Silvestr

Nevím, jak ostatní, ale Silvestr mě nikdy do vytržení nepřiváděl, protože taková jakoby organizovaná zábava je někdy trošku otravná. Pokud se chci bavit do rána, nepotřebuju k tomu mít tenhle jediný datum, ale jde to kdykoliv. No a pokud se mi zase v tento den nechce se bavit a být vhůru a čekat na půlnoc, jsem divná? Holt usínám brzy a zrovna dneska bych šla spát brzy, jen kvůli Endži jsme si teda ponocování naordinovali chtě nechtě. Taky petardy jsem nikdy moc nemusela, protože každý pes, co jsme doma měli, se strašně bál a když pak i člověk vidí ty úrazy, nechápu, proč to lidi dělají. Jistě, je to krásný pohled, když se to umí, líbí se mi to, ale že bych musela šílet a skupovat toho hromady? To určitě ne...
Taky zábavu si člověk musí zajistit sám, protože na televizi se nemůže spolehnout a tak jsme si s Pavlíkem udělali hezký večer a dali si i partičku žolíka. Endžince jsme letos zajistili tišící prášky, protože ta, když bouchají petardy, nebo se střílí, vyvádí strašné věci, třese se a není k uklidnění. Kdyby jí šlo nějak vysvětlit, že s náma doma, je v bezpečí... Holt je ten její strach asi silnější. Takže letos dostala prášky a celkem klidně pospávala, sem tam otevřela oko a poslouchala, pak kolem půlnoci se snažila vstát a tak jsme ji ještě hodinku po půlnoci hladili a uklidňovali. Bylo to o hodně lepší, než loni, byla sice při smyslech, jen byla klidnější, netřepala se, vnímala, takže snad jí to pomohlo.
Doufám, že na Nový rok budou všichni spát dlouho a bude klid, ať doženeme to ponocování :-)

První jízda...

Vánoce jsou vždycky plné návštěv a skloubit všechno dohromady dá zabrat. K někomu jedeme my, někdo zase přijede k nám. Letos jsme spíš plánovali návštěvy k nám, hlavně kvůli Endži, protože byla pár dní po operaci a chtěli jsme být s ní doma, aby bylo všechno v pořádku. Protože ale všechno snášela hodně statečně, občas jsme i vyrazili na hodinku, dvě pryč.
No a protože u nás Ježíšek nechal pár dárečků i pro Vendulku s Pavlem a pro kluky, vypravili jsme se do Kostelce na besedu my. Posezení bylo příjemné, dárečky udělaly radost i nám, ještě jendou, Ježíšku, děkujeme :-) No a protože nemáme fotky, stačí mrknout k Vendulce :-)

A teď zpátky k první jízdě... Ještě teď mi vlajou vlasy... Včera jsem si konečně vyzvedla řidičák a dnes mě Pavlík nahnal za volant, ať nás odvezu na návštěvu k Vendulce. Po asi třech týdnech, co jsem na ten zázračný a vysněný doklad čekala, jsem si nebyla jistá, že někam vůbec dojedeme :-) Nalepili jsme na auto Zetko a už jsme frčeli. Cestu jsme ve zdraví oba přežili, ještě, že je Pavlík takový klidný a trpělivý. Neumím si představit, že bych jela s nějakým nervákem, to bych asi daleko nedojela. Takhle se pomalu otrkávám a přestávám se bát. Můžu ale říct, že jsem si myslela, že to bude horší a byla jsem příjemně překvapená, když jsem zjistila, že to tak strašné není. Teď už jen trocha tréninku a přestanu jezdit s vytřeštěnýma očima :-)

Plno návštěv...

... takže tradičně blog nestíháme a dopisujeme opožděně. Všem těm, kdo mi přejou brzké uzdravení, děkuju, už se mi nos zmenšil na normální velikost a aspoň je vtipné téma k hovoru na návštěvách :-)
(holt se se mnou Pavlík nenudí...)
Dnes se na besedu odpoledne stavila Verča s Honzou a s Johnym (taky Vlci :-) zdravíme do Prahy) a vyměnili jsme si dárečky, co nám Ježíšek nechal pod stromečkama. My jsme ještě honem dali upéct chleba na pohoštění a musím říct, že nákup pekárny byla bezva věc. Teplý, voňavý chleba, to je něco nepopsatelného, jen ty následky jsou horší... Nikomu asi nemusím popisovat, co následuje po pozření takové lahůdky... Ale co, jednou za čas je krásné se vznášet, ne? :-)

