Středa 18.5.2011
Tome!!! Kde jsi (jsme)???

Na dnešní ráno jsem nastavil budíka zase na 6 hodin, abysme, podle informací v průvodci, stihli Popocatepetl při východu sluníčka, kdy ještě není schovaný v mlze a mracích. Laďku jsem o této ranní skutečnosti bohužel nestihl informovat, protože večer usnula dřív, než jsem to vymyslel :-)
Byla proto ráno velice nemile překvapená, že zase na dovolené vstáváme za tmy (a bez kávy, pozn. Laďky) a že ju tak rychle ženu z postele ven. Za což se jí ještě jednou omlouvám :-) Vylezli jsme na pyramidu, která je teda skoro celá zarostlá a je na ní z venku udělaný aji chodník a schody a dorazili jsme nahoru přesně ve chvíli, kdy se sluníčko začalo objevovat za protějšími horami. Popocatepetl měl být tímto vycházejícím sluníčkem krásně nasvícený, hlavně jeho zasněžený vrcholek. Nikdo nás ale nevaroval, že i po ránu může být takový opar, že zase nic neuvidíme. Tak jsme si aspoň zašli zpátky na hlavní náměstí na snídani. Dali jsme si něco, co jsme podle názvu nepoznali. Když nám za chvíli donesli smažené vajíčka, trochu nám za 65 pesos (x 1,5 na české koruny) na osobu spadla čelist. Ale když jsme se do toho pustili, okamžitě jsme přestali litovat. Smaženice byla výborná a byla s kouskama rajčat - vyzkoušejte. K tomu jejich výborné hnědé smažené fazole, pečivo, čaj nebo kafe a 2dl čerstvě vymačkaného 100% džusu z pomerančů. A to všechno na náměstí, kde se pomalu probouzel život do nového dne.

Trochu se nám snídaně protáhla, takže jsme na cestu vyráželi až v 10. Jeli jsme se podívat do koloniálního městečka Taxco, které bylo založeno kapitánem od dobyvatele Hernána Cortéze někdy kolem roku 1530. Cestou tentokrát zaperlil Tom. Jeli jsme po pěkné cestě v řadě několika aut, takže správným směrem, když Tom zavelel odbočit doleva. Tak jsme ho poslechli. Dostali jsme se na úzkou, trochu rozbitou cestu. Že by nějaká tajná zkratka? Ve chvíli, kdy jsme byli na mostě přes dálnici, Tom prostě a jednoduše zavelel: "Odbočte vpravo a jeďte na dálnici!" I když máme auto půjčené a kompletně pojištěné, toto jsem si fakt netroufl :-) Za mostem jsme se otočili a vrátili se na původní hezkou cestu a pokračovali přibližným směrem s dálnicí dál. Tom trasu hbitě přepočítal a nic nenamítal. Ukázal, že za asi 10 km po průjezdu městečkem Atlixco se na tu dálnici napojíme. To jsem mu ještě věřil. Když ale ukázal, že máme jet přes tamní Zocalo (hlavní náměstí) přímo rovno, i když tam žádná cesta není a nikdy ani nebyla, a pak vyloženě kašlal na jednosměrky a vesměs pořád nás hnal někam do protisměru a přitom tam měl možná jenom každou desátou ulici, řekl jsme dost, vypnul jsem mu zvuk a řídil jsem se intuicí. Tom sice stále přepočítával a já jsem si pořád jel podle svého, ale aspoň jsem měl díky němu představu, kam se asi tak máme dostat. Po víc jak půlhodinovém ježdění občas v protisměru, protože oni mají značku směru v ulici naznačenou šipkou pod názvem ulice, jsme se nakonec vymotali a dostali na dálnici správným směrem.


A tady už máme pár ukázek z místních silnic. Vlevo nahoře - přeprava zvířat. Vpravo nehoře - prodej zmrzliny. Vlevo dole - prodej jídla a pití. Vpravo dole - pastviny.

