Neděle 15.5.2011
Markétka

Sdílím prosbu své kamarádky Jany a jejího manžela Milana, kteří shánějí přes Nadaci Konto Bariéry peníze na pobyt pro jejich malou Markétku v rehabilitačním centru Adeli v Piešťanech, který však neuhradí zdravotní pojišťovna.

Markétka je i přes těžkosti, které provázely její narození veselá a i když ve dvou a půl letech ještě nechodí, nic jí nezabránilo tomu, aby si neosedlala naši Endžinku o Vánocích :-) viz foto vpravo dole... Za všechny tři moc děkuju


Jana Morávková Máselníková

Ahoj,

Rádi bychom Vás oslovili jménem naší dvou a půl roku staré dcery, která má od narození trpký život a společně vyvíjíme nemalé úsilí na to, aby se vyrovnala svým vrstevníkům. A tímto bychom Vás více než rádi požádali o Vaši pomoc.

Naše dcera Markétka Morávková se narodila dne 22. 6. 2009 předčasně v 36. týdnu těhotenství s velkými obtížemi. Na svět přišla již bez známek života, vážila pouhých 1470g. Doktoři vynaložili veškeré své schopnosti pro její oživení, což se nakonec zdařilo, avšak ne bez následků na jejím zdraví. Poté jme se dozvěděli, že již v děloze byla částečně bez plodové vody, a tím pádem bez veškeré výživy, neměla tedy možnost okysličení mozku a dalšího přirozeného vývoje. Doktoři nám sdělili, že má minimální šanci na přežití. Nekonečný boj jsme však nevzdali.

Dnes jsme rádi, že jsme se rozhodli proto, abychom naši Markétku udržovali na přístrojích v inkubátoru při životě a doufali v to, že jednou nastanou jak pro ni, tak pro nás, časy šťastnější. Museli jsme přečkat mnoho obtíží, které souvisely s krvácením do mozku a jeho následnými křečemi, mnoha infekcemi, potížemi se srdíčkem a jeho občasným selháváním, nedovyvinutými plícemi, oběhovou nestabilitou a ještě k tomu během toho všeho byla připojena na přístrojích, které hlídali její životní funkce. Po dvou pro nás nekonečných měsících vytrvalosti a úsilí lékařů se podařilo mnoho napravit, až na nemalé poškození mozku.

Poté co jsme si Markétku donesli do svého domova, musela neustále užívat léky na zmírnění výbojů v jejím mozku. O dva měsíce později jsme byli nuceni opět navštívit nemocnici, protože Markétka začala trpět občasnou ztrátou dechu. Po týdnu trápení tyto problémy odezněly a Markétka již dýchala stabilně.

Nyní již není Markétka nucena užívat výše zmíněné léky proti epilepsi. Ve svém korigovaném věku dva a půl let váží to, co roční dítě, pouhých 10 kg. Její pokroky jsou minimální, čili neuspokojující, neustále trpí problémy s pohybem, do teď nechodí, hybností se vyrovná přibližně devíti měsíčnímu dítěti. Její další potíže se týkají řeči, s kterou se vyrovná osmnácti měsíčnímu dítěti. Dodnes trpí také problémy s přijímáním potravy. Má tedy těžké pohybové i komunikační postižení. Diagnóza zní DMO spastická infatilní diparéza, mikrocephalie. Mimo tyto veškeré neduhy trpí i očními vadami a musí nosit brýle, které jí jsou nápomocny ke stabilizaci zraku.

Doma musíme rehabilitovat minimálně 3-krát denně tzv. Vojtovou metodou. Stále navštěvujeme mnoho lékařů, např. neurologii, očního lékaře, ortopedii, očkovací centrum, rehabilitace a v neposlední řadě také psychologii. Markétka vše snáší statečně a mnohdy bez pláče.

Veškerý náš čas se snažíme trávit s naší milovanou dcerou. Neustále se pokoušíme získat dovednosti v tom, jak s ní manipulovat, jak si s ní hrát, jak jí učit novým věcem a jak jí neustále posouvat vpřed. Je to ale vše dost časově, psychicky i finančně náročné. Aby naše dcera mohla dokázat víc, je vždy potřeba plno rehabilitací, speciálních pomůcek, lázní, apod. Bohužel ne vše je hrazeno zdravotní pojišťovnou.

