Sobota

Pavlík ráno vyrazil s Endžinkou a já jsem mu zatím chystala oběd, protože mě zase čekala pracovní sobota, tak ať mi chudák marod doma neumře hlady :-)
Z procházky mi přinesl bedlu, naštěstí jenom na fotce, v tom mrazu asi už není jedlá a taky po našem zážitku s hořčákama, si budeme dávat sakra pozor při sbírání, ať pak nemusíme všechno vyhazovat :-)


A takhle vypadala Endža po přátelském souboji se sousedovic Lordem. Lord ji vždycky okouše a oslintá, že pak Endža vypadá jako by měla trvalou a Lord, protože má krátkou srst, z toho vyvázne v pohodě. Takže máme pak chvilku doma Endžílu :-)


Odpoledne Pavlík ještě zazimoval bazén, takže opravdu konec plavání, až do jara... (ne, že by do toho někdo lezl, co se ochladilo :-) že jo...)
No a pak už dojel pro mě, udělali jsme malý nákup, nějaké dárečky, protože Vánoce se blíži rychlým tempem a nakupovat a shánět pak něco v předvánočním shonu, to ani omylem.

Cesta do minulosti

Jelikož se už od pondělí potýkám s rýmou a v práci jsem byl jenom ve středu, tak dnešní den jsem strávil pro změnu zase doma. Můj výlet do minulosti začal dopoledne tím, že jsem udělal trochu pořádek ve videokazetách. Možná si někteří mladší budou ťukat na čelo nebo kroutit hlavou, o čem to tu vykládám, ale my opravdu máme doma ještě pořád i videokazety. Je na nich nahraná spousta filmů a různých pořadů a popravdě řečeno zřejmě čekají, až budeme v důchodu, až budeme mít trochu času se na ně podívat. Kdo ví, jestli se našeho důchodu dožije i naše video ;-) Na druhou stranu v dnešní době, kdy denně vychází minimálně 10 dvd s různými časopisy za konečně rozumnou cenu, si občas něco přikoupíme a tak se začíná shromažďovat nový, tentokrát již moderní, digitální archiv. A protože pár filmů, které byly na videokazetách, už na těchto dvd vyšlo, tak je načase udělat synchronizaci a videokazety pročistit. Nebo lépe teda pročistit seznam pořadů na jednotlivých videokazetách.

Další díl mé cesty do minulosti byl čtenářský. V průběhu celého loňského roku a ještě skoro půl roku letošního jsem doma po večerech a o víkendech pracoval na notebooku a dělal pro jednu firmu program. A protože jsem si předplatil časopis 21. století a vlastně jsem už ani neměl na čtení čas, tak jsem ho vesměs hlavně shromažďoval. Teď už ten čas nějaký je a tak kus po kuse odebírám a doháním aktuální vydání. Už jsu v květnu 2009 :-)

Odpoledne jsme vyrazili s Endžinkou na procházku. A protože bylo hezky a svítilo sluníčko, tak jsem se prošli až k rybníkům. V jedné skoro neudržované zahradě kolem cesty mají hned u plotu velkou jabloň a spoustu opadaných jablek se tam jen tak válí v trávě, až je nám jich vždycky tak líto, že pod plotem prostrčíme ruku a nějaké pro Endžu sebereme. Ta je pak celá nadšená a šťastná, my jí jabka házíme a ona lítá po louce jak divá. Cestou z procházky se najednou ozval místní rozhlas. Trochu to v něm zachrčelo, pak tam zahrála nějaká jakože hudba a ozval se mužský hlas: "Sbor dobrovolných hasičů Lhotka oznamuje, že v sobotu 20. listopadu v odpoledních hodinách se bude konat sběr kovového odpadu. Dále sbor dobrovolných hasičů žádá, aby ten, kdo si půjčil vysokotlaký čistič, tak zvanou vapku, ji neprodleně vrátil. Konec hlášení." No připadal jsem si jak ve filmu pro památníky :-)

Poslední část mojí cesty do minulosti bylo večerní focení tak zvaného "mladého měsíce". Tento jev se vyskytuje pravidelně vždycky po novu, kdy měsíc začíná znovu vykukovat ze zemského stínu. Čím tenší srpeček měsíce uvidíte, tím "mladší" je. A jestli tady hledáte nějakou minulost a nemůžete ji najít, tak vězte, že měsíc, tak jak ho vidíte, vypadal už před 1,3 vteřinami - což je doba, než odražené světlo Slunce doputuje z Měsíce na Zemi.