Do Taxca jsme dojeli ještě díky průjezdům některými ucpanými městy s asi hodinovým zpožděním oproti původnímu předpokladu, čili až celkem dost odpoledne. Hned po příjezdu nás začali nahánět průvodci s mapami města a určitě i domluvenými taxikáři, protože parkování nebylo nikde značené a v úzkých uličkách se nedalo nikde zastavit. Vůbec nevím, jak tak rychle poznali, když jsme kolem nich projížděli, že jsme turisti ;-) Odchytit jsme se ale nenechali a zaparkovali jsme kdesi u nějakého úřadu nebo co to bylo, poslali jsme k nebi přání, aby tam autíčko zůstalo a bez pokuty, a vyrazili jsme do města. Cesta byla do hodně velikého kopce a taky hodně úzká. Navíc co chvíli tam jelo nějaké taxi - buď starý brouček nebo větší volkswagen van pro asi 8 lidí. Chlapci řidiči měli co dělat, aby se těma uličkama procpali.


Naštěstí to byly skoro všechno zase jejich oblíbené jednosměrky. Došli jsme na Zocalo celí ufunění a spocení, chvilku jsme si odpočinuli na lavičce ve stínu pod stromy a vydali se na další obhlídku města. Podle průvodce se tu v době založení města našlo stříbro a opravdu každý druhý obchod bylo stříbrnictví. Obešli jsme kousek města a našli jsme si příjemnou restauraci pro pozdní oběd.


Když si člověk objedná něco k jídlu, automaticky dostane předkrm v podobě tortilek a různých omáček. Některé jsou normální, jiné jsou pikantní a občas se najde i nějaká pálivá.


Seděli jsme až na balkóně nad náměstíčkem s kašnou, kde pořád byli nějací turisti, nějací domorodci a taxíci a taxíci a taxíci - prostě neustálý šrumec. I když chodníčků a cestiček tam jsou snad tisíce (všechny úzké a neskutečně strmé), tak cestu k autu jsme našli v pohodě. Autíko na nás čekalo přesně tam, kde jsme ho nechali a bylo celé. Pro jistotu jsem si při odchodu od auta uložil do navigace aktuální polohu, kdybysme se tam někde přece jenom zamotali. Poděkovali jsme a vydali se na cestu zpátky.

Tom navigoval ostošest až opět ke zmíněnému městečku Atlixco, kde jsme jeli po dálnici, nad námi byl nám známý most z dopoledne, když Tom opět bezostyšně prohlásil, ať zabočíme doleva. Ze stejných důvodů jako předtím jsme ho ignorovali a pokračovali po dálnici dál. Po příjezdu do Puebly nás Tom zavelel na jednu boční cestu, která se po pár desítkách metrech změnila na šotolinu. A protože před náma jelo pár aut, tak jsme taky pokračovali. Projeli jsme kolem místní cementárny a pak se napojili na krásnou čtyřproudou silnici, kterou měl Tom zobrazenou jako slepou. Určitě ale byla starší než 1/4 roku, což je doba, po které jsou u Toma uvolňovány mapové aktualizace. Takže takovou krásnou a širokou cestu Tom zmapovanou nemá, ale šotolinovo-cementovou ano :-) No, hlavní je, že nás dovedl.

Ještě jsme si na večer byli koupit vodu na druhý den a v obchodě jsme potkali pár bělochů, ze kterých se po chvíli vyklubali češi, jedoucí na krátký zájezd po výstavě v Mexico City.

Úterý 17.5.2011
Budíček

Na dnešní den jsme měli naplánovanou návštěvu jednoho z nejdůležitějších historických nalezišť v Mexiku a prý i na světě - Teotihuacánu.

Protože v průvodci psali, že tam bývají davy turistů a je lepší tam být brzo ráno, nastavili jsme oba budíky už na 6 hodin. Laďka má nastavené hodiny tak o 2 minuty napřed, takže vždycky začne její mobil hrát jako první. Když už ale hrál podruhé a můj pořád nic, začalo to být podezřelé. Venku byla ještě tma tmoucí. Laďka tedy zapnula telefon a hlásila, že je 6:05. Zapnul jsme i svůj a přes rozespalé oko jsem zaostřil 23:05. Ona si totiž Laděnka kvůli antibiotikům, které ještě na začátku cesty dobírala, nechala český čas :-) Takže i když po necelých 2 hodinách spánku jsme byli čilí, probuzení a nachystaní vyrazit, zase jsme ulehli a spali dál. Když potom začal zvonit můj mobil, bylo už správných 6 ráno, i když venku byla ještě pořád tma. Čím blíž jste totiž rovníku, tím kratší je doba mezi rozedníváním a východem sluníčka. Pro západ to pak samozřejmě platí taky. Sbalili jsme se a vyrazili.

