Neděle 22.5.2011
Barevný den

Na dnešní den máme naplánovaný výlet na Lagos de Monte Bello a vodopád El Chiflón. Ráno jsme vyráželi brzo, protože cesta byla přes 2 hodiny. Projížděli jsme pár vesničkama opět přes vrcholky hor a údolí, nahoru, dolů, doprava a doleva. Vesničky to byly od pohledu chudé, většina domků jenom ze dřeva, každý volný plácek u cesty zabraný stánkem hlavně s ovocem a benzínem, prodávali lidi všech věkových kategorií včetně malých dětí. Viděli jsme i ženy prát prádlo ručně v kádích v řece.

Přijeli jsme do města Comitán, kde už byla poznat "civilizace", ale na druhou stranu tam byli všude vojáci a hlídky, protože hranice s ještě chudší Guatemalou jsou za kopcem. Cestou se nás snažily některé hlídky zastavit, ale po stažení okýnka a našem dotazu: "Do you speak English?" se jenom usmáli a mávli rukou, abysme jeli dál. Protože značení turistických atrakcí není zrovna jejich velkou předností, zeptali jsme se jednoho z posledních vojáků na obzoru na cestu a ochotně, i když španělsky, nám to vysvětlil. Vlastně jsme z toho měli takovou malou španělskou vesnici :-)

Po pár kilometrech jsme opravdu už potkali značky, které nás nasměrovaly na laguny. Hned u hlavní brány nás zastavil jeden muž a něco nám říkal. Netušili jsme, jestli chce po nás zaplatit vstupné, protože nikde nebyla žádná cedule a taky neřekl žádnou cenu, ale když jsme uslyšeli slovo "guía", tak nám došlo, že to je průvodce a rád by si přivydělal. Což o to, průvodce by se určitě šikl, ale rozhodně ne mluvící jen španělsky. Tak jsme mu poděkovali, odmítli jsme jeho služby a jeli dál. Po pár stovkách metrů jsme najednou mezi stromy uviděli nádhernou tyrkysovou barvu, pak zelenou a pak zas jinou modrou.


Bylo tam odpočívadlo, tak jsme tam zastavili. Jenže se k nám hned rozeběhli místní děcka, mimo jiné i tak šestileté, a všichni nám nabízeli, že nás provedou. Opět jsme je odmítli a šli se podívat blíž k vodě. Barvičky byly nádherné a vodička tak čisťounká, že byly krásně vidět i kořeny okolních stromů až v dost velké hloubce.


Postupně jsme si prošli 3 nádherné okolní jezera a jeli jsme dál. Celkem jsme jich viděli 5, každé bylo něčím jiné, jinak krásné. K některým byl placený příjezd, tak jsme si jedno z nich vybrali a dojeli až tam.



Místní po nás opět hned skočili, ale opět jsme je všechny odmítli. I když se jeden místní klučina koupal, voda se nám nezdála až tak úplně čistá na koupání, tak jsme se jenom prošli po břehu a pak se nechali zlákat místní paní kuchařkou k obědu. Dala nám "Quesadillas" (sýr s masem zapečený v banánovém listu) a pak ještě tortilky s chorizem a se sýrem a žampióny. Bylo to všechno moc výborné.


Pak jsme pokračovali ještě objížďkou dalších jezer a viděli jsme ještě jedno veliké, které je prý z půlky v Mexiku a druhá půlka je už v Guatemale. Cestou zpátky jsme se chtěli ještě stavit na vodopád El Chiflón, ale opět cesta nebyla dobře značená. Ale už po 3 zeptáních jsme tam úspěšně dorazili. Jde se zespodu nahoru, takže napřed jsme viděli nádherně tyrkysově zelenou vodu, která z vodopádu odtéká. Všude kolem řeky byly posezení pro rodinné grilování a protože byla neděle, tak bylo všude obsazené početnýma rodinama s velkýma kýblama plnýma naloženého masa. Kdybysme teď vlezli do vody, dál už bysme se nedostali. Proto jsem, i když durch propocen, zavelel k postupu k vrcholu.


