Sobota 28.5.2011
Cenote a zmrzlina

Původně jsme plánovali, že budeme psát každý den jeden zápis, ale práce a ostatní povinnosti a záliby nám občas dělají čáru přes rozpočet, takže se intervaly mezi příspěvky nepravidelně protahují. Doufám proto, že jste neztratili nit od posledního zapsaného dne a jestli čirou náhodou jo, tak si ho prostě přečtěte znovu ;-)
Ale teď už je tu další den naší dovolené :-)

Dneska jsme měli volnější plán. Pouze přejezd na další místo a koupání v cenote (díra v zemi s vodou). Když jsme se odhlašovali ze zatím nejkrásnějšího ubytování, seděl u recepce jeden pán, který si nás pamatoval ze včerejška a hned začal: "Dobrý den. Jak se máte?" Tyto věty na nás promluvil, jak se říká, hezky česky. Trochu jsme si s ním popovídali, teď už anglicky, a doporučil nám trošku pozměnit náš plán. Původně jsem chtěl jet do cenotů Cuzamá, ale pán říkal, že si tam musíme najmout vůz tažený koněm a že navštívíme 3 cenoty a že na každou máme jenom 20 minut. To znamená žádné velké nebo vůbec žádné koupání a doporučil nám jinou cenote - Ik-Kil (bohužel lepší odkazy na cenoty jsem teď narychlo nenašel).

Přejeli jsme tedy do městečka Piste, nedaleko archeologického naleziště Chichen Itzá, které nás čeká zítra, a hledali ubytování. Tady, na Yucatánském poloostrově, je už hodně cítit duch západní civilizace. Každého turistu obrat, podvést, přečůrat. Ceny za ubytování už jsou psané za osobu a ne za pokoj a všichni vám tu budou vykládat, jak ta jejich cena je nejlepší a jak jste jejich přáteli. Zastavili jsme u hotelu Stardust a šli se poptat. "Dám vám super cenu - $45USD - 500 pessos". Tak jsme se šli podívat na pokoj. Nebylo to úplně super, ale za tu cenu by to celkem aji šlo. Nakonec jsme se ale rozhodli, že se ještě podíváme jinde. Najednou jsme ale dostali bez jakýchkoliv jiných řečí, dlouhého přemýšlení a přemlouvání cenu skoro poloviční. Za 300 pesos to bereme. Vyložili jsme kufry, hodili do pokoje a zjistili jsme, že tam nefunguje záchod. Jak je vidět, nestačí se podívat, jestli je na záchodě prkýnko, příště ho musíme zrovna aji vyzkoušet :-) Nechali jsme si tedy vyměnit pokoj a šlo to bez problémů.


Vyrazili jsme do blízkého parku, kde se nachází doporučená cenote Ik-Kil. Lidí tam bylo celkem dost, ale jak jsme záhy zjistili, spousta jich je tam na organizovaném výletu, takže na všechno mají omezený čas a pak honem rychle do autobusu a jet někam dál. V tom jsme měli výhodu. Nikam jsme nespěchali, nic nás netlačilo. Díra do země to byla pořádná. Velký průměr, skoro přesný kruh, celkem dost hluboká, alespoň po hladinu vody. Voda byla čisťounká, ale taky trochu chladnější. Plavání bylo krásné, osvěžující a netradiční. Kolem nás plavaly rybičky, kolem dokola po stěnách byla hustá zelená vegetace a z vrchu na nás hleděli lidi a lítali tam ptáci. Zdrželi jsme se přiměřeně dlouho na osvěžení a už se tam hnal další dav z dalšího autobusu. Zašli jsme si proto v přilehlé restauraci na jídlo. Podávali ho formou bufetu - každý si nabere co chce a kolik toho chce za jednotnou cenu. Jídlo nebylo tak dobré, jak předešlý den v Uxmalu, výběr taky nebyl bůhví jaký, obsluha ne zrovna dvakrát příjemná a při placení pan vrchní neopomenul připomenout, že spropitné ještě není zahrnuto v ceně. Za takový přístup si ho od nás rozhodně nezasloužil.