Nyní by Markétce velice pomohl 14-ti denní pobyt v rehabilitačním centru Adeli v Piešťanech (http://www.adeli-method.com/cz/), který nám však neuhradí naše zdravotní pojišťovna. Výsledky tohoto centra jsou prý velmi dobré a již několik let ozkoušené. Jeden pobyt vyjde na 3070 eur, což je zhruba v přepočtu na koruny české 76 750,-, což nejsme schopni uhradit z vlastních prostředků (za tuto částku je poskytnuta péče na 63 hodin beze stravy a ubytování).
Tímto pobytem bychom chtěli zlepšit Markétky rovnováhu, její celkové držení těla a dosáhnout zpevnění jejího celého svalstva. Jsme si zcela jisti, že po svých nohou z pobytu neodejde, to by se musel stát zázrak, ale i zázraky se dějí, avšak zcela jistě to napomůže tomu, aby se posunula alespoň o další krok kupředu ve svém vývoji.

O co se vás celou dobu pokoušíme požádat je finanční pomoc na pobyt v léčebném ústavu v Piešťanech, který by mohl Markétku značně posunout vpřed.

Jestliže budete tak hodní a rozhodnete se Markétce přispět nějaký obnos, klidně i symbolický, prosím, využijte náš účet u Nadace Konto Bariéry, kde lze vystavit na požádání i Darovací smlouvu, kterou si poté můžete odečíst z daní. Informace o čísle účtu jsou uvedeny níže.

Dennodenně děláme pro Markétku vše co je v našich silách a finančních možnostech. Naším cílem je, aby jednou Markétka stála na vlastních nohách, mohla si hrát spolu se svými vrstevníky, chodit do úplně obyčejné školy, kde by měla možnost úspěšně prospívat a přímo by mi vehnalo slzy do očí, kdyby jednou byla schopna sportovat a užívat si život plnými doušky a ne být nadále odkázána na cizí pomoc.

Nakonec bychom Vám rádi vřele poděkovali za Váš ztracený čas nad tímto textem.

Předem plně doufáme, že nám budete nápomocni a upřímně děkujeme,

Jana a Milan Morávkovi

Kontakty na nás:
Adresa: Metodějova 1469/1, Praha 4
e-mail: jana.moravkova@volny.cz
mobil: 605479995

Číslo účtu: 777777222/0800
Variabilní symbol: 0956224654

A zase je tu karneval...

Tak nějak nám vychází návštěva karnevalu v Benátkách co dva roky... Sem tam se podaří, že do Itálie v mezidobě zajedeme třeba v létě buď cíleně, nebo náhodou tam má Pavlík služebku a hurá, jsme tam zase :-)
Poprvé jsme byli na karnevalu v roce 2008, pak v roce 2010 a hurá, je tu rok 2012, což znamená, že tam jedeme zase :-) A to jsme to letos nějak neplánovali, ale naši milí Giuliáci nám prostě v listopadu, nebo v prosinci oznámili, že se jede na karneval, ať to zařídíme a bylo vystaráno :-) Ne, že bychom se nějak bránili, naopak, s radostí jsme vše zajistili, naplánovali a za pár dní vyrážíme.
Trošku jsme všichni zvědaví, jaké tam bude počasí, když média hlásí všude kalamity, arktickou zimu, Řím zapadaný sněhem, v Benátkách se prý bruslí, všechno zamrzlo :-) No, média občas (skoro vždycky) pravdu trochu zveličí, přikrášlí, aby to byla senzace, takže si nabalíme termoprádlo, více vrstev a budeme očekávat krásné, slunečné počasí, jaké vždycky v Benátkách je :-)