Došli jsme až na nejvyšší vyhlídku, odkud se už ale nedalo fotit, protože jsme neměli vodotěsné pouzdra na foťáky. Na vyhlídce totiž krásně jemně pršela voda, která se rozstříkávala z padajícího vodopádu nebo prskala po dopadu na okolní kameny. Když jsme se dostatečně zchladili a nabažili výhledu, šli jsme zpátky dolů.


Tentokrát už plavání určitě nevynecháme. Voda byla až ledová, ale po chvíli v ní už byla příjemná a zůstali jsme v ní skoro půl hodiny ponoření.

Cestou domů nás ještě zastihla krátká, ale o to intenzivnější bouřka a byly aji kroupy.

Sobota 21.5.2011
Kaňon

Dneska máme v plánu koňon Sumidero, přírodní rezervaci. Na to, jak je to významná turistická atrakce, tak ve městě mají na ni všeho všudy asi tak 2 cedule. Vypadá to, že to je takový standardní počet. Museli jsme se proto zeptat místního policajta. Když nás nasměroval, potkali jsme tu první značku. Jestli tam někdy pojedete, dejte si pozor. Není totiž "C. del Sumidero" jako "C. al Sumidero". "C. al Sumidero" je název ulice, která vede k vyhlídce na kaňon ze shora. Samozřejmě, že jsme tam dojeli. Bohužel opravovali přístupovou cestu, tak jsme museli i bez dívání zase pryč. Opět jsme se zeptali na cestu a vyrazili tentokrát směrem na "C. del Sumidero".

Příjezd do přístavu výletních člunů už značený je, akorát je rozdíl v kvalitě příjezdové cesty a vybavení zázemí. Ten "správný" jsme trefili už na druhý pokus. Výlet trvá zhruba hodinu a půl a je to úžasné.


Jedete motorovým člunem pro asi 12 lidí a kolem sebe na břehu nebo i ve vodě vidíte krokodýly, různé druhy ptáků včetně supů, opice, Laďka viděla i želvu ve vodě. Nevíme, kam bysme doplavali, kdyby se loďka převrhla (pozn. Laďky).


Všude kolem taky spoustu krásných výhledů a přírodních útvarů na kolmých stěnách kolem řeky tyčící se nad vámi ještě celý kilometr.


Bylo úplně jasno, byli jsme tam přes poledne a i když jsme byli namazaní 20ítkou krémem, drobné následky na kůži to zanechalo. Měli jsme i durch propocené trička, protože na lodi musíte mít celou dobu záchrannou vestu.


Pak jsme jeli do vedlejšího městečka San Cristobal de las Casas (označení opět podle průvodce s informací o počtu obyvatel - kolem 320 tisíc). Našli jsme útulný hotýlek a šli jsme se podívat do centra na Zócalo. Všude místní indiáni (spíš teda ženy a děti) prodávali rukodělné výrobky od šál, přívěsků, náušnic, bund, čepic až po boty a hračky (Laďce z té veškeré krásy až přecházely oči kolem).




Věci moc krásné a dost levné. Spousta lidí vypadalo zuboženě a bídně a nebylo nám vůbec příjemné je všechny odmítat, že si od nich nic nekoupíme a že od nás nebudou mít peníze na vlastní život. Řekl bych, že tato oblast je asi nejchudší z těch, které jsme zatím projeli a viděli.

Pátek 20.5.2011
Banán - tequila - banán

Hned po ránu při roztahování závěsu se nám z okna hotelu naskytla zajímavá podívaná. Přijelo auto z masny a dovezlo čerstvou zásilku do místního obchodu. Když jsme viděli, jak maso leží jen tak na podlaze, foťák byl okamžitě připravený. To bude ještě zajímavé ...


Dnešní den je přejezdový. Máme před sebou sice jen 540 km, ale na místních cestách to zabere 8 a půl hodiny. Když jsme vyjeli z Oaxacy, tak jsme po pár kilometrech narazili na místní Zoo s názvem "Yaguár XOO". Odbočili jsme, abysme se podívali na nějaké zvířátka, když nám to minule nevyšlo. Sice měli oficiálně otevřené až od 10, ale čtvrt hodinku předem nás už pustili dovnitř. Prošli jsme si takové ne moc velké kolečko a po obou stranách byly výběhy se zvířátky. Nevypadaly všechny úplně nejlíp, tak aspoň jim naše vstupné třeba trochu pomůže.



