Dolce vita aneb sladký život...

Původně jsem ten dnešní článeček chtěl pojmenovat jinak, ale když mě Laďka předběhla, tak co už nadělám.
Zkrátka jsem jel domů z práce sám, protože Laďka má v práci spoustu práce. Oběhli jsme s Endžinkou naše večerní kolečko, porozdávali piškoty všem pejskům, co jsme potkali a už jsem zase utíkal pryč. Na squash jsem sice dojel jako první, ale herní výsledky tomu už tak moc neodpovídaly. Prohrál jsem, co se dalo, i když některé výměny byly úžasné a běhali jsme oba jak mladí zajíci :-) Dokonce jsem občas i vedl, ale jak je řečeno v jednom našem oblíbeném filmu: "Hráli jsme na 110%, ale soupeř byl bohužel ještě o trochu lepší." :-D Kdo nepoznal, tak je to film Smlouva s ďáblem.
Cestou zpátky jsem ještě vyzvedl Laděnku ze Sparu, kam se šla na cestě domů na chvíli ohřát, než dojedu. A toto je úžasný dáreček, který jsem dostal vlastně ani nevím, za co. Jedna ze dvou nejúžasnějších dobrot na světě...

Výtvarný kroužek

Dnes jsem se konečně na chvilku dostala k tomu, abych si doopravila jedny náušnice. Asi před rokem mě chytl amok (že mi to občas nezůstane trošku dýl, nebylo by to na škodu) a nakoupila jsme si vybavení na tvoření "bižu". Nějaké ty kleštičky, korálky, pár srdíček a jiných tvarů od Swarowského a hurá tvořit. Proč kupovat hotové výrobky za hodně peněz, když si to člověk může udělat sám za míň a ještě mít radost z toho, že si něco sám udělá, ne? A taky, když něco dělám, tak zásadně ve velkém, přece nebudu troškařit :-)
Takže, jak jsem si pozjišťovala co a jak, udělala jsem velký nákup a protože spousta srdíček, nebo kytiček byla třeba po 6 kusech, nadělala jsem toho hromadu a podělila spoustu kamarádek. To bylo radosti :-) Samozřejmě jsem si na to pořídila odpovídající krabičku (jo, krabičky, to je moje) a vrhla jsem se na tvoření.


No a protože už od našeho výletu do Říma jsem se zamilovala do Muránského skla, tak se mi celkem rozšiřuje sbírka... Má to ale Pavlík štěstí, že mi stačí kus skla a nevymýšlím si třeba diamanty, co? :-)
Takže z každé naší cesty do Itálie jsem si přivezla nějaký úlovek, protože Muránské sklo se vyrábí na ostrově Murano, kousek od Benátek a u nás se sice dá sehnat, třeba v Praze bez problému, ale když je k tomu cesta do Itálie, má to mnohem větší cenu a hlavně zážitek. Prostě Itálie je moje slabost :-) No a tady je vzorek Muránského skla pro ty, co neví, o co jde. Sklo je jakoby popraskané, nádherně zbarvené, prostě krása krásná...


Samozřejmě, že tady jde vidět moje další slabost, pro zelenou... Ale to má i ryze praktické důvody, zelená přece uklidňuje, takže jsem klidná já i okolí :-) a to je přece dobře, ne? No a protože i v Benátkách jsme letos sháněli konkrétní odstín zelené a ne a ne sehnat a vysvětlujte Taliánům, co že to spešl chcete, tak mi Pavlík navrhnul, ať si prostě nakoupím jen samotné srdíčka a vyrobím si to sama. Takže, prošli jsme pár obchodů s korálkama a musím říct, že jsem si připadala jako malá a byla jsem úplně jak v Jiříkově vidění :-) A tak jsem nakoupila, měla jsem z toho hotový svátek a doteď snad nenosím nic jiného. Jak málo stačí, co? :-)

Pošmourná neděle

Na dnešní ranní procházku jsme vyrazili do zamlženého rána. Jediný, kdo byl nadšený byla Endža. Mlha nemlha, déšť nedéšť, je spokojená a natěšená. My si holt nahodíme kapuce a čepice a hurá za psem. Když do slunečného dne se vyráží úplně jinak...
Na cvičáku bylo celkem houby vidět, přes tu mlhu, tak jsem se rozhlížela, co by poblíž bylo k vyfocení a pak jsem uviděla zbytky pavučin, nádherně orosené, tak to mi nedalo a chvilku jsem se zdržela.



