Tome!!! Kde jsi (jsme)???
Na dnešní ráno jsem nastavil budíka zase na 6 hodin, abysme, podle informací v průvodci, stihli Popocatepetl při východu sluníčka, kdy ještě není schovaný v mlze a mracích. Laďku jsem o této ranní skutečnosti bohužel nestihl informovat, protože večer usnula dřív, než jsem to vymyslel :-)
Byla proto ráno velice nemile překvapená, že zase na dovolené vstáváme za tmy (a bez kávy, pozn. Laďky) a že ju tak rychle ženu z postele ven. Za což se jí ještě jednou omlouvám :-) Vylezli jsme na pyramidu, která je teda skoro celá zarostlá a je na ní z venku udělaný aji chodník a schody a dorazili jsme nahoru přesně ve chvíli, kdy se sluníčko začalo objevovat za protějšími horami. Popocatepetl měl být tímto vycházejícím sluníčkem krásně nasvícený, hlavně jeho zasněžený vrcholek. Nikdo nás ale nevaroval, že i po ránu může být takový opar, že zase nic neuvidíme. Tak jsme si aspoň zašli zpátky na hlavní náměstí na snídani. Dali jsme si něco, co jsme podle názvu nepoznali. Když nám za chvíli donesli smažené vajíčka, trochu nám za 65 pesos (x 1,5 na české koruny) na osobu spadla čelist. Ale když jsme se do toho pustili, okamžitě jsme přestali litovat. Smaženice byla výborná a byla s kouskama rajčat - vyzkoušejte. K tomu jejich výborné hnědé smažené fazole, pečivo, čaj nebo kafe a 2dl čerstvě vymačkaného 100% džusu z pomerančů. A to všechno na náměstí, kde se pomalu probouzel život do nového dne.
Trochu se nám snídaně protáhla, takže jsme na cestu vyráželi až v 10. Jeli jsme se podívat do koloniálního městečka Taxco, které bylo založeno kapitánem od dobyvatele Hernána Cortéze někdy kolem roku 1530. Cestou tentokrát zaperlil Tom. Jeli jsme po pěkné cestě v řadě několika aut, takže správným směrem, když Tom zavelel odbočit doleva. Tak jsme ho poslechli. Dostali jsme se na úzkou, trochu rozbitou cestu. Že by nějaká tajná zkratka? Ve chvíli, kdy jsme byli na mostě přes dálnici, Tom prostě a jednoduše zavelel: "Odbočte vpravo a jeďte na dálnici!" I když máme auto půjčené a kompletně pojištěné, toto jsem si fakt netroufl :-) Za mostem jsme se otočili a vrátili se na původní hezkou cestu a pokračovali přibližným směrem s dálnicí dál. Tom trasu hbitě přepočítal a nic nenamítal. Ukázal, že za asi 10 km po průjezdu městečkem Atlixco se na tu dálnici napojíme. To jsem mu ještě věřil. Když ale ukázal, že máme jet přes tamní Zocalo (hlavní náměstí) přímo rovno, i když tam žádná cesta není a nikdy ani nebyla, a pak vyloženě kašlal na jednosměrky a vesměs pořád nás hnal někam do protisměru a přitom tam měl možná jenom každou desátou ulici, řekl jsme dost, vypnul jsem mu zvuk a řídil jsem se intuicí. Tom sice stále přepočítával a já jsem si pořád jel podle svého, ale aspoň jsem měl díky němu představu, kam se asi tak máme dostat. Po víc jak půlhodinovém ježdění občas v protisměru, protože oni mají značku směru v ulici naznačenou šipkou pod názvem ulice, jsme se nakonec vymotali a dostali na dálnici správným směrem.
A tady už máme pár ukázek z místních silnic. Vlevo nahoře - přeprava zvířat. Vpravo nehoře - prodej zmrzliny. Vlevo dole - prodej jídla a pití. Vpravo dole - pastviny.
Do Taxca jsme dojeli ještě díky průjezdům některými ucpanými městy s asi hodinovým zpožděním oproti původnímu předpokladu, čili až celkem dost odpoledne. Hned po příjezdu nás začali nahánět průvodci s mapami města a určitě i domluvenými taxikáři, protože parkování nebylo nikde značené a v úzkých uličkách se nedalo nikde zastavit. Vůbec nevím, jak tak rychle poznali, když jsme kolem nich projížděli, že jsme turisti ;-) Odchytit jsme se ale nenechali a zaparkovali jsme kdesi u nějakého úřadu nebo co to bylo, poslali jsme k nebi přání, aby tam autíčko zůstalo a bez pokuty, a vyrazili jsme do města. Cesta byla do hodně velikého kopce a taky hodně úzká. Navíc co chvíli tam jelo nějaké taxi - buď starý brouček nebo větší volkswagen van pro asi 8 lidí. Chlapci řidiči měli co dělat, aby se těma uličkama procpali.
Naštěstí to byly skoro všechno zase jejich oblíbené jednosměrky. Došli jsme na Zocalo celí ufunění a spocení, chvilku jsme si odpočinuli na lavičce ve stínu pod stromy a vydali se na další obhlídku města. Podle průvodce se tu v době založení města našlo stříbro a opravdu každý druhý obchod bylo stříbrnictví. Obešli jsme kousek města a našli jsme si příjemnou restauraci pro pozdní oběd.
Když si člověk objedná něco k jídlu, automaticky dostane předkrm v podobě tortilek a různých omáček. Některé jsou normální, jiné jsou pikantní a občas se najde i nějaká pálivá.
Seděli jsme až na balkóně nad náměstíčkem s kašnou, kde pořád byli nějací turisti, nějací domorodci a taxíci a taxíci a taxíci - prostě neustálý šrumec. I když chodníčků a cestiček tam jsou snad tisíce (všechny úzké a neskutečně strmé), tak cestu k autu jsme našli v pohodě. Autíko na nás čekalo přesně tam, kde jsme ho nechali a bylo celé. Pro jistotu jsem si při odchodu od auta uložil do navigace aktuální polohu, kdybysme se tam někde přece jenom zamotali. Poděkovali jsme a vydali se na cestu zpátky.
Tom navigoval ostošest až opět ke zmíněnému městečku Atlixco, kde jsme jeli po dálnici, nad námi byl nám známý most z dopoledne, když Tom opět bezostyšně prohlásil, ať zabočíme doleva. Ze stejných důvodů jako předtím jsme ho ignorovali a pokračovali po dálnici dál. Po příjezdu do Puebly nás Tom zavelel na jednu boční cestu, která se po pár desítkách metrech změnila na šotolinu. A protože před náma jelo pár aut, tak jsme taky pokračovali. Projeli jsme kolem místní cementárny a pak se napojili na krásnou čtyřproudou silnici, kterou měl Tom zobrazenou jako slepou. Určitě ale byla starší než 1/4 roku, což je doba, po které jsou u Toma uvolňovány mapové aktualizace. Takže takovou krásnou a širokou cestu Tom zmapovanou nemá, ale šotolinovo-cementovou ano :-) No, hlavní je, že nás dovedl.
Ještě jsme si na večer byli koupit vodu na druhý den a v obchodě jsme potkali pár bělochů, ze kterých se po chvíli vyklubali češi, jedoucí na krátký zájezd po výstavě v Mexico City.