A takhle vypadají místní kytky :-)


Když jsme se vrátili na naši původní trasu, dali jsme si každý jeden banán, protože jsme začínali mít trochu hlad, ale nechtěli jsme se kvůli dlouhé cestě před náma moc zdržovat. Po chvíli jízdy jsme projížděli kolem místních továrniček a obchůdků s Mezcalem (řekl bych druh tequily, protože se taky vyrábí z agáve, i když trošku jiným způsobem). Agáve se v těchto místech pěstuje na každém kousku, kde to je jenom trochu možné. Občas bych řekl, že čím strmější a nepřístupnější místo, tím líp.


Zastavili jsme, že si nějaký ten Mezcal koupíme. Paní nám hned nabídla na ochutnání a když jsem se ptal, jestli můžu, když řídím, tak odpověděla, že je to jenom troška :-) Takže jako druhý chod dnešního oběda jsme měli panáka Mezcalu. A abych to aspoň trochu zajedl, tak jsem si jako zákusek dal další banán.

Následující část cesty byla celkem monotónní - z kopce, do kopce, doleva, doprava, samá zatáčka a serpentína, přes hory a údolí ... celkem 140 kilometrů.


Čas ubíhal, s cestou to bylo horší. I přes úporné vedra se tu pracovalo. U každého omezení byli vždy dva pracovníci, kteří dávali pozor na projíždějící auta a "hráli si na semafory". Kromě těchto omezení na dnešní cestě nemohly samozřejmě chybět ani tradiční omezovače, "Vibradores".


Už bylo celkem dost odpoledne, když jsme uviděli příjemnou restauraci, kde zrovna seděli vojáci, takže nemohla být špatná. Zastavili jsme, já jsem si dal grilovanou rybu a Laďka chobotničky na česneku. Oboje byla neskutečná lahoda, tak jsem pro jistotu uložil aktuální polohu do navigace, kdybysme někdy zase jeli kolem :-)

Do Tuxtly Gutieréz, našeho dnešního cílového místa, asi zprovoznili úplně novou placenou cestu, protože podle Toma jsme jeli posledních 120 km cestou necestou, polem nepolem ... Do cíle jsme díky tomu dojeli o hodinu dřív.

Čtvrtek 19.5.2011
Maňána, maňána

Dneska jsme vstávali až za světla, protože jsme věděli, že nemusíme být na vyhlídce hned s východem sluníčka, ale že stačí tam být prostě ráno. Došli jsme jenom před hotel na parkoviště a bylo všechno rozhodnuté. Nikam se nejde, protože je zataženo a Popocatepetl ani žádný okolní kopec není vidět. Tak jsme se sbalili a čekali do 9, než otevřou naše hlídané parkoviště. Když už bylo 9:10 a bylo pořád zavřeno, Laďka se šla zeptat recepční z hotelu, která teda absolutně neuměla ani trošku anglicky, jestli na majitele nemá telefon, aby je vzbudila, že potřebujeme odjet. Po chvilce se vrátila i s recepční, která měla klíček od vrat. Takže jsme vlastně mohli vyrazit i klidně dřív, abysme měli na další věci víc času.

Teď zpětně už víme, že všechno bylo tak, jak to být mělo, protože by se nestalo to, co se nám stalo. Cestu jsme začali na benzince, aby jsme doplnili zásoby. Při odjezdu jsme zahlídli pouličního prodavače džusů a protože jsme dneska ráno měli na snídani jenom nějaké pečivo, rozhodli jsme si jeden koupit. To, co jsem dostal, mi trochu, příjemně, vyrazilo dech. Litr čerstvé 100% šťávy z pomerančů za 17 pesos. Za 25 Kč u nás zdaleka nekoupíme ani tolik pomerančů, které jsou na to potřeba. Dnes po dalších zkušenostech už víme, že do litru se jich vejde neskutečných 18.


