Lepší než reklama na Deli - pro den, který má 25 hodin
Ten náš měl hodin celkem 30. A jak se to tak může stát?
1:55 - zvoní budík, o 2 minuty později druhý. To máme tak pro jistotu, když je něco důležitého. Honem dochystat poslední věci a už jsme čekali na naše, kteří nás odvezou do Vídně na letiště.
2:40 - přesně dle plánu odjíždíme z domu, abysme měli nějakou rezervu na cestu, která podle navigace má trvat 2 a třičtvrtě hodiny.
5:40 - s drobnou přestávkou na benzince před hranicema jsme přijeli bez jakýchkoliv komplikací do Vídně na letiště, kde mají, podle vyvěšené cedulky, záchody otevřené až od 6:00. Naštěstí jenom některé ;-)
Odbavení proběhlo v klidu. Při druhém přestupu v Mexico City si musíme vyzvednout zavazadla, i když je máme odbavená až do cílového místa v Puerto Vallarta, a pak zase nechat doodbavit dál. Je to tak pro všechny mezistátní lety do Mexika. Odlet byl podle rozvrhu a za chvíli jsme byli v Londýně.
Na přestup jsme měli nějaký čas, tak jsme si čekání zkrátili žolíkem. Nechci se moc vychloubat, ale Laďku jsem rozdrtil 4:1. Po jedné z her mi zbyl 1 žolík, druhého jsem si vážně neúmyslně rozdal, třetího jsem si po chvíli lízl z hromádky a při zavření mi všichni zůstali v ruce. Čtvrtého jsem si sejmul po Laděnčině míchání - kdo by další hru nevyhrál, že? :-) To se to pak hraje.
Skoro 11 a půl hodiny dlouhý let z Londýna do Mexico City probíhal bez problémů, chvíli jsme se dívali na video, chvíli jsme poslouchali rádio a do toho jsme hodně spali a taky 2x jedli - těstovinky se špenátem a opečenými kousky kuřecího byly fakt výborné. Po příletu do Mexico City jsme si museli zavazadla vyzvednout a sami si je převést k dalšímu pásu, kam se jenom naložily. Laďka šla první a měla si stisknout nějaké tlačítko a měla šťastnou ruku - rozsvítila se zelená, což znamenalo, že po nás nebudou chtít ty kufry otevřít. Já, jakožto člen rodiny jsem naštěstí prošel s ní, znovu mačkat jsem nemusel. Po těch žolíkách bych určitě rozsvítil červenou ;-) Ještě jsme ale neměli palubní vstupenku, tak jsme museli honem přejet místním vláčkem a nechat odbavit sebe. Při čekání ve frontě se lidi před náma najednou otočili a hromadně odcházeli. Dozvěděli jsme se, že taky musíme do jiné fronty. Po přechodu do jiného odbavovacího prostoru jsme čekali v další frontě, která se pohybovala opravdu pomalu, tak jsem byl vyslán se poptat, jestli tam není něco rychlejšího, když spěcháme na přípoj. V tu chvíli jsme měli "ještě" 40 minut do odletu. Paní mi řekla, že máme poslouchat rozhlas, kdyby nás volali, a šel jsem zpátky do fronty. Při odbavování si pán šel zatelefonovat, protože zjistil, že do odletu nám zbývá už jenom asi 15 minut. Poslal nás rychle na Gate, že prý tam pro nás přijede auto a že tam bude už za chvilku. Běželi jsme přes půl letiště, ve frontě na osobní kontrolu jsme se předběhli a když jsme doběhli na určený Gate, tak nám řekli, ať si sedneme a chvílu počkáme, že se začne nastupovat až za pár minut. To už ale byl čas plánovaného odletu. Nicméně sláva, stihli jsme to. Pak jsme se začali postupně shromažďovat o 2 patra níž a museli jsme ještě všichni počkat na autobus, který nás dozeve po ploše k letadlu. Paní nám ještě honem rukou napsala místa k sezení v letadle, protože na palubním lístku bylo napsáno "SBY" - asi "Posaďte je, kde bude místo" ;-) Po příchodu do letadla na jednom z našich míst už seděla nějaká paní, tak jsme ji poprosili, aby si přesedla, protože toto jsou přece naše místa. Jaké bylo překvapení nás všech, když nám ukázala svůj palubní lístek, kde bylo jedno z našich čísel vytištěné. Protože jsme nakonec šli do letadla až poslední, sedli jsme si o řadu dál, kde zůstalo místo, což už byl mimochodem konec letadla. Se zhruba 20ti minutovým zpožděním se ve dveřích letadla objevil letištní zaměstnanec a hrnul se naštěstí k někomu jinému, než k nám. I když španělsky rozumíme asi jenom 3 slova, z gestikulace nám došlo, že ten zaměstnanec žádá toho pána, aby si dobrovolně vystoupil nebo že na něj zavolá policii. Po dalších asi 10 minutách dohadování se za okny letadla rozblikaly červeno-modré majáčky a do letadla přistoupili 3 policajti. Po několikaminutové klidné domluvě nechali vyklidit okolní sedadla a jali se pána nedobrovolně odnést. Po sice statečném odporu nakonec pán přece jenom uznal, že teda asi radši vystoupí sám a tím nám divadlo skončilo. Se skoro hodinovým zpožděním jsme se konečně odlepili od země a kolem půlnoci, podle místního kalendáře ještě stále 13.5. (časový posun +7 hodin), jsme přistáli v cíli dnešní cesty.
Po rozebrání kufrů se o nás u východu ještě málem poprali taxikáři. Ten, co vyhrál, nás ale dovezl trochu někam jinam, než jsem chtěli, ale když jsem to zjistili, už byl pryč. Plaza Pelicanos Club vážně nebyl místem, kde bychom chtěli po skoro 30ti hodinové cestě strávit noc. Místní pikolík nám naštěstí obratem sehnal vlastní odvoz do našeho hotelu Plaza Pelicanos Grand Beach Resort. Kolem 01:00 ráno místního času, u nás už se pomalu vstávalo k sobotní snídani, jsme konečně ulehli a pěkně se prospali až do našeho rána.
