Ve čtvrtek větrno, na Mladcové uragán...

Ve čtvrtek mě moji drazí uragáni z Vizovic vyzvedli už v práci a vzali mě domů. Pavlík je od neděle na veletrhu v Amsterdamu a tak jsem ubohá sirota :-) Naštěstí se už v sobotu vrací a aspoň mi nebude takové smutno.

Samozřejmě Endža trpí taky, páneček fuč, já celý den v práci, tak aspoň ranní a večerní procházky si užívá. Po jedné procházce, ráno, si zalehla na sluníčko a nahřívala se. To, že je už kolem sedmé ráno sluníčko, je moc příjemné, konečně se člověk může náhřát, užít si pěkné počasí. Na místě zrušeného záhonku nám vyrašilo pár cibulovin, tak místo zatím neexistující trávy máme opět květinový záhon :-)


Taky jsem zjistila, že nám doma kvete vánoční kaktus a taky můj oblíbený Kulkas :-) aneb Zamioculcas. Tak třeba už kytky nebudu likvidovat, ale bude se jim i dařit, kdoví :-) Pečlivě je rosím, takže u nás mají asi pocit, že jsou v pralese a proto se jim tak daří :-)


No a Terezka s Barborkou u nás řádily jak černá ruka, samozřejmě, že do baráku se jim moc nechtělo, když bylo venku tak krásně, radši by na trampošku, ale tu k jejich velkému zklamání zatím nemáme. Ale hádám, že v brzké době ji vytáhneme a poskládáme, ať se můžou vyřádit a my s Míšou si dáme kafíčko na vzduchu a budeme si užívat toho nádherného jara.

Když mě popadne amok...

je potřeba toho rychle využít, protože to obvykle netrvá dlouho a občas se překonám a tvořím velké věci :-)

Jako třeba tuhle deku. Vloni jsem si podobnou koupila přes Ebay za hříšné peníze a i když je krásná, tak rozměrově nic moc, asi jen metr krát metr. No a to je tak akorát na miminka. Jenže pořád po mně někdo chtěl na ní vyfotit, třeba těhulky, nebo portréty a tak jsem se naštvala, nakoupila tyčinky do tavné pistole a umělé okvětní plátky růží a hurá na to. Doma jsem našla fleecovou deku, podobné barvy jako ty plátky růží, to kdyby mi to náhodou někde vykouklo, aby se to schovalo :-) a vrhnula jsem se na lepení.

No, kdybych věděla, co to bude za piplačku, asi bych se na to vykašlala... Napřed jsem si objednala 1000 plátků a bláhově jsem si myslela, že to bude stačit. Protože jsem lepila každý zvlášť a ještě tak, aby se to překrývalo, tak jsem skončila asi v půlce a lístky nikde. Tak jsem teda doobjednala další a když jsem objednávala potřetí, totálně jsem vykoupila e-shop :-) No a pár večerů doma jsem trávila vleže nebo v různých polohách, natahovala brnící nohy, ale když už jsem si to vymyslela, v půlce toho přece nenechám, ne?


No a samozřejmě naše potvora chlupatá si myslela, že vyrobená deka je pro její veličenstvo a v nestřežené chvíli si tam honem zalehla. Sice byla nenápadná, posunovala se pomaloučku, ale jak byla blízko, hupla tam a chrněla. Samozřejmě jí to neprošlo a tak pak otráveně přelehla na pelech a bylo po ptákách.


A tohle je už výsledná fotka z ateliéru, Terezka pěkně zapózovala a deka má teda ohromný úspěch, fotíme na ní hodně, vypadá to krásně a můžu říct, že to za tu piplačku stálo.


