Blondýna v autoškole

Zkoušky v autoškole: Komisař říká blondýně: Popište nám funkci motoru. Mohu vlastními slovy? Samozřejmě. Brm, brrrrmm, brrrmm... Tak nějak to může vypadat, když blondýna dělá autoškolu. Naštěstí já jsem to popsala trošku líp a autoškolu mám konečně za sebou!!! Hurá!!!
Večer na mě doma na oslavu čekalo vychlazené portské (mňam) a dáreček od Pavlíka.



Takže, kdo slyšel kolem půl deváté velkou ránu, tak to mi spadl šutr ze srdce :-)
K dnešnímu slavnému dni by se hodila jenom píseň od Haničky Zagorové a Petra Rezka - Zákaz předjíždění. Bohužel klip k ní jsme nikde nenašla, tak pamětníci a fajnšmekři si vzpomenou a my dva s Pavlíkem si to snad poslechneme naživo ve čtvrtek na koncertu Haničky, tady ve Zlíně :-)

Vánoční přípravy

Poslední listopadová neděle začala nádherným slunečným ránem. S Endžou jsme šli na ranní procházku sami, protože Laděnka se připravovala na zítřejší zkoušky. Dopoledne se sice počasí trošku zaškaredilo a začal foukat větr, ale od naplánovaných věcí mě to neodradilo. Vylezl jsem na střechu, protože jsem tam měl nachystaný kabel na připojení vánoční výzdoby k elektrice. Už se mi nechtělo to každý rok tahat vevnitř po garáži a pak vratama ven a někde to pořád přichytávat, tak jsem si vymyslel přímý přívod pod střechou. Všechno dobře dopadlo, větr mě ze střechy dolů nedostal a máme nachystané na dalších X let dopředu.

Advent se blíží...

Tak se nám přiblížil advent a zítra by se měla zapálit první svíčka na adventním věnci. I když nejsme věřící v pravém slova smyslu, tuhle tradici držíme a vždycky se těšíme, až si sedneme spolu, zapálíme si svíčku na adventním věnci a užíváme si jeden druhého. A hlavně se těšíme na Vánoce! Letos to uteklo nějak moc rychle a Vánoce přiblížily takovým fofrem, že jsem dneska chystala aspoň věneček na dveře a oprašovala adventní věnec na neděli.

Jak to tak sleduju, spousta lidí využívá neděle k horečnatému nakupování, když už to třeba jindy nestihnou, nebo možná prostě jen nevědí, co mají doma dělat a tak vyrážejí mezi davy dalších lidí do obchodů. Já to nakupování taky moc nestíhám, obzvlášť teď, když dělám šest dní v týdnu, ale i tak trochu proto by mě nikdo v neděli nedostal do super a hyper obchodů bláznit s utrácením... Ještě, že existuje možnost nakupovat po internetu, spousta věcí se dá sehnat v klidu tam a ušetří se spousta času, který se dá strávit jinak.

Jako každý rok jsem naháněla Pavlíka na focení (přece kovářova kobyla nebude chodit bosa) a ten, protože ví, že jak něco takového naplánuju, není úniku :-) se teda psychicky připravil a já jsem nahodila v práci samospoušť a za pár minut to bylo. Aspoň máme každý rok aktuální fotku a je to taky trochu něco jiného, než obvyklé momentky, co pořizujeme v průběhu roku. I když, i tohle jsem dovedla k dokonalosti tím, že jsem si koupila dálkové ovládání a to se to pak fotí samo :-)

A zase máme sedmadvacátého...

Nevím, jak to, ale vždycky, když je sedmadvacátého v měsíci, mi to nějak uteče a i když třeba den předtím vím, co je za datum, o den později se mi to vykouří z hlavy. Pavlík ale všechno ohlídá a vždycky mě doma čeká nádherná kytka, která mě moc potěší a překvapí. Vím, že není potřeba slavit výročí svatby každý měsíc, ale proč si nehledat příležitosti k tomu, udělat druhému radost a připomenout si ten krásný den, proč se prostě nezastavit v tom každodenním shonu a neudržovat vztah krásný a vřelý? Vím, je jednodušší říct si, jo, už je to dlouho, co jsme spolu, už to není jak dřív, všechno se opotřebuje, opadne, zevšední... Ale být to tak nemusí. Jen se dva musí snažit a to stojí trochu sil a pohodlnější je asi na všechno rezignovat a alibisticky říct, že to nejde... Všechno jde, když se chce a zadarmo nic není. Neboli bez práce nejsou koláče. Takže, snažme se a všechno půjde. Zrovna nedávno jsme s Pavlíkem vzpomínali, jak jsme se seznámili, že už to budou na jaře tři roky a i navzdory předpovědím některých skeptiků (jó, to vás přejde, až spolu budete tak dlouho jako my...) nás to nepřešlo, naopak je to pořád hezčí a hezčí. Nechci, aby to vyznělo jako chlubení, jen jsem nikdy netušila, co mě potká a že to bude takové krásné... Samozřejmě, že jsou chvilky, kdy i my se poštěkáme, to se někdy nedá a já když potřebuju upustit páru, stačí mi málo a už to lítá :-) Ale nikdy to naštěstí nevydrží dlouho, proč si taky kazit něco pěkného nějakým urážením a hádáním, ne? Takže, Pavlíku, děkuju za nádhernou kytku a písnička jen pro Tebe :-)

Nenechávejte si to jen pro sebe

Dneska byl konečně krátký pracovní den se vším všudy. Teď před Vánocema, když má Laďka tolik práce, tak tam občas zůstane dýl i když by měla mít "krátký den". Dneska se po delší době opět poštěstilo a tak jsme domů přijeli dá se říct ještě "za světla" - to byste ale museli znát moji optimistickou povahu ;-) Podvečer byl tudíž trošku delší a po nezbytné procházce Laďka zasedla k počítači a řešila s kamarádkou Verčou vánoční dárky. Já jsem si šel číst, abych dohnal skluz. Po nějaké době Laďka přišla za mnou a byla taková jakási uplakaná. Říkala, že si četla blogy a že tam někdo psal, že jim zemřel manžel a tatínek 4 dětí. Objala mě a řekla: "Moc Tě miluju." Řekl jsem jí totéž a chvíli jsme jen tak potichu stáli v objetí. Pak jsme si zapálili svíčky, vypnuli televizi a prostě jsme byli spolu a povídali si. Myslím, že by člověk (ať už žena nebo muž) měl využívat každou příležitost, aby alespoň těm, na kterým jim záleží a které mají v blízkém okruhu aspoň občas řekl nebo nějak jinak dal najevo, co pro něho znamenají. Aby si lidé navzájem nekrátili ty krásné chvíle vlastního života nějakým nesmyslným dohadováním nebo uražeností vlastní ješitnosti. Zkrátka, aby si to nenechávali jen pro sebe a pak jednou na to už nebylo pozdě.
Je mi vždy smutno u srdce, když slyším o nějakém takovémto neštěstí.