Pavlík zatím házel Endži aport, ta lítala jak namydlený blesk. Až je k neuvěření, že doma pak vstává z pelechu jako stoletá stařena a pajdá a vypadá k politování... Potvora pes je to :-)

Pak jsme měli ještě na odpoledne naplánované kino, celý týden jsem se na to těšila a pak jsme zjistili, že na webu je uvedený úplně jiný čas, než tam psali v pondělí, kdy jsem to vybírala a rezervovala lístky. Tak tam Pavlík zavolal, no, zmatek velký, sami nevěděli pomalu o co jde, tak jsme kino nechali na někdy jindy, protože nový čas vysílání byl ani ne za hodinu a aby tam člověk byl půlhodiny předem kvůli lístkům, to bylo opravdu moc nahonem. Takže jsem si aspoň dodělala něco do práce a Pavlík si mezitím mohl dočíst časopis, co odbírá pravidelně, 21.století, ale nějak to nestíhá číst. Prostě není moc času a pořád je co dělat. Naštěstí mu to vychází jen jedenkrát měsíčně a skluz pár měsíců co má, úspěšně dohání :-)

Sobota

Pavlík ráno vyrazil s Endžinkou a já jsem mu zatím chystala oběd, protože mě zase čekala pracovní sobota, tak ať mi chudák marod doma neumře hlady :-)
Z procházky mi přinesl bedlu, naštěstí jenom na fotce, v tom mrazu asi už není jedlá a taky po našem zážitku s hořčákama, si budeme dávat sakra pozor při sbírání, ať pak nemusíme všechno vyhazovat :-)


A takhle vypadala Endža po přátelském souboji se sousedovic Lordem. Lord ji vždycky okouše a oslintá, že pak Endža vypadá jako by měla trvalou a Lord, protože má krátkou srst, z toho vyvázne v pohodě. Takže máme pak chvilku doma Endžílu :-)


Odpoledne Pavlík ještě zazimoval bazén, takže opravdu konec plavání, až do jara... (ne, že by do toho někdo lezl, co se ochladilo :-) že jo...)
No a pak už dojel pro mě, udělali jsme malý nákup, nějaké dárečky, protože Vánoce se blíži rychlým tempem a nakupovat a shánět pak něco v předvánočním shonu, to ani omylem.

Cesta do minulosti

Jelikož se už od pondělí potýkám s rýmou a v práci jsem byl jenom ve středu, tak dnešní den jsem strávil pro změnu zase doma. Můj výlet do minulosti začal dopoledne tím, že jsem udělal trochu pořádek ve videokazetách. Možná si někteří mladší budou ťukat na čelo nebo kroutit hlavou, o čem to tu vykládám, ale my opravdu máme doma ještě pořád i videokazety. Je na nich nahraná spousta filmů a různých pořadů a popravdě řečeno zřejmě čekají, až budeme v důchodu, až budeme mít trochu času se na ně podívat. Kdo ví, jestli se našeho důchodu dožije i naše video ;-) Na druhou stranu v dnešní době, kdy denně vychází minimálně 10 dvd s různými časopisy za konečně rozumnou cenu, si občas něco přikoupíme a tak se začíná shromažďovat nový, tentokrát již moderní, digitální archiv. A protože pár filmů, které byly na videokazetách, už na těchto dvd vyšlo, tak je načase udělat synchronizaci a videokazety pročistit. Nebo lépe teda pročistit seznam pořadů na jednotlivých videokazetách.

