Nevím, jak to, ale vždycky, když je sedmadvacátého v měsíci, mi to nějak uteče a i když třeba den předtím vím, co je za datum, o den později se mi to vykouří z hlavy. Pavlík ale všechno ohlídá a vždycky mě doma čeká nádherná kytka, která mě moc potěší a překvapí. Vím, že není potřeba slavit výročí svatby každý měsíc, ale proč si nehledat příležitosti k tomu, udělat druhému radost a připomenout si ten krásný den, proč se prostě nezastavit v tom každodenním shonu a neudržovat vztah krásný a vřelý? Vím, je jednodušší říct si, jo, už je to dlouho, co jsme spolu, už to není jak dřív, všechno se opotřebuje, opadne, zevšední... Ale být to tak nemusí. Jen se dva musí snažit a to stojí trochu sil a pohodlnější je asi na všechno rezignovat a alibisticky říct, že to nejde... Všechno jde, když se chce a zadarmo nic není. Neboli bez práce nejsou koláče. Takže, snažme se a všechno půjde. Zrovna nedávno jsme s Pavlíkem vzpomínali, jak jsme se seznámili, že už to budou na jaře tři roky a i navzdory předpovědím některých skeptiků (jó, to vás přejde, až spolu budete tak dlouho jako my...) nás to nepřešlo, naopak je to pořád hezčí a hezčí. Nechci, aby to vyznělo jako chlubení, jen jsem nikdy netušila, co mě potká a že to bude takové krásné... Samozřejmě, že jsou chvilky, kdy i my se poštěkáme, to se někdy nedá a já když potřebuju upustit páru, stačí mi málo a už to lítá :-) Ale nikdy to naštěstí nevydrží dlouho, proč si taky kazit něco pěkného nějakým urážením a hádáním, ne? Takže, Pavlíku, děkuju za nádhernou kytku a písnička jen pro Tebe :-)
