Nekonečný den

Dnes mě ráno čekalo stříhání, tak jsem měla v práci Verču na záskok. Po stříhání jsem si ještě poběhala Zlín, něco málo pokoupila a v klidu na 11 jsem dorazila do práce. Tak kdyby to šlo častěji... Musíme to s Verčou nějako už udělat, je to příjemné, když člověk nemusí letět honem honem. Pak jsme si spolu skákly na oběd a Verča mě opustila. Než jsem pořádně stačila něco udělat, bylo odpoledne a dorazila Vendulka s Pavlem a klukama na focení.


Pak už jsme se naskládali do auta a frčeli k nám domů, kde měly dorazit ještě Horákyně. Vyšlo to parádně, chviličku po nás dorazily a tak jsme aspoň trochu pobesedovali. Vendulka s Pavlem se sbalili domů první a Míša s holkama se ještě dočkaly Pavlíka, který dorazil ze squashe.
Tak, jak se jindy snad ani nic neděje, nebo mi to tak aspoň připadá, tak dneska toho bylo až nad hlavu, ale zase samé příjemné věci.

Dorty

Konečně dorazily očekávané dorty. Doufám, že se osvědčí a bude se s nima fotit dobře a že je děti nezničí, jako marcipánový, co mám v práci. Ten je teda dolámaný od dětí, párkrát i zažil letecký den a tak podle toho i vypadá. Holt děti, když vědí, že je to dort, tak se na něj vrhnou a olupují ho hlava nehlava. Tyhle látkové snad vydrží víc a doufám, že se s nima bude fotit jedna radost :-)
Zítra ještě dodám fotku, kde mi Vendulčin Vašík zapózoval na zkušební fotky. Holt se to k němu hodí víc, než ke mně :-)

Podzim jak vymalovaný

Konečně se zase jednou počasí umoudřilo a hned po ránu vykouklo sluníčko. Prostě nádherný, teplý podzim.
A tak nám opět ožila ptačí budka, kde zase začínám poctivě sypat ptáčkům zrní.


Pavlík se vrhnul na závěrečné sekání trávy a stříhání růží a já zase na vaření oběda. Po obědě jsem ještě vlítla na fotky do práce, protože toho začínám mít nějak moc, jak lidi šílejí s Vánocema a aspoň jsem si pochystala něco málo do práce.
Kolem druhé odpoledne jsme se honem nachystali a vyrazili do Bystřice k Pavlové babičce a dědovi na besedu a to bylo jasné, že za světla se taky nevrátíme. Ale beseda moc příjemná, babička napekla jak na malou svatbu a samozřejmě, že jsme ještě dostali perníčky a štrúdl na doma. Cesta domů už byla míň příjemná, počasí se pokazilo a lilo jak z konve. Ani na tu večerní procházku se mi nechtělo ale co naděláme, psovi je jedno, jestli padají trakaře, prostě se jde ven a basta. Tak jsme udělali naše večerní kolečko, pozdravili pejsáky, co hlídali venku a hurá domů, do tepla.
Tam nás ještě čekaly jablíčka, které máme nachystané na sušení, tak jsme se na to vrhli a teď už nám to doma voní a brzy bude nasušeno :-) A můžeme mlsat :-)

Další pracovní sobota

Opět sobota a opět do práce... Pavlík toho taky využil a naddělal si něco málo, ne, že by toho neměl taky až nad hlavu... A aspoň si můžeme vzít v pondělí volno, když je zase na obzoru další státní svátek.
No a takhle vypadá zrušený záhonek.


Musím říct, že je to teď tochu nezvyk, když máme před barákem takový volný prostor, ale je to příjemné a hned to vypadá, že je tam víc místa. Jen doufám, že to stihne zarůst trávou, než se do toho obuje náš Kraken. Stopy už tam jsou. Naštěstí teď, jak je chladno, tak nějak nemá nutkání hrabošit, spíš je zalezlá přes den na pelechu před barákem, nebo v boudě. Takže ťuk ťuk ťuk, zaklepeme to, aby to tak i vydrželo :-)
V práci se mi to nějak vleklo, už předem jsem nahlásila Pavlíkovi, že mě má vyzvednout v 15:30 a až někdy po poledni jsem si všimla, že poslední lidi mám právě na 15:30, tak jsem ještě honem odvolávala, co jsem nahlásila a měnila na 16:30. Zmatek nad zmatek.
Cestou domů jsme ještě zajeli na Čepkov, potřebovala jsem si nechat vyčistit foťák, spousta nečistot všude a tam to dělají do druhého dne, což je paráda, v neděli foťák nepotřebuju, takže zase jedna dlouho chystaná věc zařízena.
No a domů jsme dorazili opět za tmy, pozdě, takže hurá na procházku s Ednžou, která byla jako na trní.

Podzimní úpravy

Konečně došlo i na úpravu zahrady. Toto je fotka před.


