Advent se blíží...

Tak se nám přiblížil advent a zítra by se měla zapálit první svíčka na adventním věnci. I když nejsme věřící v pravém slova smyslu, tuhle tradici držíme a vždycky se těšíme, až si sedneme spolu, zapálíme si svíčku na adventním věnci a užíváme si jeden druhého. A hlavně se těšíme na Vánoce! Letos to uteklo nějak moc rychle a Vánoce přiblížily takovým fofrem, že jsem dneska chystala aspoň věneček na dveře a oprašovala adventní věnec na neděli.

Jak to tak sleduju, spousta lidí využívá neděle k horečnatému nakupování, když už to třeba jindy nestihnou, nebo možná prostě jen nevědí, co mají doma dělat a tak vyrážejí mezi davy dalších lidí do obchodů. Já to nakupování taky moc nestíhám, obzvlášť teď, když dělám šest dní v týdnu, ale i tak trochu proto by mě nikdo v neděli nedostal do super a hyper obchodů bláznit s utrácením... Ještě, že existuje možnost nakupovat po internetu, spousta věcí se dá sehnat v klidu tam a ušetří se spousta času, který se dá strávit jinak.

Jako každý rok jsem naháněla Pavlíka na focení (přece kovářova kobyla nebude chodit bosa) a ten, protože ví, že jak něco takového naplánuju, není úniku :-) se teda psychicky připravil a já jsem nahodila v práci samospoušť a za pár minut to bylo. Aspoň máme každý rok aktuální fotku a je to taky trochu něco jiného, než obvyklé momentky, co pořizujeme v průběhu roku. I když, i tohle jsem dovedla k dokonalosti tím, že jsem si koupila dálkové ovládání a to se to pak fotí samo :-)

A zase máme sedmadvacátého...

Nevím, jak to, ale vždycky, když je sedmadvacátého v měsíci, mi to nějak uteče a i když třeba den předtím vím, co je za datum, o den později se mi to vykouří z hlavy. Pavlík ale všechno ohlídá a vždycky mě doma čeká nádherná kytka, která mě moc potěší a překvapí. Vím, že není potřeba slavit výročí svatby každý měsíc, ale proč si nehledat příležitosti k tomu, udělat druhému radost a připomenout si ten krásný den, proč se prostě nezastavit v tom každodenním shonu a neudržovat vztah krásný a vřelý? Vím, je jednodušší říct si, jo, už je to dlouho, co jsme spolu, už to není jak dřív, všechno se opotřebuje, opadne, zevšední... Ale být to tak nemusí. Jen se dva musí snažit a to stojí trochu sil a pohodlnější je asi na všechno rezignovat a alibisticky říct, že to nejde... Všechno jde, když se chce a zadarmo nic není. Neboli bez práce nejsou koláče. Takže, snažme se a všechno půjde. Zrovna nedávno jsme s Pavlíkem vzpomínali, jak jsme se seznámili, že už to budou na jaře tři roky a i navzdory předpovědím některých skeptiků (jó, to vás přejde, až spolu budete tak dlouho jako my...) nás to nepřešlo, naopak je to pořád hezčí a hezčí. Nechci, aby to vyznělo jako chlubení, jen jsem nikdy netušila, co mě potká a že to bude takové krásné... Samozřejmě, že jsou chvilky, kdy i my se poštěkáme, to se někdy nedá a já když potřebuju upustit páru, stačí mi málo a už to lítá :-) Ale nikdy to naštěstí nevydrží dlouho, proč si taky kazit něco pěkného nějakým urážením a hádáním, ne? Takže, Pavlíku, děkuju za nádhernou kytku a písnička jen pro Tebe :-)

