Patek nám nezačal zrovna nejlíp. Pavlíkovi bylo po ránu nějak šoufl, ale náš hrdina nedal jinak (já to sice taky dělám, ale to je něco jiného), než že pojede do práce, protože musí. Protože ráno napřed vozí mě, tak mě zavezl do práce, tam jsem mu uvařila černý čaj, chvilku tam seděl jak hromádka neštěstí no a pak teda uznal, že to nemá cenu, že by stejně houby udělal a že teda pojede domů a lehne si. Doma si pospal a když mi odpoledne napsal, tak bylo vidět, že to bodlo a že je už líp.
Odpoledne jsem měla jízdy, takže pro mě aspoň nemusel jezdit a já se tím pádem dovezu domů sama. Měla jsem začít jezdit v 17:30 a pár minut nato mi volal pan učitel, že čeká před barákem. Jenže my jsme byli domluvení před prací, protože končím kolem páté. Takže jsem teda ještě nastartovala počítač, že aspoň ještě něco udělám, než dojede. Po minulých jízdách, kdy jsem si blbec vzala boty s malým podpatkem, což mi v tom mokru ještě jezdilo a byla to hrůza, jsem měla lepší obutí a už to bylo poznat. Až na malé neposlušnosti (samozřejmě, že ze strany auta, jak jinak) to šlo dobřo a já už se těším, až to konečně dodělám a budu jezdit jak Schumacher :-)
Večer jsem začala dělat tyčkoně pro Terezku a Barunku, podle Vendulčina nápadu a na to, jak to vypadalo jednoduše, jsem dostala zabrat, protože preciznost a pečlivost není zrovna moje silná stránka. Já totiž všechno dělám od oka a přiměřěně, takže jsem u toho chvilkama nadávala a byla jsem ráda, když jsem to tak nějak dodělala. Ještě zaúkoluju Pavlíka, aby mi našel dvě tyčky, slepím to dohromady a holky můžou jezdit.