Po návratu do hotelu jsme se šli v podvečer ještě projít po městečku a místní lidi se na nás usmívali, zdravili nás a byli celkově příjemní a přívětiví. Protože i teď bylo ještě pořád vedro, dali jsme si zmrzlinu. Jakou nejexotičtější chuť zmrzliny jste kdy měli?


My jsme si teď vybrali pomerančovou, na tom nic exotického doopravdy není, ale byla navíc s chilli. A opravdu zmrzlina napřed ochladila jazyk, aby ho za pár vteřin příjemně rozbrněla přidaným pálivým chilli.

Pátek 27.5.2011
Milión motýlů a Sandonorico

Pro dnešní den jsem připravil změnu programu. Nepojedeme přes Uxmal do Meridy, ale přes Edzná do Uxmalu a pokud bude dobrý čas, tak dojedeme do Meridy nebo v Uxmalu zkusíme najít něco na přespání.

Vyrazili jsme z Campeche a hned v první dědince se Tom ztratil. No, budiž mu odpuštěno, protože kdo by se taky vyznal v Číně, že jo? Dědinka se tak totiž jmenovala - China. Co se musí ale Tomovi nechat, má náhled mapy, kudy je cesta plánovaná, takže když se ztratí, podíváme se tam na přibližný směr, kterým máme jet a nějakou cestu prostě najdeme sami. Většinou se pak s Tomem zase sejdeme na jeho plánované cestě. A když ne, tak si cestu přeplánuje podle aktuální pozice a zase jedeme spolu. Po průjezdu touto dědinkou už byla cesta do Edzná naštěstí značená i značkama. Navíc, Tom nemá ve své aktuální nabídce tuto turistickou atrakci vedenou, takže cílové místo jsem jen tak tipoval podle mapky, kterou Laďka našla v posledním hotýlku. Neminul jsem se o víc jak 2 kilometry, takže jsme v pořádku a hned napoprvé dorazili na správné místo.


Namazali jsme se a vyrazili do džungle. Archeologické naleziště není z největších a na hlavní pyramidu se pro změnu nesmí lozit. Prohlídka se nám tím trochu zkrátila.

Dalším místem byl Uxmal, který Tom teda taky nemá v nabídce, takže zase jsem jenom podle mapy tipl cílový bod. Jakmile jsme se z Edzná dostali zpátky na hlavní cestu, byli jsme jak v pohádce. Všude kolem samý motýlek, až jsem musel zpomalit, abych jich moc nenabral na kapotu auta. Na každém metru ve všech směrech od nás bylo snad 10 motýlů, takže celkem v dohledu kolem nás jich byly desetitisíce. Hemžili se svým typicky chaotickým pohybem. Jeli jsme tak několik kilometrů a bylo to úžasné. Bohužel se to nedalo vyfotit, byli příliš malí a rychlí.

Pak cesta pokračovala dál dlouhýma rovnýma úsekama, zatáčka jednou za 10 kilometrů. Naštěstí to tady opět jistili směrové značky, takže to bylo v pohodě. Uxmal je ale už v sousedním státě Merida, takže jsme museli přejet přes "hranice". S touto si hezky vyhráli, už z dálky byla vidět a okamžitě se mi v hlavě vybavila slavná brána do Sandonorica z Nekonečného příběhu.


Po příjezdu do Uxmalu nás zastavila nějaká místní pracovnice ve vyšívaném kroji, tak jsme po předchozích zkušenostech s průvodci hned pojali podezření. Paní byla milá a usměvavá, hned začala, jestli mluvíme španělsky, francouzsky nebo anglicky. To už jsme trochu zpozorněli, protože místní průvodci takhle nikdy nezačínali. Tak jsme si ji poslechli a povídala samé zajímavé věci. Dostali jsme slevovou poukázku do místní restaurace na oběd, vysvětlila nám, že vstupenku z dnešní prohlídky můžeme použít i pro vstup na noční světelnou show a nakonec nám ještě nabídla ubytování hned vedle pyramid, pochopitelně taky se slevou. Jako první jsme tedy zašli na oběd. Dali jsme si jedno z místních meníček za výhodnou cenu. Jako první předkrm byla nějaká místní roláda z kukuřičného těsta, plněná masem, cibulí a ještě čímsi. Dalším předkrmem byl ovocný koktejl podávaný ve vydlabaném pomeranči. Pak byl hlavní chod. Já jsem měl rybičku na smaženém česneku s restovanou cibulkou v limetkovém oleji, Laďka si dala krevetkové těstoviny. No a na závěr jsme ještě měli sorbet z Mamey. Nevíme přesně, co to bylo (od turistického průvodce u vedlejšího stolu jsme jenom slyšeli, že to je tropické ovoce), ale bylo to výborné.