Nenechávejte si to jen pro sebe

Dneska byl konečně krátký pracovní den se vším všudy. Teď před Vánocema, když má Laďka tolik práce, tak tam občas zůstane dýl i když by měla mít "krátký den". Dneska se po delší době opět poštěstilo a tak jsme domů přijeli dá se říct ještě "za světla" - to byste ale museli znát moji optimistickou povahu ;-) Podvečer byl tudíž trošku delší a po nezbytné procházce Laďka zasedla k počítači a řešila s kamarádkou Verčou vánoční dárky. Já jsem si šel číst, abych dohnal skluz. Po nějaké době Laďka přišla za mnou a byla taková jakási uplakaná. Říkala, že si četla blogy a že tam někdo psal, že jim zemřel manžel a tatínek 4 dětí. Objala mě a řekla: "Moc Tě miluju." Řekl jsem jí totéž a chvíli jsme jen tak potichu stáli v objetí. Pak jsme si zapálili svíčky, vypnuli televizi a prostě jsme byli spolu a povídali si. Myslím, že by člověk (ať už žena nebo muž) měl využívat každou příležitost, aby alespoň těm, na kterým jim záleží a které mají v blízkém okruhu aspoň občas řekl nebo nějak jinak dal najevo, co pro něho znamenají. Aby si lidé navzájem nekrátili ty krásné chvíle vlastního života nějakým nesmyslným dohadováním nebo uražeností vlastní ješitnosti. Zkrátka, aby si to nenechávali jen pro sebe a pak jednou na to už nebylo pozdě.
Je mi vždy smutno u srdce, když slyším o nějakém takovémto neštěstí.

PS: My se o to snažíme už od samého začátku a věřte, že těch příležitostí a situací je nespočet. A písničkou dne bych dnes zvolil Sen.

PPS: Jen pro pořádek, výše napsné nijak nesouvisí se zmíněnou rodinou.

Astronomický koutek

V mobilu mám napsané všechny významné astronomické události na daný rok. Ať už se jedná o zatmění Slunce nebo Měsíce, průlety komet až po meteorické roje. Bohužel některé úkazy nejsou z našeho bydliště až tak často viditelné a když se k tomu ještě přidá špatné počasí, tak je teda na delší dobu zase pěkně vymalováno. Tentokrát vlastně ani nevím, jaké počasí bylo 17.11., kdy po obloze lítají takzvané Leonidy, protože jsem pro jistotu ležel doma nemocný. Ale současné krásné bezmračné počasí nahrává mým astronomickým vášním a na večerních procházkách s Endžinkou chodím spíš s hlavou v záklonu, než abych se pozorně díval, kam a do čeho šlapu;-) A tak se přihodilo, že jsem si všiml jasné hvězdy poblíž Měsíce. Po omrknutí informací na internetu jsem se dozvěděl, že to je Jupiter a tak jsem neváhal, vzal jsem foťák a fotil a fotil. Jen pro upřesnění, na úlovku je Jupiter a 4 z jeho měsíců.

Dolce vita aneb sladký život...

Původně jsem ten dnešní článeček chtěl pojmenovat jinak, ale když mě Laďka předběhla, tak co už nadělám.
Zkrátka jsem jel domů z práce sám, protože Laďka má v práci spoustu práce. Oběhli jsme s Endžinkou naše večerní kolečko, porozdávali piškoty všem pejskům, co jsme potkali a už jsem zase utíkal pryč. Na squash jsem sice dojel jako první, ale herní výsledky tomu už tak moc neodpovídaly. Prohrál jsem, co se dalo, i když některé výměny byly úžasné a běhali jsme oba jak mladí zajíci :-) Dokonce jsem občas i vedl, ale jak je řečeno v jednom našem oblíbeném filmu: "Hráli jsme na 110%, ale soupeř byl bohužel ještě o trochu lepší." :-D Kdo nepoznal, tak je to film Smlouva s ďáblem.
Cestou zpátky jsem ještě vyzvedl Laděnku ze Sparu, kam se šla na cestě domů na chvíli ohřát, než dojedu. A toto je úžasný dáreček, který jsem dostal vlastně ani nevím, za co. Jedna ze dvou nejúžasnějších dobrot na světě...