PS: My se o to snažíme už od samého začátku a věřte, že těch příležitostí a situací je nespočet. A písničkou dne bych dnes zvolil Sen.

PPS: Jen pro pořádek, výše napsné nijak nesouvisí se zmíněnou rodinou.

Astronomický koutek

V mobilu mám napsané všechny významné astronomické události na daný rok. Ať už se jedná o zatmění Slunce nebo Měsíce, průlety komet až po meteorické roje. Bohužel některé úkazy nejsou z našeho bydliště až tak často viditelné a když se k tomu ještě přidá špatné počasí, tak je teda na delší dobu zase pěkně vymalováno. Tentokrát vlastně ani nevím, jaké počasí bylo 17.11., kdy po obloze lítají takzvané Leonidy, protože jsem pro jistotu ležel doma nemocný. Ale současné krásné bezmračné počasí nahrává mým astronomickým vášním a na večerních procházkách s Endžinkou chodím spíš s hlavou v záklonu, než abych se pozorně díval, kam a do čeho šlapu;-) A tak se přihodilo, že jsem si všiml jasné hvězdy poblíž Měsíce. Po omrknutí informací na internetu jsem se dozvěděl, že to je Jupiter a tak jsem neváhal, vzal jsem foťák a fotil a fotil. Jen pro upřesnění, na úlovku je Jupiter a 4 z jeho měsíců.

Dolce vita aneb sladký život...

Původně jsem ten dnešní článeček chtěl pojmenovat jinak, ale když mě Laďka předběhla, tak co už nadělám.
Zkrátka jsem jel domů z práce sám, protože Laďka má v práci spoustu práce. Oběhli jsme s Endžinkou naše večerní kolečko, porozdávali piškoty všem pejskům, co jsme potkali a už jsem zase utíkal pryč. Na squash jsem sice dojel jako první, ale herní výsledky tomu už tak moc neodpovídaly. Prohrál jsem, co se dalo, i když některé výměny byly úžasné a běhali jsme oba jak mladí zajíci :-) Dokonce jsem občas i vedl, ale jak je řečeno v jednom našem oblíbeném filmu: "Hráli jsme na 110%, ale soupeř byl bohužel ještě o trochu lepší." :-D Kdo nepoznal, tak je to film Smlouva s ďáblem.
Cestou zpátky jsem ještě vyzvedl Laděnku ze Sparu, kam se šla na cestě domů na chvíli ohřát, než dojedu. A toto je úžasný dáreček, který jsem dostal vlastně ani nevím, za co. Jedna ze dvou nejúžasnějších dobrot na světě...

Výtvarný kroužek

Dnes jsem se konečně na chvilku dostala k tomu, abych si doopravila jedny náušnice. Asi před rokem mě chytl amok (že mi to občas nezůstane trošku dýl, nebylo by to na škodu) a nakoupila jsme si vybavení na tvoření "bižu". Nějaké ty kleštičky, korálky, pár srdíček a jiných tvarů od Swarowského a hurá tvořit. Proč kupovat hotové výrobky za hodně peněz, když si to člověk může udělat sám za míň a ještě mít radost z toho, že si něco sám udělá, ne? A taky, když něco dělám, tak zásadně ve velkém, přece nebudu troškařit :-)
Takže, jak jsem si pozjišťovala co a jak, udělala jsem velký nákup a protože spousta srdíček, nebo kytiček byla třeba po 6 kusech, nadělala jsem toho hromadu a podělila spoustu kamarádek. To bylo radosti :-) Samozřejmě jsem si na to pořídila odpovídající krabičku (jo, krabičky, to je moje) a vrhla jsem se na tvoření.


No a protože už od našeho výletu do Říma jsem se zamilovala do Muránského skla, tak se mi celkem rozšiřuje sbírka... Má to ale Pavlík štěstí, že mi stačí kus skla a nevymýšlím si třeba diamanty, co? :-)
Takže z každé naší cesty do Itálie jsem si přivezla nějaký úlovek, protože Muránské sklo se vyrábí na ostrově Murano, kousek od Benátek a u nás se sice dá sehnat, třeba v Praze bez problému, ale když je k tomu cesta do Itálie, má to mnohem větší cenu a hlavně zážitek. Prostě Itálie je moje slabost :-) No a tady je vzorek Muránského skla pro ty, co neví, o co jde. Sklo je jakoby popraskané, nádherně zbarvené, prostě krása krásná...


Samozřejmě, že tady jde vidět moje další slabost, pro zelenou... Ale to má i ryze praktické důvody, zelená přece uklidňuje, takže jsem klidná já i okolí :-) a to je přece dobře, ne? No a protože i v Benátkách jsme letos sháněli konkrétní odstín zelené a ne a ne sehnat a vysvětlujte Taliánům, co že to spešl chcete, tak mi Pavlík navrhnul, ať si prostě nakoupím jen samotné srdíčka a vyrobím si to sama. Takže, prošli jsme pár obchodů s korálkama a musím říct, že jsem si připadala jako malá a byla jsem úplně jak v Jiříkově vidění :-) A tak jsem nakoupila, měla jsem z toho hotový svátek a doteď snad nenosím nic jiného. Jak málo stačí, co? :-)

Pošmourná neděle

Na dnešní ranní procházku jsme vyrazili do zamlženého rána. Jediný, kdo byl nadšený byla Endža. Mlha nemlha, déšť nedéšť, je spokojená a natěšená. My si holt nahodíme kapuce a čepice a hurá za psem. Když do slunečného dne se vyráží úplně jinak...
Na cvičáku bylo celkem houby vidět, přes tu mlhu, tak jsem se rozhlížela, co by poblíž bylo k vyfocení a pak jsem uviděla zbytky pavučin, nádherně orosené, tak to mi nedalo a chvilku jsem se zdržela.