Cestu nám Tom naplánoval po dálnici, ale po pár kilometrech nás z ní hnal pryč. Když jsme si zase jeli, jak jsme chtěli my, zjistili jsme, proč to tak nechtěl. Měl pro následujících asi 40 km dálnice nastavenou maximální dovolenou rychlost na 50 i když cedule jasně říkali 110. Takže jsme na neuposlechnutí jeho rad nakonec ještě vydělali kratší dobou cesty. Každých zhruba 40 kilometrů se platilo mýto. Jaké bylo naše překvapení, když po poledni se na mýtnicích shromáždili lidi protestující proti placení mýtného a všechny auta pouštěli zadarmo dál. Ušetřili jsme tím asi 100 pesos na večeři. Cestou jsme ještě narazili na turistické odpočívadlo, kde přímo u cesty (u dálnice) byly kaktusy a další krásně kvetoucí keře.


Po příjezdu do Oaxacy jsme hned jeli na Monte Albán (Bílou horu) na vykopávky a pyramidy.



Zavírali v 5 a tak jsme byli při odchodu jedni z posledních návštěvníků.

V navigaci jsme vybrali hotel a vyrazili zpět do městečka Oaxaca. Označení je podle průvodce, kde taky píšou, že to má kolem 500 tisíc obyvatel :-)


Přijeli jsme k hotelu, ale moc se nám nezamlouval, nicméně jsme zajeli do dvora a "bravurně" jsem přes zrcátka zaparkoval mezi 2 vany (větší auta pro 8 lidí, ne vany na koupání). Chlapíci z vedlejšího vanu se jenom usmívali a hned se s náma dali do řeči a snažili se nám vysvětlit, že to není parkoviště, ale shromaždiště van-taxíků. Již naposlouchanou španělštinou prokládanou angličtinou jsme je ukecali na 5 minut strpení, že hledáme hotel a že tam pak hned přeparkujeme. Z okolních hotelů se nám nelíbil ani jeden, tak jsme se rozhodli pro jiný, který jsme potkali už cestou na Monte Albán. Tom nás vedl statečně tentokrát i s rozlišením jednosměrek, když jsme uviděli jiný hotel, který z venku vypadal slušně. Stejně tak byl i vevnitř a za rozumný peníz. Ubytovali jsme se a vyrazili do víru městečka, na Zocalo. Vždycky tam mají kostel, tak jsme se do něho zašli podívat. Když jsme za pár minut vyšli ven, začínalo pršet. Schovali jsme se do podloubí, kde bývají obchůdky a restaurace, když začala pořádná průtrž mračen.


Na tom malém kousku v podloubí se najednou vešlo tolik lidí, že skoro nebylo možné projít. Nikdo se ale nerozčiloval, všichni se navzájem bavili a usmívali se. Sedli jsme si ke stolku jedné restaurace a dali si večeři. Dali jsme si Fajitas (kousky masa se zeleninou osmahlé na pánvi) s tortilou, ale popravdě řečeno nás to trochu zklamalo. Když jsme si toto jídlo dali před dvěma lety v Las Vegas, bylo úžasné, se spoustou omáček k dochucení kolem, výborně okořeněné. Tady jsme dostali jenom to maso se zeleninou a tortilama a konec. Ani chuťově to bohužel nebyl až takový zážitek.

Pak se objevili ti češi z předchozího dne (říkali, že do Oaxacy jedou taky), tak jsme si zase trochu popovídali. Mezitím přestalo pršet a na Zocalo se vrátil život. Šli jsme se trochu projít a narazili jsme na vystoupení mužského sboru nějaké školy, tak jsme si tam chvilku sedli a poslouchali. Měli to kluci moc hezky nacvičené a takový mužský sbor, to je panečku síla.


Po skončení jsme šli zpátky na Zocalo, kde jsme se ještě na chvíli zastavili u hloučku lidí, kteří sledovali klauna s kuželkama. Když nás uviděl, hned upravil svoje vystoupení a začal se vyptávat odkud jsme, jestli mluvíme španělsky a jak se jmenujeme. Pak si mě zavolal k sobě a dělal se mnou nějaké blbosti. To jsem poznal podle toho, že se všichni lidi kolem smáli :-) Samozřejmě, že na mě mluvil španělsky, tak jsem jenom tak vždycky vytušil, co asi po mně chce. Nakonec se mnou vytvořil z takového toho dlouhého nafukovacího balónku srdce a Laďka si z těch dvou vybrala to moje, i když nebylo na první pohled poznat, co to vlastně držím :-) Akorát já trubka jsem měl celou tu dobu foťák na krku, takže záběry bohužel nejsou.