Cesta do Teotihuacánu měla z hotelu trvat asi 30 minut, ale chtěli jsme ještě zajet do obchodu koupit si něco na snídani. Takový Walmart má tady totiž otevřeno 24 hodin denně. Zadal jsem cestu do navigace a vyrazili jsme. Všude samé široké a jednosměrné ulice a už o půl 7 takový provoz, že když jsme se konečně dostali na odbočku na výpadovku k obchodu, která byla na druhé straně cesty u našeho hotelu, bylo už 7 hodin. Rozhodli jsme se snídani oželet a jet přímo za historií. Původně 3 proudá silnice, na které šikovní mexičtí řidiči vytvořili aspoň sedmistup, se měnila na 1 úzký pruh, který se napojoval na opět několikaproudou výpadovku, kam jsme se naštěstí už po další čtvrthodině dostali. Zastavili jsme se pak ještě cestou na beznince na aspoň nějaké malé občerstvení a přesně v 8 jsme byli na místě.


Byli jsme tam jedni z prvních a bylo ještě příjemné chladno, tak jsme byli spokojení. Návštěva nám zabrala asi 3 hodinky, vylezli jsme na obě největší pyramidy (pyramidu Slunce-viz. nahoře foceno z ní, i pyramidu Měsíce-v pozadí) až kam se dalo a prošli jsme celou veřejnosti přístupnou část cesty mrtvých (asi 2 km).


Cestou ráno do Teotihuacánu jsme viděli cedule vedoucí do nějaké blízké ZOO, kde by snad podle obrázků mohly být některé zvířátka venku, aby se na ně dalo sáhnout. Bohužel cestou zpátky jsme našli jenom jeden ukazatel, a když jsme podle něho odbočili, tak jsme se dostali do nějakého městečka, kde jsme velice rychle a jednoduše zakufrovali, protože další směrové tabule vůbec nebyly a naše navigace TomTom má jenom nějaké hlavní tahy pro průjezdy městy (bohužel 43% zmapovaných mexických cest je maximum, co TomTom nabízí). Takže po X-minutovém ježdění po neznámém městě jsme se na ZOO vykašlali, zadali do navigace další cílové místo, Cholula (Puebla), a aspoň díky těm hlavním průjezdním tahům jsme chytli správný směr a dostali se z toho města ven.

Při zadávání cesty se Tom vždycky ptá, jestli se chceme vyhnout placeným úsekům a taky, jestli se chceme vyhnout nezpevněným cestám. Zkusili jsme se vyhnout těm placeným úsekům, těm nezpevněným cestám se po zážitku z Ameriky radši vyhýbáme preventivně, ale když jsme se i přesto dostali na šotolinu, ze které jsme měli sjet až po minimálně 15 kilometrech, tak jsme Toma nechali trasu znova přepočítat i s placenýma úsekama. Bohužel jsme se museli asi 10 km vracet a díky zpomalovačům, kterým se tady říká "Topes" nebo "Vibradores" a jsou to vysoké hrboly na cestě, přes které si občas při vyšší rychlosti odřete spodek auta a jsou rozmístěné velice nepravidelně a spousta z nich je důkladně zamaskovaných tak, že nejsou ničím a nijak označené a přes každou vesnici nebo město jsou v maximálně 200 metrových rozestupech, jeli jsme tu vzdálenost dobře půl hodiny.

A takto vypadá objížďka, když opravují dálnici. Prostě nějaký náklaďák projede polem vedle cesty tak, aby se to dalo objet a ostatní už jezdí za ním.