Ještě teda celkový počet okvětních plátků, skončila jsem na čísle 2600 kusů. Zní to hrozně, kdybych to věděla předem, asi bych nic nelepila, když si představím to lepení lístku za lístkem, vypadá to strašně, ale celkem to šlo rychle a výsledek za to stál :-)

Další mišmaš

Obdivuju ty, co píšou denně a sáhodlouhé články... Já po návratu z práce nemám nejmenší chuť sednout k počítači a něco plodit. Možná, až se přádně ojaří, začne být víc věcí venku k focení a člověka to donutí pak i něco stvořit. V práci kolikrát času ani není, lidi se courají pořád a jak něco začnu a desetkrát od toho vstanu, tak už nit nenavážu a končím. Holt trpělivost není zrovna moje silná stránka :-)

Zrovna včera jsem fotila kluka na pasovku a jak promluvil anglicky, krve by se ve mně nedořezal :-) Naštěstí uměl i česky a snažil se i česky mluvit, což oceňuju, protože já se taky v cizině snažím mluvit pokud možno jazykem té země, ve které zrovna jsem a pokud jím nevládnu, nastoupí angličtina a v potu tváře tvořím někdy i celé věty :-)

Taky mi k tréninku angličtiny strašně moc pomáhá moje nakupování přes Ebay, protože tam se jinak velice nedomluvím a tak oprašuju znalosti a lovím v paměti slovíčka. Někdy je to těžké, patřím ještě k generaci, která se učila rusky, zajímavé, že ruské slovíčko nebo říkanka mi vyskočí snáz, než angličtina :-) Tu jsem se učila jen rok a pak na střední němčinu. Nebylo to dobrovolně, taky tomu můj vztah k němčině odpovídá. Takže coby samouk a pak rok soukromě jsem dopilovávala angličtinu a pořád se odhodlávám začít se učit pořádně, ale skutek utek. Když je potřeba, domluvím se, ale spíš mám jako spousta lidí blok a stydím se mluvit, co když něco řeknu špatně a budou se mi smát? Zajímavé, že v italštině tento blok není a mluvím i když vím, že to gramaticky není správné... Asi je to i tím, že Italové jsou víc v klidu, prostě volare cantare, jak já říkám a mě to baví.

Na Ebay jsem poznala už spoustu lidí, kteří třeba sami, nebo s rodiči emigrovali do Ameriky, nebo do Kanady a osudy jsou to všelijaké. Třeba jsem si dopisovala s holkou z Kanady, která měla jméno Lenka a když jsem se jí ptala, odkud je, tak mi napsala, že rodiče emigrovali, pocházeli z Brna, ale ona už češtinu moc neovládá, takže jsem stejně trénovala angličtinu. Pak další, Rima, která pochází z Litvy, taky s manželem žijí v Kanadě, s tou jsme se shodly, že život v Americe není zrovna podle našeho gusta, nebudu tady rozebírat Amíky, prostě žít bych tam nemohla. No a tohle právě upletla Rima a já se jen těším, až v tom budu fotit miminka... Je to nádhera a k tomu ještě zelená :-)


Chápu, že v některých evropských zemích byla a je situace všelijaká, chápu i to, že někdo opustí svou vlast a vydá se za lepším životem, ale já jsem tu prostě spokojená, ne nadšená vším, co se tu děje, ale už mám asi věk, kdy bych neměnila a nezvykala si na novou zemi, mentalitu, jazyk.

Ale díky panu Googlovi se mi komunikuje líp, sice občas ty krkolomné překlady typu "Drahoušek zákazník" stojí za to, ale aspoň se ujistím, že to, co chápu, chápu správně. Takže hurá do učení, ať neumřeme blbí a nedopadneme jako Francouzi, kteří mají jen to své bla blo blu a konec :-)

Shrnutí týdne

Tak nějak nestíháme dělat denní zápisy a proto dnes bude malé shrnutí.
Přesně před týdnem jsme se s Pavlíkem vydali na výlet do Prahy na Svět toltéků. Představení je to poučné a celkem i zábavné. Není to komedie v pravém slova smyslu, ale je to nadsázka, holt prostě nic se nemá brát moc vážně.


