Zeď slávy

Naše malá... Zatím :-) Teda ještě je ve stadiu chystání, protože nějak není času, ale určitě brzo pověsíme všechny naše zážitkové certifikáty.
Nějakou dobu nám to všechno leželo schované v šuplíku, až jednou, jsme si řekli, že by to chtělo pověsit, třeba do pracovny, ať to máme na očích a ať nám to připomíná, co všechno jsme spolu zažili a prožili.


Třeba let balónem. To mi dal Pavlík k svátku jen pár měsíců po našem seznámení. No, myslela jsem, že ho přerazím, protože se strašně bojím výšek a už jsem viděla, jak se někde zřítíme a podobně. Samozřejmě, že ze začátku jsem se nedívala, jak stoupáme, ale protože v koši s náma byla i malá holka, tak sedm, osm let, nemohla jsem být větší posera než ona, hlavně, když ona se nebála a sledovala všechno. Nakonec jsem si řekla, že jestli se máme zabít, aspoň si to předtím užiju a fotila jsem o sto šest. Taky zrovna ten rok byla premiéra Vratných lahví a kdo to viděl, ten si jistě vzpomene na scénu, kdy balón přistával přímo v rybníku. Ano, Pavlík to měl naplánováno opravdu úžasně, taky jsme přistáli u rybníka. Naštěstí... Pár dní na to jsme měli letět na prodloužený víkend do Říma a protože to byl můj první let letadlem, celkem jsem se bála, po všech těch nehodách, co se pořád stávají, ale po letu balónem musím říct, že už mi to ani pak nevadilo...

Nebo náš výlet v Norsku na širé moře, na velryby. Když na lodi, která se celkem houpá na velkých vlnách plujete snad hodinu, je vám jasné, že nazpátek nedoplavete ani omylem, no a to ani nemluvím o teplotě moře v červnu v Norsku, i když je u nás zrovna léto, tam je právě zima. Takže po nějakém tom houpání, které jsem ustála i bez zelené barvy v obličeji (ač je to jinak moje milovaná a jediná barva, v celém obličeji ji mít nemusím), jsme dojeli na určené místo, loď se zastavila a my jsme jen čekali, až posádka zavolá "Diving", ukáže nám kde a my jen namíříme fotoaparáty daným směrem a budeme si přát, ať se snímek povede, protože velryba hodí malou šipku, na pár sekund a pak už jen pořídit nádherný snímek, jak jí trčí ploutev nad vodou. Nám se povedlo a fotky jsou krásné. Musím říct, že zážitek to byl úžasný...

Pak mě Pavlík dlouho přemlouval na svatební cestě, ať se jdeme potápět, no ukecal to na ponorku, říkala jsem si, že pokud tam zůstaneme, ať nás aspoň neožírají ryby... Potápěli jsme se v malinké, kulaté ponorce, pro 5 lidí, bylo to úžasné. Vezli nás kousek na moře, ne moc daleko, kde byla hloubka asi 30 metrů, skočili jsme do ponorky a hurá dolů. Byl tam potopený vrak lodi, na kterém už se uchytily korály, spousta ryb, no ta půl hodinka utekla strašně rychle, zase jsem musela Pavlíkovi dát za pravdu, že zážitek nezapomenutelný...

