Pondělí 16.5.2011
Přejezd

Původně jsem chtěli vyjet brzo ráno, protože nás dnes čekala cesta dlouhá přes 800 km. Snídaně v hotelu byly od 7, tak jsme vstávali tak, abysme tam byli mezi prvníma. O čtvrt na 8 jsme tam byli úplně první a ani personál ještě neměl všechno dochystané, takže jídelna byla ještě zavřená. Trochu jsme se tedy prošli po hotelové zahradě, podívali v klidu na tichý Tichý oceán a kolem půl osmé jsme už i snídali. Po snídani jsme ještě zajeli naposledy do místního Walmartu nakoupit něco málo na cestu, abysme nemuseli pak cestou pořád zastavovat. Mimo jiné jsme si koupili i takovéto banány. Oboje byly výborné a sladké.


Z počátku byla cesta zdlouhavá, protože byl celkem dost velký provoz, silnice byla jen dvouproudá, do kopce a z kopce a samozřejmě jsme co chvíli chytili nějakého pomalu jedoucího náklaďáka. S takovou tolik kilometrů dneska neujedeme. Naštěstí po pár desítkách kilometrů začala místní "dálnice". Je to čtyřproudá silnice, uprostřed rozdělená, samozřejmě zpoplatněná, ale rychlost omezená na maximálně 110. Vzhledem k jejich stylu jízdy ale toto omezení moc neomezovalo, takže se dalo jet i jak u nás, stotřicítkou.

Stejně jak nedodržují dopravní předpisy, ale na druhou stranu jezdí nad poměry obezřetně a ohleduplně, nemají moc potuchy ani o bezpečnosti cestujících na silnicích. Naprosto běžné je, že matka na místě spolujezdce v autě drží jen tak v náručí malé dítě. Při jízdě na motorce helmy moc neexistují, stojící dítě mezi řidičem a řídítky je naprosto běžné. Velice běžné je i kolektivní cestování (obdoba u nás známé MHD), kdy si mávnete na auto třeba s otevřenou korbou, kam si pak můžete nastoupit.


Silnice, ale ani dálnice běžně nemají obchvaty kolem obydlených míst, takže cestou jsme projížděli jak centrem druhého největšího města Mexika, Guadalajary, tak i v podstatě všemi městy a vesničkami. Některé byly modernější, jiné byly trochu odlehlé a tudíž chudší. Nicméně skoro v každém městě se dají najít velice rozdílné silnice.


Do cíle jsme dojeli až pozdě v noci, kolem desáté. Naštěstí zrovna u cesty bylo několik hotelů, tak jsme si jeden vybrali. Recepční samozřejmě neuměla anglicky ani slovo, ale ubytování jsme dostali a bylo aji dost levné. Zprvu jsme se ceně divili, ale o pár chvil později jsme zjistili důvod. Pokoj byl prostorný, povlečení i koupelna čisté, takže tu přespíme i navzdory tomu, že to je hodinový hotel. Cena ale byla opravdu za celou noc :-)


Povšimněte si, prosím, detailů na nezvykle tvarované červené pohovce ;-)

Neděle 15.5.2011
Dojezdy pro hvězdy

Už ráno po probuzení mi nebylo dvakrát nejlíp. Bolela mě šiška a žaludek si protesty zatím trénoval nanečisto. Na snídani jsme ale vyrazili s chutí. Ráno bylo příjemné, sluníčko svítilo jak divé a všude byl zatím krásný klid, protože všichni ještě dospávali.


Snídani, i když jsem na ni od pohledu měl chuť, jsem celou nedal. S hrnečkem černého čaje, sušenkami Bebe Dobré ráno kakaové a s minibanánkem, který jsme si včera koupili ve Walmartu, jsem se na střídačku proležel a prospal až do 3 hodin odpoledne. Jako vystřižené z jednoho krásného českého filmu "Po ránu, po ránu, mokrý hadr na tlamu..." :-) Nemůžu ale zapomenout poděkovat Laděnce, která se celou tu dobu o mě láskyplně starala, nosila mi mokrý studený šátek a skákala kolem mě.

