Další pracovní sobota

Opět sobota a opět do práce... Pavlík toho taky využil a naddělal si něco málo, ne, že by toho neměl taky až nad hlavu... A aspoň si můžeme vzít v pondělí volno, když je zase na obzoru další státní svátek.
No a takhle vypadá zrušený záhonek.


Musím říct, že je to teď tochu nezvyk, když máme před barákem takový volný prostor, ale je to příjemné a hned to vypadá, že je tam víc místa. Jen doufám, že to stihne zarůst trávou, než se do toho obuje náš Kraken. Stopy už tam jsou. Naštěstí teď, jak je chladno, tak nějak nemá nutkání hrabošit, spíš je zalezlá přes den na pelechu před barákem, nebo v boudě. Takže ťuk ťuk ťuk, zaklepeme to, aby to tak i vydrželo :-)
V práci se mi to nějak vleklo, už předem jsem nahlásila Pavlíkovi, že mě má vyzvednout v 15:30 a až někdy po poledni jsem si všimla, že poslední lidi mám právě na 15:30, tak jsem ještě honem odvolávala, co jsem nahlásila a měnila na 16:30. Zmatek nad zmatek.
Cestou domů jsme ještě zajeli na Čepkov, potřebovala jsem si nechat vyčistit foťák, spousta nečistot všude a tam to dělají do druhého dne, což je paráda, v neděli foťák nepotřebuju, takže zase jedna dlouho chystaná věc zařízena.
No a domů jsme dorazili opět za tmy, pozdě, takže hurá na procházku s Ednžou, která byla jako na trní.

Podzimní úpravy

Konečně došlo i na úpravu zahrady. Toto je fotka před.


Dnes nám zahradník zrušil záhonek, který byl sice pěkný, ale zarostlý a neudržovaný. A to ani nemluvím o okrasné trávě, která je na fotce zrovna ve stádiu, kdy je ještě hodně nízká... Obvykle je tak dva metry a není přes ni vidět. Což na jednu stranu zaručuje trošku soukromí, ale až nám povyrostou túje, tak to splní svůj účel taky.
Ona ta mini zahrádka nebyla špatná, ale když ani já, ani Pavlík na to nemáme tak nějak čas a ani vlohy. Holt já se radši vrhnu na plevel a odreaguju se a pěstování zahrádky nám tak nějak nešlo. Když se to umí a zahrádka je udržovaná, vypadá to krásně. U nás to spíš vypadalo na všehochuť přerostlých kytek. Ještě loni jsem nakoupila nějaké tulipány a narcisky a nasadila jsem je, ale pak to začalo všechno nějak bujet moc divoce a žilo si to vlastním životem. Strašně obdivuju Vendulku, že si tak pěstuje zahrádku, kolem domečku, ale holt ona, kdyby zasadila kravinec, vyroste jí tam rododendron nebo co. Takže po poradě jsme s Pavlíkem usoudili, že než mít džungli, tak radši trávník, s tím pravidelným sekáním to už nějak pozvládáme a bude. Nějaké truhlíky s kytkama se tam dají vždycky dát a aspoň jeden okrasný stromeček jsme tam nechali.
Jen doufám, že nám tam teď vyroste tráva, protože Endža už si tam zkusila hrábnout a nějak moc jí to láká.
Zítra za světla ještě pořídíme fotku po nové úpravě a dodáme na srovnání. Zatím dobrou...

Žampiony z vlastní zahrádky

My máme doma tak úžasného psa, že nám rostou na trávníku žampiony. Včera jsme je objevili čistě náhodou a díky Endžinému pravidelnému hnojení :-) se jich tam urodilo docela hodně. Akorát v tom mrazu teda nevím, jestli bych je vůbec sbírala... Takže žampiony nadívané nebudou :-)