Středa 18.5.2011
Tome!!! Kde jsi (jsme)???

Na dnešní ráno jsem nastavil budíka zase na 6 hodin, abysme, podle informací v průvodci, stihli Popocatepetl při východu sluníčka, kdy ještě není schovaný v mlze a mracích. Laďku jsem o této ranní skutečnosti bohužel nestihl informovat, protože večer usnula dřív, než jsem to vymyslel :-)
Byla proto ráno velice nemile překvapená, že zase na dovolené vstáváme za tmy (a bez kávy, pozn. Laďky) a že ju tak rychle ženu z postele ven. Za což se jí ještě jednou omlouvám :-) Vylezli jsme na pyramidu, která je teda skoro celá zarostlá a je na ní z venku udělaný aji chodník a schody a dorazili jsme nahoru přesně ve chvíli, kdy se sluníčko začalo objevovat za protějšími horami. Popocatepetl měl být tímto vycházejícím sluníčkem krásně nasvícený, hlavně jeho zasněžený vrcholek. Nikdo nás ale nevaroval, že i po ránu může být takový opar, že zase nic neuvidíme. Tak jsme si aspoň zašli zpátky na hlavní náměstí na snídani. Dali jsme si něco, co jsme podle názvu nepoznali. Když nám za chvíli donesli smažené vajíčka, trochu nám za 65 pesos (x 1,5 na české koruny) na osobu spadla čelist. Ale když jsme se do toho pustili, okamžitě jsme přestali litovat. Smaženice byla výborná a byla s kouskama rajčat - vyzkoušejte. K tomu jejich výborné hnědé smažené fazole, pečivo, čaj nebo kafe a 2dl čerstvě vymačkaného 100% džusu z pomerančů. A to všechno na náměstí, kde se pomalu probouzel život do nového dne.

Trochu se nám snídaně protáhla, takže jsme na cestu vyráželi až v 10. Jeli jsme se podívat do koloniálního městečka Taxco, které bylo založeno kapitánem od dobyvatele Hernána Cortéze někdy kolem roku 1530. Cestou tentokrát zaperlil Tom. Jeli jsme po pěkné cestě v řadě několika aut, takže správným směrem, když Tom zavelel odbočit doleva. Tak jsme ho poslechli. Dostali jsme se na úzkou, trochu rozbitou cestu. Že by nějaká tajná zkratka? Ve chvíli, kdy jsme byli na mostě přes dálnici, Tom prostě a jednoduše zavelel: "Odbočte vpravo a jeďte na dálnici!" I když máme auto půjčené a kompletně pojištěné, toto jsem si fakt netroufl :-) Za mostem jsme se otočili a vrátili se na původní hezkou cestu a pokračovali přibližným směrem s dálnicí dál. Tom trasu hbitě přepočítal a nic nenamítal. Ukázal, že za asi 10 km po průjezdu městečkem Atlixco se na tu dálnici napojíme. To jsem mu ještě věřil. Když ale ukázal, že máme jet přes tamní Zocalo (hlavní náměstí) přímo rovno, i když tam žádná cesta není a nikdy ani nebyla, a pak vyloženě kašlal na jednosměrky a vesměs pořád nás hnal někam do protisměru a přitom tam měl možná jenom každou desátou ulici, řekl jsme dost, vypnul jsem mu zvuk a řídil jsem se intuicí. Tom sice stále přepočítával a já jsem si pořád jel podle svého, ale aspoň jsem měl díky němu představu, kam se asi tak máme dostat. Po víc jak půlhodinovém ježdění občas v protisměru, protože oni mají značku směru v ulici naznačenou šipkou pod názvem ulice, jsme se nakonec vymotali a dostali na dálnici správným směrem.


A tady už máme pár ukázek z místních silnic. Vlevo nahoře - přeprava zvířat. Vpravo nehoře - prodej zmrzliny. Vlevo dole - prodej jídla a pití. Vpravo dole - pastviny.

