Čtvrtek 2.6.2011
První den cesty domů

Tak tu máme poslední den... Uteklo to rychle a chystáme se na letiště. Čím blíž jsme byli ke Cancúnu, tím míň se nám tam líbilo. Obrovské hotelové komplexy, všechno megaobrhypersuper, prostě pro turisty, kteří si potrpí na all inclusive servis... Nic proti tomu, ale na začátku naší cesty to bylo jednodušší, příjemnější, lidi srdečnější, možná ptoto, že sami nic nemají... Tady už to bylo cítit penězi, naháněči, no, nebavilo by nás tady strávit celou dovolenou. Strávit celý den jen tím, že budeme chodit mezi plnými stoly s občerstvením a bazénem, případně mořem, no jeden den ano, ale více dní ani omylem...
Cestou na letiště jsme jendou přibrzdili u nějakých obchůdků, ale když se na nás sběhli naháněči, nevydržela jsem to a radši jsem zavelela k ústupu, raději nic, než mít za zády kupu lidí, která vám něco nutí a tahá vás do svého obchůdku... Prostě se občas zaseknu a nic se mnou nehne :-) Pak jsme ještě přibrzdili v přístavu, kde byly u břehu krásné lodě, pro turisty, jako z Pirátů z Karibiku.


Tak jsme si je aspoň z břehu prohlídli, udělali pár fotek a hurá na letiště. Jinak Cancún znamená v překladu z mayštiny hrnec zlata, je to prostě pro Mexiko zlatým dolem. 200 slunečních dnů v roce, méně srážek než Bahamy, vysoké průměrné teploty, celoročně teplé moře. Do roku 1970 pouhý písečný ostrov s rybářskou vesnicí. Poté, co jej počítač vybral jako ideální lokalitu pro rekreaci, tu vyrostla spousta hotelů, nákupních center, golfové hřiště a vše, co rozmazlený turista chce :-)

Ještě jsme cestou potkali Chac Mool, neboli čak mol, to je kamenný obětní oltář, ve tvaru ležící lidské postavy, Chac Mool je toltécký bůh deště, bouře a plodnosti a tak jsem Pavlíka zavelela k zalehnutí pro štěstí :-)


To, co se odehrávalo na letišti a cestou domů, by vydalo na román. Jestli bude mít Pavlík chuť a čas, tak se rozepíše, já jen ve stručnosti nastíním. Vrácení auta, záležitost asi na hodinu... Kvůli tomu, že cena za auto byla asi špatně spočítaná, nesedělo tam pár drobných a to doslova, řešilo se to nekonečně dlouho... A to nám ty drobné měli vracet, no radost. Odlet byl zpožděný snad o hodinu, kvůli nějakým komplikacím s jídlem na cestu. Nepochopili jsme pořádně, jestli jídlo není vůbec, nebo nebude teplé, ale zpozdění bylo... Díky tomu jsme nestihli v Londýně spoj do Vídně, protože se ještě přejíždělo autobusem z jednoho letiště na druhé. Potom, co nám řekli, ať jedeme autobusem, pak radši taxíkem, pak teda že je to jedno a vyřídí nám let na později a máme čekat na autobus, už jsme byli v klidu, protože to nemělo cenu řešit. Taky jsme si museli domluvit odvoz z letiště ve Vídni domů a odvolat vyzvednutí pejsana, protože odpoledne nepřiletíme ani omylem, ale až v noci. Naštěstí už jsme to stihli, dobře doletěli a máme spoustu zážitků. Ještě, že jsme si všechno psali, protože za týden, měsíc, nebo půl roku toho spoustu člověk zapomene a to, co se nám tehdy zdálo o nervy, nám dnes přijde jako zážitek, nad kterým se bavíme :-)

Úterý 31.5.2011 - Středa 1.6.2011
Zničující relax

Každé ráno jdeme do Wall-Martu koupit si něco na snídani a taky nějaké ovoce na odpoledne. Zvlášť to ovoce je tady fascinující: voňavé, krásně barevné, slaďoučké ... zkrátka před utrhnutím přirozeně dozrálé :-)

Po snídani si sbalíme pár věcí a hurá na pláž - válení, opalování, koupání.


Kolem poledne uděláme druhý nájezd na blízký Wall-Mart, tentokrát na oběd.