Čtvrtek 2.6.2011
První den cesty domů

Tak tu máme poslední den... Uteklo to rychle a chystáme se na letiště. Čím blíž jsme byli ke Cancúnu, tím míň se nám tam líbilo. Obrovské hotelové komplexy, všechno megaobrhypersuper, prostě pro turisty, kteří si potrpí na all inclusive servis... Nic proti tomu, ale na začátku naší cesty to bylo jednodušší, příjemnější, lidi srdečnější, možná ptoto, že sami nic nemají... Tady už to bylo cítit penězi, naháněči, no, nebavilo by nás tady strávit celou dovolenou. Strávit celý den jen tím, že budeme chodit mezi plnými stoly s občerstvením a bazénem, případně mořem, no jeden den ano, ale více dní ani omylem...
Cestou na letiště jsme jendou přibrzdili u nějakých obchůdků, ale když se na nás sběhli naháněči, nevydržela jsem to a radši jsem zavelela k ústupu, raději nic, než mít za zády kupu lidí, která vám něco nutí a tahá vás do svého obchůdku... Prostě se občas zaseknu a nic se mnou nehne :-) Pak jsme ještě přibrzdili v přístavu, kde byly u břehu krásné lodě, pro turisty, jako z Pirátů z Karibiku.


Tak jsme si je aspoň z břehu prohlídli, udělali pár fotek a hurá na letiště. Jinak Cancún znamená v překladu z mayštiny hrnec zlata, je to prostě pro Mexiko zlatým dolem. 200 slunečních dnů v roce, méně srážek než Bahamy, vysoké průměrné teploty, celoročně teplé moře. Do roku 1970 pouhý písečný ostrov s rybářskou vesnicí. Poté, co jej počítač vybral jako ideální lokalitu pro rekreaci, tu vyrostla spousta hotelů, nákupních center, golfové hřiště a vše, co rozmazlený turista chce :-)

Ještě jsme cestou potkali Chac Mool, neboli čak mol, to je kamenný obětní oltář, ve tvaru ležící lidské postavy, Chac Mool je toltécký bůh deště, bouře a plodnosti a tak jsem Pavlíka zavelela k zalehnutí pro štěstí :-)


To, co se odehrávalo na letišti a cestou domů, by vydalo na román. Jestli bude mít Pavlík chuť a čas, tak se rozepíše, já jen ve stručnosti nastíním. Vrácení auta, záležitost asi na hodinu... Kvůli tomu, že cena za auto byla asi špatně spočítaná, nesedělo tam pár drobných a to doslova, řešilo se to nekonečně dlouho... A to nám ty drobné měli vracet, no radost. Odlet byl zpožděný snad o hodinu, kvůli nějakým komplikacím s jídlem na cestu. Nepochopili jsme pořádně, jestli jídlo není vůbec, nebo nebude teplé, ale zpozdění bylo... Díky tomu jsme nestihli v Londýně spoj do Vídně, protože se ještě přejíždělo autobusem z jednoho letiště na druhé. Potom, co nám řekli, ať jedeme autobusem, pak radši taxíkem, pak teda že je to jedno a vyřídí nám let na později a máme čekat na autobus, už jsme byli v klidu, protože to nemělo cenu řešit. Taky jsme si museli domluvit odvoz z letiště ve Vídni domů a odvolat vyzvednutí pejsana, protože odpoledne nepřiletíme ani omylem, ale až v noci. Naštěstí už jsme to stihli, dobře doletěli a máme spoustu zážitků. Ještě, že jsme si všechno psali, protože za týden, měsíc, nebo půl roku toho spoustu člověk zapomene a to, co se nám tehdy zdálo o nervy, nám dnes přijde jako zážitek, nad kterým se bavíme :-)

Úterý 31.5.2011 - Středa 1.6.2011
Zničující relax

Každé ráno jdeme do Wall-Martu koupit si něco na snídani a taky nějaké ovoce na odpoledne. Zvlášť to ovoce je tady fascinující: voňavé, krásně barevné, slaďoučké ... zkrátka před utrhnutím přirozeně dozrálé :-)

Po snídani si sbalíme pár věcí a hurá na pláž - válení, opalování, koupání.


Kolem poledne uděláme druhý nájezd na blízký Wall-Mart, tentokrát na oběd.