Celý oběd na jedničku, tak jsme se rozhodli tu přespat. Zašli jsme za paní, která nás při příjezdu tak hezky navnadila. Usmála se a šla nám ukázat pokoj. Hned před budovou, kterých tu bylo několik a v každé bylo 8 pokojů, byl v zahradě bazén. Pak nám řekla, že ať už tady budeme bydlet kdekoliv, můžeme se jít okoupat do kteréhokoliv bazénu, protože tam byly celkem 4 a zavedla nás dál dozadu k dalšímu, aby nám všechno ukázala. To soukromí nás lákalo víc, tak jsme ji poprosili, jestli bysme mohli bydlet až tady vzadu.


Šli jsme s ní zpátky na recepci pro jiný klíč a pokojíček byl ještě hezčí, s panoramatickým výhledem a postel dokonce s nebesy. Někomu by to mohlo připomínat moskytiéru, ale pro nás to byla nebesa. Vzali jsme tedy tento pokoj, ubytovali jsme se a honem jsme vyrazili na obhlídku pyramid, abysme tam pak nebyli zase poslední. Opět se nám nabízela spousta průvodců, ale všechny jsme statečně odháněli. Prohlídka nám zabrala celkem dost času, a to i proto, že Laďka na jednom skoro ukrytém místě objevila sovu.


Chvíli jsme ji samozřejmě pozorovali, chvíli fotili a tak nám čas rychle ubíhal. Je pravda, že jsme zase nestihli obejít úplně všechno, ale to nejdůležitější a nejhezčí jsme zvládli.


Po návratu jsme se šli honem okoupat do bazénu, protože večer měla být světelná a zvuková show a paní říkala, abysme tam kvůli dobrým místům byli tak půl hoďky předem. Všechno jsme stihli i včetně malé večeře a už jsme stáli ve frontě. Byli tam i nějací Američani, které jsme viděli odpoledne na prohlídce, tak jsme se jich ještě pro jistotu zeptali, jestli ty odpolední lístky skutečně platí i na tuto večerní show. Ujistili nás, že jo a navíc nám dali tip, kam si máme sednout, abysme dobře viděli.


Představení začalo už za šera, ale tady, blízko rovníku, se stmívá hodně rychle, tak to vůbec těch prvních pár minut nevadilo. Představení bylo krásné, i když bylo jenom ve španělštině. Pyramidy a ostatní pozůstatky měli krásně nasvícené, barvy se měnily a vykládali k tomu příběh z Mayských dějin.


Mayský posvátný had - bůh Quetzalcoatl. Přes den si ho na zdech nikdo nevšimne, ale při noční show, když je takto krásně nasvícený, je nádherně vidět.

Čtvrtek 26.5.2011
Olmékové

Muzeum v přírodě "La Venta" - tak se jmenovala naše dnešní zastávka. Muzeum se nachází přímo ve městě Villahermosa, kde jsme taky přespávali. Na recepci hotelu jsme našli letáček, kde o něm psali. Já jsem si z internetu matně pamatoval zobrazenou příjezdovou cestu. Na letáčku byla psaná adresa "Adolfo Ruiz Cortines". Bez čísla, bez čehokoliv dalšího. Už tam ale nenapsali, jestli "avenida" nebo "boulevard", protože podle Toma tu byly obě dvě. O muzeu "La Venta" Tom bohužel nikdy neslyšel. Tak jsme se prostě vydali na cestu. Po pár kilometrech jsme uviděli ceduli se šipkou "Muzeo La Venta". Hurá, jedeme správně. Když jsme se ale ocitli na kraji města a žádnou další ceduli jsme mezitím už neviděli, trochu jsme znejistili. Otočili jsme to na první křižovatce zpátky do centra, že se tam prostě někde poptáme. Průjezdy městem tady mají řešené tak, že uprostřed jsou tři pruhy každým směrem oddělené trávníkem s palmama. Pak jsou další trávníky s palmama po obou stranách těchto rychlých pruhů a za něma jsou pak další dva pruhy každým směrem. Tam už se dá na křižovatkách odbočit nebo uhnout do postranní uličky. Z těch třech prostředních pruhů se to nedá. Místy jsou přejezdy mezi třemi rychlými pruhy a dvěmi bočními, místními, pruhy. Vždy jeden přejezd zešikma buď ze tří rychlých do dvou pomalejších nebo naopak. My jsme samozřejmě jeli v těch rychlých třech, protože v těch postranních byla po ránu celkem zácpa. Asi po deseti minutách jízdy směrem do centra najednou Laďka zahlásila, že tam byla cedule "Muzeo La Venta 1km". První cedule od začátku města na tak významnou turistickou atrakci. Honem jsem začal hledat šikmý přejezd do pomalých pruhů. Naštěstí jsme ho po chvilce našli a druhá cedule už hlásila muzeum za 300 metrů. Sláva, našli jsme ho i bez navigace :-) Vzali jsme si foťáky, peníze a pití a vyrazili jsme.