Taky jsem dnes zjistila, že jsem nějak nestihla dodělat fotky do alba a hned jsem na to vlítla. V dnešní digitální době má spousta lidí fotky jen v počítači a to je na nic. Když mi pak chce někdo ukázat zepár fotek, obvykle to dopadne tak, že se v té hromadě hledá hodně dlouho, prohlíží se složka za složkou, je to rozvláčné, prohlíží se milion jiných, než co se hledá a člověka to přirozeně nebaví. Dívejte se na sto stejných na jedno brdo dělaných fotek, když to něco řekne jen těm, kterých to je. Takže ty nej vybrat a nechat udělat. Prostě papírové fotky jsou papírové fotky. Sice spousta lidí namítne, co se s tím jendou bude dělat, na co to bude, taková hromada. Na co, na prohlížení, na památku. S počítačem se může cokoliv stát a co pak. Není nic. Proto se vždycky snažím vybrat pár nejhezčích a pravidelně doplňuju do albíček a Pavlík se pak musí chudák snažit to popisovat, abysme za pár let věděli, kdy a kde, že to vlastně bylo. Sama mám strašně ráda staré fotky, kde vidím, jak strašně srandovně jsem vypadala, nebo rodiče, prarodiče, prostě to má nějakou hodnotu a doufám, že jednou i naše děti budou rády listovat v té hromadě alb, co už teď máme.
A tady jedna vzpomínková z Bryce Canyonu, z naší dovolené v USA, letos v dubnu.

Hurá, masáž!

Konečně středa, konečně masáž... Před čtrnácti dny nám masáž naše paní masérka zrušila, protože něco musela zařídit a my jsme se mezitím masírovali navzájem, abysme to nějak vydrželi. Pavlík teda víckrát masíroval mě, ale proč toho nevyužít, když je tak šikovný a je to tak příjemné :-) Holt se oba v práci hrbíme nad počítačem, já se hrbím i u focení a pak to jde poznat.
Taky to chladnější počasí zahání všechny do tepla. Nechci si stěžovat, i na podzimu je něco pěkného, třeba, když je slunný, teplý, ne? :-) Jsem prostě teplomil a basta. Teplo vydržím v jakékoliv podobě a stačí se trošku nahřát na sluníčku a funguju jak solární panel :-) Ovšem v zimě si musím dopomáhat všelijak, od vnitřního zahřívání čajem nebo něčím silnějším, až po horkou, ale opravdu horkou vanu, to je pak paráda.

Teď jsem si zrovna vzpomněla, jak jsem jela s Pavlíkem do Prahy, že na naši první jeho služební cestu jsme jeli do Chorvatska, do Biogradu na Moru, kde měli s kolegou Jirkou být den, dva a nakonec jsme vyráželi dřív, Pavlík vzal mě, Jirka manželku Maruš a jelo se. Byli jsme tam od čtvrtka večera do neděle a z toho v sobotu chlapi pracovali a my s Maruš jsem si užívaly moře a sluníčka a tepla... Červen, málo lidí, prázdné pláže, teplo, místo práce odpočinek... Krása... A tady je naše vzpomínková fotka, dva roky stará, musím říct, že jsme se oba celkem změnili, ale jen navenek, uvnitř jsme myslím stejní, spokojení, zamilovaní... Ale nic není zadarmo, musí se na tom pracovat. Holt to má Pavlík těžké, já prostě popírám všechny zákony a chlapec se aspoň nenudí :-)