Návštěva úrazovky

Stejně už to ví celý Zlín, tak proč to nehodit do placu, aby se zasmáli i další? Jsem oficiálně praštěná...
Dnes jsme se vydali na úrazovku, protože Pavlík jinak nedal a já jsem i byla ráda. No a teď popořadě. V úterý večer jsem byla nějaká vyřízená, protože od soboty válčím s nachlazením a taky už jsem toho všeho asi měla už dost a prostě se mi večer nějak udělalo šoufl, mám nízký tlak, tak je to hned. Došla jsem z obýváku do kuchyně a protože poznám, kdy je mi na omdlení, tak jsem si sedla do jídelny ke stolu a položila jsem si hlavu na stůl, abych se vzpamatovala a pak už jen vím, že mě bolí hlava a Pavlík celý vyděšený zjišťuje, jestli jsem živá... Jen vím, že první jsem ho okřikla, ať nekřičí, aby se nevyděsila Endža vedle a nehnala se za nám a ještě aby si něco neudělala. No, prostě jsem sebou praštila na zem a přitom jsem si narazila nos a hlavu. Bolelo to pěkně, Pavlík mi na to dal led a celkem se to dalo vydržet.
Ve středu to jen trochu nateklo, ale nechtělo se mi lítat na Štědrý den po doktorech, tak jsem to vydržela. Jenže dnes to tačalo bolet a měla jsem strach, abych to neměla třeba zlomené. Takže jsme vyrazili na úrazovku a tam pusto prázdno, naštěstí, díky tomu, že není sníh a náledí. Po rentgenu mi řekli, že to mám zlomené, což mi teda připadalo strašně směšné, že jednou omdlím a zlomím si nos... No, boule na čele byla taky pěkná, ale ten nos, to je něco lepšího :-) Dělat se s tím nic nedá, takže uvidíme, jak mi to sroste. Není to žádná velká zlomenina, ale bolí to pěkně. No co, aspoň bude můj "řecký" profil ještě dokonalejší :-)
Letošní Vánoce si teda budu pamatovat ještě hodně dlouho, z mnoha důvodů...


Na odpoledne jsme byli domluvení s Horákama, že si dojedou rozbalit dárky, které jim u nás nechal Ježíšek a tak jsme si dárečky vyměnili a Terezka s Barunkou byly celé nadšené z koníka, kterého u nás našly a hned si ho taky pořádně odzkoušely :-)
Jen jsme je museli krotit, aby si daly pozor na Endžinku a na mě :-) Dva chudáci zranění, ještě, že Pavlík je v pořádku a může o nás pečovat :-)

Štědrý večer nastal...

... a my jsme si ho užili krásně celý. Ráno jsme si nazdobili stromeček, už jak jsem na něj dávala svíčky, tak jsem se těšila na to, jak si je večer zapálíme. My totiž na stromeček nedáváme žárovičky, ale klasické svíčky a pak je to prostě jiné, když se zapálí a hoří... Jen se to musí hlídat :-)


Na oběd chodíme tradičně k Pavlovým rodičům na úžasné bramboráky a chviličku tam posedíme a pak hurá domů. Letos jsme taky hodně spěchali, aby Endžinka nebyla dlouho sama doma. Na procházku ji bereme asi 4-5x denně, protože jsou kratší, aby se neunavila a nenamáhala nohu. Jen doufám, že si na to nezvykne a nebude je vyžadovat i po uzdravení :-)
Ježíšek nám nadělil spoustu krásných dárečků a já jsem byla hrozně moc překvapená, když jsem pod stromečkem našla klávesy, úplně úžasné, z fleku bych mohla chodit hrát po zábavách :-) Vždycky jsem si přála mít klavír, dokonce jsem mamce jako malá vyčítala, že mě nedala do Lidušky, abych se na něj naučila hrát... na to mi řekla, že pak by mě to stejně nebavilo a vyčítala bych jí zase, že mě tam posílala. Kdoví :-) Takže jsem samouk nadšenec a učím se spíš podle sluchu, než podle not, ale dneska jsem pořád zkoušela koledy a všechno možné. Prostě dárek, jaký jsem si přála už dávno... Jak jen to ten Ježíšek věděl? Děkuju :-)

Poslední pracovní den

To bylo pro mě úterý, ale pro Pavlíka je to až dnešek, středa. Včera byla Endžinka na operaci kolene, dávali jí nový vaz, takže pak se jí bude běhat líp, jen co se jí to zahojí. Včera toho bylo moc, lítali jsme kolem ní, jen ležela a nechala se hladit, no, bylo nám jí strašně líto. Drželi jsme u ní na střídačku stráž, jak je vidět na fotce. Pořád se chtěla zvedat, noha ji ale bolela, tak to nešlo a my nevěděli, jak jí pomoct. Měli jsme strach, aby si neublížila, nebo aby jí nepopraskaly stehy. Ale Endža je šikovná, tak doufáme, že bude brzy běhat a že jí nový vaz bude sloužit ještě hodně dlouho. Jak pan doktor řekl, prý až jí to sroste, mohli bysme ji za něj i uzvednout... No, zkoušet to nebudeme, ale už aby to bylo a ona si mohla konečně polítat a užít pohybu.