Když se mi udělalo líp, zašli jsme si na pozdní oběd a vyrazili na pláž a okoupat se. V klidu strávený den jsme zakončili procházkou po městě v blízkém okolí hotelu a těšili jsme se na cestování po Mexiku.


Kdo by si chtěl zjistit, jestli je lepší si pro nové zuby zajet do Mexika, tak převodní kurz je kolem 11 pesos za 1 USD (v době naší dovolené to bylo kolem 1,60 Kč za 1 peso).


Protože jsme byli u Tichého oceánu, tudíž na západě Mexika, byli jsme se ještě na závěr dne podívat, jak sluníčko mizí v jeho vlnách. Červánky byly, takže zítra budeme mít na první cestovní den krásně.

Sobota 14.5.2011
Jak jsem v Mexiku porazil místní borce v pití tequily

Když jsem se včera tak rozepsal o našem prvním cestovním dnu, říkal jsem Laďce, že se nemusí bát toho, že jí popíšu celý deníček, protože dneska se budeme jenom válet na pláži a opalovat se. To jsem ještě ale netušil, co přijde odpoledne.

Dopoledne jsme tedy zdárně odlenošili a po obědě jsme se vydali do nedalekého hotelu Holiday Inn do kanceláře společnosti Hertz vyzvednout si přes internet zarezervované auto. Cesta městem byla příjemná a netrvalo dlouho a dorazili jsme do zmiňovaného hotelu. Na recepci jsme se zeptali, kde tady má firma Hertz kancelář a nestačili jsme se divit, když nám řekli, že už pár měsíců tam nejsou a že se máme obrátit na hlavní kancelář na letišti (*). To nám teda spadla čelist, protože rezervace byla dělaná pouhý měsíc dopředu a tento hotel tam měli vesele uvedený jako místo pro vyzvednutí auta. Zavolal jsem jim teda a po pár přepojeních, asi s náma nechtěl mít nikdo nic společného, se mě ujala jedna paní a že prý mám chvilku vydržet na telefonu, že to zařídí. Chvilka se nakonec protáhla na dvanáctiminutové čekání u stále se opakující hudby. Nakonec mi paní řekla, že si pro nás přijedou a ať čtvrt hoďky počkáme. Po 20 minutách fakt přijeli a odvezli nás do kanceláře u Walmartu. Vezl nás takový mladý hošík v bleděmodrém tričku (pro identifikaci na fotce níže), po městě na padesátce jel 80, za zatáčkou na něho mával policajt, tak ani nepřibrzdil a když nás na křižovatce na červenou dojel, tak mu mladík jenom řekl Walmart a jeli jsme dál. Pan policajt si to samozřejmě nenechal líbit, takže mladík nakonec o pokutu nepřišel.


Kancelář celosvětové firmy jak vyšitá. Budečka sotva 3x3 metry na muřích nožkách. Počítač připojený do systému přes mobilní internet, takže když paní napsala třeba moje jméno, tak za 10 sekund už tam bylo aji zobrazené. Dozvěděli jsme se, že budeme platit za odevzdání auta v jiném místě, než si ho půjčujeme a že se cena počítá podle vzdálenosti. Pro nás tedy Puerto Vallarta-Cancún něco kolem třech tisíc kilometrů. K tomu ještě pojištění proti kolizi a proti odcizení a z původních asi 350 USD za půjčení auta byl najednou několikanásobek. Bohužel mi při rezervování auta nikdo neodpovídal na maily, takže jsme to prostě takto naplánovali a už bylo pozdě něco měnit (**). Jo, životní zkušenosti jsou někdy drahé.