Helikoptéra... Nikdy by mě nenapadlo, že poletím helikoptérou... Když jsme letos v dubnu vyrazili na měsíc do USA, poznávat národní parky, v Grand Canyonu nabízeli výlet helikoptérou. Pavlík hned ožil a začal vymýšlet. Mně to bylo jedno, jestli se nezabijeme v letadle do Ameriky, tak holt spadneme do Grand Canyonu, ne? Všechno teda předem zamluvil, zaplatil a tak jsem čekala, jak to dopadne. Cestování po Americe jsme si užívali, o stravovacích návycích a chování rozežraných Amíků se tu zmiňovat nebudu, to bych se rozohnila na dlouho :-) Když jsme dorazili do Grand Canyonu, byla celkem kosa, hodně foukalo a tak aspoň vyhlídka na let byla něco, na co jsme se mohli těšit. Den před letem jsme se ptali na recepci a sami nevěděli, co bude, prý kvůli větrnému počasí se nelítá, kdoví, co bude zítra... Naštěstí, další den se vyčasilo, sluníčko vylezlo, přestalo foukat a my jsme dojeli na letiště natěšení jako malé děti. Samozřejmě, pár zápichů hned předem. Těsně před odletem nám řekli, že žádné, ani malé tašky sebou mít nemůžeme, takže Pavlík letěl zanést všechno do auta, mezitím volali "Kabak" (celostátní podoba jména Cabák) a Pavlík nikde. Tak jsem se hlásila, paní si mě odškrtla, pak zavolala Kabak ještě jednou, dodala Misis, tak jsem se hlásila ještě jednou, paní byla totálně zmatená, tak jsem jí povysvětlovala, že drahý můj hned přijde. Pavlík dorazil, stáli jsme nastoupení k odchodu a Pavlík si ještě honem odskočil. Samozřejmě, že nás zase volali, opět jsem se dvakrát hlásila a Amíci zmatení jak včely v zimě. No, povedlo se, odletěli jsme a musím říct, že tak, jako mě Grand Canyon zezačátku zklamal, prostě jen velká díra a nic, tak let mi to stonásobně vynahradil. Letělo se i úplně jinak, než v letadle, bylo to příjemné, užívali jsme si ten fantastický výhled a když jsme se začali vracet, úplně jsem byla v šoku, že hodinka už uplynula.

Takže, zážitků plno, ty nám nikdo nevezme a doufám, že zážitků bude v budoucnu ještě dost. S nimi je ten náš život barevný a prostě krásný...

Jak oslavit státní svátek

Dneska jsem se vrhla na kurýrování Pavlíka, protože na něj padlo nějaké nachlazení a tak jsem nasadila všechny zbraně a teď večer musím uznat, že se povedlo, vypadá to, že bacilové prchnou hodně daleko :-)
Taky máme doma ještě jednoho maroda a to Endžu. Od soboty je celá vyděšená, nechce pořádně žrát, je prostě nějaká divná. Pořád jsme přemýšleli, čím to a pak nám došlo, že v sobotu tady kousek měli myslivci hon a my jsme byli v práci, takže jsme nevěděli, co se dělo. Endža se totiž strašně bojí petard, ohňostrojů a střílení a hádáme, že díky tomu honu si užila chudina svoje. Dnes už naštěstí byla celkem v pohodě, ale trvalo teda pěkně dlouho. Na ranní procházce už lítala jak střela bahno nebahno. Celý den jsme tak nějak prolenošili, pustili jsme si film a kolem druhé odpoledne jsme to už nemohli vydržet a vyrazili jsme na odpolední procházku. Chvilku potom, co jsme vyrazili, se začalo vybírat počasí, sluníčko vylezlo, no krása, procházka příjemná a tady na té fotce je Endža, jak čeká u cesty, až projede auto. Škoda jen, že tu není vidět, že je to mírný svah a že Endža má zadek do kopce :-)


Procházku jsme udělai dvojitou, ať si Kraken užije a domů jsme dorazili po docela dlouhé době, ale venku bylo hezky, tak proč spěchat. Doma jsem pak vymýšlela, co budeme dělat a potom, co jsem probrala a zavrhla těch pár her, co máme doma, Pavlík nadhodil, že si dáme žolíky. No, věděl, do čeho jde, já mám solidní základ z dětství, kdy jsme u babičky a u dědy hrávali pravidelně o desetníky a tak jsem prostě ostřílený karbaník. Musím říct, že ač se občas Pavlíkovi zadaří, dneska jsem vyhrávala a když jsem si občas rozdala tři žolíky, dokonce mě i podezříval, že podvádím. No, poslední hru jsem se teda vzdala žolíka, co mi zbyl z předchozí a protože jsem chtěla udělat Pavlíkovi radost, rozdala jsem karty a ty moje, spolu i s žolíkem, jsem mu dala. Ať chlapec ukáže, co umí... Naštěstí posledí hru vyhrál, ale jen o fous a je klid v rodině :-)