Pondělí

Protože už mám v práci víceméně hotovo, zítra poctivě dopíšu :-) Dnes se jdu pokurýrovat, sobotní street party mě dodělala, ono být venku v -10 stupních, nic moc... Ani slivovice nezahřeje :-)
Jo, vybrali jsme si ten nejchladnější den a pak se to špatně veselí venku, na ulici. Ale bylo to bezva, tradice je to hezká a i přes tu zimu se všichni bavili a to je hlavní.
V práci už mám klid, předposlední pracovní den, dodělávám si účty před koncem roku a ujišťuju zákazníky, že to, co normálně trvá třeba týden, opravdu neudělám teď, před Vánocema, do druhého dne. Nevím, ale někdy mi lidi připadají jako ovce. A domluvte se pak s nima :-) to je nadlidský výkon... Když občas popisuju doma Pavlíkovi zážitky, co tu mám, nechápe, čeho všeho jsou lidi schopní. Já už jsem teda za těch 13 let, co tu pracuju, zvyklá na ledaco, ale vždycky se najde někdo, kdo mě teda ještě překvapí. No, lidská blbost je neomezená a pokaždé se objeví někdo, kdo její hranice ještě posune dál :-)

Neděle

Na včerejší pouliční pařbě jsme pěkně promrzli, takže dneska jsem se hlavně já kurýrovala. Takovou rýmu jsem neměla hodně dlouho. Takže na ranní procházku vyrazil Pavlík s Endžou sám a já jsem ležela zabalená v dekách u televize. Jev u nás celkem vzácný, protože na televizi se díváme sem tam, ono tam toho taky moc není a proč tím zabíjet čas taky... Holt nemoc je něco jiného, to se člověk zabavit musí a tak jsem si užívala televizní zábavy. Na oběd jsme si nechali dovézt pizzu a slavnostní nedělní oběd byl hotový :-)
Odpoledne už bylo trošku líp a na procházku jsem se vypravila i já, protože ležet celý den doma, to je na palici. Venku bylo krásně, prohnali jsme Endžu na sněhu a užívali jsme si krásného dne.
Doma jsem zjistila, že nám nádherně kvetou netřesky, i když je zalívám a rosím hodně nepravidelně, tak se nám odměnili aspoň takhle krásně :-) Holt zahradnice ze mně nikdy nebude asi. Fotku dodáme později, až to doma zpracuju.

StreetParty číslo 9

Sice dnes byla po dlouhé době nepracovní a volná sobota, ale bylo potřeba dokoupit ještě pár věcí a tak jsme si přivstali a vyrazili na nákupy hned po ránu, kdy je všude nejmíň lidí a dá se to taky zvládnout nejrychleji. Strkat se pak v přeplněných obchodech s tlupou šílených lidí, no ani omylem... Pak jsme se ještě stavili na vánočních trzích na náměstí a dali jsme si bramborák, no jak jsme byli hladoví, ten bodl :-) Já ještě horkou medovinu na zahřátí a pak hurá domů. Na večerní streetparty jsem si ještě nachystala krabí pomazánku a pak už byl klid.
Tahle zimní sešlost se traduje od postavení domečků, kde bydlíme, prostě se sejdou lidi z asi 12 baráků, co jsme tak pohromadě nejblíž a vždycky se to pořádá u někoho jiného na dvoře, nebo na ulici před domem. Ti, co to pořádají, většinou víc sousedů dohromady, nachystají to hlavní, zázemí, svařák, trochu jídla a pak už každý, co přijde, něco přinese a nakonec se stoly prohýbají pod jídlem a pitím. Je to bezva tradice, aspoň se lidi sejdou, poznají, popovídají, pak se jinak udržují sousedské vztahy. Je to pak jiné, než když se nějaký "soused", který bydlí poblíž, radši schová domů, dělá, že vás nevidí, než by pozdravil... Nevím, co by to komu udělalo, já radši někoho pozdravím třikrát, "hubu" mi to neutrhne, jak se tady říká a je to přece slušnost. Holt asi se to tak úplně nenosí...
Letos jsme si teda vybrali snad nejchladnější den, co vůbec byl. Hned po příchodu jsme dostali na přivítanou panáka slivovice a na chvilku bylo teplo. Svařák šel na dračku a čaj se ani nestačil vařit. Jídlo bylo výborné, první zmizel tatarák od sousedů vegetariánů a pak že vegetariánské jídlo není dobré... Je, když se umí připravit. Ale zase kousek uzeného je kousek uzeného, že? :-)
Takže vnitřní zahřívání fungovalo vždycky jen chvilku a tak jsme postávali kolem ohňů a zahřívali se i tak. Samozřejmě došlo i na vypouštění balónků přání, všech barev a tak bylo i veselo. Po asi dvou hodinách jsme si museli odskočit, tak jsme si odběhli domů a já jak jsem se vyzula a vyslekla, tak už jsem odmítla jít zpátky, protože po dvojím vymrznutí na trzích jsem byla pěkně načnutá a tohle už bylo na mě moc. Takže Pavlík se tam ještě na chvilku vrátil, rozloučit se i za mě a já jsem se mezitím nahřívala ve sprše. Dvě peřiny na noc a ještě oblečení hodné polárníka, mě tak trochu zahřálo, elektrická vyhřívací deka pod prostěradlem jela na plné kule a já jsem konečně přestala být zmrzlá na kost. No, rýma se mi pak další den rozjela pěkně, ale na to, že mám denně plný obchod lidí, co mi tak kýchají a pokašlávají, jsem odolávala celkem dlouho, ne? Takže hurá léčit, ať si Vánoce užiju ve zdraví :-)

No a další streetparty? Ta bude asi letní, ta je jednou za dva roky, tu pořádáme my s našima sousedama, kteří mají největší pozemek a všichni se tam vejdou a ta bude asi příští rok. Takže hurá do dalšího roku, v létě bude veselo!