Dnes nám zahradník zrušil záhonek, který byl sice pěkný, ale zarostlý a neudržovaný. A to ani nemluvím o okrasné trávě, která je na fotce zrovna ve stádiu, kdy je ještě hodně nízká... Obvykle je tak dva metry a není přes ni vidět. Což na jednu stranu zaručuje trošku soukromí, ale až nám povyrostou túje, tak to splní svůj účel taky.
Ona ta mini zahrádka nebyla špatná, ale když ani já, ani Pavlík na to nemáme tak nějak čas a ani vlohy. Holt já se radši vrhnu na plevel a odreaguju se a pěstování zahrádky nám tak nějak nešlo. Když se to umí a zahrádka je udržovaná, vypadá to krásně. U nás to spíš vypadalo na všehochuť přerostlých kytek. Ještě loni jsem nakoupila nějaké tulipány a narcisky a nasadila jsem je, ale pak to začalo všechno nějak bujet moc divoce a žilo si to vlastním životem. Strašně obdivuju Vendulku, že si tak pěstuje zahrádku, kolem domečku, ale holt ona, kdyby zasadila kravinec, vyroste jí tam rododendron nebo co. Takže po poradě jsme s Pavlíkem usoudili, že než mít džungli, tak radši trávník, s tím pravidelným sekáním to už nějak pozvládáme a bude. Nějaké truhlíky s kytkama se tam dají vždycky dát a aspoň jeden okrasný stromeček jsme tam nechali.
Jen doufám, že nám tam teď vyroste tráva, protože Endža už si tam zkusila hrábnout a nějak moc jí to láká.
Zítra za světla ještě pořídíme fotku po nové úpravě a dodáme na srovnání. Zatím dobrou...

Žampiony z vlastní zahrádky

My máme doma tak úžasného psa, že nám rostou na trávníku žampiony. Včera jsme je objevili čistě náhodou a díky Endžinému pravidelnému hnojení :-) se jich tam urodilo docela hodně. Akorát v tom mrazu teda nevím, jestli bych je vůbec sbírala... Takže žampiony nadívané nebudou :-)

Taky jsem dnes zjistila, že jsem nějak nestihla dodělat fotky do alba a hned jsem na to vlítla. V dnešní digitální době má spousta lidí fotky jen v počítači a to je na nic. Když mi pak chce někdo ukázat zepár fotek, obvykle to dopadne tak, že se v té hromadě hledá hodně dlouho, prohlíží se složka za složkou, je to rozvláčné, prohlíží se milion jiných, než co se hledá a člověka to přirozeně nebaví. Dívejte se na sto stejných na jedno brdo dělaných fotek, když to něco řekne jen těm, kterých to je. Takže ty nej vybrat a nechat udělat. Prostě papírové fotky jsou papírové fotky. Sice spousta lidí namítne, co se s tím jendou bude dělat, na co to bude, taková hromada. Na co, na prohlížení, na památku. S počítačem se může cokoliv stát a co pak. Není nic. Proto se vždycky snažím vybrat pár nejhezčích a pravidelně doplňuju do albíček a Pavlík se pak musí chudák snažit to popisovat, abysme za pár let věděli, kdy a kde, že to vlastně bylo. Sama mám strašně ráda staré fotky, kde vidím, jak strašně srandovně jsem vypadala, nebo rodiče, prarodiče, prostě to má nějakou hodnotu a doufám, že jednou i naše děti budou rády listovat v té hromadě alb, co už teď máme.
A tady jedna vzpomínková z Bryce Canyonu, z naší dovolené v USA, letos v dubnu.

Hurá, masáž!

Konečně středa, konečně masáž... Před čtrnácti dny nám masáž naše paní masérka zrušila, protože něco musela zařídit a my jsme se mezitím masírovali navzájem, abysme to nějak vydrželi. Pavlík teda víckrát masíroval mě, ale proč toho nevyužít, když je tak šikovný a je to tak příjemné :-) Holt se oba v práci hrbíme nad počítačem, já se hrbím i u focení a pak to jde poznat.
Taky to chladnější počasí zahání všechny do tepla. Nechci si stěžovat, i na podzimu je něco pěkného, třeba, když je slunný, teplý, ne? :-) Jsem prostě teplomil a basta. Teplo vydržím v jakékoliv podobě a stačí se trošku nahřát na sluníčku a funguju jak solární panel :-) Ovšem v zimě si musím dopomáhat všelijak, od vnitřního zahřívání čajem nebo něčím silnějším, až po horkou, ale opravdu horkou vanu, to je pak paráda.

Teď jsem si zrovna vzpomněla, jak jsem jela s Pavlíkem do Prahy, že na naši první jeho služební cestu jsme jeli do Chorvatska, do Biogradu na Moru, kde měli s kolegou Jirkou být den, dva a nakonec jsme vyráželi dřív, Pavlík vzal mě, Jirka manželku Maruš a jelo se. Byli jsme tam od čtvrtka večera do neděle a z toho v sobotu chlapi pracovali a my s Maruš jsem si užívaly moře a sluníčka a tepla... Červen, málo lidí, prázdné pláže, teplo, místo práce odpočinek... Krása... A tady je naše vzpomínková fotka, dva roky stará, musím říct, že jsme se oba celkem změnili, ale jen navenek, uvnitř jsme myslím stejní, spokojení, zamilovaní... Ale nic není zadarmo, musí se na tom pracovat. Holt to má Pavlík těžké, já prostě popírám všechny zákony a chlapec se aspoň nenudí :-)