Na druhou stranu jsme díky této zajížďce našli příjemnou restauraci, kde jsme si konečně dali místní Tacos - tortila plněná nějakou směsí (masovou, bezmasou, s hřibama, se sýrem - různé kombinace).


Bylo výborné a teď, když to píšu, můžu říct, že i zdravé a bezpečné :-)

Po příjezdu do Choluly jsme zaparkovali na místním Zocalu (hlavním náměstí) a vyrazili jsme k pyramidě, která je sice až druhá nejvyšší na světě po Cheopsově pyramidě v Egyptě, ale co do objemu je největší, protože má větší základnu (kolem 400 metrů). Bohužel je celá zarostlá a jen při úpatí je odkrytá.


Šli jsme na organizovanou prohlídku se španělsky mluvícím průvodcem. Naštěstí jsme něco málo rozuměli, protože jsme měli ještě tištěného českého průvodce a anglického průvodce z internetu. Z tama taky vím, že v pyramidě je dlouhý tunel, kterým se dá projít nahoru, ale bohužel se prý rekonstruuje, takže jsme měli smůlu. Smůlu jsme měli i s Popocatepetlem, známou kouřící sopkou v těsné blízkosti města, který odpoledne už bývá celý zahalený v mlze a mracích. Vrátili jsme se na náměstí, kde jsme našli příjemný hotýlek za přijatelný peníz, ubytovali jsme se a zašli jsme si ještě na večeři a příjemnou večerní procházku okolníma uličkama plnýma obchůdků a restaurací a taky jsme trochu pobyli a pochodili po náměstí. Když jsme uléhali do postele, tak se spustil takový lijavec, že jsme byli rádi, že jsme to všechno hezky stihli.

Pondělí 16.5.2011
Přejezd

Původně jsem chtěli vyjet brzo ráno, protože nás dnes čekala cesta dlouhá přes 800 km. Snídaně v hotelu byly od 7, tak jsme vstávali tak, abysme tam byli mezi prvníma. O čtvrt na 8 jsme tam byli úplně první a ani personál ještě neměl všechno dochystané, takže jídelna byla ještě zavřená. Trochu jsme se tedy prošli po hotelové zahradě, podívali v klidu na tichý Tichý oceán a kolem půl osmé jsme už i snídali. Po snídani jsme ještě zajeli naposledy do místního Walmartu nakoupit něco málo na cestu, abysme nemuseli pak cestou pořád zastavovat. Mimo jiné jsme si koupili i takovéto banány. Oboje byly výborné a sladké.


Z počátku byla cesta zdlouhavá, protože byl celkem dost velký provoz, silnice byla jen dvouproudá, do kopce a z kopce a samozřejmě jsme co chvíli chytili nějakého pomalu jedoucího náklaďáka. S takovou tolik kilometrů dneska neujedeme. Naštěstí po pár desítkách kilometrů začala místní "dálnice". Je to čtyřproudá silnice, uprostřed rozdělená, samozřejmě zpoplatněná, ale rychlost omezená na maximálně 110. Vzhledem k jejich stylu jízdy ale toto omezení moc neomezovalo, takže se dalo jet i jak u nás, stotřicítkou.

Stejně jak nedodržují dopravní předpisy, ale na druhou stranu jezdí nad poměry obezřetně a ohleduplně, nemají moc potuchy ani o bezpečnosti cestujících na silnicích. Naprosto běžné je, že matka na místě spolujezdce v autě drží jen tak v náručí malé dítě. Při jízdě na motorce helmy moc neexistují, stojící dítě mezi řidičem a řídítky je naprosto běžné. Velice běžné je i kolektivní cestování (obdoba u nás známé MHD), kdy si mávnete na auto třeba s otevřenou korbou, kam si pak můžete nastoupit.


Silnice, ale ani dálnice běžně nemají obchvaty kolem obydlených míst, takže cestou jsme projížděli jak centrem druhého největšího města Mexika, Guadalajary, tak i v podstatě všemi městy a vesničkami. Některé byly modernější, jiné byly trochu odlehlé a tudíž chudší. Nicméně skoro v každém městě se dají najít velice rozdílné silnice.