Že by další den pryč...

...a blog zase nikde? Ale jo, jen to nějak nestíháme... Lidi prostě nejvíc šílí na poslední chvíli a všichni si myslí, že každý umí čarovat a že všechno se udělá asi samo a tak nějak na počkání... Houby. Já už dodělávám poslední focení a už se těším na ten klid, kdy si pospíme a budeme chodit na velké, dlouhé procházky s Endžou... Taky houby. Při posledním vyšetření u veterináře nám řekli, že Endža pajdá na zadní nohu proto, že si před pár lety natrhla vazy v koleně a protože jsme nic nepoznali, nějak se to projevilo až teď, kdy nám bylo podezřelé, že je posledních pár dní jak Žofré. No, dnes ráno s ní teda byl Pavlík na rentgenu, dostala příkaz ráno nežrat, protože na rentgen dostane injekci, aby byla vláčnější. Samozřejmě ráno vylítla ven a sežrala pár zmrzlých granulí od večeře, na které jsme zapomněli a ty taky pak u doktora vyhodila. Naštěstí žádná hrůza, aspoň, že to šlo ven. Když mi Pavlík popisoval, jak bezvládnou Endžu dávali na rentgen a pak ji nesli do auta a jak ji doma zase vydělával, úplně mi vhrkly slzy do očí. Ono vidět toho našeho bláznivého psa úplně bez sebe, jak jí visí jazyk z tlamy, to není příjemný pohled...
Když jsme přijeli z práce, tak už byla vyspaná a hrabala se statečně na nohy a vítala nás, takže to bylo lepší. Hned jsme vyrazili na procházku, aby se provětrala a vyběhala, když byla celý den zavřená doma.

Vánoční trhy

Na dnešní odpoledne, nebo spíš podvečer jsem byla domluvená s Míšou a holkama alias uragánama, že si proletíme vánoční trhy na náměstí. Takovou kosu, jaká dnes byla, jsme teda nevychytaly. Terezka i Barunka byly zmrzlé a my dvě s Míšou jakbysmet. Koupily jsme pečené kaštany, nějaký ten perníček, já ještě obrovskou naběračku - cedník na focení do práce a už jsme se těšily k nám domů do tepla. Pavlík s Endžou už netrpělivě čekali a Terezka s Barunkou se na ně úplně třásly :-)
Pavlík, než se nás dočkal, tak ještě honem vyrazil provětrat Endžu, takže jsme se minuli a holky pořád vyhlížely a vyhlížely... Nakonec se samozřejmě dočkaly a přivítání bylo bouřlivé. Samozřejmě Pavlíkovi ukázaly svítící tyč, co si vybraly na trzích a Pavlík jen valil oči :-)

Foto dodáme zítra...

Hurá, sněží!!!

Ale je kosa jak... :-) Sníh by mi až tak moc nevadil, ale kdyby u toho nebyla tak strašná zima... já jsem prostě zmrzlá odjakživa a když se pak vychystám ven, je to jako bych šla přinejmenším na severní pól... Čepice, šála, rukavice, samozřejmě několik vrstev oblečení a hlavně pořádné boty. Pak už mi to nevadí :-)
Ráno by mě ani ve snu nenapadlo, že přes den napadne tolik sněhu a tak jsem nebyla dobře připravená. Odpoledne jsme měli masáž, což znamenalo hurá na autobus a přímo na masáž. To by ale zmíněný autobus musel dojet včas, nebo aspoň vůbec. Po dvacetiminutovém čekání jsem zavolala help Pavlíkovi a šla jsem se ještě s jednou kamarádkou schovat zpátky do práce, protože autobus nikde a zima byla veliká. Promrzlé jsme si daly v práci lattéčko a užívaly jsme si tepla, než Pavlík dorazil. Moje masáž samozřejmě padla, takže jsme paní masérce zavolali, co se děje a Pavlík mě hodil rovnou k Verči na pokec a na čaj a honem spěchal, aby aspoň jeden z nás dorazil na masáž včas. My jsme zatím měli generálku na Vánoce, Johny prskal s prskavkama jak na Štědrý den a já už jsem se aspoň začala těšit na Vánoce :-)
Když jsme dorazili večer domů, Endža celá šťastná běhala ve sněhu a byla natěšená na procházku, takže honem převlíknout, no a hurá zase do chumelenice. Pavlík mě nečestně zkouloval, to se jako nedělá, když jsem zmrzlá, počkej Ty potvoro, až vyrazíme příště, to bude bitva velká!!!