Jen tak pro zajímavost, při zadávání informací o nás nemohli ve svém systému najít Českou republiku. Nakonec jsme souhlasili, že Československo nám bude stačit ;-)
Pak jsme ještě měli drobný problém se zaplacením zálohy za auto, protože požadují jeho kupní cenu, což tak trochu překračuje denní limity na platebních kartách. Naštěstí jsem měli dvě, takže to nakonec prošlo, i když s náma museli ještě zajet do hotelu, protože ta druhá zůstala tam :-)

O špatném přepisování 4 (slovy čtyř) číslic oním mladíkem do počítače a dlouhosáhlým přerezervováváním aut, protože to špatně zadané už bylo na náš termín obsazené, se ani nebudu rozepisovat. A o komplikacích s popisem pojištění ve smlouvě, kdy nám napřed něco nabídli a pak tvrdili, že takové služby vůbec nenabízí, už se vůbec nechci ani zmiňovat. Po předání auta a celkem 2 a půl hodinách jsme konečně mohli odjet, sláva :-)

Stavili jsme se ještě na nákup pití na cestu a potkali jsme v obchodě paní, která si chvilku předtím tam taky půjčovala auto, nicméně jí to zabralo asi 15 minut včetně vytištění smlouvy na jehličkové tiskárně. Paní se s náma dala hned do řeči a vykládala a vykládala, že by aji dřív v obchodě zavírali. Dozvěděli jsme se ale pár užitečných rad a dostali tolik tipů jenom v okolí Puerto Vallarty, že bysme museli dovolenou protáhnout alespoň o týden. Tak třeba že tu je vila Elizabeth Taylor nebo že nedaleko odtud se natáčel film Predátor. Za veškeré informace moc děkujeme, hlavně ty o Yucatánském poloostrově nám přišly cestou doopravdy vhod.

Po večeři jsme se prošli po pláži při západu sluníčka. A pak už se chystal nějaký večerní program. Jak je našim zvykem z domu, zásadně vždy sedáváme co nejvíc vepředu, abysme všechno slyšeli a dobře viděli. Takže jsme obsadili dvě místa uprostřed první řady a čekali na začátek. Samozřejmě vystupující trochu nestíhali, takže uvaděč zavelel, že chce 5 chlapů na jeviště. Všichni se hrnuli stejně jako u nás - najednou, jako by tam nikdo nebyl :-) Pojistil jsem se držením pití v jedné ruce a Laďky v druhé. Nebylo to ale nic platné a už mě táhli nahoru. Při představování účinkujících místní uvaděč nestíhal moji "vybroušenou" angličtinu a musel jsem to několikrát opakovat. Soutěž o tričko spočívala v tom, že jsme měli tequilou vykloktat refrén písničky La Cucaracha.


Naštěstí jsem šel na řadu až poslední. První čtyři výkony domácích borců, kteří na této písničce vyrostli, byly hodně rozdílné a tak byli všichni zvědaví, jak si s tím poradí ten cizinec. Na první pohled jednoduchá věc - kloktat v jistém rytmu. Na druhý pohled ale kloktat něčím, co samo o sobě pálí v krku a ještě z toho udělat písničku, to už je horší. Nenechal jsem se ale zastrašit a z prvního kola jsme postoupili na základě hlasitosti potlesku dva do rozstřelu. Musím sice uznat, že onen Mexičan z Guadalajary, z jehož blízkého okolí původní tequila pochází, byl trošku lepší, ale nakonec bylo rozhodnuto, že trička dostaneme oba dva a uvaděč honem běžel pro to moje do zákulisí. Mexičani jsou už od pohledu menšího vzrůstu, i Laďka se na ně dívala z patra, takže tričko si doma asi někde vystavím, protože v něm prý vypadám jako krasobruslař nebo baleťák :-)

Poctěn výhrou a s náležitou pýchou za reprezentaci našeho státu jsme si vychutnali připravený kulturní pořad.



