Čtvrtek 19.5.2011
Maňána, maňána

Dneska jsme vstávali až za světla, protože jsme věděli, že nemusíme být na vyhlídce hned s východem sluníčka, ale že stačí tam být prostě ráno. Došli jsme jenom před hotel na parkoviště a bylo všechno rozhodnuté. Nikam se nejde, protože je zataženo a Popocatepetl ani žádný okolní kopec není vidět. Tak jsme se sbalili a čekali do 9, než otevřou naše hlídané parkoviště. Když už bylo 9:10 a bylo pořád zavřeno, Laďka se šla zeptat recepční z hotelu, která teda absolutně neuměla ani trošku anglicky, jestli na majitele nemá telefon, aby je vzbudila, že potřebujeme odjet. Po chvilce se vrátila i s recepční, která měla klíček od vrat. Takže jsme vlastně mohli vyrazit i klidně dřív, abysme měli na další věci víc času.

Teď zpětně už víme, že všechno bylo tak, jak to být mělo, protože by se nestalo to, co se nám stalo. Cestu jsme začali na benzince, aby jsme doplnili zásoby. Při odjezdu jsme zahlídli pouličního prodavače džusů a protože jsme dneska ráno měli na snídani jenom nějaké pečivo, rozhodli jsme si jeden koupit. To, co jsem dostal, mi trochu, příjemně, vyrazilo dech. Litr čerstvé 100% šťávy z pomerančů za 17 pesos. Za 25 Kč u nás zdaleka nekoupíme ani tolik pomerančů, které jsou na to potřeba. Dnes po dalších zkušenostech už víme, že do litru se jich vejde neskutečných 18.


Cestu nám Tom naplánoval po dálnici, ale po pár kilometrech nás z ní hnal pryč. Když jsme si zase jeli, jak jsme chtěli my, zjistili jsme, proč to tak nechtěl. Měl pro následujících asi 40 km dálnice nastavenou maximální dovolenou rychlost na 50 i když cedule jasně říkali 110. Takže jsme na neuposlechnutí jeho rad nakonec ještě vydělali kratší dobou cesty. Každých zhruba 40 kilometrů se platilo mýto. Jaké bylo naše překvapení, když po poledni se na mýtnicích shromáždili lidi protestující proti placení mýtného a všechny auta pouštěli zadarmo dál. Ušetřili jsme tím asi 100 pesos na večeři. Cestou jsme ještě narazili na turistické odpočívadlo, kde přímo u cesty (u dálnice) byly kaktusy a další krásně kvetoucí keře.


Po příjezdu do Oaxacy jsme hned jeli na Monte Albán (Bílou horu) na vykopávky a pyramidy.



Zavírali v 5 a tak jsme byli při odchodu jedni z posledních návštěvníků.

V navigaci jsme vybrali hotel a vyrazili zpět do městečka Oaxaca. Označení je podle průvodce, kde taky píšou, že to má kolem 500 tisíc obyvatel :-)


Přijeli jsme k hotelu, ale moc se nám nezamlouval, nicméně jsme zajeli do dvora a "bravurně" jsem přes zrcátka zaparkoval mezi 2 vany (větší auta pro 8 lidí, ne vany na koupání). Chlapíci z vedlejšího vanu se jenom usmívali a hned se s náma dali do řeči a snažili se nám vysvětlit, že to není parkoviště, ale shromaždiště van-taxíků. Již naposlouchanou španělštinou prokládanou angličtinou jsme je ukecali na 5 minut strpení, že hledáme hotel a že tam pak hned přeparkujeme. Z okolních hotelů se nám nelíbil ani jeden, tak jsme se rozhodli pro jiný, který jsme potkali už cestou na Monte Albán. Tom nás vedl statečně tentokrát i s rozlišením jednosměrek, když jsme uviděli jiný hotel, který z venku vypadal slušně. Stejně tak byl i vevnitř a za rozumný peníz. Ubytovali jsme se a vyrazili do víru městečka, na Zocalo. Vždycky tam mají kostel, tak jsme se do něho zašli podívat. Když jsme za pár minut vyšli ven, začínalo pršet. Schovali jsme se do podloubí, kde bývají obchůdky a restaurace, když začala pořádná průtrž mračen.


Na tom malém kousku v podloubí se najednou vešlo tolik lidí, že skoro nebylo možné projít. Nikdo se ale nerozčiloval, všichni se navzájem bavili a usmívali se. Sedli jsme si ke stolku jedné restaurace a dali si večeři. Dali jsme si Fajitas (kousky masa se zeleninou osmahlé na pánvi) s tortilou, ale popravdě řečeno nás to trochu zklamalo. Když jsme si toto jídlo dali před dvěma lety v Las Vegas, bylo úžasné, se spoustou omáček k dochucení kolem, výborně okořeněné. Tady jsme dostali jenom to maso se zeleninou a tortilama a konec. Ani chuťově to bohužel nebyl až takový zážitek.

Pak se objevili ti češi z předchozího dne (říkali, že do Oaxacy jedou taky), tak jsme si zase trochu popovídali. Mezitím přestalo pršet a na Zocalo se vrátil život. Šli jsme se trochu projít a narazili jsme na vystoupení mužského sboru nějaké školy, tak jsme si tam chvilku sedli a poslouchali. Měli to kluci moc hezky nacvičené a takový mužský sbor, to je panečku síla.


Po skončení jsme šli zpátky na Zocalo, kde jsme se ještě na chvíli zastavili u hloučku lidí, kteří sledovali klauna s kuželkama. Když nás uviděl, hned upravil svoje vystoupení a začal se vyptávat odkud jsme, jestli mluvíme španělsky a jak se jmenujeme. Pak si mě zavolal k sobě a dělal se mnou nějaké blbosti. To jsem poznal podle toho, že se všichni lidi kolem smáli :-) Samozřejmě, že na mě mluvil španělsky, tak jsem jenom tak vždycky vytušil, co asi po mně chce. Nakonec se mnou vytvořil z takového toho dlouhého nafukovacího balónku srdce a Laďka si z těch dvou vybrala to moje, i když nebylo na první pohled poznat, co to vlastně držím :-) Akorát já trubka jsem měl celou tu dobu foťák na krku, takže záběry bohužel nejsou.