Pavlík zatím házel Endži aport, ta lítala jak namydlený blesk. Až je k neuvěření, že doma pak vstává z pelechu jako stoletá stařena a pajdá a vypadá k politování... Potvora pes je to :-)

Pak jsme měli ještě na odpoledne naplánované kino, celý týden jsem se na to těšila a pak jsme zjistili, že na webu je uvedený úplně jiný čas, než tam psali v pondělí, kdy jsem to vybírala a rezervovala lístky. Tak tam Pavlík zavolal, no, zmatek velký, sami nevěděli pomalu o co jde, tak jsme kino nechali na někdy jindy, protože nový čas vysílání byl ani ne za hodinu a aby tam člověk byl půlhodiny předem kvůli lístkům, to bylo opravdu moc nahonem. Takže jsem si aspoň dodělala něco do práce a Pavlík si mezitím mohl dočíst časopis, co odbírá pravidelně, 21.století, ale nějak to nestíhá číst. Prostě není moc času a pořád je co dělat. Naštěstí mu to vychází jen jedenkrát měsíčně a skluz pár měsíců co má, úspěšně dohání :-)

Sobota

Pavlík ráno vyrazil s Endžinkou a já jsem mu zatím chystala oběd, protože mě zase čekala pracovní sobota, tak ať mi chudák marod doma neumře hlady :-)
Z procházky mi přinesl bedlu, naštěstí jenom na fotce, v tom mrazu asi už není jedlá a taky po našem zážitku s hořčákama, si budeme dávat sakra pozor při sbírání, ať pak nemusíme všechno vyhazovat :-)


A takhle vypadala Endža po přátelském souboji se sousedovic Lordem. Lord ji vždycky okouše a oslintá, že pak Endža vypadá jako by měla trvalou a Lord, protože má krátkou srst, z toho vyvázne v pohodě. Takže máme pak chvilku doma Endžílu :-)


Odpoledne Pavlík ještě zazimoval bazén, takže opravdu konec plavání, až do jara... (ne, že by do toho někdo lezl, co se ochladilo :-) že jo...)
No a pak už dojel pro mě, udělali jsme malý nákup, nějaké dárečky, protože Vánoce se blíži rychlým tempem a nakupovat a shánět pak něco v předvánočním shonu, to ani omylem.

Cesta do minulosti

Jelikož se už od pondělí potýkám s rýmou a v práci jsem byl jenom ve středu, tak dnešní den jsem strávil pro změnu zase doma. Můj výlet do minulosti začal dopoledne tím, že jsem udělal trochu pořádek ve videokazetách. Možná si někteří mladší budou ťukat na čelo nebo kroutit hlavou, o čem to tu vykládám, ale my opravdu máme doma ještě pořád i videokazety. Je na nich nahraná spousta filmů a různých pořadů a popravdě řečeno zřejmě čekají, až budeme v důchodu, až budeme mít trochu času se na ně podívat. Kdo ví, jestli se našeho důchodu dožije i naše video ;-) Na druhou stranu v dnešní době, kdy denně vychází minimálně 10 dvd s různými časopisy za konečně rozumnou cenu, si občas něco přikoupíme a tak se začíná shromažďovat nový, tentokrát již moderní, digitální archiv. A protože pár filmů, které byly na videokazetách, už na těchto dvd vyšlo, tak je načase udělat synchronizaci a videokazety pročistit. Nebo lépe teda pročistit seznam pořadů na jednotlivých videokazetách.

Další díl mé cesty do minulosti byl čtenářský. V průběhu celého loňského roku a ještě skoro půl roku letošního jsem doma po večerech a o víkendech pracoval na notebooku a dělal pro jednu firmu program. A protože jsem si předplatil časopis 21. století a vlastně jsem už ani neměl na čtení čas, tak jsem ho vesměs hlavně shromažďoval. Teď už ten čas nějaký je a tak kus po kuse odebírám a doháním aktuální vydání. Už jsu v květnu 2009 :-)

Odpoledne jsme vyrazili s Endžinkou na procházku. A protože bylo hezky a svítilo sluníčko, tak jsem se prošli až k rybníkům. V jedné skoro neudržované zahradě kolem cesty mají hned u plotu velkou jabloň a spoustu opadaných jablek se tam jen tak válí v trávě, až je nám jich vždycky tak líto, že pod plotem prostrčíme ruku a nějaké pro Endžu sebereme. Ta je pak celá nadšená a šťastná, my jí jabka házíme a ona lítá po louce jak divá. Cestou z procházky se najednou ozval místní rozhlas. Trochu to v něm zachrčelo, pak tam zahrála nějaká jakože hudba a ozval se mužský hlas: "Sbor dobrovolných hasičů Lhotka oznamuje, že v sobotu 20. listopadu v odpoledních hodinách se bude konat sběr kovového odpadu. Dále sbor dobrovolných hasičů žádá, aby ten, kdo si půjčil vysokotlaký čistič, tak zvanou vapku, ji neprodleně vrátil. Konec hlášení." No připadal jsem si jak ve filmu pro památníky :-)

Poslední část mojí cesty do minulosti bylo večerní focení tak zvaného "mladého měsíce". Tento jev se vyskytuje pravidelně vždycky po novu, kdy měsíc začíná znovu vykukovat ze zemského stínu. Čím tenší srpeček měsíce uvidíte, tím "mladší" je. A jestli tady hledáte nějakou minulost a nemůžete ji najít, tak vězte, že měsíc, tak jak ho vidíte, vypadal už před 1,3 vteřinami - což je doba, než odražené světlo Slunce doputuje z Měsíce na Zemi.

Čtvrteční maraton

Když jsme u toho vzpomínání, tak jsem se probírala ve fotkách a narazila jsem na fotky z Říma, kde jsme při našem toulání městem potkali parkoviště. Kdo Pavlíka zná, ví, že parkomaty jsou jeho parketa, proto jsem mu musela vyfotit tohle italské parkoviště. Kdyby to aspoň bylo parkoviště pro auta, ale podnikaví Taliáni vymysleli parkoviště pro psy. U nás se pes prostě přiváže k čemukoliv, co je poblíž, ale v Římě mají pěkně vyhrazené místečko. Zajímalo by mě, kdo takovéto věci vymýšlí?


No a tady Pavlík vyvenčil novou bundu, má spoustu vychytávek, takže hned bylo plno radosti při jejich objevování :-) A zima může začít, hurá!

Zeď slávy

Naše malá... Zatím :-) Teda ještě je ve stadiu chystání, protože nějak není času, ale určitě brzo pověsíme všechny naše zážitkové certifikáty.
Nějakou dobu nám to všechno leželo schované v šuplíku, až jednou, jsme si řekli, že by to chtělo pověsit, třeba do pracovny, ať to máme na očích a ať nám to připomíná, co všechno jsme spolu zažili a prožili.