* Ještě dneska jsem se díval na internetové stránky Hertz a hotel Holiday Inn tam je pořád ;-)
** Teď po návratu na mě čekal mail s uvedenou cenou za vrácení auta v jiném místě a s omluvou, že se mě snažili kontaktovat i telefonicky, ale že je asi velký časový posun a tak se nedovolali. Telefon na noc sice vypínám, ale to je až kolem 22. hodiny, takže v Mexiku 3 hodiny odpoledne ;-)

Pátek 13.5.2011
Lepší než reklama na Deli - pro den, který má 25 hodin

Ten náš měl hodin celkem 30. A jak se to tak může stát?

1:55 - zvoní budík, o 2 minuty později druhý. To máme tak pro jistotu, když je něco důležitého. Honem dochystat poslední věci a už jsme čekali na naše, kteří nás odvezou do Vídně na letiště.


2:40 - přesně dle plánu odjíždíme z domu, abysme měli nějakou rezervu na cestu, která podle navigace má trvat 2 a třičtvrtě hodiny.

5:40 - s drobnou přestávkou na benzince před hranicema jsme přijeli bez jakýchkoliv komplikací do Vídně na letiště, kde mají, podle vyvěšené cedulky, záchody otevřené až od 6:00. Naštěstí jenom některé ;-)

Odbavení proběhlo v klidu. Při druhém přestupu v Mexico City si musíme vyzvednout zavazadla, i když je máme odbavená až do cílového místa v Puerto Vallarta, a pak zase nechat doodbavit dál. Je to tak pro všechny mezistátní lety do Mexika. Odlet byl podle rozvrhu a za chvíli jsme byli v Londýně.


Na přestup jsme měli nějaký čas, tak jsme si čekání zkrátili žolíkem. Nechci se moc vychloubat, ale Laďku jsem rozdrtil 4:1. Po jedné z her mi zbyl 1 žolík, druhého jsem si vážně neúmyslně rozdal, třetího jsem si po chvíli lízl z hromádky a při zavření mi všichni zůstali v ruce. Čtvrtého jsem si sejmul po Laděnčině míchání - kdo by další hru nevyhrál, že? :-) To se to pak hraje.