Do cíle jsme dojeli až pozdě v noci, kolem desáté. Naštěstí zrovna u cesty bylo několik hotelů, tak jsme si jeden vybrali. Recepční samozřejmě neuměla anglicky ani slovo, ale ubytování jsme dostali a bylo aji dost levné. Zprvu jsme se ceně divili, ale o pár chvil později jsme zjistili důvod. Pokoj byl prostorný, povlečení i koupelna čisté, takže tu přespíme i navzdory tomu, že to je hodinový hotel. Cena ale byla opravdu za celou noc :-)


Povšimněte si, prosím, detailů na nezvykle tvarované červené pohovce ;-)

Neděle 15.5.2011
Dojezdy pro hvězdy

Už ráno po probuzení mi nebylo dvakrát nejlíp. Bolela mě šiška a žaludek si protesty zatím trénoval nanečisto. Na snídani jsme ale vyrazili s chutí. Ráno bylo příjemné, sluníčko svítilo jak divé a všude byl zatím krásný klid, protože všichni ještě dospávali.


Snídani, i když jsem na ni od pohledu měl chuť, jsem celou nedal. S hrnečkem černého čaje, sušenkami Bebe Dobré ráno kakaové a s minibanánkem, který jsme si včera koupili ve Walmartu, jsem se na střídačku proležel a prospal až do 3 hodin odpoledne. Jako vystřižené z jednoho krásného českého filmu "Po ránu, po ránu, mokrý hadr na tlamu..." :-) Nemůžu ale zapomenout poděkovat Laděnce, která se celou tu dobu o mě láskyplně starala, nosila mi mokrý studený šátek a skákala kolem mě.

Když se mi udělalo líp, zašli jsme si na pozdní oběd a vyrazili na pláž a okoupat se. V klidu strávený den jsme zakončili procházkou po městě v blízkém okolí hotelu a těšili jsme se na cestování po Mexiku.


Kdo by si chtěl zjistit, jestli je lepší si pro nové zuby zajet do Mexika, tak převodní kurz je kolem 11 pesos za 1 USD (v době naší dovolené to bylo kolem 1,60 Kč za 1 peso).


Protože jsme byli u Tichého oceánu, tudíž na západě Mexika, byli jsme se ještě na závěr dne podívat, jak sluníčko mizí v jeho vlnách. Červánky byly, takže zítra budeme mít na první cestovní den krásně.

Sobota 14.5.2011
Jak jsem v Mexiku porazil místní borce v pití tequily

Když jsem se včera tak rozepsal o našem prvním cestovním dnu, říkal jsem Laďce, že se nemusí bát toho, že jí popíšu celý deníček, protože dneska se budeme jenom válet na pláži a opalovat se. To jsem ještě ale netušil, co přijde odpoledne.

Dopoledne jsme tedy zdárně odlenošili a po obědě jsme se vydali do nedalekého hotelu Holiday Inn do kanceláře společnosti Hertz vyzvednout si přes internet zarezervované auto. Cesta městem byla příjemná a netrvalo dlouho a dorazili jsme do zmiňovaného hotelu. Na recepci jsme se zeptali, kde tady má firma Hertz kancelář a nestačili jsme se divit, když nám řekli, že už pár měsíců tam nejsou a že se máme obrátit na hlavní kancelář na letišti (*). To nám teda spadla čelist, protože rezervace byla dělaná pouhý měsíc dopředu a tento hotel tam měli vesele uvedený jako místo pro vyzvednutí auta. Zavolal jsem jim teda a po pár přepojeních, asi s náma nechtěl mít nikdo nic společného, se mě ujala jedna paní a že prý mám chvilku vydržet na telefonu, že to zařídí. Chvilka se nakonec protáhla na dvanáctiminutové čekání u stále se opakující hudby. Nakonec mi paní řekla, že si pro nás přijedou a ať čtvrt hoďky počkáme. Po 20 minutách fakt přijeli a odvezli nás do kanceláře u Walmartu. Vezl nás takový mladý hošík v bleděmodrém tričku (pro identifikaci na fotce níže), po městě na padesátce jel 80, za zatáčkou na něho mával policajt, tak ani nepřibrzdil a když nás na křižovatce na červenou dojel, tak mu mladík jenom řekl Walmart a jeli jsme dál. Pan policajt si to samozřejmě nenechal líbit, takže mladík nakonec o pokutu nepřišel.