Domácí nebe

Tak tento příspěvek padl opět na mě. Laďka mi říkala, že kdyby spočítala, kolik toho kdo napsal, tak by ty moje čárky ani nebyly oproti jejim vidět. A má ta žena moje pravdu. Nevím, čím to je, ale to každodenní psaní jí prostě jde jaksi samo od sebe (nebo to tak aspoň na venek vypadá). Možná je to tím, že ženy líp zvládají takovou tu pravidelnou, opakující se činnost. Nemůže mi při tom nevytanout v mysli nedávná návštěva divadla a představení Caveman. I když to tam nebylo přímo řečeno, tak určitě by si to tam místo našlo. A nebo by to mohlo být tím, že ženy za den řeknou zhruba 7 tisíc slov, zatímco chlapi jen, tuším, kolem 2 tisíc slov. A tady by se už zásoba pro napsání blogu určitě našla ;-)
Ale abych moc neutekl od tématu, tak se mi v neděli konečně do ruk dostal nádherný dárek, který jsem dostal bohužel taky už k svátku, stejně jako nedávno vypuštěný balón přání. Ale všechno se dá vysvětlit - přes léto je prostě venku hezky a teplo a je potřeba to taky využít na práci. Teď, když už bývá pošmourno a chladno, je zase čas na domácí práce a nebo skládání dárků. Domácí nebe jsem si totiž musel napřed sám poskládat. Zavzpomínal jsem na svá modelářsky-produktivní mladá léta a s chutí jsem se do toho pustil. Práce mi šla hezky od ruky a dnes večer jsem dílo dokončil. Po rozsvícení se nám všude kolem nás rozprostřely tisíce hvězd... Tolik jsem jich snad ani nikdy pouhým okem neviděl. Pro romantiky, milovníky večerní oblohy a astronomy-amatéry úžasná podívaná - nádherný dárek. Teď budeme každý večer usínat pod hvězdnou oblohou. Děkuji, Laděnko.

Praha

Ke konci minulého týdne mi Pavlík oznámil, že musí v pondělí do Prahy. Už jsem se lekla, že bude pár dní pryč, ale prý do večera je doma. Tak nějak mě napadlo, že bych toho mohla využít a svézt se s ním a stavit se za kamarádkou Janou, která tam bydlí. Aspoň jí nafotím pár fotek malé Markétky, která má čtyři měsíce.
Netrvalo dlouho a hurá akce byla naplánovaná. Zajistila jsem si záskok do práce, nabalila pár věcí a na pondělní ráno jsme natáhli budíka na 4:30. No, když musím vstát, že se někam jede, vstanu bez problémů i ve 3 ráno. Kdyby to tak šlo i normálně :-)
Cesta ubíhala celkem v pohodě, naštěstí a něco po osmé mě Pavlík s kolegou vyhodili na Opatově a já jsem s taškama věcí na focení nakráčela k Janči na besedu. Tak nějak jsem měla i naplánované, že bych si na chvilku někam skákla na nákupy, jen něco málo, kdyby se podařilo. Vánoce se blíží a tak :-) Pak nám to sice moc nevyšlo a taky zdatně pršelo, tak jsme se jen vydaly kousek na Háje a tam jsem něco málo i pokoupila. Taky dobře, když si představím ty obr nákupní komplexy, které tak nesnáším, asi bych tam stejně moc dlouho nechodila...
Takže díky dešti jsme trochu pochodily s kočárem a vymrzlé jsme se rády vrátily do tepla na kafíčko :-) Aspoň jsme si trochu s Janou povykládaly, do Prahy se přece jen tak často nedostanu.
Odpoledne mě Pavlík nabral a jelo se domů. Cesta opět pěkná, takže v půl osmé jsme byli doma jak na koni :-)
Třeba zase brzy bude nějaká služebka a já se zase vtěrknu :-)

Balón přání

Když jsme dnes ráno vstali a vykoukli ven, tak to byl nádherný pohled. Všechno krásně omrzlé, ledové... Nádhera. Na ranní procházku jsme se teda pořádně vybavili, abysme přežili :-) Dokonce jsem vytáhla i čepici. Zato Endža byla nadšená. Lítala po poli, mráz nemráz a sem tam si klidně lehla a odpočívala. Sice zimu moc nemusím, já teplomil, ale zase takto krásně omrzlé listy, nebo tyto šípky v létě neuvidíme.



No a odpoledne jsme konečně vyrazili pouštět balón přání, který jsem Pavlíkovi dala k svátku (už v červnu jako) a který stále doma čekal na vhodné počasí. I Vendulka nás předběhla s pouštěním a ne jednou... Takže, Pavlík doma popsal balón a pak jsme vyrazili na cvičák ho vypustit. Po asi pětiminutovém zapalování, kdy mi to nechtělo chytnout, se povedlo a za malou chvilku se balón naplnil teplým vzduchem a Pavlík ho vypustil. Takže jsme vypustili přání k nebi...



K tomuhle se hodí snad jenom Touha... Volej k nebi přání a všechno bude k mání...