Volné úterý

Dnes jsme měli s Pavlíkem nějaké pochůzky a tak jsem si domluvila Verču na záskok a vzala jsem si celý den volno. Teď, když jsem se vyházela v práci z toho nejhoršího, si to můžu dovolit. Včera jsme měli jít ještě do divadla, ale pro nemoc se to přesunulo až někdy na únor, což mi teď bodlo a tak jsem byla v práci až do osmi do večera. Takže úterý volné :-) Ráno jsme pojezdili, co jsme potřebovali a pak mě Pavlík hodil domů a odfrčel do práce.
Já jsem se snažila konečně trošku dát dům do pořádku, ale když se Vám pod nohama motá Kraken ukrutný a pak lehne do toho, co jsem zametla, to se nedá... Tak jsem se snažila Endžu bavit, aby se nenudila, občas jsem ji vyhodila na chvilku ven, ať se nahřeje na sluníčku, bylo celkem hezky a tak to utíkalo. Na odpoledne jsem byla objednaná na stříhání, tak jsem vyrazila dřív, abych si ještě pokoupila pár maličkostí na Vánoce, ale davy lidí úplně všude, to se nedalo. Aspoň pár zelených baněk jsem přikoupila, jinak se nedalo. Od středy mají být ve Zlíně na náměstí vánoční trhy, nechápu proč jen na pár dní, tak aspoň tam třeba ještě něco objevím. Minimálně úžasný bramborák přes celý papírový tácek, mňam :-)

Smažák stokrát jinak

Řeklo by se: "Smažák, co se na tom dá zkazit? Hodit do friťáku a přidat brambory." Jenže věřte, že dva smažáky, které jsem za poslední týden měl, byly každý z jiné strany stupnice chuti. Minulou středu jsme bohužel byli z pracovních důvodů donuceni poobědvat v jiné restauraci, než kam obyčejně chodíme. Přišli jsme pozdě, takže ze 4 jídel byly už jen 2 - nějaký salát a smažák. Dali jsme si smažák. Na smaženém sýru se toho opravdu nedá moc zkazit, tak alespoň ten byl k jídlu. Brambory skelné, neslané a úplně bez chuti. A k tomu tatarka. Teda vlastně na tom a tatarku to vidělo tak maximálně v ledničce na jiném patře. Připomínalo to našlehaný žabí hněv. Sýr jsem snědl, ale toho ostatního jsem půlku nechal. Celkem i s polívkou to stálo 78Kč a když jsem číšníkovi dal 85tikorunovou stravenku, tak se na mě tak podíval, že prý ze stravenek nevrací. Tak já jsem se rozhodl se tam taky už nevrátit.
Naopak dneska jsme byli v naší oblíbené (a za poslední rok a půl jediné firemní) restauraci U Kajmana. Smažák byl krásně dozlatova opečený, brambůrky skoro jak zámecké a tatarka hezky bokem v misečce, aby si každý mohl dát podle chuti. Už na pohled výborné. Přesně podle hesla: "Jíst se musí i očima." Nebylo to sto a jedna, ale tisíc a jedna. A cena i s polívkou 75Kč. Nemáme sice v uvedené restauraci žádný podíl na zisku, ale až budete někdy ve Zlíně, tak si tam určitě zajděte. Jsou tam všichni moc milí a to, co dělají, dělají s láskou. Dobrou chuť a dobrou noc.

Neděle

Dnes jsme si po dlouhé době přispali a probudili jsme se do hezkého, i když chladného dne. Sice byla zima, ale venku bylo hezky, tak jsme se navlíkli a vyrazili na procházku s Endžou. Ta si to vyloženě užívala, jen jsme jí museli zatrhnout jablíčka, protože byly zmrzlé a kdoví, co by po nich měla :-)
Po obědě se Pavlík vrhnul na opravování zvonku, protože nám už delší dobu nezvonil a návštěvy se k nám nemohly dostat :-) Takže stačila malá výměna baterek a vše fungovalo. Pak ještě přenastavit něco na bráně, aby se dřív zavírala a pár drobností venku a pak hurá zase na chvilku do tepla domů.
Já jsem si zatím udělala něco málo do práce a než jsem se nadála, blížila se pátá a my jsme se vychystali na návštěvu veteriny, protože Endža už nějakou dobu kulhá a nějak nám nechce říct, z čeho to má :-)
Pan doktor ji prohlídl, Endža je naštěstí statečná, ani nepípla, když jí zkoušel s nohou hýbat a tak dostala pár piškotů a ještě neví, že ji v pátek čeká rentgen. Celá šťastná skočila do auta a jeli jsme domů. Samozřejmě, že ještě byla večerní procházka a neděle nám pomalu končí... Naštěstí tento víkend byl poslední, kdy jsem měla v sobotu focení a tak příští týden mám volno a můžu aspoň začít chystat dárečky, balit a chytat takovou tu pořádnou vánoční náladu :-)
K tomu patří i sušené jablíčka, které máme oba rádi a tak jsme si nasušili pěknou zásobu na chladné zímní večery.