Chvíle odpoledního odpočinku v příjemně vyklimatizovaném hotelovém pokoji a opět sbalíme pár věcí a hurá na pláž - druhé kolo válení, opalování, koupání.


K večeru si dáme ovoce a pak se ještě jdeme projít po stmívajícím se městě po páté avenue.


Po asi hodině chození jsme z toho celého dne tak unavení, že jsme rádi, že padneme do postele a spíme celou noc.

Určitě to taky všichni znáte, jak je nicnedělání a bloumání náročné ;-)

Pondělí 30.5.2011
Tulum

Máme před sebou poslední archeologickou památku. Tulum - přístavní tepna středověku mexi Guatemalou a Mexikem. Naposledy jsme vstávali v 6 ráno, abysme po snídani z Wall-Martu stihli do Tulum dojet kolem 8, kdy se památky otevírají. Cestou jsme viděli velký digitální teploměr, který už v 7:30 ukazoval neskutečných 32°C.

Na parkovišti jsme byli nekompromisně první. Když jsme vešli do areálu, bylo tam vymeteno a to doslova. Pár turistů, kteří asi parkovali na druhém parkovišti a pár údržbářů, kteří zametali chodníčky. Veřejnosti přístupné pozůstatky Tulum nejsou nic velkého. Mají tam v podstatě 2 atrakce. První z nich je budova s různě pokřivenými zdmi a okny. Není to následek nějakých přírodních dějů za tu dlouhou dobu, co to tam stojí, ale stavěl to nějaký starověký Hundertwasser.


Druhou atrakcí je samotné umístění komplexu na útesu s výhledem na Karibik. Prohlížíte nebo fotografujete ty nádherné stavby a jako by to samo o sobě nebylo dost, jako pozadí máte nádherné tyrkysové až zelené moře. Je tam samozřejmě udělaný pro turisty chodníček se schodama až na pláž a dokonce si tam můžete i zaplavat. Pohled z vody, která vás příjemně houpe, na stavby Tulum je nádherný. My jsme měli bohužel trošku smůlu, protože celkem dost foukal vítr, takže vlny byly o trochu větší a na plavání to zrovna moc nebylo.


Cestou zpátky do hotelu jsme se ještě stavili na jednom místě, kde podle nápisů se dá plavat s delfíny. Chtěli jsme alespoň nějaké informace. Vjezd do areálu je přes závory, které hlídá ostraha. Příjezdová cesta se vlní směrem k moři a jsou na ní různé odbočky - Tenisové kurty, Golfové hřiště, Přístav ... Takové od pohledu celkem dost snobské. Našli jsme informace. Na dveřích cedulka "Otevřeno", ale dveře zamčené a nikde nikdo. Už tím příjezdem se nám to zrovna dvakrát nezamlouvalo, tak jsem zase odjeli.

Po návratu do hotelu jsme si ještě zašli do Wall-Martu na oběd a pak hurá na pláž. Po odpoledni stráveném opalováním a koupáním jsme se šli večer opět projít po páté avenue, tentokrát na druhou stranu. U jednoho obchůdku měli venku 2 opičky a mládě černého jaguára. S opičkama se můžete vyfotit za 40 USD, za jaguára cenu radši ani neřekli. Laďka se zeptala, jestli si ho může aspoň pohladit. Nepříjemný pohled a záporná odpověď držitele tohoto krásného zvířátka nás odehnaly pryč. Prý jedině při focení, za peníze. Jak jinak? Tady, v turistickém centru. Protože odpoledne jsme měli nějaké ovoce (sladké, dozrálé, voňavé...), dali jsme si na večeři jenom jednu pizzu napůl. Po výborné pizze v Palenque jsme očekávali podobný zážitek. Cena byla vyšší, rozměr poloviční, přísady ošulené na nejlevnější a k tomu automatické spropitné tentokrát ve výši 15%. Bohužel peníze skoro došly, tak jsme zaplatili kartou a dýško, na které opět čekali, se opět nekonalo. A za ten výsledek by se nekonalo, ani kdybysme měli dost peněz v hotovosti.