Další díl mé cesty do minulosti byl čtenářský. V průběhu celého loňského roku a ještě skoro půl roku letošního jsem doma po večerech a o víkendech pracoval na notebooku a dělal pro jednu firmu program. A protože jsem si předplatil časopis 21. století a vlastně jsem už ani neměl na čtení čas, tak jsem ho vesměs hlavně shromažďoval. Teď už ten čas nějaký je a tak kus po kuse odebírám a doháním aktuální vydání. Už jsu v květnu 2009 :-)

Odpoledne jsme vyrazili s Endžinkou na procházku. A protože bylo hezky a svítilo sluníčko, tak jsem se prošli až k rybníkům. V jedné skoro neudržované zahradě kolem cesty mají hned u plotu velkou jabloň a spoustu opadaných jablek se tam jen tak válí v trávě, až je nám jich vždycky tak líto, že pod plotem prostrčíme ruku a nějaké pro Endžu sebereme. Ta je pak celá nadšená a šťastná, my jí jabka házíme a ona lítá po louce jak divá. Cestou z procházky se najednou ozval místní rozhlas. Trochu to v něm zachrčelo, pak tam zahrála nějaká jakože hudba a ozval se mužský hlas: "Sbor dobrovolných hasičů Lhotka oznamuje, že v sobotu 20. listopadu v odpoledních hodinách se bude konat sběr kovového odpadu. Dále sbor dobrovolných hasičů žádá, aby ten, kdo si půjčil vysokotlaký čistič, tak zvanou vapku, ji neprodleně vrátil. Konec hlášení." No připadal jsem si jak ve filmu pro památníky :-)

Poslední část mojí cesty do minulosti bylo večerní focení tak zvaného "mladého měsíce". Tento jev se vyskytuje pravidelně vždycky po novu, kdy měsíc začíná znovu vykukovat ze zemského stínu. Čím tenší srpeček měsíce uvidíte, tím "mladší" je. A jestli tady hledáte nějakou minulost a nemůžete ji najít, tak vězte, že měsíc, tak jak ho vidíte, vypadal už před 1,3 vteřinami - což je doba, než odražené světlo Slunce doputuje z Měsíce na Zemi.

Čtvrteční maraton

Když jsme u toho vzpomínání, tak jsem se probírala ve fotkách a narazila jsem na fotky z Říma, kde jsme při našem toulání městem potkali parkoviště. Kdo Pavlíka zná, ví, že parkomaty jsou jeho parketa, proto jsem mu musela vyfotit tohle italské parkoviště. Kdyby to aspoň bylo parkoviště pro auta, ale podnikaví Taliáni vymysleli parkoviště pro psy. U nás se pes prostě přiváže k čemukoliv, co je poblíž, ale v Římě mají pěkně vyhrazené místečko. Zajímalo by mě, kdo takovéto věci vymýšlí?


No a tady Pavlík vyvenčil novou bundu, má spoustu vychytávek, takže hned bylo plno radosti při jejich objevování :-) A zima může začít, hurá!

Zeď slávy

Naše malá... Zatím :-) Teda ještě je ve stadiu chystání, protože nějak není času, ale určitě brzo pověsíme všechny naše zážitkové certifikáty.
Nějakou dobu nám to všechno leželo schované v šuplíku, až jednou, jsme si řekli, že by to chtělo pověsit, třeba do pracovny, ať to máme na očích a ať nám to připomíná, co všechno jsme spolu zažili a prožili.


Třeba let balónem. To mi dal Pavlík k svátku jen pár měsíců po našem seznámení. No, myslela jsem, že ho přerazím, protože se strašně bojím výšek a už jsem viděla, jak se někde zřítíme a podobně. Samozřejmě, že ze začátku jsem se nedívala, jak stoupáme, ale protože v koši s náma byla i malá holka, tak sedm, osm let, nemohla jsem být větší posera než ona, hlavně, když ona se nebála a sledovala všechno. Nakonec jsem si řekla, že jestli se máme zabít, aspoň si to předtím užiju a fotila jsem o sto šest. Taky zrovna ten rok byla premiéra Vratných lahví a kdo to viděl, ten si jistě vzpomene na scénu, kdy balón přistával přímo v rybníku. Ano, Pavlík to měl naplánováno opravdu úžasně, taky jsme přistáli u rybníka. Naštěstí... Pár dní na to jsme měli letět na prodloužený víkend do Říma a protože to byl můj první let letadlem, celkem jsem se bála, po všech těch nehodách, co se pořád stávají, ale po letu balónem musím říct, že už mi to ani pak nevadilo...