Volné pondělí

To je paráda, volno... Pěkně jsme si přispali, na procházku jsme vyrazili snad až v 9, sluníčko pěkně svítilo, no pohádka. Ještě jsme hlavně museli zdokumentovat finální podobu pergoly. Trvalo to sice dýl, ale už to je a poctivě uděláno vlastníma rukama :-)


Dopoledne jsem využila toho, že jsme doma a vytáhla jsem Pavlíka do města na nákupy. Protože už potřebuje zimní bundu jako sůl a sháníme ji hodně dlouho, měla jsem vyhlídlý jeden obchod, kde bysme možná mohli na něco natrefit. Zatím jsme teda obešli hodně obchodů a nevím, proč na každé bundě musí být vyšitý milion nápisů, lebka nebo něco podobně příšerného. Nebo je bunda do pasu, což je v zimě fakt praktické, nebo je bunda buřtoidní, to znamená prošitá tak, že v ní člověk vypadá jako špekáček. Děs. O barvách jako pro puberťáky ani nemluvím.
Takže jsme vyrazili a byli jsme příjemně překvapení, hned dvě celkem pěkné jsme našli, pak nám slečna ještě vyštrachala další, no ta byla úplně perfektní, teplá, jendoduchá, černá s troškou oranžové a s kapucí, pod zadek, no Pavlík byl nadšený a já ještě víc. Hlavně, že ho nemusím trápit a tahat po obchodech. To budeme muset ještě večer zapít :-)
Potom jsme si ještě zašli do Cheesy na sýry, člověk tam sice nechá spoustu peněz, ale zase takové sýry za to stojí a člověk si občas musí udělat radost, ne? Takže na zdraví a Carpe diem, neboli užívej dne a ne jen dne, ale celý život... Protože zážitky nám nikdo nevezme...

Kulinářská neděle

Na dnešní oběd Pavlík chystal specialitku, recept z televize, Tygří krevetky s pikantní rajčatovou omáčkou. No, když se v obchodě chystal koupit chilli papričky, trošku mi spadl úsměv, už jsme viděla, jak to bude lišoidní, ale co už, pikantní jídlo občas neuškodí, tak děj se co má. Krevetky milujeme oba a tygří, to je aspoň kus jídla, žádně pidi krevetky. Jen to loupání nám ale zabralo snad hodinu, než se krevety oloupaly, očistily a vyčistily od všeho, no, trvat to ještě chvilku, tak nevím :-)


Bylo to úžasné a tak dobré, že jsme to před jídlem ani nestačili vyfotit. Lišoidní to bylo taky decentně, takže lahoda. Když se občas Pavlík pustí do vaření, výsledek je vždycky úžasný, že bych kuchyň přenechala jemu?

Že by sobota?

Ano, opět se nám to sobotí... Pavlík vyrazil na ranní procházku a já mám mezitím čas se trochu pochystat do práce, udělat si ranní latté a v klidu si ho vypít. Aspoň, že lidi na focení mám naobjednávané až od 10 hodin, tak máme celkem čas si ráno přispat a nemusíme vstávat za tmy.
Ráno začlo krásně, svítilo sluníčko a Pavlík přinesl z procházky tuto fotku, kde si to Endža vyloženě užívá a je spokojená.