Hned u vchodu nám chtěli pití sebrat, že prý se dovnitř nesmí s jídlem ani s pitím. Když jsme se hlídače zeptali, jestli tam jako máme být 2 hodiny bez pití, začal vykládat cosi o bublinkách. Tak jsme mu řekli, že tam máme čaj, otevřeli jsme flašku, aby viděl, že to nebublá a najednou to šlo. První část muzea je malá zoologická zahrada. Hned na úvod jsme viděli želvičky s krokodýlama. Pochopitelně v jednom výběhu, jinak by to nestálo za takovou pozornost. Pak ještě na závěr jsme viděli i želví taxi - jedna želva si v klidu lebedila na zádech krokodýla.


Další část už byly kamenné sochy z olméckého osídlení. Celé to bylo venku, všude kolem stromy a džungle. Taky tam kolem nás nebojácně pobíhali nosálové, tak to byla skoro ještě větší atrakce než ty sochy.


Vedro bylo jako každý den obrovské, podle předpovědi před 14ti dny na internetu mělo být 42°C. Naštěstí tu už nikde, kromě pobřeží, není turistická sezóna, tak aspoň těch lidí tu je všude míň, nemusíme se nikde mačkat a všechno máme takříkajíc jenom pro sebe.

Když jsme si to všechno v klidu prošli, totálně splavení jsme dorazili do auta, nastavili Toma na další cíl našeho putování a vyrazili jsme. Jeli jsme do Campeche na noc. Cesta nebyla nejdelší, moc aut na cestách taky nebylo a příjemně to utíkalo. Jeli jsme přes dva větší mosty přes řeky, které se kousek dál vlévaly do moře. Všude byly loďky rybářů a spousta restaurací z dálky zvala na rybičky a mořské potvůrky. Protože tuto krmi oba můžeme v téměř neomezeném množství, našli jsme si jednu přímo na břehu široké řeky a napravili jsme si chuť ze včerejšího dne v Agua Azul.

Pokračovali jsme dál po skoro prázdné, hezké, široké cestě po pobřeží Mexického zálivu s nádhernýma písečnýma plážema a úžasnou azurovou vodou. Celá tato pobřežní cesta byla 100, možná i víc, kilometrů dlouhá a na všech těch plážích dohromady bysme místní koupající se lidi napočítali na prstech ruk. Taky jsme si na chvíli na jedné pláži zastavili a šli se podívat na moře. Bylo to u nějaké restaurace a měli tam udělané krásné sochy s místními motivy. Měli tam i indiánský trůn, tak jsme si na něho oba postupně sedli, nafotili se a užili si chvíle moci.


Pak už jsme šli blíž k moři a cosi nám začalo křupat pod nohama. Tisíce a milióny mušlí všech tvarů a velikostí se táhly v několika řadách podél vody. Laďka jako správná žena, sběračka, se na ně hned vrhla. Pár jsme si jich samozřejmě vzali domů. A kdo našel ty nejlepší, největší a nejhezčí? Samozřejmě Laďka, má díky miliónleté evoluci výborně vyvinutý zrak a smysl pro sběr.