Kancelář celosvětové firmy jak vyšitá. Budečka sotva 3x3 metry na muřích nožkách. Počítač připojený do systému přes mobilní internet, takže když paní napsala třeba moje jméno, tak za 10 sekund už tam bylo aji zobrazené. Dozvěděli jsme se, že budeme platit za odevzdání auta v jiném místě, než si ho půjčujeme a že se cena počítá podle vzdálenosti. Pro nás tedy Puerto Vallarta-Cancún něco kolem třech tisíc kilometrů. K tomu ještě pojištění proti kolizi a proti odcizení a z původních asi 350 USD za půjčení auta byl najednou několikanásobek. Bohužel mi při rezervování auta nikdo neodpovídal na maily, takže jsme to prostě takto naplánovali a už bylo pozdě něco měnit (**). Jo, životní zkušenosti jsou někdy drahé.

Jen tak pro zajímavost, při zadávání informací o nás nemohli ve svém systému najít Českou republiku. Nakonec jsme souhlasili, že Československo nám bude stačit ;-)
Pak jsme ještě měli drobný problém se zaplacením zálohy za auto, protože požadují jeho kupní cenu, což tak trochu překračuje denní limity na platebních kartách. Naštěstí jsem měli dvě, takže to nakonec prošlo, i když s náma museli ještě zajet do hotelu, protože ta druhá zůstala tam :-)

O špatném přepisování 4 (slovy čtyř) číslic oním mladíkem do počítače a dlouhosáhlým přerezervováváním aut, protože to špatně zadané už bylo na náš termín obsazené, se ani nebudu rozepisovat. A o komplikacích s popisem pojištění ve smlouvě, kdy nám napřed něco nabídli a pak tvrdili, že takové služby vůbec nenabízí, už se vůbec nechci ani zmiňovat. Po předání auta a celkem 2 a půl hodinách jsme konečně mohli odjet, sláva :-)

Stavili jsme se ještě na nákup pití na cestu a potkali jsme v obchodě paní, která si chvilku předtím tam taky půjčovala auto, nicméně jí to zabralo asi 15 minut včetně vytištění smlouvy na jehličkové tiskárně. Paní se s náma dala hned do řeči a vykládala a vykládala, že by aji dřív v obchodě zavírali. Dozvěděli jsme se ale pár užitečných rad a dostali tolik tipů jenom v okolí Puerto Vallarty, že bysme museli dovolenou protáhnout alespoň o týden. Tak třeba že tu je vila Elizabeth Taylor nebo že nedaleko odtud se natáčel film Predátor. Za veškeré informace moc děkujeme, hlavně ty o Yucatánském poloostrově nám přišly cestou doopravdy vhod.

Po večeři jsme se prošli po pláži při západu sluníčka. A pak už se chystal nějaký večerní program. Jak je našim zvykem z domu, zásadně vždy sedáváme co nejvíc vepředu, abysme všechno slyšeli a dobře viděli. Takže jsme obsadili dvě místa uprostřed první řady a čekali na začátek. Samozřejmě vystupující trochu nestíhali, takže uvaděč zavelel, že chce 5 chlapů na jeviště. Všichni se hrnuli stejně jako u nás - najednou, jako by tam nikdo nebyl :-) Pojistil jsem se držením pití v jedné ruce a Laďky v druhé. Nebylo to ale nic platné a už mě táhli nahoru. Při představování účinkujících místní uvaděč nestíhal moji "vybroušenou" angličtinu a musel jsem to několikrát opakovat. Soutěž o tričko spočívala v tom, že jsme měli tequilou vykloktat refrén písničky La Cucaracha.


