Sobotní válendo grando...

Dnes jsme si krásně přispali, den nám začal pomalu a po snídani už v 9:00 Pavlík vyrazil na kole s Endžou na procházku. Tady je ještě vysmátý, netušil, že Endža bude cestou stávkovat a nebude poslouchat, tak potom dojel trošku nazlobený... Když ona ta Endža je hodná, jen je někdy trubka.


Tak jsem Pavlíkovi udělala maliny se šlehačkou a lehli jsme si k bazénu a trošku jsme se nahřáli.


Sluníčko svítilo, hezky jsme si poplavali, ochladili se a polenošili, to je taky potřeba, práce neuteče, nemá nohy, ne? Vařit se nám taky nechtělo, takže oběd u Kajmana to jistil, mňamka jako obvykle. Pak jsme si ještě naplánovali kino na večer a už tu byla odpolední procházka, tentokrát Endža poslouchala jako hodinky a spokojenost byla na všech stranách.


Nejvyšší čas vyrazit do kina, šli jsme na Operace Dunaj, česko-polský film, příjemná komedie, díky našemu kurzu polštiny na Floridě :-) jsme docela hodně rozuměli. Tímto zdravíme Katku a ještě jednou děkujeme za vše...

Večerní amok

Páteční den nám uletěl hrozně rychle a navečer jsem doma vymýšlela, kde by co by... Jak jsme přišli z procházky s Endžou, tak jsem nahodila věci na těsto do domácí pekárny a zapnula jsem příslušný program. Asi ve 21:00 bylo těsto vykynuté a já jsem šla motat mini vánočky. Pavlíka jsem zapojila taky, šlo mu to pěkně od ruky a co vánočka, to úžasný výtvor :-) Dali jsme si k tomu nějaké to vínečko a pak jsme jen čekali, až se ta dobrota upeče...


Po vytažení z trouby se nám sliny sbíhaly a ještě před 22 hodinou jsme ochutnali, jestli se nám to povedlo.


Co kus, to originál, škoda jen, že nejde vyfotit vůně a chuť :-) Tak, dneska jsme to trochu s tím mým večerním pečením přetáhli a proto dobrou noc a hezké sny...

PS: Pro Motalíky - tohle jste mohli zítra ochutnat ;-)

Suprkrátký čtvrtek :-)

Už ráno jsem přemýšlela, co udělat, abych nemusela do práce. Během dopoledne jsem to vykoumala tak, že zavřu ve 2 a pojedu omrknout obchody, abych si udělala radost... Houby, i kdybych chtěla mermomocí utratit, nic kloudného se sehnat nedá... No, něco málo jsem nakonec sehnala, ale že bych si to nějak užívala, to ne... Pak hurá za Pavlíkem a domů. Pavlík se jen vytočil a frčel na squash. Vzápětí se jako obvykle přiřítila Míša s holkama a vzala si s sebou posilu, Olinku, jak jinak, než se dvěma holkama. Skoro bych řekla, že bylo "přebabováno". Sedm ženských, to by bylo moc na leckterého odvážlivce :-) Pavlík měl bohužel po squashi nějaké pojížďky, tak se s nima těsně minul, což Terezka a Barunka nesly velmi těžce... Tak snad příště. (Aspoň jsem jim zamával z auta, protože jsme se míjeli pod kopcem - pozn. spoluautora Pavlíka)

A tady máme jednu fotečku, jak se juniorky připravují na skok veliký...

Dobrou zelenou noc...

O víkendu jsem se naštvala a objednala jsem nám saténové povlečení. Ve vedrech, co teď jsou, se nedá spát, tak ať nás to pěkně chladí a dobře se spinká... Samozřejmě zvítězilo ladění do zelena, jak jinak :-) Je přece vědecky dokázáno (na blbé dotazy jak, prostě PROTO!!!), že zelená uklidňuje, takže prostě proto jsme tak v klidu a pohodě :-)


Jo a abych nezapomněla, chystá se další velká pařba, tentokráte pouze dámská, navrhovala bych to tak výhledově v příštích dvou, třech sobotách, takže laskavě Zuzka, Vendulka, Míša a Verča napíší svoje plány, ať to můžeme nějak naplánovat. Že by 8.8.? Rozjezd u nás a pak hurá na pařbu! Pavlík se neuváženě nabídl, že nás zaveze klidně do UH, tak že by byla změna oproti Zlínu? Návrat jako dříve obvykle vlakem ve 04:05 z UH. Tak co, rozjedeme to?

Dva zahradníci, někdy i tři

Tak jsme měli opět úterý, krátký den v práci. Domů jsme se ale dostali až později, protože bylo potřeba dokoupit zásoby do ledničky. Procházka s Endžinkou dneska proběhla bez již tradičního foťáku a tak jsem přemýšlel, co nafotit doma. Protože nám včera a dneska rozšiřovali chodníček před domem, představa byla jasná. A tady je výsledek.