Třeba let balónem. To mi dal Pavlík k svátku jen pár měsíců po našem seznámení. No, myslela jsem, že ho přerazím, protože se strašně bojím výšek a už jsem viděla, jak se někde zřítíme a podobně. Samozřejmě, že ze začátku jsem se nedívala, jak stoupáme, ale protože v koši s náma byla i malá holka, tak sedm, osm let, nemohla jsem být větší posera než ona, hlavně, když ona se nebála a sledovala všechno. Nakonec jsem si řekla, že jestli se máme zabít, aspoň si to předtím užiju a fotila jsem o sto šest. Taky zrovna ten rok byla premiéra Vratných lahví a kdo to viděl, ten si jistě vzpomene na scénu, kdy balón přistával přímo v rybníku. Ano, Pavlík to měl naplánováno opravdu úžasně, taky jsme přistáli u rybníka. Naštěstí... Pár dní na to jsme měli letět na prodloužený víkend do Říma a protože to byl můj první let letadlem, celkem jsem se bála, po všech těch nehodách, co se pořád stávají, ale po letu balónem musím říct, že už mi to ani pak nevadilo...

Nebo náš výlet v Norsku na širé moře, na velryby. Když na lodi, která se celkem houpá na velkých vlnách plujete snad hodinu, je vám jasné, že nazpátek nedoplavete ani omylem, no a to ani nemluvím o teplotě moře v červnu v Norsku, i když je u nás zrovna léto, tam je právě zima. Takže po nějakém tom houpání, které jsem ustála i bez zelené barvy v obličeji (ač je to jinak moje milovaná a jediná barva, v celém obličeji ji mít nemusím), jsme dojeli na určené místo, loď se zastavila a my jsme jen čekali, až posádka zavolá "Diving", ukáže nám kde a my jen namíříme fotoaparáty daným směrem a budeme si přát, ať se snímek povede, protože velryba hodí malou šipku, na pár sekund a pak už jen pořídit nádherný snímek, jak jí trčí ploutev nad vodou. Nám se povedlo a fotky jsou krásné. Musím říct, že zážitek to byl úžasný...

Pak mě Pavlík dlouho přemlouval na svatební cestě, ať se jdeme potápět, no ukecal to na ponorku, říkala jsem si, že pokud tam zůstaneme, ať nás aspoň neožírají ryby... Potápěli jsme se v malinké, kulaté ponorce, pro 5 lidí, bylo to úžasné. Vezli nás kousek na moře, ne moc daleko, kde byla hloubka asi 30 metrů, skočili jsme do ponorky a hurá dolů. Byl tam potopený vrak lodi, na kterém už se uchytily korály, spousta ryb, no ta půl hodinka utekla strašně rychle, zase jsem musela Pavlíkovi dát za pravdu, že zážitek nezapomenutelný...

Helikoptéra... Nikdy by mě nenapadlo, že poletím helikoptérou... Když jsme letos v dubnu vyrazili na měsíc do USA, poznávat národní parky, v Grand Canyonu nabízeli výlet helikoptérou. Pavlík hned ožil a začal vymýšlet. Mně to bylo jedno, jestli se nezabijeme v letadle do Ameriky, tak holt spadneme do Grand Canyonu, ne? Všechno teda předem zamluvil, zaplatil a tak jsem čekala, jak to dopadne. Cestování po Americe jsme si užívali, o stravovacích návycích a chování rozežraných Amíků se tu zmiňovat nebudu, to bych se rozohnila na dlouho :-) Když jsme dorazili do Grand Canyonu, byla celkem kosa, hodně foukalo a tak aspoň vyhlídka na let byla něco, na co jsme se mohli těšit. Den před letem jsme se ptali na recepci a sami nevěděli, co bude, prý kvůli větrnému počasí se nelítá, kdoví, co bude zítra... Naštěstí, další den se vyčasilo, sluníčko vylezlo, přestalo foukat a my jsme dojeli na letiště natěšení jako malé děti. Samozřejmě, pár zápichů hned předem. Těsně před odletem nám řekli, že žádné, ani malé tašky sebou mít nemůžeme, takže Pavlík letěl zanést všechno do auta, mezitím volali "Kabak" (celostátní podoba jména Cabák) a Pavlík nikde. Tak jsem se hlásila, paní si mě odškrtla, pak zavolala Kabak ještě jednou, dodala Misis, tak jsem se hlásila ještě jednou, paní byla totálně zmatená, tak jsem jí povysvětlovala, že drahý můj hned přijde. Pavlík dorazil, stáli jsme nastoupení k odchodu a Pavlík si ještě honem odskočil. Samozřejmě, že nás zase volali, opět jsem se dvakrát hlásila a Amíci zmatení jak včely v zimě. No, povedlo se, odletěli jsme a musím říct, že tak, jako mě Grand Canyon zezačátku zklamal, prostě jen velká díra a nic, tak let mi to stonásobně vynahradil. Letělo se i úplně jinak, než v letadle, bylo to příjemné, užívali jsme si ten fantastický výhled a když jsme se začali vracet, úplně jsem byla v šoku, že hodinka už uplynula.

Takže, zážitků plno, ty nám nikdo nevezme a doufám, že zážitků bude v budoucnu ještě dost. S nimi je ten náš život barevný a prostě krásný...

Jak oslavit státní svátek

Dneska jsem se vrhla na kurýrování Pavlíka, protože na něj padlo nějaké nachlazení a tak jsem nasadila všechny zbraně a teď večer musím uznat, že se povedlo, vypadá to, že bacilové prchnou hodně daleko :-)
Taky máme doma ještě jednoho maroda a to Endžu. Od soboty je celá vyděšená, nechce pořádně žrát, je prostě nějaká divná. Pořád jsme přemýšleli, čím to a pak nám došlo, že v sobotu tady kousek měli myslivci hon a my jsme byli v práci, takže jsme nevěděli, co se dělo. Endža se totiž strašně bojí petard, ohňostrojů a střílení a hádáme, že díky tomu honu si užila chudina svoje. Dnes už naštěstí byla celkem v pohodě, ale trvalo teda pěkně dlouho. Na ranní procházce už lítala jak střela bahno nebahno. Celý den jsme tak nějak prolenošili, pustili jsme si film a kolem druhé odpoledne jsme to už nemohli vydržet a vyrazili jsme na odpolední procházku. Chvilku potom, co jsme vyrazili, se začalo vybírat počasí, sluníčko vylezlo, no krása, procházka příjemná a tady na té fotce je Endža, jak čeká u cesty, až projede auto. Škoda jen, že tu není vidět, že je to mírný svah a že Endža má zadek do kopce :-)


