Čtvrtek 26.5.2011
Olmékové

Muzeum v přírodě "La Venta" - tak se jmenovala naše dnešní zastávka. Muzeum se nachází přímo ve městě Villahermosa, kde jsme taky přespávali. Na recepci hotelu jsme našli letáček, kde o něm psali. Já jsem si z internetu matně pamatoval zobrazenou příjezdovou cestu. Na letáčku byla psaná adresa "Adolfo Ruiz Cortines". Bez čísla, bez čehokoliv dalšího. Už tam ale nenapsali, jestli "avenida" nebo "boulevard", protože podle Toma tu byly obě dvě. O muzeu "La Venta" Tom bohužel nikdy neslyšel. Tak jsme se prostě vydali na cestu. Po pár kilometrech jsme uviděli ceduli se šipkou "Muzeo La Venta". Hurá, jedeme správně. Když jsme se ale ocitli na kraji města a žádnou další ceduli jsme mezitím už neviděli, trochu jsme znejistili. Otočili jsme to na první křižovatce zpátky do centra, že se tam prostě někde poptáme. Průjezdy městem tady mají řešené tak, že uprostřed jsou tři pruhy každým směrem oddělené trávníkem s palmama. Pak jsou další trávníky s palmama po obou stranách těchto rychlých pruhů a za něma jsou pak další dva pruhy každým směrem. Tam už se dá na křižovatkách odbočit nebo uhnout do postranní uličky. Z těch třech prostředních pruhů se to nedá. Místy jsou přejezdy mezi třemi rychlými pruhy a dvěmi bočními, místními, pruhy. Vždy jeden přejezd zešikma buď ze tří rychlých do dvou pomalejších nebo naopak. My jsme samozřejmě jeli v těch rychlých třech, protože v těch postranních byla po ránu celkem zácpa. Asi po deseti minutách jízdy směrem do centra najednou Laďka zahlásila, že tam byla cedule "Muzeo La Venta 1km". První cedule od začátku města na tak významnou turistickou atrakci. Honem jsem začal hledat šikmý přejezd do pomalých pruhů. Naštěstí jsme ho po chvilce našli a druhá cedule už hlásila muzeum za 300 metrů. Sláva, našli jsme ho i bez navigace :-) Vzali jsme si foťáky, peníze a pití a vyrazili jsme.


Hned u vchodu nám chtěli pití sebrat, že prý se dovnitř nesmí s jídlem ani s pitím. Když jsme se hlídače zeptali, jestli tam jako máme být 2 hodiny bez pití, začal vykládat cosi o bublinkách. Tak jsme mu řekli, že tam máme čaj, otevřeli jsme flašku, aby viděl, že to nebublá a najednou to šlo. První část muzea je malá zoologická zahrada. Hned na úvod jsme viděli želvičky s krokodýlama. Pochopitelně v jednom výběhu, jinak by to nestálo za takovou pozornost. Pak ještě na závěr jsme viděli i želví taxi - jedna želva si v klidu lebedila na zádech krokodýla.


Další část už byly kamenné sochy z olméckého osídlení. Celé to bylo venku, všude kolem stromy a džungle. Taky tam kolem nás nebojácně pobíhali nosálové, tak to byla skoro ještě větší atrakce než ty sochy.


Vedro bylo jako každý den obrovské, podle předpovědi před 14ti dny na internetu mělo být 42°C. Naštěstí tu už nikde, kromě pobřeží, není turistická sezóna, tak aspoň těch lidí tu je všude míň, nemusíme se nikde mačkat a všechno máme takříkajíc jenom pro sebe.

Když jsme si to všechno v klidu prošli, totálně splavení jsme dorazili do auta, nastavili Toma na další cíl našeho putování a vyrazili jsme. Jeli jsme do Campeche na noc. Cesta nebyla nejdelší, moc aut na cestách taky nebylo a příjemně to utíkalo. Jeli jsme přes dva větší mosty přes řeky, které se kousek dál vlévaly do moře. Všude byly loďky rybářů a spousta restaurací z dálky zvala na rybičky a mořské potvůrky. Protože tuto krmi oba můžeme v téměř neomezeném množství, našli jsme si jednu přímo na břehu široké řeky a napravili jsme si chuť ze včerejšího dne v Agua Azul.

Pokračovali jsme dál po skoro prázdné, hezké, široké cestě po pobřeží Mexického zálivu s nádhernýma písečnýma plážema a úžasnou azurovou vodou. Celá tato pobřežní cesta byla 100, možná i víc, kilometrů dlouhá a na všech těch plážích dohromady bysme místní koupající se lidi napočítali na prstech ruk. Taky jsme si na chvíli na jedné pláži zastavili a šli se podívat na moře. Bylo to u nějaké restaurace a měli tam udělané krásné sochy s místními motivy. Měli tam i indiánský trůn, tak jsme si na něho oba postupně sedli, nafotili se a užili si chvíle moci.


Pak už jsme šli blíž k moři a cosi nám začalo křupat pod nohama. Tisíce a milióny mušlí všech tvarů a velikostí se táhly v několika řadách podél vody. Laďka jako správná žena, sběračka, se na ně hned vrhla. Pár jsme si jich samozřejmě vzali domů. A kdo našel ty nejlepší, největší a nejhezčí? Samozřejmě Laďka, má díky miliónleté evoluci výborně vyvinutý zrak a smysl pro sběr.


K večeru jsme přijeli do Campeche a začali jsme hledat ubytování. V prvním hotelu totálně plno, ve druhém, i když s výhledem na moře trochu přemrštěné ceny pro náš rozpočet. Cestou mezi hotely jsme uviděli pěknou pizzérii, tak jsme se tam vrátili pro doplnění sil před dalším hledáním a taky, abysme nejedli až úplně pozdě v noci. Dali jsme si místní pizzu s trochou pálivé omáčky. Nebyla špatná, ale v Palenque byla rozhodně lepčejší. Do Toma jsme zadali další hotel a vyrazili jsme. Byl moc hezký, v koloniálním stylu, s velkou postelí a taky dost prostorný. I když cena byla taky nadprůměrná, vzali jsme to.


Už se stmívalo a jestli bysme po další půlhodině hledání našli hotel o 100 pesos levnější, tak to si radši užijeme bazén, který tady měli. Byli jsme tam sami a krásně jsme si ho užili. Byl jakoby uprostřed domu, pod otevřenou oblohou a ze všech 4 stran obklopený zdmi - krásné soukromí.