Městečko to tady není špatné, naopak, je i pěkné. Ale lidi a jejich podnikatelský duch to aspoň v našich očích, které viděly i ty zastrčenější místa Mexika, hodně kazí.

Neděle 29.5.2011
Paradox, poslední stěhování a Hvězda

Pro ty, kteří si už stejně jako já ani nepamatují, kde jsme v posledním příspěvku skončili, jenom připomínám, že jsme přespali v malé vesničce kousek od jednoho z nejznámějších archeologických nalezišť Mexika Chichen Itza.

Vstávali jsme brzo ráno, abysme na pyramidách byli ještě za celkem vlažného rána a hlavně bez turistů, což se nám povedlo. Komplex to je docela veliký a prohlídka všech částí (velká pyramida, obětní cenote, astronomická observatoř, hřiště Peloty ...) nám zabrala přes 3 hodiny. K tomu, na každém druhém kroku nějaký prodavač čehokoliv, to už člověka celkem uondá, někdy i trošku rozladí, když už jsou moc dotěrní.


Poslední přejezd byl do nedalekého Playa del Carmen. Peníze už opět dochází, tak jsem Tomovi zadal vyhnout se placeným úsekům na cestě. Zavedl nás přes Cobá do Tulum, kam jsme měli naplánováno jet až zítra. Protože čas jsme měli perfektní, stavili jsme se na největší pyramidu na Yucatánském poloostrově v Cobá. Je to moje oblíbená pyramida, protože je krásně schovaná v džungli a když jsem tu byl posledně před 4 roky na prodloužené služební cestě, asi 2 měsíce po seznámení s Laďkou, vylezl jsem si nahoru a dobře 2 hodiny tam seděl, pozoroval okolní prales pod sebou a sledoval neuvěřitelné houfové hemžení organizovaných turistů. Chvíle klidu, kdy jsem byl nahoře úplně sám, se střídaly s chvílemi, kdy se nahoře nedalo hnout, protože každý honem vyběhl nahoru, vyfotit všechno kolem a taky sebe, rychle se rozhlídnout a hned zase dolů, aby na něho autobus nečekal. Připomínalo mi to film Baraka nebo Koyaanisqatsi.

Když jsme tam došli, vylezl jsem nahoru a jaké mě tam čekalo překvapení. Obřadní místnost na samém vrcholku měla zamřížovaný vchod a celý vrch byl oplocený, takže se tam nedalo nikam jít. Zůstala přístupná jenom přední část, kousek od schodů, aby si tam turisti mohli všechno a taky sebe nafotit. Seběhl jsem tedy těch 120 schodů zase zpátky a chvíli jsme s Laďkou seděli dole pod pyramidou. Přišel tam jeden místní pán s párem lidí. Rodinku poslal nahoru a sedl si kousek od nás. Průvodce už poznám na dálku, tak jsme se s ním dali do řeči. Ptal jsem se, proč je to tam všechno zavřené a dostalo se mi odpovědi, že to lidi moc ničili, že tam nahoře do kamenů vyrývali své jména (to v tom lepším případě) a tak to radši zavřeli, aby to aspoň zůstalo pohromadě. Takový trochu paradox. Kvůli turistům se zavírají turistické cíle. Přišlo mi to hodně smutné, že se lidi pořád ke všemu chovají tak neuctivě a necitlivě.


Před hlavní bránou je jezírko a jsou v něm prý krokodýli. Pravda, před 4 roky jsem tam myslím 2 větší viděl. Tentokrát tam byl jeden malý a i ten po chvíli radši odplul někam dál.

Cesta z Cobá do Tulum už taky není to, co bývala. Dvouproudá, úzká a trochu rozbitá cesta se za ty roky změnila na novou, širokou, sice zase jen dvouproudovku, ale tak širokou, že by se tam 4 pruhy s přehledem vešly. Cestou jsme ještě uviděli cedulku upozorňující na motýlárium, tak jsme se tam ještě zastavili. Byl tam takový milý pán, díky němuž jsme viděli mnohem víc, než bysme viděli sami. Ukázal nám maskované kukly a odpočívající motýly zespodu listů, o kterých jsme neměli ani tušení. Ukázal nám taky pár bylinek a trochu nám o nich povykládal. Bohužel španělsky, ale Laďka mu jaksi, nechápu jak, rozuměla a překládala mi to. Krásná malá oáza v tom civilizovaném a turistickém koutu Mexika.