Procházku jsme udělai dvojitou, ať si Kraken užije a domů jsme dorazili po docela dlouhé době, ale venku bylo hezky, tak proč spěchat. Doma jsem pak vymýšlela, co budeme dělat a potom, co jsem probrala a zavrhla těch pár her, co máme doma, Pavlík nadhodil, že si dáme žolíky. No, věděl, do čeho jde, já mám solidní základ z dětství, kdy jsme u babičky a u dědy hrávali pravidelně o desetníky a tak jsem prostě ostřílený karbaník. Musím říct, že ač se občas Pavlíkovi zadaří, dneska jsem vyhrávala a když jsem si občas rozdala tři žolíky, dokonce mě i podezříval, že podvádím. No, poslední hru jsem se teda vzdala žolíka, co mi zbyl z předchozí a protože jsem chtěla udělat Pavlíkovi radost, rozdala jsem karty a ty moje, spolu i s žolíkem, jsem mu dala. Ať chlapec ukáže, co umí... Naštěstí posledí hru vyhrál, ale jen o fous a je klid v rodině :-)

Volné pondělí

To je paráda, volno... Pěkně jsme si přispali, na procházku jsme vyrazili snad až v 9, sluníčko pěkně svítilo, no pohádka. Ještě jsme hlavně museli zdokumentovat finální podobu pergoly. Trvalo to sice dýl, ale už to je a poctivě uděláno vlastníma rukama :-)


Dopoledne jsem využila toho, že jsme doma a vytáhla jsem Pavlíka do města na nákupy. Protože už potřebuje zimní bundu jako sůl a sháníme ji hodně dlouho, měla jsem vyhlídlý jeden obchod, kde bysme možná mohli na něco natrefit. Zatím jsme teda obešli hodně obchodů a nevím, proč na každé bundě musí být vyšitý milion nápisů, lebka nebo něco podobně příšerného. Nebo je bunda do pasu, což je v zimě fakt praktické, nebo je bunda buřtoidní, to znamená prošitá tak, že v ní člověk vypadá jako špekáček. Děs. O barvách jako pro puberťáky ani nemluvím.
Takže jsme vyrazili a byli jsme příjemně překvapení, hned dvě celkem pěkné jsme našli, pak nám slečna ještě vyštrachala další, no ta byla úplně perfektní, teplá, jendoduchá, černá s troškou oranžové a s kapucí, pod zadek, no Pavlík byl nadšený a já ještě víc. Hlavně, že ho nemusím trápit a tahat po obchodech. To budeme muset ještě večer zapít :-)
Potom jsme si ještě zašli do Cheesy na sýry, člověk tam sice nechá spoustu peněz, ale zase takové sýry za to stojí a člověk si občas musí udělat radost, ne? Takže na zdraví a Carpe diem, neboli užívej dne a ne jen dne, ale celý život... Protože zážitky nám nikdo nevezme...

Kulinářská neděle

Na dnešní oběd Pavlík chystal specialitku, recept z televize, Tygří krevetky s pikantní rajčatovou omáčkou. No, když se v obchodě chystal koupit chilli papričky, trošku mi spadl úsměv, už jsme viděla, jak to bude lišoidní, ale co už, pikantní jídlo občas neuškodí, tak děj se co má. Krevetky milujeme oba a tygří, to je aspoň kus jídla, žádně pidi krevetky. Jen to loupání nám ale zabralo snad hodinu, než se krevety oloupaly, očistily a vyčistily od všeho, no, trvat to ještě chvilku, tak nevím :-)


Bylo to úžasné a tak dobré, že jsme to před jídlem ani nestačili vyfotit. Lišoidní to bylo taky decentně, takže lahoda. Když se občas Pavlík pustí do vaření, výsledek je vždycky úžasný, že bych kuchyň přenechala jemu?

Že by sobota?

Ano, opět se nám to sobotí... Pavlík vyrazil na ranní procházku a já mám mezitím čas se trochu pochystat do práce, udělat si ranní latté a v klidu si ho vypít. Aspoň, že lidi na focení mám naobjednávané až od 10 hodin, tak máme celkem čas si ráno přispat a nemusíme vstávat za tmy.
Ráno začlo krásně, svítilo sluníčko a Pavlík přinesl z procházky tuto fotku, kde si to Endža vyloženě užívá a je spokojená.


Pak už jsme vyrazili, Pavlík mě hodil do práce a byli jsme domluvení, že mě zase ve 4 vyzvedne. No a protože když fotím, není moc času na jídlo, tak Pavlík sondoval, jestli mám hlad a když jsem řekla, že jo, tak honem někam volal a rezervoval místo. Tajemník tajemný nechtěl říct kam, tak jsem hned hádala a protože jsou zrovna Martinské hody, všude samá husa, tipla jsem to správně, místo jsem ale neuhádla. Když Pavlík zabočil k Zámecké restauraci, která je malinko snobárna na můj vkus, tak jsem si řekla, že to jídlo bude určitě stát za to. Po rozehřátí úžasnou horkou hustou čokoládou jsme si vybrali husí játra na anglické slanině se šťouchanýma bramborama. No a protože jsme byli oba hladoví a husu jsme zrovna nechtěli, přemýšleli jsme, jestli nám porce bude stačit. Ono 100 gramů nic moc a příloha v takovéto restauraci z talíře taky zrovna nepřepadává... Holt je asi moderní, aby na talíři bylo pusto prázdno a s lupou se hledá jídlo.
Číšník nám řekl, že na porci jsou tak 3 kousky a tak jsme si řekli, že chceme teda víc, aby jsme se najedli. Když to teda přinesli, tak jsme na to chvilku zírali, jestli ty dva kousky jater mají jako 200 gramů, nebo si z nás dělají dobrý den, nebo jestli nám to donesou na dvakrát? No, co už, pustili jsme se do jídla, naštěstí před jídlem donesli chleby s výpekem, tak jsme si aspoň trošku zaplnili hladový žaludek. Dojedli jsme, špatné to nebylo, ale že bych teda chtěla nášup, to ne. Než přinesli účet, jako pozornost podniku nám na stole přistály dva malé panáky slivovice, když jsou prý ty hody. Tak jsem teda kopla oba, když Pavlík řídil a bylo hned teplo :-) Čekali jsme, co bude na účtu, jestli dvojité ceny, nebo co a vypadalo to, že nás čísník asi jen nepochopil, nebo se špatně domluvili v kuchyni. Musím říct, že teda líp jsem se najedla minulou sobotu, kdy jsme si dali u Číňanů nudle a úplně se rozplývaly na jazyku :-) Holt snobské restaurace přenecháme jiným a příště si radši zajedeme ke Kajmanovi nebo do naší oblíbené řecké na chobotničky. Takže zakončení soboty celkem sranda a hurá domů :-)

