Úterý 24.5.2011
Boat on the river a lítající mravenci

Odjezd máme dnes v 6:00 od našeho ubytování. Pan recepční čeká s náma. Když je 6:15 a my jsme pořád na recepci, bere telefon a naši přihlášku a snaží se do cestovky dovolat. Bohužel marně. Telefonní číslo je asi do kanceláře a tam otevírají až v 9:00. V 6:35 se konečně objevuje větší auto (nebo menší autobus), zkrátka vozidlo pro 14 lidí (včetně řidiče). Protože nasedáme jako poslední, jde jeden dozadu a druhý dopředu. Cestou se snažíme rozpoznat, kdo jakou řečí mluví. Po hodině jízdy je zastávka na snídani. V jedné dědince v místní restauraci se už mačká snad 6 podobných zájezdů. S Laďkou hodnotíme naše spolucestující - jedni Mexičani, dvoji Francouzi, jedni asi Belgičani a pak nějací 3 jednotlivci neurčité národnosti. Jak se později ukázalo, tito 3 měli jen jednosměrnou jízdenku nebo tam někde zůstávali na víc dnů. Každopádně nás po příjezdu do cílového místa opustí a na památky pojedeme bez nich. Po snídani nás čekala ještě další část cesty než jsme dorazili do přístaviště lodí do Yaxchilánu. Tady nás 3 výše zmínění opustili. Jednomu z nich patří náš dík, protože na tuto druhou, posnídaňovou, část cesty si se mnou vyměnil místo a seděli jsme s Laďkou aspoň za sebou.


V přístavišti jsme nasedli do dlouhé úzké loďky s motorem a vyrazili po proudu. Cesta byla celkem dlouhá, víc než třičtvrtě hodiny po vodě. Ale byla krásná. Docela široká řeka Usumacinta, bohužel na konci období sucha již místy celkem mělká nebo i s obnaženými velkými balvany, se líně klikatila džunglí.


Když jsme přistáli, viděli jsme pouze několik dalších stejných lodí a turisty mizející po schodech v džungli. Když jsme se taky dostali nahoru, otevřely se před námi stromy a uviděli jsme první pyramidy a různé rozvaliny. Komplex není z největších, ale měli úžasné strategické místo přístupné pouze po vodě nebo přes nepropustnou džungli. I když, kdo ví, jak to tam doopravdy vypadalo před necelými 2 tisíci roky. Jako zvídavý člověk jsem opět prolezl, co se dalo a vyšplhal i po těch největších nebo nejrozbitějších schodech až nahoru. Laďku jsem zatáhl dokonce do Labyrintu, kde se kamenná chodbička opravdu klikatila všemi směry. V těchto tmavých a vlhkých místech se zalíbilo jak netopýrům, tak i docela velkým pavoukům (ty ale bohužel vyfocené nemáme, protože se nesmělo fotit s bleskem). Venku v džungli jsme pak ještě pozorovali opice, jak si hrají v korunách stromů. Návštěva Yaxchilánu nám zabrala skoro dvě hodiny a vraceli jsme se k loďce. Byli jsme tam všichni společně, takže jsme mohli hned odjet. Po chvíli plavby náš kapitán dohnal předchozí loďku a začal ji předjíždět. Když už jsme pomalu byli na stejné úrovni, najednou naše loďka zpomalila a zamířili jsme ke břehu. Kapitán vytáhl motor z vody, otevřel ho a něco v něm dělal. Pak našel kousek provázku a zase tam něco dělal. Asi se mu při předjíždění přetrhlo lanko od plynu. Za chvíli jela kolem další loďka, tak když nás viděli, tak zpomalili a ptali se našeho kapitána, jestli nepotřebuje pomoct. Nakonec se domluvili, že přeskočíme do jejich loďky a že nás dovezou zpět do přístavu. Bylo tam 6 Poláků, 1 jejich místní průvodce a samozřejmě kapitán. K tomu jsme přistoupili my v počtu 10 lidí. Jak jsme postupně přesedali, loďka se pomalu nakláněla tu na jednu stranu, tu zas na druhou stranu, podle toho, jak jsme si sedali. Cesta do přístaviště trvala ještě dobrou půlhodinu a cestou jsme občas museli překonávat vlny od protijedoucích nebo předjíždějících lodí a taky několikeré peřeje, které se tvořily v některých zatáčkách. Aby to kapitán vůbec uřídil, onen místní průvodce ho přes peřeje navigoval, aby to s náma házelo a naklánělo se co nejmíň. Taky jsme měli zakázané se hýbat, abysme loďku zbytečně nerozkymáceli a na druhou stranu, abysme se nesnažili ji vyvažovat ve chvílích, kdy byla nahnutá. Kapitán byl skvělý a v přístavišti si vysloužil náš obdivný a děkovný potlesk.


V místní restauraci jsme měli nachystaný oběd a pak jsme vyrazili na druhou část výletu, do Bonampaku. Na příjezdu do archeologické zóny jsme si museli, nevíme proč, přesednout do druhého auta. Asi 10ti kilometrový úsek po šotolině nás nový pan řidič vezl necelých 8 minut (podle map na internetu je dojezdová doba této cesty 14 minut). Občas pěkně zarachotil nějaký šutr, který se nám dostal pod kola a občas nebylo na krok vidět, když se proti nám podobným způsobem prohnalo jiné auto. Dovezl nás naštěstí v pořádku. Oblast přístupná turistům v Bonampaku je jedna z nejmenších, ale největší atrakcí jsou úžasně dochované barevné nástěnné malby uvnitř chrámů. Na prohlídku jsme sice měli jenom hodinu, což je dost málo, a když si tak člověk jezdí sám neorganizovaně, tak ho nic netlačí a zůstane si kde chce jak chce dlouho, ale nakonec i tak to bohatě stačilo. Pak nás ten závodní pan šofér zase hodil zpátky, nastoupili jsme do našeho původního auta a vyrazili zpátky do Palenque.

Po příjezdu do ubytování jsme si zase ještě vyrazili do města na večeři a projít si jinou část města a pak už hajdy spát. Když jsme přijeli a pustili jsme klimatizaci, nestačili jsme se divit. Z klimatizace začali lítat mravenci asi 1 cm velicí a mezi nimi i jejich larvy. I když neradi, v tom přece spát nebudeme, protože klimatizace byla umístěná v okně nad postelí, začali jsme je shazovat na zem a likvidovat je. Nejlíp se osvědčili papuče - žabky. Bum, bum, bum a jedna várka mravenců byla vyřízená. Ještě dobře další hodinu sem tam vyletěla kukla nebo živý mravenec. Všechno jsme polikvidovali a než jsme šli spát, bylo nadobro po leteckém dnu.