Dojeli jsme do Playa del Carmen a Tom nás navigoval k hotelu. Jednosměrky tady kupodivu ovládal, ale nebylo mu to nic platné, protože 2 bloky od našeho hotelu byla prostě udělaná pěší zóna. Zkusili jsme to i z jiné strany, ale měli to udělané pečlivě. Navíc tam byli policajti, kteří to hlídali. Objeli jsme to ještě jednou dokola a přijeli znovu až nejblíž k hotelu, jak to jen šlo. Šel jsem se zeptat pana policajta, jak se můžeme k tomu hotelu dostat a napřed tvrdil, že jenom pěšky. Když jsem se ho ptal už poněkolikáté, trochu vyměkl a že nás tam teda na 10 minut pustí, abysme vyhodili kufry. Dojeli jsme před hotel a bylo tam jiné auto, tak jsme se postavili za něj, kousek před vedlejší směnárnu. Paní směnárnici se to moc nelíbilo, tak jí Laďka vysvětlila, že tam budeme jenom chvílu, že se jdeme ubytovat do vedlejšího hotelu a že je tam auto. Šli jsme se tedy ubytovat. Na recepci nás přivítala milá paní, všechno nám vysvětlila a když zjistila, že jsme z ČR, tak se ještě více rozvykládala, protože ona je původem z Rumunska. Když jsme brali první várku věcí z auta, byla paní směnárnice už tak naštvaná, že vzala tu svoji ceduli s kurzama a začala s ní čachrovat těsně kolem auta tak, abysme ani nemohli otevřít dveře. Auto před náma už odjelo, tak jsme po uklidnění jejich nervů kousek popojeli. Když jsme všechno vynosili nahoru a šli zaparkovat auto někam, kde může stát, pan policajt už byl na recepci a velice se rozčiloval, že tam jsme moc dlouho, že jsme říkali 10 minut a že budeme muset zaplatit pokutu. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že už jedeme pryč a že mu úplně až tak nerozumím, trochu vyměkl a odjel zpátky na svoji křižovatku. Nicméně pořád se po očku díval, jestli už fakt jedeme.


Zajeli jsme na parkoviště k Wall-Martu, který byl naštěstí jenom pár bloků od hotelu. Šli jsme se projít po pěší zóně plné obchodů, restaurací a ukecaných naháněčů na cokoliv. Jmenuje se to tu Pátá avený (5th avenue) a i cenově se to té New Yorské asi blíží. Večeře z mořských potvůrek a rybiček pro 2 tady stojí 540 pesos, plus 10% spropitného zaokrouhlených nahoru a přičítaných automaticky. Další spropitné, které očekávali, už od nás nedostali. Kdyby si nevzali automaticky, dali bychom jim 10% sami, protože to fakt bylo dobré, ale když nic neřeknou a pak si to vezmou sami, to se nám teda nelíbí.

Cestou do hotelu jsme se ještě stavili na pláž, která je tak 100 metrů daleko a pár vteřin po tom, co jsme tam přišli, nám přímo nad hlavou proletěla padající hvězda.