Čtvrteční maraton

Když jsme u toho vzpomínání, tak jsem se probírala ve fotkách a narazila jsem na fotky z Říma, kde jsme při našem toulání městem potkali parkoviště. Kdo Pavlíka zná, ví, že parkomaty jsou jeho parketa, proto jsem mu musela vyfotit tohle italské parkoviště. Kdyby to aspoň bylo parkoviště pro auta, ale podnikaví Taliáni vymysleli parkoviště pro psy. U nás se pes prostě přiváže k čemukoliv, co je poblíž, ale v Římě mají pěkně vyhrazené místečko. Zajímalo by mě, kdo takovéto věci vymýšlí?


No a tady Pavlík vyvenčil novou bundu, má spoustu vychytávek, takže hned bylo plno radosti při jejich objevování :-) A zima může začít, hurá!

Zeď slávy

Naše malá... Zatím :-) Teda ještě je ve stadiu chystání, protože nějak není času, ale určitě brzo pověsíme všechny naše zážitkové certifikáty.
Nějakou dobu nám to všechno leželo schované v šuplíku, až jednou, jsme si řekli, že by to chtělo pověsit, třeba do pracovny, ať to máme na očích a ať nám to připomíná, co všechno jsme spolu zažili a prožili.


Třeba let balónem. To mi dal Pavlík k svátku jen pár měsíců po našem seznámení. No, myslela jsem, že ho přerazím, protože se strašně bojím výšek a už jsem viděla, jak se někde zřítíme a podobně. Samozřejmě, že ze začátku jsem se nedívala, jak stoupáme, ale protože v koši s náma byla i malá holka, tak sedm, osm let, nemohla jsem být větší posera než ona, hlavně, když ona se nebála a sledovala všechno. Nakonec jsem si řekla, že jestli se máme zabít, aspoň si to předtím užiju a fotila jsem o sto šest. Taky zrovna ten rok byla premiéra Vratných lahví a kdo to viděl, ten si jistě vzpomene na scénu, kdy balón přistával přímo v rybníku. Ano, Pavlík to měl naplánováno opravdu úžasně, taky jsme přistáli u rybníka. Naštěstí... Pár dní na to jsme měli letět na prodloužený víkend do Říma a protože to byl můj první let letadlem, celkem jsem se bála, po všech těch nehodách, co se pořád stávají, ale po letu balónem musím říct, že už mi to ani pak nevadilo...

Nebo náš výlet v Norsku na širé moře, na velryby. Když na lodi, která se celkem houpá na velkých vlnách plujete snad hodinu, je vám jasné, že nazpátek nedoplavete ani omylem, no a to ani nemluvím o teplotě moře v červnu v Norsku, i když je u nás zrovna léto, tam je právě zima. Takže po nějakém tom houpání, které jsem ustála i bez zelené barvy v obličeji (ač je to jinak moje milovaná a jediná barva, v celém obličeji ji mít nemusím), jsme dojeli na určené místo, loď se zastavila a my jsme jen čekali, až posádka zavolá "Diving", ukáže nám kde a my jen namíříme fotoaparáty daným směrem a budeme si přát, ať se snímek povede, protože velryba hodí malou šipku, na pár sekund a pak už jen pořídit nádherný snímek, jak jí trčí ploutev nad vodou. Nám se povedlo a fotky jsou krásné. Musím říct, že zážitek to byl úžasný...