Bylo to naše třetí představení, na které jsme si do Klubu Lávka dojeli. První bylo Čtyři dohody, tuto knížku bych doporučila k přečtení všem, protože je to o tom, abychom byli sami se sebou spokojeni, což v dnešní době je asi málokdo... Čtyři dohody jsou tyto:

1.) Nehřešit slovem
2.) Nebrat si nic osobně
3.) Nevytvářet si domněnky
4.) Dělat vše, jak nejlépe dovedu, ale ne lépe

Když se nad tím člověk zamyslí, tak to má něco do sebe. Třeba Nehřešit slovem, pokud někomu řekneme, že vypadá hrozně, bude se tak i cítit, i kdyby mu předtím bylo sebelíp a ještě to tak nějak pošle dál. Člověk umí slovem ublížit a proto než říct něco takového, radši neříkat nic. Přece jen je příjemnější říct něco pozitivního, usmát se, najít si tu zpola plnou sklenici a ne naopak.

Nebrat si nic osobně... No, na tohle já jsem expertka. Všechno si beru osobně až moc, prostě jsem vztahovačná, ale bojuju s tím :-) Před lety jsem na to vymyslela pojmenování, když mám prostě pocit, že mě nikdo nemá rád, je to OPK neboli Osobní Pocit Křivdy. Když si to takhle pojmenuju a řeknu si, že mám ópéká, tak mi to přijde nějak lehčí a směšné a hned je líp.

Nevytvářet si domněnky, to je taky jedna z mých specialit. Prostě o všem moc přemýšlím a koumám, jak to vlastně je, jak to ten dotyčný myslel, proč se na mě někdo podíval tak a tak... No, ale to už taky docela zvládám.

Dělat vše, jak nejlépe dovedu... Ne více, ne méně. Podle svého svědomí, podle sebe samého, každý den děláme spoustu rozhodnutí a máme možnost volby. A kolik lidí je nejistých, nerozhodných, rozhodování je někdy asi nadlidský úkol.

Pamatuju si, jak na Čtyřech dohodách Jaroslav Dušek připodobňoval tyto dohody k tomu, co se děje v životě. Třeba rodičovské věty typu: "Jsi normální?" Nebo "Chovej se normálně!" Jak může dítě vědět, jak se má chovat NORMÁLNĚ? Co to je vlastně? Sama jsem alergická na to, když fotím dítě a rodiče mu říkají: "Tak se netvař, tvař se normálně..." "Normálně se směj, ne takhle..." Pak mám sto chutí říct, ať mu to teda předvedou, že čtyřleté, nebo pětileté dítě asi fakt netuší, jak to má udělat, když je podle rodičů pravděpodobně nenormální... Ach jo, kdybych popustila uzdu své ironii, tak nevím, to by dopadlo :-)

Prostě Dušek mě baví a díky Pavlíkovi jsem se dostala i ke Čtyřem dohodám a i když jsem k nim zezačátku přistupovala mírně skepticky, co že to bude za bláboly, tak nakonec jsem zjistila, že jsem si holt udělala domněnku a nakonec to je čtení opravdu poučné a pokud si z toho člověk vezme aspoň malou část, ke škodě to nebude.

V sobotu jsme se vrhli s Pavlíkem na malé změny u mě v práci, v ateliéru jsem měla pracovní místo lehce nepraktické, prostě někdo něco navrhnul, firma to pořídila a konec. No, zajeli jsme do Ikea a nakoupili pár věcí, cena příznivá a snad to bude ještě sloužit dlouho. Samozřejmě kovářova kobyla nevyfotila PŘED, takže snad někdy dodatečne aspoň foto PO. Ale změna byla jen k lepšímu a když mi Pavlík rozmotal všech asi 158 káblů ke všemu možnému a zprovoznil to, byla jsem nadšená.
Prostě malý jarní úklid a čistka je tu :-)

Dneska to teda na jaro opravdu nevypadalo, když jsme ráno vstali a vytáhli žaluzie, zírali jsme, co to venku zase napadlo. Doufám jen, že jaro brzy dorazí a konečně si užijeme trošku tepla, zatím musí stačit teplé oblečení, čaj, nebo případně sklenička něčeho dobrého na zahřátí :-)
To nás třeba čeká i zítra, jdeme popřát Vendulce k narozeninám, má je v sobotu, ale gratulanty si rozdělila na několik etap a hned v té první jsme my.
Takže už dopředu přejeme všechno nejlepší a těšíme se!