Skoro 11 a půl hodiny dlouhý let z Londýna do Mexico City probíhal bez problémů, chvíli jsme se dívali na video, chvíli jsme poslouchali rádio a do toho jsme hodně spali a taky 2x jedli - těstovinky se špenátem a opečenými kousky kuřecího byly fakt výborné. Po příletu do Mexico City jsme si museli zavazadla vyzvednout a sami si je převést k dalšímu pásu, kam se jenom naložily. Laďka šla první a měla si stisknout nějaké tlačítko a měla šťastnou ruku - rozsvítila se zelená, což znamenalo, že po nás nebudou chtít ty kufry otevřít. Já, jakožto člen rodiny jsem naštěstí prošel s ní, znovu mačkat jsem nemusel. Po těch žolíkách bych určitě rozsvítil červenou ;-) Ještě jsme ale neměli palubní vstupenku, tak jsme museli honem přejet místním vláčkem a nechat odbavit sebe. Při čekání ve frontě se lidi před náma najednou otočili a hromadně odcházeli. Dozvěděli jsme se, že taky musíme do jiné fronty. Po přechodu do jiného odbavovacího prostoru jsme čekali v další frontě, která se pohybovala opravdu pomalu, tak jsem byl vyslán se poptat, jestli tam není něco rychlejšího, když spěcháme na přípoj. V tu chvíli jsme měli "ještě" 40 minut do odletu. Paní mi řekla, že máme poslouchat rozhlas, kdyby nás volali, a šel jsem zpátky do fronty. Při odbavování si pán šel zatelefonovat, protože zjistil, že do odletu nám zbývá už jenom asi 15 minut. Poslal nás rychle na Gate, že prý tam pro nás přijede auto a že tam bude už za chvilku. Běželi jsme přes půl letiště, ve frontě na osobní kontrolu jsme se předběhli a když jsme doběhli na určený Gate, tak nám řekli, ať si sedneme a chvílu počkáme, že se začne nastupovat až za pár minut. To už ale byl čas plánovaného odletu. Nicméně sláva, stihli jsme to. Pak jsme se začali postupně shromažďovat o 2 patra níž a museli jsme ještě všichni počkat na autobus, který nás dozeve po ploše k letadlu. Paní nám ještě honem rukou napsala místa k sezení v letadle, protože na palubním lístku bylo napsáno "SBY" - asi "Posaďte je, kde bude místo" ;-) Po příchodu do letadla na jednom z našich míst už seděla nějaká paní, tak jsme ji poprosili, aby si přesedla, protože toto jsou přece naše místa. Jaké bylo překvapení nás všech, když nám ukázala svůj palubní lístek, kde bylo jedno z našich čísel vytištěné. Protože jsme nakonec šli do letadla až poslední, sedli jsme si o řadu dál, kde zůstalo místo, což už byl mimochodem konec letadla. Se zhruba 20ti minutovým zpožděním se ve dveřích letadla objevil letištní zaměstnanec a hrnul se naštěstí k někomu jinému, než k nám. I když španělsky rozumíme asi jenom 3 slova, z gestikulace nám došlo, že ten zaměstnanec žádá toho pána, aby si dobrovolně vystoupil nebo že na něj zavolá policii. Po dalších asi 10 minutách dohadování se za okny letadla rozblikaly červeno-modré majáčky a do letadla přistoupili 3 policajti. Po několikaminutové klidné domluvě nechali vyklidit okolní sedadla a jali se pána nedobrovolně odnést. Po sice statečném odporu nakonec pán přece jenom uznal, že teda asi radši vystoupí sám a tím nám divadlo skončilo. Se skoro hodinovým zpožděním jsme se konečně odlepili od země a kolem půlnoci, podle místního kalendáře ještě stále 13.5. (časový posun +7 hodin), jsme přistáli v cíli dnešní cesty.

Po rozebrání kufrů se o nás u východu ještě málem poprali taxikáři. Ten, co vyhrál, nás ale dovezl trochu někam jinam, než jsem chtěli, ale když jsem to zjistili, už byl pryč. Plaza Pelicanos Club vážně nebyl místem, kde bychom chtěli po skoro 30ti hodinové cestě strávit noc. Místní pikolík nám naštěstí obratem sehnal vlastní odvoz do našeho hotelu Plaza Pelicanos Grand Beach Resort. Kolem 01:00 ráno místního času, u nás už se pomalu vstávalo k sobotní snídani, jsme konečně ulehli a pěkně se prospali až do našeho rána.

Hola amigos, estamos de vuelta!

Aneb jsme zpátky...

Hurá, hurá, v pořádku jsme dorazili domů, zážitků máme mraky, fotek taky a tak budeme poctivě doplňovat postupně, jak se nám cestovalo.

Ještě jsme trošku mimo ze sedmihodinového časového posunu, ale pomalu se to začíná srovnávat. Hádám, že být tak ještě týden doma, je to v pohodě, :-) ale nedá se a tak zítra začneme psát. Hezký zbytek neděle všem :-)

Fiesta Mexicana

V pátek nás čeká odlet do Mexika, na celé tři týdny... Konečně! Sice už chytáme oba cestovní amok, aby bylo všechno nabaleno, nic jsme nezapomněli, aby nám kufry stačily (hlavně já), vytřídit, co budeme a co nebudeme potřebovat a léků a vitamínů máme, jako bysme vyloupili lékárnu.