Do Taxca jsme dojeli ještě díky průjezdům některými ucpanými městy s asi hodinovým zpožděním oproti původnímu předpokladu, čili až celkem dost odpoledne. Hned po příjezdu nás začali nahánět průvodci s mapami města a určitě i domluvenými taxikáři, protože parkování nebylo nikde značené a v úzkých uličkách se nedalo nikde zastavit. Vůbec nevím, jak tak rychle poznali, když jsme kolem nich projížděli, že jsme turisti ;-) Odchytit jsme se ale nenechali a zaparkovali jsme kdesi u nějakého úřadu nebo co to bylo, poslali jsme k nebi přání, aby tam autíčko zůstalo a bez pokuty, a vyrazili jsme do města. Cesta byla do hodně velikého kopce a taky hodně úzká. Navíc co chvíli tam jelo nějaké taxi - buď starý brouček nebo větší volkswagen van pro asi 8 lidí. Chlapci řidiči měli co dělat, aby se těma uličkama procpali.


Naštěstí to byly skoro všechno zase jejich oblíbené jednosměrky. Došli jsme na Zocalo celí ufunění a spocení, chvilku jsme si odpočinuli na lavičce ve stínu pod stromy a vydali se na další obhlídku města. Podle průvodce se tu v době založení města našlo stříbro a opravdu každý druhý obchod bylo stříbrnictví. Obešli jsme kousek města a našli jsme si příjemnou restauraci pro pozdní oběd.


Když si člověk objedná něco k jídlu, automaticky dostane předkrm v podobě tortilek a různých omáček. Některé jsou normální, jiné jsou pikantní a občas se najde i nějaká pálivá.


Seděli jsme až na balkóně nad náměstíčkem s kašnou, kde pořád byli nějací turisti, nějací domorodci a taxíci a taxíci a taxíci - prostě neustálý šrumec. I když chodníčků a cestiček tam jsou snad tisíce (všechny úzké a neskutečně strmé), tak cestu k autu jsme našli v pohodě. Autíko na nás čekalo přesně tam, kde jsme ho nechali a bylo celé. Pro jistotu jsem si při odchodu od auta uložil do navigace aktuální polohu, kdybysme se tam někde přece jenom zamotali. Poděkovali jsme a vydali se na cestu zpátky.

Tom navigoval ostošest až opět ke zmíněnému městečku Atlixco, kde jsme jeli po dálnici, nad námi byl nám známý most z dopoledne, když Tom opět bezostyšně prohlásil, ať zabočíme doleva. Ze stejných důvodů jako předtím jsme ho ignorovali a pokračovali po dálnici dál. Po příjezdu do Puebly nás Tom zavelel na jednu boční cestu, která se po pár desítkách metrech změnila na šotolinu. A protože před náma jelo pár aut, tak jsme taky pokračovali. Projeli jsme kolem místní cementárny a pak se napojili na krásnou čtyřproudou silnici, kterou měl Tom zobrazenou jako slepou. Určitě ale byla starší než 1/4 roku, což je doba, po které jsou u Toma uvolňovány mapové aktualizace. Takže takovou krásnou a širokou cestu Tom zmapovanou nemá, ale šotolinovo-cementovou ano :-) No, hlavní je, že nás dovedl.

Ještě jsme si na večer byli koupit vodu na druhý den a v obchodě jsme potkali pár bělochů, ze kterých se po chvíli vyklubali češi, jedoucí na krátký zájezd po výstavě v Mexico City.

Úterý 17.5.2011
Budíček

Na dnešní den jsme měli naplánovanou návštěvu jednoho z nejdůležitějších historických nalezišť v Mexiku a prý i na světě - Teotihuacánu.

Protože v průvodci psali, že tam bývají davy turistů a je lepší tam být brzo ráno, nastavili jsme oba budíky už na 6 hodin. Laďka má nastavené hodiny tak o 2 minuty napřed, takže vždycky začne její mobil hrát jako první. Když už ale hrál podruhé a můj pořád nic, začalo to být podezřelé. Venku byla ještě tma tmoucí. Laďka tedy zapnula telefon a hlásila, že je 6:05. Zapnul jsme i svůj a přes rozespalé oko jsem zaostřil 23:05. Ona si totiž Laděnka kvůli antibiotikům, které ještě na začátku cesty dobírala, nechala český čas :-) Takže i když po necelých 2 hodinách spánku jsme byli čilí, probuzení a nachystaní vyrazit, zase jsme ulehli a spali dál. Když potom začal zvonit můj mobil, bylo už správných 6 ráno, i když venku byla ještě pořád tma. Čím blíž jste totiž rovníku, tím kratší je doba mezi rozedníváním a východem sluníčka. Pro západ to pak samozřejmě platí taky. Sbalili jsme se a vyrazili.