Pak už jsme vyrazili, Pavlík mě hodil do práce a byli jsme domluvení, že mě zase ve 4 vyzvedne. No a protože když fotím, není moc času na jídlo, tak Pavlík sondoval, jestli mám hlad a když jsem řekla, že jo, tak honem někam volal a rezervoval místo. Tajemník tajemný nechtěl říct kam, tak jsem hned hádala a protože jsou zrovna Martinské hody, všude samá husa, tipla jsem to správně, místo jsem ale neuhádla. Když Pavlík zabočil k Zámecké restauraci, která je malinko snobárna na můj vkus, tak jsem si řekla, že to jídlo bude určitě stát za to. Po rozehřátí úžasnou horkou hustou čokoládou jsme si vybrali husí játra na anglické slanině se šťouchanýma bramborama. No a protože jsme byli oba hladoví a husu jsme zrovna nechtěli, přemýšleli jsme, jestli nám porce bude stačit. Ono 100 gramů nic moc a příloha v takovéto restauraci z talíře taky zrovna nepřepadává... Holt je asi moderní, aby na talíři bylo pusto prázdno a s lupou se hledá jídlo.
Číšník nám řekl, že na porci jsou tak 3 kousky a tak jsme si řekli, že chceme teda víc, aby jsme se najedli. Když to teda přinesli, tak jsme na to chvilku zírali, jestli ty dva kousky jater mají jako 200 gramů, nebo si z nás dělají dobrý den, nebo jestli nám to donesou na dvakrát? No, co už, pustili jsme se do jídla, naštěstí před jídlem donesli chleby s výpekem, tak jsme si aspoň trošku zaplnili hladový žaludek. Dojedli jsme, špatné to nebylo, ale že bych teda chtěla nášup, to ne. Než přinesli účet, jako pozornost podniku nám na stole přistály dva malé panáky slivovice, když jsou prý ty hody. Tak jsem teda kopla oba, když Pavlík řídil a bylo hned teplo :-) Čekali jsme, co bude na účtu, jestli dvojité ceny, nebo co a vypadalo to, že nás čísník asi jen nepochopil, nebo se špatně domluvili v kuchyni. Musím říct, že teda líp jsem se najedla minulou sobotu, kdy jsme si dali u Číňanů nudle a úplně se rozplývaly na jazyku :-) Holt snobské restaurace přenecháme jiným a příště si radši zajedeme ke Kajmanovi nebo do naší oblíbené řecké na chobotničky. Takže zakončení soboty celkem sranda a hurá domů :-)

Pátek

Připadá mi, že teď ty dny letí tak strašně rychle, že je to pořád jen ráno do práce, večer z práce, procházka s Endžou, no a je pomalu čas jít spát... Je to škoda. Na druhou stranu si zase neumím představit, chodit někam do práce na 6, vstávat bůhví v kolik ráno, ale zase být doma ve 2... To bych asi došla a šla si dospat ten ranní deficit. Teď ještě navíc víkendy jsou z části pracovní, ale to taky nebude donekonečna, v pondělí máme oba volno, takže máme pár dní klidu a Vánoce jsou za dveřma, tam toho volna bude celkem dost. Hurá :-)
Dnes jsem zase měla jízdy, takže jsem se domů dovezla sama a musím říct, že mě to fakt baví a užívám si to, až na chvilky, kdy mám projet nějakým úzkým místem, nebo něco podobného. To mám chuť vystoupit a jít, ale tím se nic nevyřeší, že jo... Takže brzy už to doufám bude za mnou a já budu drandit jako urvaná z řetězu :-)

A na dnešek máme malou hádanku. Kde se vyrábí tradiční česká značka Baťa?
U nás, v Česku? Ale houby... Jak je vidno z této cedule, tak naši šikovní spoluobčané z Vietnamu to zvládnou za nás... Co dodat.

Práce se hromadí

Protože budeme mít díky úternímu státnímu svátku v pondělí volno a Laďka už na Vánoce fotí o 106, tak potřebovala dneska pobýt v práci o trošku dýl, aby všechno stihla. Jel jsem domů sám, s Endžinkou jsme si udělali večerní procházku volným tempem, porozdávali piškoty všem pejskům, kteří se hrnuli k brankám, když jsme procházeli kolem a pak jsme doma ještě chvílu čekali, než se Laďka ozvala, že už jede za náma domů. Cestou pro ni na zastávku jsem se ještě stavil něco málo pokoupit a nakonec si mě Laďka našla mezi regály, protože se nákup trochu zvětšil a zastávka je akorát přes křižovatku od obchodu. Když jsme dojeli domů, už jsme si dali jenom klidný večer s malým amokem pro Krakena a následným asi hodinovým hlazením u pohovky ležícího Krakena.
Jinak teda bageta je gumová, aby nám Endža nezáviděla naše voňavé, čerstvé :-) Občas...