Fotograf na cestách

Včera jsme se po dlouhé době vypravili do Brna na besedu Jirky Kolbaby. Kdo ho někdy zažil, ví, jak umí poutavě povídat o světě, člověku se ani nechce končit a věřím, žemnozí by tam seděli hodně dlouho. Včerejší beseda byla na téma Fotograf na cestách a byl to průřez fotkama ze všech jeho cest. Na pár místech jsme byli i my s Pavlíkem a je bezva poznávat fotky, vzpomínat... Krása. Dokonce nás to inspirovalo tak, že jsme se rozhodli udělat hurá akci a zajet si letos na karneval do Benátek. Poprvé jsme tam byli dva roky nazpátek a i přes tu zimu, která byla, máme zážitky nádherné. No a pokud se jedná o moji slabost na Itálii, není co dodat.
Vzpomínky na karneval máme úžasné, i přesto, že při našem odjezdu domů, v neděli dopoledne, se nám po pár minutách jízdy pokazilo auto a museli jsme tam zůstat až do úterý. Trošku zmatků bylo, ale díky Flaviovi, u kterého jsme bydleli, jsme to zvládli. Flavio pro nás dojel, zařídil odtahovku, domluvil všechno v servisu, protože já se svojí chabou italštinou a Taloši s nulovou angličtinou, to by byla domluva hodně nadlouho :-) Takže doufám, že letos bude mít Flavio opět volno a my se k němu rádi vrátíme :-)
A tady jedna vzpomínková, jak jde čas...

Pracovní rozjezd

Po vánočním shonu a nestíhání jsme si s Pavlíkem řekli, že budeme psát blog jen sem tam, protože když jsme celý den v práci a dorazíme večer domů, nestane se nám většinou nic až tak zajímavého, aby to stálo za to, dát to sem a aby pak nebyl každý den na jedno brdo. Obdivuju ty, co mají čas denně psát sáhodlouhé články, které si samozřejmě rádi přečteme :-), já jsem prostě večer ráda, že jsem ráda a že bych měla nutkání zapínat počítač a tvořit, to ne...
Pokud se ale stane něco zajímavého, určitě se podělíme.
Když bylo léto, psalo se to samo, venku krásně, pokaždé se dalo něco vyfotit, ale teď? Kosa, tma, dojdeme zmrzlí z procházky a na nic se netěšíme víc, než na horký čaj a pomalu rozmrzat...
Takže tento rok začneme pomaloučku, polehoučku a jak bude čas, vrhneme se na blog :-)
Myslím, že včerejší den byl pro hodně lidí strašný :-) Kdo měl v kuse volno celé svátky, určitě trpěl při návratu do pracovního procesu. Můžu říct, že pondělí bylo celkem fajn, jen to vstávání... Přes svátky člověk pospává, vstane v devět, no a najednou musí o pár hodin dřív. Sice byla snaha, začít postupně vstávat trošku dřív, abysme stáhli ten náskok, ale jak je fajn, říct si, že přece nemusíme a spát dál... Jo, užíváme si spánku, dokud můžeme :-)

Nový rok

A zase máme začátek dalšího roku. Žádné předsevzetí si nedáváme, protože kdo chce, splní si to, co si předsevzal kdykoliv :-)
A taky ani jeden nemáme rádi nějaké to organizované veselí a hromadné dávání si nějakých předsevzetí jen proto, že je nějaký datum. Pokud si něco chci dát za úkol a pokud mám dost pevnou vůli na splnění, nepotřebuju k tomu jeden jediný den, kdy se to tak nějak "musí". Stejně mám většinou velké oči a pak skutek utek... Takže dnešek je den jako jiný a ještě k tomu je volno. To je na tom nejlepší :-) Sice se nám to už krátí, Vánoce utekly hodně rychle, bylo spoustu navštěvování, ale všechno bylo příjemné a hlavně v klidu. Letošní Vánoce pro nás oba budou nezapomenutelné z mnoha důvodů, ať už pro můj zlomený nos :-) nebo Endžinu operaci, nebo pro pár důvodů, které jsou pro nás důležité a osobní...
Takže hurá do dalšího roku a mějte se všichni krásně, tak jako my dva se máme, spolu... A nezapomeňte, touha je zázrak...

Silvestr

Nevím, jak ostatní, ale Silvestr mě nikdy do vytržení nepřiváděl, protože taková jakoby organizovaná zábava je někdy trošku otravná. Pokud se chci bavit do rána, nepotřebuju k tomu mít tenhle jediný datum, ale jde to kdykoliv. No a pokud se mi zase v tento den nechce se bavit a být vhůru a čekat na půlnoc, jsem divná? Holt usínám brzy a zrovna dneska bych šla spát brzy, jen kvůli Endži jsme si teda ponocování naordinovali chtě nechtě. Taky petardy jsem nikdy moc nemusela, protože každý pes, co jsme doma měli, se strašně bál a když pak i člověk vidí ty úrazy, nechápu, proč to lidi dělají. Jistě, je to krásný pohled, když se to umí, líbí se mi to, ale že bych musela šílet a skupovat toho hromady? To určitě ne...
Taky zábavu si člověk musí zajistit sám, protože na televizi se nemůže spolehnout a tak jsme si s Pavlíkem udělali hezký večer a dali si i partičku žolíka. Endžince jsme letos zajistili tišící prášky, protože ta, když bouchají petardy, nebo se střílí, vyvádí strašné věci, třese se a není k uklidnění. Kdyby jí šlo nějak vysvětlit, že s náma doma, je v bezpečí... Holt je ten její strach asi silnější. Takže letos dostala prášky a celkem klidně pospávala, sem tam otevřela oko a poslouchala, pak kolem půlnoci se snažila vstát a tak jsme ji ještě hodinku po půlnoci hladili a uklidňovali. Bylo to o hodně lepší, než loni, byla sice při smyslech, jen byla klidnější, netřepala se, vnímala, takže snad jí to pomohlo.
Doufám, že na Nový rok budou všichni spát dlouho a bude klid, ať doženeme to ponocování :-)

První jízda...