Pátek

Připadá mi, že teď ty dny letí tak strašně rychle, že je to pořád jen ráno do práce, večer z práce, procházka s Endžou, no a je pomalu čas jít spát... Je to škoda. Na druhou stranu si zase neumím představit, chodit někam do práce na 6, vstávat bůhví v kolik ráno, ale zase být doma ve 2... To bych asi došla a šla si dospat ten ranní deficit. Teď ještě navíc víkendy jsou z části pracovní, ale to taky nebude donekonečna, v pondělí máme oba volno, takže máme pár dní klidu a Vánoce jsou za dveřma, tam toho volna bude celkem dost. Hurá :-)
Dnes jsem zase měla jízdy, takže jsem se domů dovezla sama a musím říct, že mě to fakt baví a užívám si to, až na chvilky, kdy mám projet nějakým úzkým místem, nebo něco podobného. To mám chuť vystoupit a jít, ale tím se nic nevyřeší, že jo... Takže brzy už to doufám bude za mnou a já budu drandit jako urvaná z řetězu :-)

A na dnešek máme malou hádanku. Kde se vyrábí tradiční česká značka Baťa?
U nás, v Česku? Ale houby... Jak je vidno z této cedule, tak naši šikovní spoluobčané z Vietnamu to zvládnou za nás... Co dodat.

Práce se hromadí

Protože budeme mít díky úternímu státnímu svátku v pondělí volno a Laďka už na Vánoce fotí o 106, tak potřebovala dneska pobýt v práci o trošku dýl, aby všechno stihla. Jel jsem domů sám, s Endžinkou jsme si udělali večerní procházku volným tempem, porozdávali piškoty všem pejskům, kteří se hrnuli k brankám, když jsme procházeli kolem a pak jsme doma ještě chvílu čekali, než se Laďka ozvala, že už jede za náma domů. Cestou pro ni na zastávku jsem se ještě stavil něco málo pokoupit a nakonec si mě Laďka našla mezi regály, protože se nákup trochu zvětšil a zastávka je akorát přes křižovatku od obchodu. Když jsme dojeli domů, už jsme si dali jenom klidný večer s malým amokem pro Krakena a následným asi hodinovým hlazením u pohovky ležícího Krakena.
Jinak teda bageta je gumová, aby nám Endža nezáviděla naše voňavé, čerstvé :-) Občas...

Antiuragán ze Zlína

Pod pojmem "Uragán z Vizovic" si naši pravidelní čtenáři určitě dokáží představit to pravé. Pro ty ostatní je to návštěva 3 Horákyň z Vizovic u nás ve Zlíně. Co je to ale "Antiuragán ze Zlína"? To je na oplátku naše návštěva u nich ve Vizovicích :-)
A teď popořádku. Laďka potřebovala poslat na opravu svůj pracovní foťák. A protože Míša má némlich ten stejný, tak se s ní domluvila, jestli by si ho na nějakou dobu mohla půjčit. A jak já Míšu za ty dva a půl roku znám, tak by pro Laďku udělala cokoliv. Takže po práci jsme skočili domů vyvenčit Endžu, aby chuderka netrpěla až někdy skoro do noci a teprve pak jsme vyrazili na východ. Už na schodech jsme šlyšeli nějaký větší hluk. Jaké bylo naše překvapení, když se za dveřmi na nás podívalo dvanáct dětských očí... Abych pravdu řekl, tak chvílemi jsem si tam připadal jako můj od nedávna velice oblíbený Caveman, který byl na večírku plném ženských jediný chlap. Měl jsem ale oproti němu štěstí, protože na tomto podvečerním mejdanu byl ještě i druhý chlap, Jirka, Míši manžel. Jinak tam byly 4 dospělé ženské a 6 dětí, pro změnu samé holky. Na Terezce s Barunkou bylo vidět, že jsou rády, že jsme tam s něma. Takže jsme si trochu popovídali, trochu pohráli, půjčili foťák a vyrazili zpět domů.
Foťák fotí parádně a tady je jedna ukázka po návratu domů :-)

Nekonečný den

Dnes mě ráno čekalo stříhání, tak jsem měla v práci Verču na záskok. Po stříhání jsem si ještě poběhala Zlín, něco málo pokoupila a v klidu na 11 jsem dorazila do práce. Tak kdyby to šlo častěji... Musíme to s Verčou nějako už udělat, je to příjemné, když člověk nemusí letět honem honem. Pak jsme si spolu skákly na oběd a Verča mě opustila. Než jsem pořádně stačila něco udělat, bylo odpoledne a dorazila Vendulka s Pavlem a klukama na focení.


Pak už jsme se naskládali do auta a frčeli k nám domů, kde měly dorazit ještě Horákyně. Vyšlo to parádně, chviličku po nás dorazily a tak jsme aspoň trochu pobesedovali. Vendulka s Pavlem se sbalili domů první a Míša s holkama se ještě dočkaly Pavlíka, který dorazil ze squashe.
Tak, jak se jindy snad ani nic neděje, nebo mi to tak aspoň připadá, tak dneska toho bylo až nad hlavu, ale zase samé příjemné věci.

Dorty

Konečně dorazily očekávané dorty. Doufám, že se osvědčí a bude se s nima fotit dobře a že je děti nezničí, jako marcipánový, co mám v práci. Ten je teda dolámaný od dětí, párkrát i zažil letecký den a tak podle toho i vypadá. Holt děti, když vědí, že je to dort, tak se na něj vrhnou a olupují ho hlava nehlava. Tyhle látkové snad vydrží víc a doufám, že se s nima bude fotit jedna radost :-)
Zítra ještě dodám fotku, kde mi Vendulčin Vašík zapózoval na zkušební fotky. Holt se to k němu hodí víc, než ke mně :-)

Podzim jak vymalovaný

Konečně se zase jednou počasí umoudřilo a hned po ránu vykouklo sluníčko. Prostě nádherný, teplý podzim.
A tak nám opět ožila ptačí budka, kde zase začínám poctivě sypat ptáčkům zrní.