Výtvarný kroužek

Dnes jsem se konečně na chvilku dostala k tomu, abych si doopravila jedny náušnice. Asi před rokem mě chytl amok (že mi to občas nezůstane trošku dýl, nebylo by to na škodu) a nakoupila jsme si vybavení na tvoření "bižu". Nějaké ty kleštičky, korálky, pár srdíček a jiných tvarů od Swarowského a hurá tvořit. Proč kupovat hotové výrobky za hodně peněz, když si to člověk může udělat sám za míň a ještě mít radost z toho, že si něco sám udělá, ne? A taky, když něco dělám, tak zásadně ve velkém, přece nebudu troškařit :-)
Takže, jak jsem si pozjišťovala co a jak, udělala jsem velký nákup a protože spousta srdíček, nebo kytiček byla třeba po 6 kusech, nadělala jsem toho hromadu a podělila spoustu kamarádek. To bylo radosti :-) Samozřejmě jsem si na to pořídila odpovídající krabičku (jo, krabičky, to je moje) a vrhla jsem se na tvoření.


No a protože už od našeho výletu do Říma jsem se zamilovala do Muránského skla, tak se mi celkem rozšiřuje sbírka... Má to ale Pavlík štěstí, že mi stačí kus skla a nevymýšlím si třeba diamanty, co? :-)
Takže z každé naší cesty do Itálie jsem si přivezla nějaký úlovek, protože Muránské sklo se vyrábí na ostrově Murano, kousek od Benátek a u nás se sice dá sehnat, třeba v Praze bez problému, ale když je k tomu cesta do Itálie, má to mnohem větší cenu a hlavně zážitek. Prostě Itálie je moje slabost :-) No a tady je vzorek Muránského skla pro ty, co neví, o co jde. Sklo je jakoby popraskané, nádherně zbarvené, prostě krása krásná...


Samozřejmě, že tady jde vidět moje další slabost, pro zelenou... Ale to má i ryze praktické důvody, zelená přece uklidňuje, takže jsem klidná já i okolí :-) a to je přece dobře, ne? No a protože i v Benátkách jsme letos sháněli konkrétní odstín zelené a ne a ne sehnat a vysvětlujte Taliánům, co že to spešl chcete, tak mi Pavlík navrhnul, ať si prostě nakoupím jen samotné srdíčka a vyrobím si to sama. Takže, prošli jsme pár obchodů s korálkama a musím říct, že jsem si připadala jako malá a byla jsem úplně jak v Jiříkově vidění :-) A tak jsem nakoupila, měla jsem z toho hotový svátek a doteď snad nenosím nic jiného. Jak málo stačí, co? :-)

Pošmourná neděle

Na dnešní ranní procházku jsme vyrazili do zamlženého rána. Jediný, kdo byl nadšený byla Endža. Mlha nemlha, déšť nedéšť, je spokojená a natěšená. My si holt nahodíme kapuce a čepice a hurá za psem. Když do slunečného dne se vyráží úplně jinak...
Na cvičáku bylo celkem houby vidět, přes tu mlhu, tak jsem se rozhlížela, co by poblíž bylo k vyfocení a pak jsem uviděla zbytky pavučin, nádherně orosené, tak to mi nedalo a chvilku jsem se zdržela.



Pavlík zatím házel Endži aport, ta lítala jak namydlený blesk. Až je k neuvěření, že doma pak vstává z pelechu jako stoletá stařena a pajdá a vypadá k politování... Potvora pes je to :-)

Pak jsme měli ještě na odpoledne naplánované kino, celý týden jsem se na to těšila a pak jsme zjistili, že na webu je uvedený úplně jiný čas, než tam psali v pondělí, kdy jsem to vybírala a rezervovala lístky. Tak tam Pavlík zavolal, no, zmatek velký, sami nevěděli pomalu o co jde, tak jsme kino nechali na někdy jindy, protože nový čas vysílání byl ani ne za hodinu a aby tam člověk byl půlhodiny předem kvůli lístkům, to bylo opravdu moc nahonem. Takže jsem si aspoň dodělala něco do práce a Pavlík si mezitím mohl dočíst časopis, co odbírá pravidelně, 21.století, ale nějak to nestíhá číst. Prostě není moc času a pořád je co dělat. Naštěstí mu to vychází jen jedenkrát měsíčně a skluz pár měsíců co má, úspěšně dohání :-)