Na zahradě zbyla hromada hlíny a protože naše Endžinka je občas pilná zahradnice, tak bylo co zasypávat... (Houby zahradnice, prachobyčejný hraboš je to - pozn. spoluautora - Laďky) Celkem jsem se divil, kolik žížal máme na takovém kousku zahrady, když je to tu samý jíl. Ale našel jsem i něco většího. Sice přesně nevím, čeho larva nebo housenka to je, ale vyfotit se to dalo. Zas až tak rychle nelezla, takže jsem si stihl skočit i pro foťák :-) Pokud by někdo tuto housenku znal, rádi se přiučíme.


A tady už nastupuje i druhý dnešní zahradník, naše Laděnka. Chopila se sekačky a lítala po zahradě jak s vrtulkou :-) Nejenže je to zlatíčko, ale je i obrovsky šikovná a nezalekne se žádné práce.

Překvapení

Každý měsíc, přesně 27. den v měsíci, mi Pavlík nosí kytku, protože jsme se brali 27.9.2008 a jak on říká, proč si neudělat radost tak často, jak jen to jde a proč nepotěšit toho, koho máte rádi... V květinářství Arangia dělají fantastické kytky, pokaždé je kytka jiná, zajímavá, nikdy se neopakuje. Až je mi pak líto, když odkvete... Ještě jednou děkuju, poklade můj :-)



Tady mi při focení sedl na kytku koník, byl celý od pylu, ale pózoval statečně :-)


A ještě jedna včerejší večerní, Pavlík je nadšenec do hvězd a podobně a když byl včera takový krásný měsíc, tak valil fotit. Naštěstí u toho nestrávil hodinu jako obvykle, ale jen chviličku a povedla se mu taková krásná fotka.

Trocha adrenalinu na neděli

Tak a už je to tady. Konečně den, kdy si užiju dárek k svátku od Laďky. Jelikož už mám s adrenalinovýma zážitkama trochu zkušeností, tak snídaně byla velice decentní - chleba s máslem a medem a černý čaj. Na místo jsme dorazili čtvrthodinu předem, ale vzápětí mi přišla sms, že se začátek odkládá o půl hodiny. Šli jsme se teda trošku projít a podívat se po okolí hotelu Vega v Pozlovicích. V průběhu čekání jsem si ještě promítal vzpomínky na to, co jsem viděl zhruba před měsícem, kdy jsme byli místu činu omrknout, abych aspoň trochu věděl, do čeho jdu. Kopec se zdál být mírný, rychlost kdejaká žádná, skoro jsem si říkal, že to snad ani žádný adrenalin nemůže ve mě vyrobit. Pak přišla ta chvíle, kdy si mě pořadatelé zavolali. Plný odhodlání a elánu jsem přistoupil ke kouli, které se říká Zorb. Zážitek se jmenuje Zorbing a já budu Zorbonaut.


Když jsem vlezl dovnitř a instruktor mi říkal, že se mám tam a tam připoutat, pojal jsem trochu podezření. Zapnul jsem tříbodový pásový systém, nohy si uchytil suchými zipy a zapřel jsem se rukama do rukojetí. Ležel jsem na zádech hlavou ze svahu dolů. Když do mě pro jistotu ještě trochu strčili, abych prý dojel až dolů, začalo se kolem všechno točit. Chvilku jsem byl nohama vzhůru, chvilku jsem visel v popruzích, pak zase na zádech dole a tak to šlo pořád dokola. Rychlost pomalu jak v odstředivce, valil jsem z kopce dolů a nestíhal jsem vnímat.



Dole mě pravda museli trošku ještě popostrčit, protože balón je dělaný pro dva, takže díky nedokonalému vyvážení jsem vpodstatě nedojel do cíle, ale byl jsem věru rád, že už jsu na rovině a všechno to kolem mě už zase stojí. Odpásal jsem se, vyskočil jsem z balónu a hajdy zpátky nahoru na druhou jízdu.



Ale pozor změna! Tentokrát jsem ležel hlavou do kopce, takže při jízdě jsem rotoval hlavou napřed. Myslel jsem, že to bude lepší, že si okolí zevnitř aspoň trochu prohlídnu, ale opak byl pravdou. Po dojezdu jsem měl žaludek a mozek tak rozhozené, že jsem musel dobře čtvrt hodiny zhluboka dýchat, abych nechodil jak ožrala za bílého dne :-)

Zážitek obrovský, nikdy bych nevěřil, že pohled zvenku a zevnitř může být tak hrozně rozdílný. Jak mi pak Laďka řekla: "Hurá, snad jsem Ti ten adrenalin zas na nějakou dobu vytloukla z hlavy." A myslím, že má ženská jedna zase pravdu ;-)

Po takovém dobrodružství si zasloužím pořádnou odměnu. Jeli jsme s našima na oběd k Dionýsovi a dali si opět chobotnici na grilu. Takový dvojnásobný zážitek za jeden necelý den, tomu říkám "Carpe Diem". Tak hurá na další, ať jich je co nejvíc tak krásně prožitých.