Snad poprvé jedu někam do tepla a neberu si hromadu tílek, šatů, sukní, aby mi bylo dobře a nebylo horko, ale balím si kraťasy, tříčtvrťáky, sportovní věci, boty, no nezvyk :-) Holt po památkách se jinak chodit nedá, prostě za dámu nebudu, no :-) Plážoví povaleči budeme jen pár dní na začátku a na konci a mezitím se budeme autem přesunovat z Puerto Vallarta do Cancúnu, odkud zase odlétáme domů. Google to vyhodnotil jako 2561 km dlouhou trasu a na jeden zátah by to prý trvalo 1 den a 4 hodiny. My na to máme trošku víc času a určitě si vychutnáme Mexiko, jak to jen půjde. Jinak pro zajímavost ještě, kdo by si tuto trasu chtěl projít pěšky, tak by na to potřeboval 21 dní a 13 hodin... A ještě pozor, na trase prý mohou chybět chodníky :-) Ještě, že je google, tam se dá najít věcí... No, nám by to zabralo celou dovolenou a mám strach, že bysme to zvládli :-)

Aby bylo veselo, tak jsem o víkendu dostala zánět nosohltanu či co a mám atb. Nesmím s nima na sluníčko, takže mi to tak tak vyjde, ale hlavně, že pojedu zdravá. Ale věřím, že mi to zabere a bude dobře :-)

Učebnici španělštiny jsem otevřela párkrát a slovník je netknutý, ale pár výrazů znám, španělština je dost podobná italštině, tak na to trošku hřeším :-) a věřím, že s angličtinou to tam okecáme a španělsky se naučíme cestou. Snažím se, abych v každé zemi, kam jedeme, uměla říct pár základních slov a frází, v tom daném jazyce. Je to myslím slušné k lidem, kteří tam žijí, potěší to a aspoň neumřu blbá, že jo :-)

Je pravda, že třeba v Norsku to šlo ztuha, zvláštní jazyk, v Jordánsku a Izraeli taky nic moc, ale zase jsme se tam dozvěděli, že Kenvelo je složené ze tří slov, ken (ano) ve (nebo) lo (ne). Takže vždycky, když jdu kolem Kenvela, vzpomenu si na Jordánsko a na to, že umím tři slova :-)

A pro názornou ukázku jsem vybrala fotku z Las Vegas, kde jsme byli dva roky nazpátek a takhle nás v jedné mexické restauraci vyfotili a dozdobili :-)
To, co nám na fotku dopsali, mi moc smysluplné nepřišlo, spíš trošku kostrbaté, ale v angličtině nejsem zběhlá na 100% a když jinak nedají, proč ne :-)


Takže na závěr už jen adios amigos a Mexiko, Mexiko, sombréro grande, tequila :-)

Velikonoční výlet 2

Konečně je chvilka, abych vybrala pár fotek z našeho výletu do Suché Lozi, kde jsme byli na Velikonoce.
Bylo tam nádherně, počasí nám vyšlo, krásné procházky, pan domácí se o nás staral, pokojík malý, ale aspoň jsme se mohli tulit, prostě co víc chtít?


Všechno krásně kvetlo, sluníčko nám svítilo, každou chvilku jsme potkali potůček, tůňku, nebo přehradu, takže Endžinka byla ve svém živlu, když jsme jí dovolili tam vlítnout a zaplavat si... Občas si prostě jen sedla to tekoucího potoka a seděla... Netuším, co a proč si chladila, ale to je vedlejší, hlavně, že byla spokojená :-)


Po cestě byly různé odpočívadla, lavičky, kde jsme si mohli posedět, pokochat se nádherným výhledem na Bílé Karpaty, studánky, kde jsme se mohli napít. U většiny teda byly i různé hrníčky, které tam kupodivu zůstaly nerozbité a neukradené... Potkávali jsme jen sem tam pár lidí, takže všude byl klid, ticho, nikde nikdo nevyřvával, jen ptáčci zpívali, nádhera...


A Pavlík šikovný v neděli nařezal proutí a vlastnoručně upletl tatar, aby mně v pondělí mohl vyšlehat :-)

Šikovný je, to musím uznat a když zvedl nad hlavu obrovský bagrotraktor, nebo co to bylo, měl můj nekonečný obdiv :-)