K večeru jsme přijeli do Campeche a začali jsme hledat ubytování. V prvním hotelu totálně plno, ve druhém, i když s výhledem na moře trochu přemrštěné ceny pro náš rozpočet. Cestou mezi hotely jsme uviděli pěknou pizzérii, tak jsme se tam vrátili pro doplnění sil před dalším hledáním a taky, abysme nejedli až úplně pozdě v noci. Dali jsme si místní pizzu s trochou pálivé omáčky. Nebyla špatná, ale v Palenque byla rozhodně lepčejší. Do Toma jsme zadali další hotel a vyrazili jsme. Byl moc hezký, v koloniálním stylu, s velkou postelí a taky dost prostorný. I když cena byla taky nadprůměrná, vzali jsme to.


Už se stmívalo a jestli bysme po další půlhodině hledání našli hotel o 100 pesos levnější, tak to si radši užijeme bazén, který tady měli. Byli jsme tam sami a krásně jsme si ho užili. Byl jakoby uprostřed domu, pod otevřenou oblohou a ze všech 4 stran obklopený zdmi - krásné soukromí.

Středa 25.5.2011
Relax

Na dnešní den jsme měli naplánovaný odpočinek u vody. Začali jsme u vodopádu Misol-Ha. Jak už jsme psali dřív, končí období sucha, tak i tento vodopád měl celkem malý průtok (alespoň ve srovnání s fotkama na internetu a na pohledech). Nicméně i tak bylo vody dost a největší atrakcí tohoto vodopádu je to, že si ho můžete prohlídnout i zezadu, z pod převisu, přes který padá dolů.


Je tam udělaný krásný chodníček džunglí a dostanete se až do místa, kde za vámi je skála a před vámi padá voda. Vodopád se dá obejít až na druhou stranu. Tam je malá jeskyně, ale je tam bohužel tma a čelovku jsem nechal v autě, takže jsem se moc daleko nedostal.


Po snídani v přilehlé restauraci jsme přejeli k dalším vodopádům, tentokrát s názvem Agua Azul. Mají nádhernou tyrkysovou barvu a je to shromáždění spousty malých splávků, přepadů, ale i větších vodopádů. A protože se tam dá i koupat, našli jsme si kousek výš proti proudu krásnou tůňku ohraničenou velkýma kamenama (v období dešťů jsou asi celé schované pod hladinou).


Voda byla na první vlezení celkem ledová, ale bylo takové vedro, že už po chvíli byla úžasná, příjemně chladivá. Koupáním, skákáním do vody a válením se a opalováním se jsme strávili pár hodin odpočinku uprostřed džungle.


Protože jsme od rána pořádně nejedli, měli jsme jenom pár mini-banánů, které jsme si koupili cestou od malých domorodých holek, když jsme museli skoro zastavit při přejezdu přes jeden z mnoha místních topesů, našli jsme si mezi spoustou obchůdků a restaurací, které si tam domorodci udělali kolem přístupového chodníčku jednu z nich a dali si pozdní oběd. Bohužel moderní "vyčuránková" civilizace postoupila už i sem, takže Laďka dostala krevetky neloupané a já místo ryby na smaženém česneku rybu nedochucenou a s jedním celým česnekem jen tak pohozeným vedle na talíři. Jídlo tedy nic moc, ale aspoň na chvíli jsme byli zasycení.


Pak už jsme se vydali na cestu do Villahermosy. Po příjezdu jsme našli jeden hotýlek a po předchozích zkušenostech jsme si nejdříve nechali ukázat pokoj. Pro bílé turisty byl samozřejmě nejblíž hlavní cesty a záchod byl opět bez prkýnka. Když jsme řekli, že to teda nechceme a že jedeme jinam, hned jsme dostali slevu. Ale to jsme nechtěli. Chtěli jsme útulný pokojík se slušným sociálním zařízením a tichý, abysme se pěkně vyspali. Přejeli jsme tedy do jiného hotelu a za cenu o pár pesos dražší jsme měli přesně to, co jsme hledali. Bohužel jenom do noci, kdy tam nějaká místní omladina začala dělat bordel a hluk na chodbě. Naštěstí po několika minutách a Laděnčiných 2 urgencích, protože já jsem více-méně spal, přestali.

Klidnou dobrou noc i vám.