Paradox, poslední stěhování a Hvězda
Pro ty, kteří si už stejně jako já ani nepamatují, kde jsme v posledním příspěvku skončili, jenom připomínám, že jsme přespali v malé vesničce kousek od jednoho z nejznámějších archeologických nalezišť Mexika Chichen Itza.
Vstávali jsme brzo ráno, abysme na pyramidách byli ještě za celkem vlažného rána a hlavně bez turistů, což se nám povedlo. Komplex to je docela veliký a prohlídka všech částí (velká pyramida, obětní cenote, astronomická observatoř, hřiště Peloty ...) nám zabrala přes 3 hodiny. K tomu, na každém druhém kroku nějaký prodavač čehokoliv, to už člověka celkem uondá, někdy i trošku rozladí, když už jsou moc dotěrní.
Poslední přejezd byl do nedalekého Playa del Carmen. Peníze už opět dochází, tak jsem Tomovi zadal vyhnout se placeným úsekům na cestě. Zavedl nás přes Cobá do Tulum, kam jsme měli naplánováno jet až zítra. Protože čas jsme měli perfektní, stavili jsme se na největší pyramidu na Yucatánském poloostrově v Cobá. Je to moje oblíbená pyramida, protože je krásně schovaná v džungli a když jsem tu byl posledně před 4 roky na prodloužené služební cestě, asi 2 měsíce po seznámení s Laďkou, vylezl jsem si nahoru a dobře 2 hodiny tam seděl, pozoroval okolní prales pod sebou a sledoval neuvěřitelné houfové hemžení organizovaných turistů. Chvíle klidu, kdy jsem byl nahoře úplně sám, se střídaly s chvílemi, kdy se nahoře nedalo hnout, protože každý honem vyběhl nahoru, vyfotit všechno kolem a taky sebe, rychle se rozhlídnout a hned zase dolů, aby na něho autobus nečekal. Připomínalo mi to film Baraka nebo Koyaanisqatsi.
Když jsme tam došli, vylezl jsem nahoru a jaké mě tam čekalo překvapení. Obřadní místnost na samém vrcholku měla zamřížovaný vchod a celý vrch byl oplocený, takže se tam nedalo nikam jít. Zůstala přístupná jenom přední část, kousek od schodů, aby si tam turisti mohli všechno a taky sebe nafotit. Seběhl jsem tedy těch 120 schodů zase zpátky a chvíli jsme s Laďkou seděli dole pod pyramidou. Přišel tam jeden místní pán s párem lidí. Rodinku poslal nahoru a sedl si kousek od nás. Průvodce už poznám na dálku, tak jsme se s ním dali do řeči. Ptal jsem se, proč je to tam všechno zavřené a dostalo se mi odpovědi, že to lidi moc ničili, že tam nahoře do kamenů vyrývali své jména (to v tom lepším případě) a tak to radši zavřeli, aby to aspoň zůstalo pohromadě. Takový trochu paradox. Kvůli turistům se zavírají turistické cíle. Přišlo mi to hodně smutné, že se lidi pořád ke všemu chovají tak neuctivě a necitlivě.
Před hlavní bránou je jezírko a jsou v něm prý krokodýli. Pravda, před 4 roky jsem tam myslím 2 větší viděl. Tentokrát tam byl jeden malý a i ten po chvíli radši odplul někam dál.
Cesta z Cobá do Tulum už taky není to, co bývala. Dvouproudá, úzká a trochu rozbitá cesta se za ty roky změnila na novou, širokou, sice zase jen dvouproudovku, ale tak širokou, že by se tam 4 pruhy s přehledem vešly. Cestou jsme ještě uviděli cedulku upozorňující na motýlárium, tak jsme se tam ještě zastavili. Byl tam takový milý pán, díky němuž jsme viděli mnohem víc, než bysme viděli sami. Ukázal nám maskované kukly a odpočívající motýly zespodu listů, o kterých jsme neměli ani tušení. Ukázal nám taky pár bylinek a trochu nám o nich povykládal. Bohužel španělsky, ale Laďka mu jaksi, nechápu jak, rozuměla a překládala mi to. Krásná malá oáza v tom civilizovaném a turistickém koutu Mexika.
Dojeli jsme do Playa del Carmen a Tom nás navigoval k hotelu. Jednosměrky tady kupodivu ovládal, ale nebylo mu to nic platné, protože 2 bloky od našeho hotelu byla prostě udělaná pěší zóna. Zkusili jsme to i z jiné strany, ale měli to udělané pečlivě. Navíc tam byli policajti, kteří to hlídali. Objeli jsme to ještě jednou dokola a přijeli znovu až nejblíž k hotelu, jak to jen šlo. Šel jsem se zeptat pana policajta, jak se můžeme k tomu hotelu dostat a napřed tvrdil, že jenom pěšky. Když jsem se ho ptal už poněkolikáté, trochu vyměkl a že nás tam teda na 10 minut pustí, abysme vyhodili kufry. Dojeli jsme před hotel a bylo tam jiné auto, tak jsme se postavili za něj, kousek před vedlejší směnárnu. Paní směnárnici se to moc nelíbilo, tak jí Laďka vysvětlila, že tam budeme jenom chvílu, že se jdeme ubytovat do vedlejšího hotelu a že je tam auto. Šli jsme se tedy ubytovat. Na recepci nás přivítala milá paní, všechno nám vysvětlila a když zjistila, že jsme z ČR, tak se ještě více rozvykládala, protože ona je původem z Rumunska. Když jsme brali první várku věcí z auta, byla paní směnárnice už tak naštvaná, že vzala tu svoji ceduli s kurzama a začala s ní čachrovat těsně kolem auta tak, abysme ani nemohli otevřít dveře. Auto před náma už odjelo, tak jsme po uklidnění jejich nervů kousek popojeli. Když jsme všechno vynosili nahoru a šli zaparkovat auto někam, kde může stát, pan policajt už byl na recepci a velice se rozčiloval, že tam jsme moc dlouho, že jsme říkali 10 minut a že budeme muset zaplatit pokutu. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že už jedeme pryč a že mu úplně až tak nerozumím, trochu vyměkl a odjel zpátky na svoji křižovatku. Nicméně pořád se po očku díval, jestli už fakt jedeme.
Zajeli jsme na parkoviště k Wall-Martu, který byl naštěstí jenom pár bloků od hotelu. Šli jsme se projít po pěší zóně plné obchodů, restaurací a ukecaných naháněčů na cokoliv. Jmenuje se to tu Pátá avený (5th avenue) a i cenově se to té New Yorské asi blíží. Večeře z mořských potvůrek a rybiček pro 2 tady stojí 540 pesos, plus 10% spropitného zaokrouhlených nahoru a přičítaných automaticky. Další spropitné, které očekávali, už od nás nedostali. Kdyby si nevzali automaticky, dali bychom jim 10% sami, protože to fakt bylo dobré, ale když nic neřeknou a pak si to vezmou sami, to se nám teda nelíbí.
Cestou do hotelu jsme se ještě stavili na pláž, která je tak 100 metrů daleko a pár vteřin po tom, co jsme tam přišli, nám přímo nad hlavou proletěla padající hvězda.