Pavlík se vrhnul na závěrečné sekání trávy a stříhání růží a já zase na vaření oběda. Po obědě jsem ještě vlítla na fotky do práce, protože toho začínám mít nějak moc, jak lidi šílejí s Vánocema a aspoň jsem si pochystala něco málo do práce.
Kolem druhé odpoledne jsme se honem nachystali a vyrazili do Bystřice k Pavlové babičce a dědovi na besedu a to bylo jasné, že za světla se taky nevrátíme. Ale beseda moc příjemná, babička napekla jak na malou svatbu a samozřejmě, že jsme ještě dostali perníčky a štrúdl na doma. Cesta domů už byla míň příjemná, počasí se pokazilo a lilo jak z konve. Ani na tu večerní procházku se mi nechtělo ale co naděláme, psovi je jedno, jestli padají trakaře, prostě se jde ven a basta. Tak jsme udělali naše večerní kolečko, pozdravili pejsáky, co hlídali venku a hurá domů, do tepla.
Tam nás ještě čekaly jablíčka, které máme nachystané na sušení, tak jsme se na to vrhli a teď už nám to doma voní a brzy bude nasušeno :-) A můžeme mlsat :-)

Další pracovní sobota

Opět sobota a opět do práce... Pavlík toho taky využil a naddělal si něco málo, ne, že by toho neměl taky až nad hlavu... A aspoň si můžeme vzít v pondělí volno, když je zase na obzoru další státní svátek.
No a takhle vypadá zrušený záhonek.


Musím říct, že je to teď tochu nezvyk, když máme před barákem takový volný prostor, ale je to příjemné a hned to vypadá, že je tam víc místa. Jen doufám, že to stihne zarůst trávou, než se do toho obuje náš Kraken. Stopy už tam jsou. Naštěstí teď, jak je chladno, tak nějak nemá nutkání hrabošit, spíš je zalezlá přes den na pelechu před barákem, nebo v boudě. Takže ťuk ťuk ťuk, zaklepeme to, aby to tak i vydrželo :-)
V práci se mi to nějak vleklo, už předem jsem nahlásila Pavlíkovi, že mě má vyzvednout v 15:30 a až někdy po poledni jsem si všimla, že poslední lidi mám právě na 15:30, tak jsem ještě honem odvolávala, co jsem nahlásila a měnila na 16:30. Zmatek nad zmatek.
Cestou domů jsme ještě zajeli na Čepkov, potřebovala jsem si nechat vyčistit foťák, spousta nečistot všude a tam to dělají do druhého dne, což je paráda, v neděli foťák nepotřebuju, takže zase jedna dlouho chystaná věc zařízena.
No a domů jsme dorazili opět za tmy, pozdě, takže hurá na procházku s Ednžou, která byla jako na trní.

Podzimní úpravy

Konečně došlo i na úpravu zahrady. Toto je fotka před.


Dnes nám zahradník zrušil záhonek, který byl sice pěkný, ale zarostlý a neudržovaný. A to ani nemluvím o okrasné trávě, která je na fotce zrovna ve stádiu, kdy je ještě hodně nízká... Obvykle je tak dva metry a není přes ni vidět. Což na jednu stranu zaručuje trošku soukromí, ale až nám povyrostou túje, tak to splní svůj účel taky.
Ona ta mini zahrádka nebyla špatná, ale když ani já, ani Pavlík na to nemáme tak nějak čas a ani vlohy. Holt já se radši vrhnu na plevel a odreaguju se a pěstování zahrádky nám tak nějak nešlo. Když se to umí a zahrádka je udržovaná, vypadá to krásně. U nás to spíš vypadalo na všehochuť přerostlých kytek. Ještě loni jsem nakoupila nějaké tulipány a narcisky a nasadila jsem je, ale pak to začalo všechno nějak bujet moc divoce a žilo si to vlastním životem. Strašně obdivuju Vendulku, že si tak pěstuje zahrádku, kolem domečku, ale holt ona, kdyby zasadila kravinec, vyroste jí tam rododendron nebo co. Takže po poradě jsme s Pavlíkem usoudili, že než mít džungli, tak radši trávník, s tím pravidelným sekáním to už nějak pozvládáme a bude. Nějaké truhlíky s kytkama se tam dají vždycky dát a aspoň jeden okrasný stromeček jsme tam nechali.
Jen doufám, že nám tam teď vyroste tráva, protože Endža už si tam zkusila hrábnout a nějak moc jí to láká.
Zítra za světla ještě pořídíme fotku po nové úpravě a dodáme na srovnání. Zatím dobrou...

Žampiony z vlastní zahrádky

My máme doma tak úžasného psa, že nám rostou na trávníku žampiony. Včera jsme je objevili čistě náhodou a díky Endžinému pravidelnému hnojení :-) se jich tam urodilo docela hodně. Akorát v tom mrazu teda nevím, jestli bych je vůbec sbírala... Takže žampiony nadívané nebudou :-)

Taky jsem dnes zjistila, že jsem nějak nestihla dodělat fotky do alba a hned jsem na to vlítla. V dnešní digitální době má spousta lidí fotky jen v počítači a to je na nic. Když mi pak chce někdo ukázat zepár fotek, obvykle to dopadne tak, že se v té hromadě hledá hodně dlouho, prohlíží se složka za složkou, je to rozvláčné, prohlíží se milion jiných, než co se hledá a člověka to přirozeně nebaví. Dívejte se na sto stejných na jedno brdo dělaných fotek, když to něco řekne jen těm, kterých to je. Takže ty nej vybrat a nechat udělat. Prostě papírové fotky jsou papírové fotky. Sice spousta lidí namítne, co se s tím jendou bude dělat, na co to bude, taková hromada. Na co, na prohlížení, na památku. S počítačem se může cokoliv stát a co pak. Není nic. Proto se vždycky snažím vybrat pár nejhezčích a pravidelně doplňuju do albíček a Pavlík se pak musí chudák snažit to popisovat, abysme za pár let věděli, kdy a kde, že to vlastně bylo. Sama mám strašně ráda staré fotky, kde vidím, jak strašně srandovně jsem vypadala, nebo rodiče, prarodiče, prostě to má nějakou hodnotu a doufám, že jednou i naše děti budou rády listovat v té hromadě alb, co už teď máme.
A tady jedna vzpomínková z Bryce Canyonu, z naší dovolené v USA, letos v dubnu.

Hurá, masáž!

