Silvestr

Nevím, jak ostatní, ale Silvestr mě nikdy do vytržení nepřiváděl, protože taková jakoby organizovaná zábava je někdy trošku otravná. Pokud se chci bavit do rána, nepotřebuju k tomu mít tenhle jediný datum, ale jde to kdykoliv. No a pokud se mi zase v tento den nechce se bavit a být vhůru a čekat na půlnoc, jsem divná? Holt usínám brzy a zrovna dneska bych šla spát brzy, jen kvůli Endži jsme si teda ponocování naordinovali chtě nechtě. Taky petardy jsem nikdy moc nemusela, protože každý pes, co jsme doma měli, se strašně bál a když pak i člověk vidí ty úrazy, nechápu, proč to lidi dělají. Jistě, je to krásný pohled, když se to umí, líbí se mi to, ale že bych musela šílet a skupovat toho hromady? To určitě ne...
Taky zábavu si člověk musí zajistit sám, protože na televizi se nemůže spolehnout a tak jsme si s Pavlíkem udělali hezký večer a dali si i partičku žolíka. Endžince jsme letos zajistili tišící prášky, protože ta, když bouchají petardy, nebo se střílí, vyvádí strašné věci, třese se a není k uklidnění. Kdyby jí šlo nějak vysvětlit, že s náma doma, je v bezpečí... Holt je ten její strach asi silnější. Takže letos dostala prášky a celkem klidně pospávala, sem tam otevřela oko a poslouchala, pak kolem půlnoci se snažila vstát a tak jsme ji ještě hodinku po půlnoci hladili a uklidňovali. Bylo to o hodně lepší, než loni, byla sice při smyslech, jen byla klidnější, netřepala se, vnímala, takže snad jí to pomohlo.
Doufám, že na Nový rok budou všichni spát dlouho a bude klid, ať doženeme to ponocování :-)

První jízda...

Vánoce jsou vždycky plné návštěv a skloubit všechno dohromady dá zabrat. K někomu jedeme my, někdo zase přijede k nám. Letos jsme spíš plánovali návštěvy k nám, hlavně kvůli Endži, protože byla pár dní po operaci a chtěli jsme být s ní doma, aby bylo všechno v pořádku. Protože ale všechno snášela hodně statečně, občas jsme i vyrazili na hodinku, dvě pryč.
No a protože u nás Ježíšek nechal pár dárečků i pro Vendulku s Pavlem a pro kluky, vypravili jsme se do Kostelce na besedu my. Posezení bylo příjemné, dárečky udělaly radost i nám, ještě jendou, Ježíšku, děkujeme :-) No a protože nemáme fotky, stačí mrknout k Vendulce :-)

A teď zpátky k první jízdě... Ještě teď mi vlajou vlasy... Včera jsem si konečně vyzvedla řidičák a dnes mě Pavlík nahnal za volant, ať nás odvezu na návštěvu k Vendulce. Po asi třech týdnech, co jsem na ten zázračný a vysněný doklad čekala, jsem si nebyla jistá, že někam vůbec dojedeme :-) Nalepili jsme na auto Zetko a už jsme frčeli. Cestu jsme ve zdraví oba přežili, ještě, že je Pavlík takový klidný a trpělivý. Neumím si představit, že bych jela s nějakým nervákem, to bych asi daleko nedojela. Takhle se pomalu otrkávám a přestávám se bát. Můžu ale říct, že jsem si myslela, že to bude horší a byla jsem příjemně překvapená, když jsem zjistila, že to tak strašné není. Teď už jen trocha tréninku a přestanu jezdit s vytřeštěnýma očima :-)

Plno návštěv...

... takže tradičně blog nestíháme a dopisujeme opožděně. Všem těm, kdo mi přejou brzké uzdravení, děkuju, už se mi nos zmenšil na normální velikost a aspoň je vtipné téma k hovoru na návštěvách :-)
(holt se se mnou Pavlík nenudí...)
Dnes se na besedu odpoledne stavila Verča s Honzou a s Johnym (taky Vlci :-) zdravíme do Prahy) a vyměnili jsme si dárečky, co nám Ježíšek nechal pod stromečkama. My jsme ještě honem dali upéct chleba na pohoštění a musím říct, že nákup pekárny byla bezva věc. Teplý, voňavý chleba, to je něco nepopsatelného, jen ty následky jsou horší... Nikomu asi nemusím popisovat, co následuje po pozření takové lahůdky... Ale co, jednou za čas je krásné se vznášet, ne? :-)