Pak mě Pavlík dlouho přemlouval na svatební cestě, ať se jdeme potápět, no ukecal to na ponorku, říkala jsem si, že pokud tam zůstaneme, ať nás aspoň neožírají ryby... Potápěli jsme se v malinké, kulaté ponorce, pro 5 lidí, bylo to úžasné. Vezli nás kousek na moře, ne moc daleko, kde byla hloubka asi 30 metrů, skočili jsme do ponorky a hurá dolů. Byl tam potopený vrak lodi, na kterém už se uchytily korály, spousta ryb, no ta půl hodinka utekla strašně rychle, zase jsem musela Pavlíkovi dát za pravdu, že zážitek nezapomenutelný...

Helikoptéra... Nikdy by mě nenapadlo, že poletím helikoptérou... Když jsme letos v dubnu vyrazili na měsíc do USA, poznávat národní parky, v Grand Canyonu nabízeli výlet helikoptérou. Pavlík hned ožil a začal vymýšlet. Mně to bylo jedno, jestli se nezabijeme v letadle do Ameriky, tak holt spadneme do Grand Canyonu, ne? Všechno teda předem zamluvil, zaplatil a tak jsem čekala, jak to dopadne. Cestování po Americe jsme si užívali, o stravovacích návycích a chování rozežraných Amíků se tu zmiňovat nebudu, to bych se rozohnila na dlouho :-) Když jsme dorazili do Grand Canyonu, byla celkem kosa, hodně foukalo a tak aspoň vyhlídka na let byla něco, na co jsme se mohli těšit. Den před letem jsme se ptali na recepci a sami nevěděli, co bude, prý kvůli větrnému počasí se nelítá, kdoví, co bude zítra... Naštěstí, další den se vyčasilo, sluníčko vylezlo, přestalo foukat a my jsme dojeli na letiště natěšení jako malé děti. Samozřejmě, pár zápichů hned předem. Těsně před odletem nám řekli, že žádné, ani malé tašky sebou mít nemůžeme, takže Pavlík letěl zanést všechno do auta, mezitím volali "Kabak" (celostátní podoba jména Cabák) a Pavlík nikde. Tak jsem se hlásila, paní si mě odškrtla, pak zavolala Kabak ještě jednou, dodala Misis, tak jsem se hlásila ještě jednou, paní byla totálně zmatená, tak jsem jí povysvětlovala, že drahý můj hned přijde. Pavlík dorazil, stáli jsme nastoupení k odchodu a Pavlík si ještě honem odskočil. Samozřejmě, že nás zase volali, opět jsem se dvakrát hlásila a Amíci zmatení jak včely v zimě. No, povedlo se, odletěli jsme a musím říct, že tak, jako mě Grand Canyon zezačátku zklamal, prostě jen velká díra a nic, tak let mi to stonásobně vynahradil. Letělo se i úplně jinak, než v letadle, bylo to příjemné, užívali jsme si ten fantastický výhled a když jsme se začali vracet, úplně jsem byla v šoku, že hodinka už uplynula.

Takže, zážitků plno, ty nám nikdo nevezme a doufám, že zážitků bude v budoucnu ještě dost. S nimi je ten náš život barevný a prostě krásný...

Jak oslavit státní svátek

Dneska jsem se vrhla na kurýrování Pavlíka, protože na něj padlo nějaké nachlazení a tak jsem nasadila všechny zbraně a teď večer musím uznat, že se povedlo, vypadá to, že bacilové prchnou hodně daleko :-)
Taky máme doma ještě jednoho maroda a to Endžu. Od soboty je celá vyděšená, nechce pořádně žrát, je prostě nějaká divná. Pořád jsme přemýšleli, čím to a pak nám došlo, že v sobotu tady kousek měli myslivci hon a my jsme byli v práci, takže jsme nevěděli, co se dělo. Endža se totiž strašně bojí petard, ohňostrojů a střílení a hádáme, že díky tomu honu si užila chudina svoje. Dnes už naštěstí byla celkem v pohodě, ale trvalo teda pěkně dlouho. Na ranní procházce už lítala jak střela bahno nebahno. Celý den jsme tak nějak prolenošili, pustili jsme si film a kolem druhé odpoledne jsme to už nemohli vydržet a vyrazili jsme na odpolední procházku. Chvilku potom, co jsme vyrazili, se začalo vybírat počasí, sluníčko vylezlo, no krása, procházka příjemná a tady na té fotce je Endža, jak čeká u cesty, až projede auto. Škoda jen, že tu není vidět, že je to mírný svah a že Endža má zadek do kopce :-)