Konečně středa, konečně masáž... Před čtrnácti dny nám masáž naše paní masérka zrušila, protože něco musela zařídit a my jsme se mezitím masírovali navzájem, abysme to nějak vydrželi. Pavlík teda víckrát masíroval mě, ale proč toho nevyužít, když je tak šikovný a je to tak příjemné :-) Holt se oba v práci hrbíme nad počítačem, já se hrbím i u focení a pak to jde poznat.
Taky to chladnější počasí zahání všechny do tepla. Nechci si stěžovat, i na podzimu je něco pěkného, třeba, když je slunný, teplý, ne? :-) Jsem prostě teplomil a basta. Teplo vydržím v jakékoliv podobě a stačí se trošku nahřát na sluníčku a funguju jak solární panel :-) Ovšem v zimě si musím dopomáhat všelijak, od vnitřního zahřívání čajem nebo něčím silnějším, až po horkou, ale opravdu horkou vanu, to je pak paráda.

Teď jsem si zrovna vzpomněla, jak jsem jela s Pavlíkem do Prahy, že na naši první jeho služební cestu jsme jeli do Chorvatska, do Biogradu na Moru, kde měli s kolegou Jirkou být den, dva a nakonec jsme vyráželi dřív, Pavlík vzal mě, Jirka manželku Maruš a jelo se. Byli jsme tam od čtvrtka večera do neděle a z toho v sobotu chlapi pracovali a my s Maruš jsem si užívaly moře a sluníčka a tepla... Červen, málo lidí, prázdné pláže, teplo, místo práce odpočinek... Krása... A tady je naše vzpomínková fotka, dva roky stará, musím říct, že jsme se oba celkem změnili, ale jen navenek, uvnitř jsme myslím stejní, spokojení, zamilovaní... Ale nic není zadarmo, musí se na tom pracovat. Holt to má Pavlík těžké, já prostě popírám všechny zákony a chlapec se aspoň nenudí :-)

Domácí nebe

Tak tento příspěvek padl opět na mě. Laďka mi říkala, že kdyby spočítala, kolik toho kdo napsal, tak by ty moje čárky ani nebyly oproti jejim vidět. A má ta žena moje pravdu. Nevím, čím to je, ale to každodenní psaní jí prostě jde jaksi samo od sebe (nebo to tak aspoň na venek vypadá). Možná je to tím, že ženy líp zvládají takovou tu pravidelnou, opakující se činnost. Nemůže mi při tom nevytanout v mysli nedávná návštěva divadla a představení Caveman. I když to tam nebylo přímo řečeno, tak určitě by si to tam místo našlo. A nebo by to mohlo být tím, že ženy za den řeknou zhruba 7 tisíc slov, zatímco chlapi jen, tuším, kolem 2 tisíc slov. A tady by se už zásoba pro napsání blogu určitě našla ;-)
Ale abych moc neutekl od tématu, tak se mi v neděli konečně do ruk dostal nádherný dárek, který jsem dostal bohužel taky už k svátku, stejně jako nedávno vypuštěný balón přání. Ale všechno se dá vysvětlit - přes léto je prostě venku hezky a teplo a je potřeba to taky využít na práci. Teď, když už bývá pošmourno a chladno, je zase čas na domácí práce a nebo skládání dárků. Domácí nebe jsem si totiž musel napřed sám poskládat. Zavzpomínal jsem na svá modelářsky-produktivní mladá léta a s chutí jsem se do toho pustil. Práce mi šla hezky od ruky a dnes večer jsem dílo dokončil. Po rozsvícení se nám všude kolem nás rozprostřely tisíce hvězd... Tolik jsem jich snad ani nikdy pouhým okem neviděl. Pro romantiky, milovníky večerní oblohy a astronomy-amatéry úžasná podívaná - nádherný dárek. Teď budeme každý večer usínat pod hvězdnou oblohou. Děkuji, Laděnko.

Praha

Ke konci minulého týdne mi Pavlík oznámil, že musí v pondělí do Prahy. Už jsem se lekla, že bude pár dní pryč, ale prý do večera je doma. Tak nějak mě napadlo, že bych toho mohla využít a svézt se s ním a stavit se za kamarádkou Janou, která tam bydlí. Aspoň jí nafotím pár fotek malé Markétky, která má čtyři měsíce.
Netrvalo dlouho a hurá akce byla naplánovaná. Zajistila jsem si záskok do práce, nabalila pár věcí a na pondělní ráno jsme natáhli budíka na 4:30. No, když musím vstát, že se někam jede, vstanu bez problémů i ve 3 ráno. Kdyby to tak šlo i normálně :-)
Cesta ubíhala celkem v pohodě, naštěstí a něco po osmé mě Pavlík s kolegou vyhodili na Opatově a já jsem s taškama věcí na focení nakráčela k Janči na besedu. Tak nějak jsem měla i naplánované, že bych si na chvilku někam skákla na nákupy, jen něco málo, kdyby se podařilo. Vánoce se blíží a tak :-) Pak nám to sice moc nevyšlo a taky zdatně pršelo, tak jsme se jen vydaly kousek na Háje a tam jsem něco málo i pokoupila. Taky dobře, když si představím ty obr nákupní komplexy, které tak nesnáším, asi bych tam stejně moc dlouho nechodila...
Takže díky dešti jsme trochu pochodily s kočárem a vymrzlé jsme se rády vrátily do tepla na kafíčko :-) Aspoň jsme si trochu s Janou povykládaly, do Prahy se přece jen tak často nedostanu.
Odpoledne mě Pavlík nabral a jelo se domů. Cesta opět pěkná, takže v půl osmé jsme byli doma jak na koni :-)
Třeba zase brzy bude nějaká služebka a já se zase vtěrknu :-)

Balón přání

Když jsme dnes ráno vstali a vykoukli ven, tak to byl nádherný pohled. Všechno krásně omrzlé, ledové... Nádhera. Na ranní procházku jsme se teda pořádně vybavili, abysme přežili :-) Dokonce jsem vytáhla i čepici. Zato Endža byla nadšená. Lítala po poli, mráz nemráz a sem tam si klidně lehla a odpočívala. Sice zimu moc nemusím, já teplomil, ale zase takto krásně omrzlé listy, nebo tyto šípky v létě neuvidíme.



No a odpoledne jsme konečně vyrazili pouštět balón přání, který jsem Pavlíkovi dala k svátku (už v červnu jako) a který stále doma čekal na vhodné počasí. I Vendulka nás předběhla s pouštěním a ne jednou... Takže, Pavlík doma popsal balón a pak jsme vyrazili na cvičák ho vypustit. Po asi pětiminutovém zapalování, kdy mi to nechtělo chytnout, se povedlo a za malou chvilku se balón naplnil teplým vzduchem a Pavlík ho vypustil. Takže jsme vypustili přání k nebi...



K tomuhle se hodí snad jenom Touha... Volej k nebi přání a všechno bude k mání...