Nebo náš výlet v Norsku na širé moře, na velryby. Když na lodi, která se celkem houpá na velkých vlnách plujete snad hodinu, je vám jasné, že nazpátek nedoplavete ani omylem, no a to ani nemluvím o teplotě moře v červnu v Norsku, i když je u nás zrovna léto, tam je právě zima. Takže po nějakém tom houpání, které jsem ustála i bez zelené barvy v obličeji (ač je to jinak moje milovaná a jediná barva, v celém obličeji ji mít nemusím), jsme dojeli na určené místo, loď se zastavila a my jsme jen čekali, až posádka zavolá "Diving", ukáže nám kde a my jen namíříme fotoaparáty daným směrem a budeme si přát, ať se snímek povede, protože velryba hodí malou šipku, na pár sekund a pak už jen pořídit nádherný snímek, jak jí trčí ploutev nad vodou. Nám se povedlo a fotky jsou krásné. Musím říct, že zážitek to byl úžasný...

Pak mě Pavlík dlouho přemlouval na svatební cestě, ať se jdeme potápět, no ukecal to na ponorku, říkala jsem si, že pokud tam zůstaneme, ať nás aspoň neožírají ryby... Potápěli jsme se v malinké, kulaté ponorce, pro 5 lidí, bylo to úžasné. Vezli nás kousek na moře, ne moc daleko, kde byla hloubka asi 30 metrů, skočili jsme do ponorky a hurá dolů. Byl tam potopený vrak lodi, na kterém už se uchytily korály, spousta ryb, no ta půl hodinka utekla strašně rychle, zase jsem musela Pavlíkovi dát za pravdu, že zážitek nezapomenutelný...

Helikoptéra... Nikdy by mě nenapadlo, že poletím helikoptérou... Když jsme letos v dubnu vyrazili na měsíc do USA, poznávat národní parky, v Grand Canyonu nabízeli výlet helikoptérou. Pavlík hned ožil a začal vymýšlet. Mně to bylo jedno, jestli se nezabijeme v letadle do Ameriky, tak holt spadneme do Grand Canyonu, ne? Všechno teda předem zamluvil, zaplatil a tak jsem čekala, jak to dopadne. Cestování po Americe jsme si užívali, o stravovacích návycích a chování rozežraných Amíků se tu zmiňovat nebudu, to bych se rozohnila na dlouho :-) Když jsme dorazili do Grand Canyonu, byla celkem kosa, hodně foukalo a tak aspoň vyhlídka na let byla něco, na co jsme se mohli těšit. Den před letem jsme se ptali na recepci a sami nevěděli, co bude, prý kvůli větrnému počasí se nelítá, kdoví, co bude zítra... Naštěstí, další den se vyčasilo, sluníčko vylezlo, přestalo foukat a my jsme dojeli na letiště natěšení jako malé děti. Samozřejmě, pár zápichů hned předem. Těsně před odletem nám řekli, že žádné, ani malé tašky sebou mít nemůžeme, takže Pavlík letěl zanést všechno do auta, mezitím volali "Kabak" (celostátní podoba jména Cabák) a Pavlík nikde. Tak jsem se hlásila, paní si mě odškrtla, pak zavolala Kabak ještě jednou, dodala Misis, tak jsem se hlásila ještě jednou, paní byla totálně zmatená, tak jsem jí povysvětlovala, že drahý můj hned přijde. Pavlík dorazil, stáli jsme nastoupení k odchodu a Pavlík si ještě honem odskočil. Samozřejmě, že nás zase volali, opět jsem se dvakrát hlásila a Amíci zmatení jak včely v zimě. No, povedlo se, odletěli jsme a musím říct, že tak, jako mě Grand Canyon zezačátku zklamal, prostě jen velká díra a nic, tak let mi to stonásobně vynahradil. Letělo se i úplně jinak, než v letadle, bylo to příjemné, užívali jsme si ten fantastický výhled a když jsme se začali vracet, úplně jsem byla v šoku, že hodinka už uplynula.

Takže, zážitků plno, ty nám nikdo nevezme a doufám, že zážitků bude v budoucnu ještě dost. S nimi je ten náš život barevný a prostě krásný...