Vánoce, kam se podíváš

Na Vánocích mám ráda, že si všichni zdobí domečky, zahrady a ploty světýlkama, když se pak jde večer na procházku, je to hezký pohled. Ne všichni ale uznávají pravidlo, že v jednoduchosti je krása a jde to taky vidět. Třeba tohle sobí spřežení a pasoucí se srnečky, no na zahradu bych si to asi nedala, ale dětem se to asi líbí, tak proti gustu... Kdoví, co jednou budeme mít kvůli dětem my :-) Zatím máme jen nad vchodem světýlka a jedna barva nám bohatě stačí.

Bezpečný pes

Nejen lidi, ale i pejsani na procházce musí být hezky vidět. A protože teď už, snad kromě víkendu, chodíme na procházky za tmy ráno i večer, je to pro Endžu potřebu o to víc. Sice hezky poslouchá a občas už i sama zaběhne na kraj, když slyší blížící se auto, ale jistota je kulomet. Prvním bezpečnostním prvkem je blikající obojek. Svítí hezky jasně, ale jenom pokud je čistý. Jakmile se zašpiní, což u Endži trvá maximálně pár dní, není po jasném svitu ani památky. Laďka se rozhodla vypomoci druhým bezpečnostním prvkem - reflexní vestou. Objednávala ji přes zásilkovou službu a tak když balíček přišel a Laďka vestu rozbalila, dostala tak trochu záchvat smíchu.


Při porovnání s Endžou bylo jasné, že je to vesta maximálně tak pro pudlíka a ne pro našeho Krakena :-) Nicméně vyzkoušet se to musí. Hned první pokus vyšel a Endža měla krásnou vestičku. Když si ale chtěla vzít ze země hračku, tak se chuderka trošku přiškrtila, protože vesta držela fest. I když jsme jí hodili na zem piškot, po kterém jinak okamžitě vystartuje, teď si jenom sedla a smutně se na něho dívala. Mírná úprava zapínání vesty pomohla a Endža si konečně mohla piškot vychutnat :-D
Na procházce jsme potkali sousedovic Lorda, který je teda taky retrívr, ale jiný, ne zlatý, tak jsme vestu vyzkoušeli na něm a už mu zůstala. A protože je tmavě hnědý, tak tu vestu i víc využije, protože jak sousedi říkali: "Teď už ho večer kolikrát nevidíme ani na zahradě." :-)

Uragáni v atelieru

Dnes mi udělaly holky Horákovic přepadovku. Dojely na vánoční focení a samozřejmě se to neobešlo bez trochy ostudy :-) Terezka s Barunkou se na mě vrhly a za pokřiku, že mě milují a že se jim stýskalo (mně taky, ale neventiluju to před plným obchodem lidí, že jo...) mi visely na nohách... No, ještě, že Míša má trochu rozumu a počkala a až pak se na mě vrhla taky :-) Aspoň měli zákazníci veselo. Taky jsem byla moc ráda, že všechny holky vidím, pár týdnů nám to nevyšlo a už byl absťák. Samozřejmě, že holky ještě toužily po "strýcovi Pavlovi" a po Endžulákovi, ale i těch se dočkaly. Terezka i Barunka už jsou ostřílené modelky, takže stačila chvilka a bylo vyfoceno. Pak už jen se sbalit a hurá domů, za Endžou. Pavlík dorazil o něco později, no a holky byly spokojené a my taky :-)


P.S. Jinak teda obdivujeme všechny ty, kteří si poctivě vedou blog a stíhají psát denně a někteří i nemalé články... Klobouk dolů :-)

Věrní abonenti

Pro změnu opět trochu kultury. Václav Vydra s Janou Bouškovou jsou vynikající a příjemní herci. Dneska si zahráli na nás, na diváky. V představení, kde kulisy jeviště vytváří hlediště divadla, se odehrává příběh manželů, kteří si nestihli zavčas vyřídit abonentní karty na následující sezónu, a tak každý sedí na jiném konci hlediště. Do hry tak vstupují nové osoby, sedící vedle nich a roztáčí se kolo trapasů i vážnějších situací :-)
Naštěstí pro nás, s Laďkou se nám nic takového stát nemůže. Jednak nemáme abonentní karty a jednak rezervuju lístky vesměs první den jejich prodeje, takže vždycky jsou hned vedle sebe, abysme se mohli držet za ruce a prožívat celé divadlo spolu.