Procházku jsme udělai dvojitou, ať si Kraken užije a domů jsme dorazili po docela dlouhé době, ale venku bylo hezky, tak proč spěchat. Doma jsem pak vymýšlela, co budeme dělat a potom, co jsem probrala a zavrhla těch pár her, co máme doma, Pavlík nadhodil, že si dáme žolíky. No, věděl, do čeho jde, já mám solidní základ z dětství, kdy jsme u babičky a u dědy hrávali pravidelně o desetníky a tak jsem prostě ostřílený karbaník. Musím říct, že ač se občas Pavlíkovi zadaří, dneska jsem vyhrávala a když jsem si občas rozdala tři žolíky, dokonce mě i podezříval, že podvádím. No, poslední hru jsem se teda vzdala žolíka, co mi zbyl z předchozí a protože jsem chtěla udělat Pavlíkovi radost, rozdala jsem karty a ty moje, spolu i s žolíkem, jsem mu dala. Ať chlapec ukáže, co umí... Naštěstí posledí hru vyhrál, ale jen o fous a je klid v rodině :-)

Volné pondělí

To je paráda, volno... Pěkně jsme si přispali, na procházku jsme vyrazili snad až v 9, sluníčko pěkně svítilo, no pohádka. Ještě jsme hlavně museli zdokumentovat finální podobu pergoly. Trvalo to sice dýl, ale už to je a poctivě uděláno vlastníma rukama :-)


Dopoledne jsem využila toho, že jsme doma a vytáhla jsem Pavlíka do města na nákupy. Protože už potřebuje zimní bundu jako sůl a sháníme ji hodně dlouho, měla jsem vyhlídlý jeden obchod, kde bysme možná mohli na něco natrefit. Zatím jsme teda obešli hodně obchodů a nevím, proč na každé bundě musí být vyšitý milion nápisů, lebka nebo něco podobně příšerného. Nebo je bunda do pasu, což je v zimě fakt praktické, nebo je bunda buřtoidní, to znamená prošitá tak, že v ní člověk vypadá jako špekáček. Děs. O barvách jako pro puberťáky ani nemluvím.
Takže jsme vyrazili a byli jsme příjemně překvapení, hned dvě celkem pěkné jsme našli, pak nám slečna ještě vyštrachala další, no ta byla úplně perfektní, teplá, jendoduchá, černá s troškou oranžové a s kapucí, pod zadek, no Pavlík byl nadšený a já ještě víc. Hlavně, že ho nemusím trápit a tahat po obchodech. To budeme muset ještě večer zapít :-)
Potom jsme si ještě zašli do Cheesy na sýry, člověk tam sice nechá spoustu peněz, ale zase takové sýry za to stojí a člověk si občas musí udělat radost, ne? Takže na zdraví a Carpe diem, neboli užívej dne a ne jen dne, ale celý život... Protože zážitky nám nikdo nevezme...

Kulinářská neděle

Na dnešní oběd Pavlík chystal specialitku, recept z televize, Tygří krevetky s pikantní rajčatovou omáčkou. No, když se v obchodě chystal koupit chilli papričky, trošku mi spadl úsměv, už jsme viděla, jak to bude lišoidní, ale co už, pikantní jídlo občas neuškodí, tak děj se co má. Krevetky milujeme oba a tygří, to je aspoň kus jídla, žádně pidi krevetky. Jen to loupání nám ale zabralo snad hodinu, než se krevety oloupaly, očistily a vyčistily od všeho, no, trvat to ještě chvilku, tak nevím :-)


Bylo to úžasné a tak dobré, že jsme to před jídlem ani nestačili vyfotit. Lišoidní to bylo taky decentně, takže lahoda. Když se občas Pavlík pustí do vaření, výsledek je vždycky úžasný, že bych kuchyň přenechala jemu?