplánováno opravdu úžasně, taky jsme přistáli u rybníka. Naštěstí... Pár dní na to jsme měli letět na prodloužený víkend do Říma a protože to byl můj první let letadlem, celkem jsem se bála, po všech těch nehodách, co se pořád stávají, ale po letu balónem musím říct, že už mi to ani pak nevadilo...
Nebo náš výlet v Norsku na širé moře, na velryby. Když na lodi, která se celkem houpá na velkých vlnách plujete snad hodinu, je vám jasné, že nazpátek nedoplavete ani omylem, no a to ani nemluvím o teplotě moře v červnu v Norsku, i když je u nás zrovna léto, tam je právě zima. Takže po nějakém tom houpání, které jsem ustála i bez zelené barvy v obličeji (ač je to jinak moje milovaná a jediná barva, v celém obličeji ji mít nemusím), jsme dojeli na určené místo, loď se zastavila a my jsme jen čekali, až posádka zavolá "Diving", ukáže nám kde a my jen namíříme fotoaparáty daným směrem a budeme si přát, ať se snímek povede, protože velryba hodí malou šipku, na pár sekund a pak už jen pořídit nádherný snímek, jak jí trčí ploutev nad vodou. Nám se povedlo a fotky jsou krásné. Musím říct, že zážitek to byl úžasný...
Pak mě Pavlík dlouho přemlouval na svatební cestě, ať se jdeme potápět, no ukecal to na ponorku, říkala jsem si, že pokud tam zůstaneme, ať nás aspoň neožírají ryby... Potápěli jsme se v malinké, kulaté ponorce, pro 5 lidí, bylo to úžasné. Vezli nás kousek na moře, ne moc daleko, kde byla hloubka asi 30 metrů, skočili jsme do ponorky a hurá dolů. Byl tam potopený vrak lodi, na kterém už se uchytily korály, spousta ryb, no ta půl hodinka utekla strašně rychle, zase jsem musela Pavlíkovi dát za pravdu, že zážitek nezapomenutelný...
Helikoptéra... Nikdy by mě nenapadlo, že poletím helikoptérou... Když jsme letos v dubnu vyrazili na měsíc do USA, poznávat národní parky, v Grand Canyonu nabízeli výlet helikoptérou. Pavlík hned ožil a začal vymýšlet. Mně to bylo jedno, jestli se nezabijeme v letadle do Ameriky, tak holt spadneme do Grand Canyonu, ne? Všechno teda předem zamluvil, zaplatil a tak jsem čekala, jak to dopadne. Cestování po Americe jsme si užívali, o stravovacích návycích a chování rozežraných Amíků se tu zmiňovat nebudu, to bych se rozohnila na dlouho :-) Když jsme dorazili do Grand Canyonu, byla celkem kosa, hodně foukalo a tak aspoň vyhlídka na let byla něco, na co jsme se mohli těšit. Den před letem jsme se ptali na recepci a sami nevěděli, co bude, prý kvůli větrnému počasí se nelítá, kdoví, co bude zítra... Naštěstí, další den se vyčasilo, sluníčko vylezlo, přestalo foukat a my jsme dojeli na letiště natěšení jako malé děti. Samozřejmě, pár zápichů hned předem. Těsně před odletem nám řekli, že žádné, ani malé tašky sebou mít nemůžeme, takže Pavlík letěl zanést všechno do auta, mezitím volali "Kabak" (celostátní podoba jména Cabák) a Pavlík nikde. Tak jsem se hlásila, paní si mě odškrtla, pak zavolala Kabak ještě jednou, dodala Misis, tak jsem se hlásila ještě jednou, paní byla totálně zmatená, tak jsem jí povysvětlovala, že drahý můj hned přijde. Pavlík dorazil, stáli jsme nastoupení k odchodu a Pavlík si ještě honem odskočil. Samozřejmě, že nás zase volali, opět jsem se dvakrát hlásila a Amíci zmatení jak včely v zimě. No, povedlo se, odletěli jsme a musím říct, že tak, jako mě Grand Canyon zezačátku zklamal, prostě jen velká díra a nic, tak let mi to stonásobně vynahradil. Letělo se i úplně jinak, než v letadle, bylo to příjemné, užívali jsme si ten fantastický výhled a když jsme se začali vracet, úplně jsem byla v šoku, že hodinka už uplynula.
Takže, zážitků plno, ty nám nikdo nevezme a doufám, že zážitků bude v budoucnu ještě dost. S nimi je ten náš život barevný a prostě krásný...