Další dávka kultury

Dneska jsme se byli zamilovat. Ne, že bychom to potřebovali, ale Pavel Zedníček a Jana Paulová jsou sehraná dvojka a vždycky pobaví. Než se dívat na televizi, kde stejně nic není, je lepší se vypravit za zábavou ven. Sice teď, kdy je práce až nad hlavu, mám pořád pocit, že šidím práci, ale co, občas se musí i hodit všechno za hlavu a jeden, nebo v našem případě hned dva večery za sebou vyrazit za kulturou :-)

Neděle

Dnešní den jsme měli oba pracovní, sice je neděle, ale když je potřeba, nedá se... Já jsem si dělala věci do práce a Pavlík toho zase udělal spoustu doma. I proto jsme si na dnešek za odměnu naplánovali oběd v Řecké restauraci Dionýsos. Jejich grilované chobotničky jsou jedinečné. Mňam. Pavlík kombinoval a dal si plněné kalamáry a i když si pochutnal, tak tuším, že v skrytu duše litoval, že si nedal, to co já :-)
Cestou do restaurace jsme udělali zastávku v obchodě a nakoupili plnou tašku piškotů, protože Dionýsos je těsně vedle psího útulku a když tam jezdíme, často bráváme pejskům granule, nebo piškoty, aby se měli dobře. Vždycky, když tam jedeme, tak bych si všechny pejsky pobrala domů, proto to tam vždycky vyložíme a hurá za Endžou. Věřím, že pejsani se tam mají dobře, že je o ně dobře postaráno, ale když já jsem taková měkota, že bych z tama odvlekla uřčitě aspoň jednoho pejsana.


Doma jsme si zapálili další svíčku na adventním věnci a jen co za chvilku zasedneme k naší oblíbené Chůvě :-) dáme si skleničku Tokajského vína, z roku 1989, které Pavlík koupil jako návnadu, abych se snažila řidičák zvládnout a mohla si dát skleničku. Tak trošku jsme na něj zapomněli a načli jsme ho až včera, ale to nevadí, zkazit se to nestihne :-) Takže krásný večer všem a na zdraví!

Polámal se mraveneček...

aneb s Krakenem u doktora.
Dnes jsem měla opět pracovní sobotu a tak mě Pavlík ráno hodil do práce a na zpáteční cestě se stavil s Endžou u doktora, protože nějak napadala na zadní nohu a celkevě je nějaká pomalejší, než se rozhýbá, chvilku to trvá. Něco možná bude i věkem, už není nejmladší, ale protože se občas snaží protlačit se plotem, kterým máme rozdělenou zahradu, z přední části, kde je ona, do zadní části, kam leze nevíme proč, tak se zřejmě někde skřípla. Doktor ji prohlídl, nic nezjistil, tak dostala injekci na bolest a pár prášků a samozřejmě piškoty za statečnost a jeli s Pavlíkem domů. Tak teda vyjímečně šla ležet do chodby, než se vrátíme z práce, aby se zase nepokusila proplazit se skrz plot.


Po práci pro mě Pavlík přijel a udělali jsem jako každý rok zastávku v Tesku, kde je vánoční strom s dárky pro děti z dětských domovů, nebo pro zdravotně postižené. Navybírali jsme si tam každý dva dárky a teď už jen koupit, zabalit a doručit zpátky ke stromečku co nejdřív. Vždycky se mi tam chce brečet, když si tam čtu, kolik dětí tam je napsaných, co za maličkosti si přejí a že jsou bez rodičů, prostě je to smutné a když pak uvidím vřískající rozmazlené dítě, které si na rodičích vydupe první poslední a chová se jako fracek, tak si říkám, že co by za to někdo jiný dal... No, takže aspoň touto cestou uděláme někomu radost a kdo by se chtěl připojit, věřím, že podobné stromy jsou všude možně, má šanci taky...

Zase tu máme pátek...

A dneska má Barborka svátek... Všechno nejlepší hlavně do Vizůvek :-)

Asi jako spousta dalších, jsem se vydala natrhat si Barborku. Pavlík ráno vyrazil brzy do práce a tak jsem na procházku s Endžou šla já. Skoro potmě, tak jsem jen doufala, že až se budeme vracet domů, že aspoň poznám, který strom je třešeň, abych natrhala ty správné větvičky. Sice je to tradice pro dívky, které jsou svobodné, aby podle toho, že jim Barborka na Štědrý den rozkvete, poznaly, že se do roka vdají, ale proč si na Vánoce neudělat radost rozkvetlýma větvičkama? Je spousta krásných tradic a starých zvyků a proč si v dnešní uspěchané době neudělat trochu klidu v duši, nebo snad pokoje v duši?

Ta pusa je má...

... aneb dneska večer máme Diskohrátky :-) Některé naše oblíbené vypalovačky na dnešním koncertu Haničky Zagorové bohužel nezazněly, ale pár původem italských vykopávek bylo, takže já jsem si chrochtala blahem. Chvilkama mi bylo až líto, že musíme sedět, daleko lepší nálada by byla, kdyby se u toho dalo trsat :-) Prostě některé písničky jsou perly samy o sobě...
Koncert začal Petr Rezek, odzpíval několik hitů a pak nastoupila Hanička. Hned se omluvila, že má angínu a zrovna horečku, ale na jejím výkonu to poznat nebylo. Nakonec dali s Petrem Rezkem pár duetů a všichni byli myslím spokojení.