Cesta do Teotihuacánu měla z hotelu trvat asi 30 minut, ale chtěli jsme ještě zajet do obchodu koupit si něco na snídani. Takový Walmart má tady totiž otevřeno 24 hodin denně. Zadal jsem cestu do navigace a vyrazili jsme. Všude samé široké a jednosměrné ulice a už o půl 7 takový provoz, že když jsme se konečně dostali na odbočku na výpadovku k obchodu, která byla na druhé straně cesty u našeho hotelu, bylo už 7 hodin. Rozhodli jsme se snídani oželet a jet přímo za historií. Původně 3 proudá silnice, na které šikovní mexičtí řidiči vytvořili aspoň sedmistup, se měnila na 1 úzký pruh, který se napojoval na opět několikaproudou výpadovku, kam jsme se naštěstí už po další čtvrthodině dostali. Zastavili jsme se pak ještě cestou na beznince na aspoň nějaké malé občerstvení a přesně v 8 jsme byli na místě.


Byli jsme tam jedni z prvních a bylo ještě příjemné chladno, tak jsme byli spokojení. Návštěva nám zabrala asi 3 hodinky, vylezli jsme na obě největší pyramidy (pyramidu Slunce-viz. nahoře foceno z ní, i pyramidu Měsíce-v pozadí) až kam se dalo a prošli jsme celou veřejnosti přístupnou část cesty mrtvých (asi 2 km).


Cestou ráno do Teotihuacánu jsme viděli cedule vedoucí do nějaké blízké ZOO, kde by snad podle obrázků mohly být některé zvířátka venku, aby se na ně dalo sáhnout. Bohužel cestou zpátky jsme našli jenom jeden ukazatel, a když jsme podle něho odbočili, tak jsme se dostali do nějakého městečka, kde jsme velice rychle a jednoduše zakufrovali, protože další směrové tabule vůbec nebyly a naše navigace TomTom má jenom nějaké hlavní tahy pro průjezdy městy (bohužel 43% zmapovaných mexických cest je maximum, co TomTom nabízí). Takže po X-minutovém ježdění po neznámém městě jsme se na ZOO vykašlali, zadali do navigace další cílové místo, Cholula (Puebla), a aspoň díky těm hlavním průjezdním tahům jsme chytli správný směr a dostali se z toho města ven.

Při zadávání cesty se Tom vždycky ptá, jestli se chceme vyhnout placeným úsekům a taky, jestli se chceme vyhnout nezpevněným cestám. Zkusili jsme se vyhnout těm placeným úsekům, těm nezpevněným cestám se po zážitku z Ameriky radši vyhýbáme preventivně, ale když jsme se i přesto dostali na šotolinu, ze které jsme měli sjet až po minimálně 15 kilometrech, tak jsme Toma nechali trasu znova přepočítat i s placenýma úsekama. Bohužel jsme se museli asi 10 km vracet a díky zpomalovačům, kterým se tady říká "Topes" nebo "Vibradores" a jsou to vysoké hrboly na cestě, přes které si občas při vyšší rychlosti odřete spodek auta a jsou rozmístěné velice nepravidelně a spousta z nich je důkladně zamaskovaných tak, že nejsou ničím a nijak označené a přes každou vesnici nebo město jsou v maximálně 200 metrových rozestupech, jeli jsme tu vzdálenost dobře půl hodiny.

A takto vypadá objížďka, když opravují dálnici. Prostě nějaký náklaďák projede polem vedle cesty tak, aby se to dalo objet a ostatní už jezdí za ním.


Na druhou stranu jsme díky této zajížďce našli příjemnou restauraci, kde jsme si konečně dali místní Tacos - tortila plněná nějakou směsí (masovou, bezmasou, s hřibama, se sýrem - různé kombinace).


Bylo výborné a teď, když to píšu, můžu říct, že i zdravé a bezpečné :-)

Po příjezdu do Choluly jsme zaparkovali na místním Zocalu (hlavním náměstí) a vyrazili jsme k pyramidě, která je sice až druhá nejvyšší na světě po Cheopsově pyramidě v Egyptě, ale co do objemu je největší, protože má větší základnu (kolem 400 metrů). Bohužel je celá zarostlá a jen při úpatí je odkrytá.