Vánoce jsou vždycky plné návštěv a skloubit všechno dohromady dá zabrat. K někomu jedeme my, někdo zase přijede k nám. Letos jsme spíš plánovali návštěvy k nám, hlavně kvůli Endži, protože byla pár dní po operaci a chtěli jsme být s ní doma, aby bylo všechno v pořádku. Protože ale všechno snášela hodně statečně, občas jsme i vyrazili na hodinku, dvě pryč.
No a protože u nás Ježíšek nechal pár dárečků i pro Vendulku s Pavlem a pro kluky, vypravili jsme se do Kostelce na besedu my. Posezení bylo příjemné, dárečky udělaly radost i nám, ještě jendou, Ježíšku, děkujeme :-) No a protože nemáme fotky, stačí mrknout k Vendulce :-)

A teď zpátky k první jízdě... Ještě teď mi vlajou vlasy... Včera jsem si konečně vyzvedla řidičák a dnes mě Pavlík nahnal za volant, ať nás odvezu na návštěvu k Vendulce. Po asi třech týdnech, co jsem na ten zázračný a vysněný doklad čekala, jsem si nebyla jistá, že někam vůbec dojedeme :-) Nalepili jsme na auto Zetko a už jsme frčeli. Cestu jsme ve zdraví oba přežili, ještě, že je Pavlík takový klidný a trpělivý. Neumím si představit, že bych jela s nějakým nervákem, to bych asi daleko nedojela. Takhle se pomalu otrkávám a přestávám se bát. Můžu ale říct, že jsem si myslela, že to bude horší a byla jsem příjemně překvapená, když jsem zjistila, že to tak strašné není. Teď už jen trocha tréninku a přestanu jezdit s vytřeštěnýma očima :-)

Plno návštěv...

... takže tradičně blog nestíháme a dopisujeme opožděně. Všem těm, kdo mi přejou brzké uzdravení, děkuju, už se mi nos zmenšil na normální velikost a aspoň je vtipné téma k hovoru na návštěvách :-)
(holt se se mnou Pavlík nenudí...)
Dnes se na besedu odpoledne stavila Verča s Honzou a s Johnym (taky Vlci :-) zdravíme do Prahy) a vyměnili jsme si dárečky, co nám Ježíšek nechal pod stromečkama. My jsme ještě honem dali upéct chleba na pohoštění a musím říct, že nákup pekárny byla bezva věc. Teplý, voňavý chleba, to je něco nepopsatelného, jen ty následky jsou horší... Nikomu asi nemusím popisovat, co následuje po pozření takové lahůdky... Ale co, jednou za čas je krásné se vznášet, ne? :-)

Návštěva úrazovky

Stejně už to ví celý Zlín, tak proč to nehodit do placu, aby se zasmáli i další? Jsem oficiálně praštěná...
Dnes jsme se vydali na úrazovku, protože Pavlík jinak nedal a já jsem i byla ráda. No a teď popořadě. V úterý večer jsem byla nějaká vyřízená, protože od soboty válčím s nachlazením a taky už jsem toho všeho asi měla už dost a prostě se mi večer nějak udělalo šoufl, mám nízký tlak, tak je to hned. Došla jsem z obýváku do kuchyně a protože poznám, kdy je mi na omdlení, tak jsem si sedla do jídelny ke stolu a položila jsem si hlavu na stůl, abych se vzpamatovala a pak už jen vím, že mě bolí hlava a Pavlík celý vyděšený zjišťuje, jestli jsem živá... Jen vím, že první jsem ho okřikla, ať nekřičí, aby se nevyděsila Endža vedle a nehnala se za nám a ještě aby si něco neudělala. No, prostě jsem sebou praštila na zem a přitom jsem si narazila nos a hlavu. Bolelo to pěkně, Pavlík mi na to dal led a celkem se to dalo vydržet.
Ve středu to jen trochu nateklo, ale nechtělo se mi lítat na Štědrý den po doktorech, tak jsem to vydržela. Jenže dnes to tačalo bolet a měla jsem strach, abych to neměla třeba zlomené. Takže jsme vyrazili na úrazovku a tam pusto prázdno, naštěstí, díky tomu, že není sníh a náledí. Po rentgenu mi řekli, že to mám zlomené, což mi teda připadalo strašně směšné, že jednou omdlím a zlomím si nos... No, boule na čele byla taky pěkná, ale ten nos, to je něco lepšího :-) Dělat se s tím nic nedá, takže uvidíme, jak mi to sroste. Není to žádná velká zlomenina, ale bolí to pěkně. No co, aspoň bude můj "řecký" profil ještě dokonalejší :-)
Letošní Vánoce si teda budu pamatovat ještě hodně dlouho, z mnoha důvodů...


Na odpoledne jsme byli domluvení s Horákama, že si dojedou rozbalit dárky, které jim u nás nechal Ježíšek a tak jsme si dárečky vyměnili a Terezka s Barunkou byly celé nadšené z koníka, kterého u nás našly a hned si ho taky pořádně odzkoušely :-)
Jen jsme je museli krotit, aby si daly pozor na Endžinku a na mě :-) Dva chudáci zranění, ještě, že Pavlík je v pořádku a může o nás pečovat :-)