Naštěstí jsem šel na řadu až poslední. První čtyři výkony domácích borců, kteří na této písničce vyrostli, byly hodně rozdílné a tak byli všichni zvědaví, jak si s tím poradí ten cizinec. Na první pohled jednoduchá věc - kloktat v jistém rytmu. Na druhý pohled ale kloktat něčím, co samo o sobě pálí v krku a ještě z toho udělat písničku, to už je horší. Nenechal jsem se ale zastrašit a z prvního kola jsme postoupili na základě hlasitosti potlesku dva do rozstřelu. Musím sice uznat, že onen Mexičan z Guadalajary, z jehož blízkého okolí původní tequila pochází, byl trošku lepší, ale nakonec bylo rozhodnuto, že trička dostaneme oba dva a uvaděč honem běžel pro to moje do zákulisí. Mexičani jsou už od pohledu menšího vzrůstu, i Laďka se na ně dívala z patra, takže tričko si doma asi někde vystavím, protože v něm prý vypadám jako krasobruslař nebo baleťák :-)

Poctěn výhrou a s náležitou pýchou za reprezentaci našeho státu jsme si vychutnali připravený kulturní pořad.



* Ještě dneska jsem se díval na internetové stránky Hertz a hotel Holiday Inn tam je pořád ;-)
** Teď po návratu na mě čekal mail s uvedenou cenou za vrácení auta v jiném místě a s omluvou, že se mě snažili kontaktovat i telefonicky, ale že je asi velký časový posun a tak se nedovolali. Telefon na noc sice vypínám, ale to je až kolem 22. hodiny, takže v Mexiku 3 hodiny odpoledne ;-)

Pátek 13.5.2011
Lepší než reklama na Deli - pro den, který má 25 hodin

Ten náš měl hodin celkem 30. A jak se to tak může stát?

1:55 - zvoní budík, o 2 minuty později druhý. To máme tak pro jistotu, když je něco důležitého. Honem dochystat poslední věci a už jsme čekali na naše, kteří nás odvezou do Vídně na letiště.


2:40 - přesně dle plánu odjíždíme z domu, abysme měli nějakou rezervu na cestu, která podle navigace má trvat 2 a třičtvrtě hodiny.

5:40 - s drobnou přestávkou na benzince před hranicema jsme přijeli bez jakýchkoliv komplikací do Vídně na letiště, kde mají, podle vyvěšené cedulky, záchody otevřené až od 6:00. Naštěstí jenom některé ;-)

Odbavení proběhlo v klidu. Při druhém přestupu v Mexico City si musíme vyzvednout zavazadla, i když je máme odbavená až do cílového místa v Puerto Vallarta, a pak zase nechat doodbavit dál. Je to tak pro všechny mezistátní lety do Mexika. Odlet byl podle rozvrhu a za chvíli jsme byli v Londýně.


Na přestup jsme měli nějaký čas, tak jsme si čekání zkrátili žolíkem. Nechci se moc vychloubat, ale Laďku jsem rozdrtil 4:1. Po jedné z her mi zbyl 1 žolík, druhého jsem si vážně neúmyslně rozdal, třetího jsem si po chvíli lízl z hromádky a při zavření mi všichni zůstali v ruce. Čtvrtého jsem si sejmul po Laděnčině míchání - kdo by další hru nevyhrál, že? :-) To se to pak hraje.