Návštěva úrazovky

Stejně už to ví celý Zlín, tak proč to nehodit do placu, aby se zasmáli i další? Jsem oficiálně praštěná...
Dnes jsme se vydali na úrazovku, protože Pavlík jinak nedal a já jsem i byla ráda. No a teď popořadě. V úterý večer jsem byla nějaká vyřízená, protože od soboty válčím s nachlazením a taky už jsem toho všeho asi měla už dost a prostě se mi večer nějak udělalo šoufl, mám nízký tlak, tak je to hned. Došla jsem z obýváku do kuchyně a protože poznám, kdy je mi na omdlení, tak jsem si sedla do jídelny ke stolu a položila jsem si hlavu na stůl, abych se vzpamatovala a pak už jen vím, že mě bolí hlava a Pavlík celý vyděšený zjišťuje, jestli jsem živá... Jen vím, že první jsem ho okřikla, ať nekřičí, aby se nevyděsila Endža vedle a nehnala se za nám a ještě aby si něco neudělala. No, prostě jsem sebou praštila na zem a přitom jsem si narazila nos a hlavu. Bolelo to pěkně, Pavlík mi na to dal led a celkem se to dalo vydržet.
Ve středu to jen trochu nateklo, ale nechtělo se mi lítat na Štědrý den po doktorech, tak jsem to vydržela. Jenže dnes to tačalo bolet a měla jsem strach, abych to neměla třeba zlomené. Takže jsme vyrazili na úrazovku a tam pusto prázdno, naštěstí, díky tomu, že není sníh a náledí. Po rentgenu mi řekli, že to mám zlomené, což mi teda připadalo strašně směšné, že jednou omdlím a zlomím si nos... No, boule na čele byla taky pěkná, ale ten nos, to je něco lepšího :-) Dělat se s tím nic nedá, takže uvidíme, jak mi to sroste. Není to žádná velká zlomenina, ale bolí to pěkně. No co, aspoň bude můj "řecký" profil ještě dokonalejší :-)
Letošní Vánoce si teda budu pamatovat ještě hodně dlouho, z mnoha důvodů...


Na odpoledne jsme byli domluvení s Horákama, že si dojedou rozbalit dárky, které jim u nás nechal Ježíšek a tak jsme si dárečky vyměnili a Terezka s Barunkou byly celé nadšené z koníka, kterého u nás našly a hned si ho taky pořádně odzkoušely :-)
Jen jsme je museli krotit, aby si daly pozor na Endžinku a na mě :-) Dva chudáci zranění, ještě, že Pavlík je v pořádku a může o nás pečovat :-)

Štědrý večer nastal...

... a my jsme si ho užili krásně celý. Ráno jsme si nazdobili stromeček, už jak jsem na něj dávala svíčky, tak jsem se těšila na to, jak si je večer zapálíme. My totiž na stromeček nedáváme žárovičky, ale klasické svíčky a pak je to prostě jiné, když se zapálí a hoří... Jen se to musí hlídat :-)


Na oběd chodíme tradičně k Pavlovým rodičům na úžasné bramboráky a chviličku tam posedíme a pak hurá domů. Letos jsme taky hodně spěchali, aby Endžinka nebyla dlouho sama doma. Na procházku ji bereme asi 4-5x denně, protože jsou kratší, aby se neunavila a nenamáhala nohu. Jen doufám, že si na to nezvykne a nebude je vyžadovat i po uzdravení :-)
Ježíšek nám nadělil spoustu krásných dárečků a já jsem byla hrozně moc překvapená, když jsem pod stromečkem našla klávesy, úplně úžasné, z fleku bych mohla chodit hrát po zábavách :-) Vždycky jsem si přála mít klavír, dokonce jsem mamce jako malá vyčítala, že mě nedala do Lidušky, abych se na něj naučila hrát... na to mi řekla, že pak by mě to stejně nebavilo a vyčítala bych jí zase, že mě tam posílala. Kdoví :-) Takže jsem samouk nadšenec a učím se spíš podle sluchu, než podle not, ale dneska jsem pořád zkoušela koledy a všechno možné. Prostě dárek, jaký jsem si přála už dávno... Jak jen to ten Ježíšek věděl? Děkuju :-)

Poslední pracovní den

To bylo pro mě úterý, ale pro Pavlíka je to až dnešek, středa. Včera byla Endžinka na operaci kolene, dávali jí nový vaz, takže pak se jí bude běhat líp, jen co se jí to zahojí. Včera toho bylo moc, lítali jsme kolem ní, jen ležela a nechala se hladit, no, bylo nám jí strašně líto. Drželi jsme u ní na střídačku stráž, jak je vidět na fotce. Pořád se chtěla zvedat, noha ji ale bolela, tak to nešlo a my nevěděli, jak jí pomoct. Měli jsme strach, aby si neublížila, nebo aby jí nepopraskaly stehy. Ale Endža je šikovná, tak doufáme, že bude brzy běhat a že jí nový vaz bude sloužit ještě hodně dlouho. Jak pan doktor řekl, prý až jí to sroste, mohli bysme ji za něj i uzvednout... No, zkoušet to nebudeme, ale už aby to bylo a ona si mohla konečně polítat a užít pohybu.

Pondělí

Protože už mám v práci víceméně hotovo, zítra poctivě dopíšu :-) Dnes se jdu pokurýrovat, sobotní street party mě dodělala, ono být venku v -10 stupních, nic moc... Ani slivovice nezahřeje :-)
Jo, vybrali jsme si ten nejchladnější den a pak se to špatně veselí venku, na ulici. Ale bylo to bezva, tradice je to hezká a i přes tu zimu se všichni bavili a to je hlavní.
V práci už mám klid, předposlední pracovní den, dodělávám si účty před koncem roku a ujišťuju zákazníky, že to, co normálně trvá třeba týden, opravdu neudělám teď, před Vánocema, do druhého dne. Nevím, ale někdy mi lidi připadají jako ovce. A domluvte se pak s nima :-) to je nadlidský výkon... Když občas popisuju doma Pavlíkovi zážitky, co tu mám, nechápe, čeho všeho jsou lidi schopní. Já už jsem teda za těch 13 let, co tu pracuju, zvyklá na ledaco, ale vždycky se najde někdo, kdo mě teda ještě překvapí. No, lidská blbost je neomezená a pokaždé se objeví někdo, kdo její hranice ještě posune dál :-)