Šli jsme na organizovanou prohlídku se španělsky mluvícím průvodcem. Naštěstí jsme něco málo rozuměli, protože jsme měli ještě tištěného českého průvodce a anglického průvodce z internetu. Z tama taky vím, že v pyramidě je dlouhý tunel, kterým se dá projít nahoru, ale bohužel se prý rekonstruuje, takže jsme měli smůlu. Smůlu jsme měli i s Popocatepetlem, známou kouřící sopkou v těsné blízkosti města, který odpoledne už bývá celý zahalený v mlze a mracích. Vrátili jsme se na náměstí, kde jsme našli příjemný hotýlek za přijatelný peníz, ubytovali jsme se a zašli jsme si ještě na večeři a příjemnou večerní procházku okolníma uličkama plnýma obchůdků a restaurací a taky jsme trochu pobyli a pochodili po náměstí. Když jsme uléhali do postele, tak se spustil takový lijavec, že jsme byli rádi, že jsme to všechno hezky stihli.

Pondělí 16.5.2011
Přejezd

Původně jsem chtěli vyjet brzo ráno, protože nás dnes čekala cesta dlouhá přes 800 km. Snídaně v hotelu byly od 7, tak jsme vstávali tak, abysme tam byli mezi prvníma. O čtvrt na 8 jsme tam byli úplně první a ani personál ještě neměl všechno dochystané, takže jídelna byla ještě zavřená. Trochu jsme se tedy prošli po hotelové zahradě, podívali v klidu na tichý Tichý oceán a kolem půl osmé jsme už i snídali. Po snídani jsme ještě zajeli naposledy do místního Walmartu nakoupit něco málo na cestu, abysme nemuseli pak cestou pořád zastavovat. Mimo jiné jsme si koupili i takovéto banány. Oboje byly výborné a sladké.


Z počátku byla cesta zdlouhavá, protože byl celkem dost velký provoz, silnice byla jen dvouproudá, do kopce a z kopce a samozřejmě jsme co chvíli chytili nějakého pomalu jedoucího náklaďáka. S takovou tolik kilometrů dneska neujedeme. Naštěstí po pár desítkách kilometrů začala místní "dálnice". Je to čtyřproudá silnice, uprostřed rozdělená, samozřejmě zpoplatněná, ale rychlost omezená na maximálně 110. Vzhledem k jejich stylu jízdy ale toto omezení moc neomezovalo, takže se dalo jet i jak u nás, stotřicítkou.

Stejně jak nedodržují dopravní předpisy, ale na druhou stranu jezdí nad poměry obezřetně a ohleduplně, nemají moc potuchy ani o bezpečnosti cestujících na silnicích. Naprosto běžné je, že matka na místě spolujezdce v autě drží jen tak v náručí malé dítě. Při jízdě na motorce helmy moc neexistují, stojící dítě mezi řidičem a řídítky je naprosto běžné. Velice běžné je i kolektivní cestování (obdoba u nás známé MHD), kdy si mávnete na auto třeba s otevřenou korbou, kam si pak můžete nastoupit.


Silnice, ale ani dálnice běžně nemají obchvaty kolem obydlených míst, takže cestou jsme projížděli jak centrem druhého největšího města Mexika, Guadalajary, tak i v podstatě všemi městy a vesničkami. Některé byly modernější, jiné byly trochu odlehlé a tudíž chudší. Nicméně skoro v každém městě se dají najít velice rozdílné silnice.


Do cíle jsme dojeli až pozdě v noci, kolem desáté. Naštěstí zrovna u cesty bylo několik hotelů, tak jsme si jeden vybrali. Recepční samozřejmě neuměla anglicky ani slovo, ale ubytování jsme dostali a bylo aji dost levné. Zprvu jsme se ceně divili, ale o pár chvil později jsme zjistili důvod. Pokoj byl prostorný, povlečení i koupelna čisté, takže tu přespíme i navzdory tomu, že to je hodinový hotel. Cena ale byla opravdu za celou noc :-)


Povšimněte si, prosím, detailů na nezvykle tvarované červené pohovce ;-)