Chvíle odpoledního odpočinku v příjemně vyklimatizovaném hotelovém pokoji a opět sbalíme pár věcí a hurá na pláž - druhé kolo válení, opalování, koupání.


K večeru si dáme ovoce a pak se ještě jdeme projít po stmívajícím se městě po páté avenue.


Po asi hodině chození jsme z toho celého dne tak unavení, že jsme rádi, že padneme do postele a spíme celou noc.

Určitě to taky všichni znáte, jak je nicnedělání a bloumání náročné ;-)

Pondělí 30.5.2011
Tulum

Máme před sebou poslední archeologickou památku. Tulum - přístavní tepna středověku mexi Guatemalou a Mexikem. Naposledy jsme vstávali v 6 ráno, abysme po snídani z Wall-Martu stihli do Tulum dojet kolem 8, kdy se památky otevírají. Cestou jsme viděli velký digitální teploměr, který už v 7:30 ukazoval neskutečných 32°C.

Na parkovišti jsme byli nekompromisně první. Když jsme vešli do areálu, bylo tam vymeteno a to doslova. Pár turistů, kteří asi parkovali na druhém parkovišti a pár údržbářů, kteří zametali chodníčky. Veřejnosti přístupné pozůstatky Tulum nejsou nic velkého. Mají tam v podstatě 2 atrakce. První z nich je budova s různě pokřivenými zdmi a okny. Není to následek nějakých přírodních dějů za tu dlouhou dobu, co to tam stojí, ale stavěl to nějaký starověký Hundertwasser.


Druhou atrakcí je samotné umístění komplexu na útesu s výhledem na Karibik. Prohlížíte nebo fotografujete ty nádherné stavby a jako by to samo o sobě nebylo dost, jako pozadí máte nádherné tyrkysové až zelené moře. Je tam samozřejmě udělaný pro turisty chodníček se schodama až na pláž a dokonce si tam můžete i zaplavat. Pohled z vody, která vás příjemně houpe, na stavby Tulum je nádherný. My jsme měli bohužel trošku smůlu, protože celkem dost foukal vítr, takže vlny byly o trochu větší a na plavání to zrovna moc nebylo.


Cestou zpátky do hotelu jsme se ještě stavili na jednom místě, kde podle nápisů se dá plavat s delfíny. Chtěli jsme alespoň nějaké informace. Vjezd do areálu je přes závory, které hlídá ostraha. Příjezdová cesta se vlní směrem k moři a jsou na ní různé odbočky - Tenisové kurty, Golfové hřiště, Přístav ... Takové od pohledu celkem dost snobské. Našli jsme informace. Na dveřích cedulka "Otevřeno", ale dveře zamčené a nikde nikdo. Už tím příjezdem se nám to zrovna dvakrát nezamlouvalo, tak jsem zase odjeli.

Po návratu do hotelu jsme si ještě zašli do Wall-Martu na oběd a pak hurá na pláž. Po odpoledni stráveném opalováním a koupáním jsme se šli večer opět projít po páté avenue, tentokrát na druhou stranu. U jednoho obchůdku měli venku 2 opičky a mládě černého jaguára. S opičkama se můžete vyfotit za 40 USD, za jaguára cenu radši ani neřekli. Laďka se zeptala, jestli si ho může aspoň pohladit. Nepříjemný pohled a záporná odpověď držitele tohoto krásného zvířátka nás odehnaly pryč. Prý jedině při focení, za peníze. Jak jinak? Tady, v turistickém centru. Protože odpoledne jsme měli nějaké ovoce (sladké, dozrálé, voňavé...), dali jsme si na večeři jenom jednu pizzu napůl. Po výborné pizze v Palenque jsme očekávali podobný zážitek. Cena byla vyšší, rozměr poloviční, přísady ošulené na nejlevnější a k tomu automatické spropitné tentokrát ve výši 15%. Bohužel peníze skoro došly, tak jsme zaplatili kartou a dýško, na které opět čekali, se opět nekonalo. A za ten výsledek by se nekonalo, ani kdybysme měli dost peněz v hotovosti.

Městečko to tady není špatné, naopak, je i pěkné. Ale lidi a jejich podnikatelský duch to aspoň v našich očích, které viděly i ty zastrčenější místa Mexika, hodně kazí.