Sobota 28.5.2011
Cenote a zmrzlina

Původně jsme plánovali, že budeme psát každý den jeden zápis, ale práce a ostatní povinnosti a záliby nám občas dělají čáru přes rozpočet, takže se intervaly mezi příspěvky nepravidelně protahují. Doufám proto, že jste neztratili nit od posledního zapsaného dne a jestli čirou náhodou jo, tak si ho prostě přečtěte znovu ;-)
Ale teď už je tu další den naší dovolené :-)

Dneska jsme měli volnější plán. Pouze přejezd na další místo a koupání v cenote (díra v zemi s vodou). Když jsme se odhlašovali ze zatím nejkrásnějšího ubytování, seděl u recepce jeden pán, který si nás pamatoval ze včerejška a hned začal: "Dobrý den. Jak se máte?" Tyto věty na nás promluvil, jak se říká, hezky česky. Trochu jsme si s ním popovídali, teď už anglicky, a doporučil nám trošku pozměnit náš plán. Původně jsem chtěl jet do cenotů Cuzamá, ale pán říkal, že si tam musíme najmout vůz tažený koněm a že navštívíme 3 cenoty a že na každou máme jenom 20 minut. To znamená žádné velké nebo vůbec žádné koupání a doporučil nám jinou cenote - Ik-Kil (bohužel lepší odkazy na cenoty jsem teď narychlo nenašel).

Přejeli jsme tedy do městečka Piste, nedaleko archeologického naleziště Chichen Itzá, které nás čeká zítra, a hledali ubytování. Tady, na Yucatánském poloostrově, je už hodně cítit duch západní civilizace. Každého turistu obrat, podvést, přečůrat. Ceny za ubytování už jsou psané za osobu a ne za pokoj a všichni vám tu budou vykládat, jak ta jejich cena je nejlepší a jak jste jejich přáteli. Zastavili jsme u hotelu Stardust a šli se poptat. "Dám vám super cenu - $45USD - 500 pessos". Tak jsme se šli podívat na pokoj. Nebylo to úplně super, ale za tu cenu by to celkem aji šlo. Nakonec jsme se ale rozhodli, že se ještě podíváme jinde. Najednou jsme ale dostali bez jakýchkoliv jiných řečí, dlouhého přemýšlení a přemlouvání cenu skoro poloviční. Za 300 pesos to bereme. Vyložili jsme kufry, hodili do pokoje a zjistili jsme, že tam nefunguje záchod. Jak je vidět, nestačí se podívat, jestli je na záchodě prkýnko, příště ho musíme zrovna aji vyzkoušet :-) Nechali jsme si tedy vyměnit pokoj a šlo to bez problémů.


Vyrazili jsme do blízkého parku, kde se nachází doporučená cenote Ik-Kil. Lidí tam bylo celkem dost, ale jak jsme záhy zjistili, spousta jich je tam na organizovaném výletu, takže na všechno mají omezený čas a pak honem rychle do autobusu a jet někam dál. V tom jsme měli výhodu. Nikam jsme nespěchali, nic nás netlačilo. Díra do země to byla pořádná. Velký průměr, skoro přesný kruh, celkem dost hluboká, alespoň po hladinu vody. Voda byla čisťounká, ale taky trochu chladnější. Plavání bylo krásné, osvěžující a netradiční. Kolem nás plavaly rybičky, kolem dokola po stěnách byla hustá zelená vegetace a z vrchu na nás hleděli lidi a lítali tam ptáci. Zdrželi jsme se přiměřeně dlouho na osvěžení a už se tam hnal další dav z dalšího autobusu. Zašli jsme si proto v přilehlé restauraci na jídlo. Podávali ho formou bufetu - každý si nabere co chce a kolik toho chce za jednotnou cenu. Jídlo nebylo tak dobré, jak předešlý den v Uxmalu, výběr taky nebyl bůhví jaký, obsluha ne zrovna dvakrát příjemná a při placení pan vrchní neopomenul připomenout, že spropitné ještě není zahrnuto v ceně. Za takový přístup si ho od nás rozhodně nezasloužil.

Po návratu do hotelu jsme se šli v podvečer ještě projít po městečku a místní lidi se na nás usmívali, zdravili nás a byli celkově příjemní a přívětiví. Protože i teď bylo ještě pořád vedro, dali jsme si zmrzlinu. Jakou nejexotičtější chuť zmrzliny jste kdy měli?


My jsme si teď vybrali pomerančovou, na tom nic exotického doopravdy není, ale byla navíc s chilli. A opravdu zmrzlina napřed ochladila jazyk, aby ho za pár vteřin příjemně rozbrněla přidaným pálivým chilli.