Skoro 11 a půl hodiny dlouhý let z Londýna do Mexico City probíhal bez problémů, chvíli jsme se dívali na video, chvíli jsme poslouchali rádio a do toho jsme hodně spali a taky 2x jedli - těstovinky se špenátem a opečenými kousky kuřecího byly fakt výborné. Po příletu do Mexico City jsme si museli zavazadla vyzvednout a sami si je převést k dalšímu pásu, kam se jenom naložily. Laďka šla první a měla si stisknout nějaké tlačítko a měla šťastnou ruku - rozsvítila se zelená, což znamenalo, že po nás nebudou chtít ty kufry otevřít. Já, jakožto člen rodiny jsem naštěstí prošel s ní, znovu mačkat jsem nemusel. Po těch žolíkách bych určitě rozsvítil červenou ;-) Ještě jsme ale neměli palubní vstupenku, tak jsme museli honem přejet místním vláčkem a nechat odbavit sebe. Při čekání ve frontě se lidi před náma najednou otočili a hromadně odcházeli. Dozvěděli jsme se, že taky musíme do jiné fronty. Po přechodu do jiného odbavovacího prostoru jsme čekali v další frontě, která se pohybovala opravdu pomalu, tak jsem byl vyslán se poptat, jestli tam není něco rychlejšího, když spěcháme na přípoj. V tu chvíli jsme měli "ještě" 40 minut do odletu. Paní mi řekla, že máme poslouchat rozhlas, kdyby nás volali, a šel jsem zpátky do fronty. Při odbavování si pán šel zatelefonovat, protože zjistil, že do odletu nám zbývá už jenom asi 15 minut. Poslal nás rychle na Gate, že prý tam pro nás přijede auto a že tam bude už za chvilku. Běželi jsme přes půl letiště, ve frontě na osobní kontrolu jsme se předběhli a když jsme doběhli na určený Gate, tak nám řekli, ať si sedneme a chvílu počkáme, že se začne nastupovat až za pár minut. To už ale byl čas plánovaného odletu. Nicméně sláva, stihli jsme to. Pak jsme se začali postupně shromažďovat o 2 patra níž a museli jsme ještě všichni počkat na autobus, který nás dozeve po ploše k letadlu. Paní nám ještě honem rukou napsala místa k sezení v letadle, protože na palubním lístku bylo napsáno "SBY" - asi "Posaďte je, kde bude místo" ;-) Po příchodu do letadla na jednom z našich míst už seděla nějaká paní, tak jsme ji poprosili, aby si přesedla, protože toto jsou přece naše místa. Jaké bylo překvapení nás všech, když nám ukázala svůj palubní lístek, kde bylo jedno z našich čísel vytištěné. Protože jsme nakonec šli do letadla až poslední, sedli jsme si o řadu dál, kde zůstalo místo, což už byl mimochodem konec letadla. Se zhruba 20ti minutovým zpožděním se ve dveřích letadla objevil letištní zaměstnanec a hrnul se naštěstí k někomu jinému, než k nám. I když španělsky rozumíme asi jenom 3 slova, z gestikulace nám došlo, že ten zaměstnanec žádá toho pána, aby si dobrovolně vystoupil nebo že na něj zavolá policii. Po dalších asi 10 minutách dohadování se za okny letadla rozblikaly červeno-modré majáčky a do letadla přistoupili 3 policajti. Po několikaminutové klidné domluvě nechali vyklidit okolní sedadla a jali se pána nedobrovolně odnést. Po sice statečném odporu nakonec pán přece jenom uznal, že teda asi radši vystoupí sám a tím nám divadlo skončilo. Se skoro hodinovým zpožděním jsme se konečně odlepili od země a kolem půlnoci, podle místního kalendáře ještě stále 13.5. (časový posun +7 hodin), jsme přistáli v cíli dnešní cesty.

Po rozebrání kufrů se o nás u východu ještě málem poprali taxikáři. Ten, co vyhrál, nás ale dovezl trochu někam jinam, než jsem chtěli, ale když jsem to zjistili, už byl pryč. Plaza Pelicanos Club vážně nebyl místem, kde bychom chtěli po skoro 30ti hodinové cestě strávit noc. Místní pikolík nám naštěstí obratem sehnal vlastní odvoz do našeho hotelu Plaza Pelicanos Grand Beach Resort. Kolem 01:00 ráno místního času, u nás už se pomalu vstávalo k sobotní snídani, jsme konečně ulehli a pěkně se prospali až do našeho rána.

Hola amigos, estamos de vuelta!

Aneb jsme zpátky...

Hurá, hurá, v pořádku jsme dorazili domů, zážitků máme mraky, fotek taky a tak budeme poctivě doplňovat postupně, jak se nám cestovalo.

Ještě jsme trošku mimo ze sedmihodinového časového posunu, ale pomalu se to začíná srovnávat. Hádám, že být tak ještě týden doma, je to v pohodě, :-) ale nedá se a tak zítra začneme psát. Hezký zbytek neděle všem :-)