Zatím jedna pecka na dobrou noc :-)

Hrátky s Endžou

Protože se nám v tomhle počasí a tmě už nechce pomalu ani chodit na zahradu, abysme si tam s Endžou zadováděli a ukojili tím její nevybouřenou energii, kterou vždycky za celý den nastřádá, protože víceméně jenom leží na pelechu před domem nebo v boudě, tak si s ní hrajeme aspoň doma. Máme v obyváku plovoucí podlahu. Endži to tam náramně klouže, tak si ju občas posíláme s Laďkou za míčkem z jedné strany na druhou. A Endža jak na ledě lítá a klouže sem a tam. Taky ji občas provokujeme tím, že jí dáme jedno její tahadlo na ocas a ona se pak točí kolem dokola a ne a ne si tam dosáhnout. A přitom by stačilo, aby povolila ocas a ono to spadne samo. Jenže, když je pes rád, tak máchá ocasem nahoru, že? Takže pššššt, ať to neslyší, protože to by pak nebyla ta správná sranda :-)

Vánoční chystání

Když už se ty Vánoce tak kvapem blíží, bylo potřeba udělat i nějakou výzdobu domečku. Pavlík v neděli zprovoznil světýlka nad vchodem, naštěstí máme jen takové decentní, když pak vidím, jak někteří sousedi mají jednu barvu přes druhou a bliká to jak Moulin Rouge, tak se mi oči v sloup obracejí :-)


Taky jsem oprášila věneček na dvěře, pořád si sice říkám, že si nějaký vyrobím sama, ale když je před Vánocema tolik práce, nějak nemám čas běhat po obchodech a shánět serepetky na tvoření. Jsem ráda, když si posháním dárečky. Letos to nějak vázne. Loni touhle dobou už jsem měla spoustu dárečků vymyšlených, nebo sehnaných a letos to jde nějak ztuha. Nechci tlačit na pilu, dárečky musejí být vymýšlené "od srdce" a tak to musí přijít samo. No a ty pravé origoš nápady přicházejí nečekaně, tak jen čekám na nějaký signál :-) Taky je bezva nakupování přes internet, na brouzdání si člověk vždycky chvilku najde a dají se vypátrat bezva vychytávky a člověk nemusí nikde lítat půl dne, aby nakonec nesehnal třeba nic.
Možná si s Pavlíkem začneme psát dopisy Ježíškovi, abysme mu trochu ulehčili práci, no ne? :-)

Blondýna v autoškole

Zkoušky v autoškole: Komisař říká blondýně: Popište nám funkci motoru. Mohu vlastními slovy? Samozřejmě. Brm, brrrrmm, brrrmm... Tak nějak to může vypadat, když blondýna dělá autoškolu. Naštěstí já jsem to popsala trošku líp a autoškolu mám konečně za sebou!!! Hurá!!!
Večer na mě doma na oslavu čekalo vychlazené portské (mňam) a dáreček od Pavlíka.



Takže, kdo slyšel kolem půl deváté velkou ránu, tak to mi spadl šutr ze srdce :-)
K dnešnímu slavnému dni by se hodila jenom píseň od Haničky Zagorové a Petra Rezka - Zákaz předjíždění. Bohužel klip k ní jsme nikde nenašla, tak pamětníci a fajnšmekři si vzpomenou a my dva s Pavlíkem si to snad poslechneme naživo ve čtvrtek na koncertu Haničky, tady ve Zlíně :-)

Vánoční přípravy

Poslední listopadová neděle začala nádherným slunečným ránem. S Endžou jsme šli na ranní procházku sami, protože Laděnka se připravovala na zítřejší zkoušky. Dopoledne se sice počasí trošku zaškaredilo a začal foukat větr, ale od naplánovaných věcí mě to neodradilo. Vylezl jsem na střechu, protože jsem tam měl nachystaný kabel na připojení vánoční výzdoby k elektrice. Už se mi nechtělo to každý rok tahat vevnitř po garáži a pak vratama ven a někde to pořád přichytávat, tak jsem si vymyslel přímý přívod pod střechou. Všechno dobře dopadlo, větr mě ze střechy dolů nedostal a máme nachystané na dalších X let dopředu.

Advent se blíží...

Tak se nám přiblížil advent a zítra by se měla zapálit první svíčka na adventním věnci. I když nejsme věřící v pravém slova smyslu, tuhle tradici držíme a vždycky se těšíme, až si sedneme spolu, zapálíme si svíčku na adventním věnci a užíváme si jeden druhého. A hlavně se těšíme na Vánoce! Letos to uteklo nějak moc rychle a Vánoce přiblížily takovým fofrem, že jsem dneska chystala aspoň věneček na dveře a oprašovala adventní věnec na neděli.

Jak to tak sleduju, spousta lidí využívá neděle k horečnatému nakupování, když už to třeba jindy nestihnou, nebo možná prostě jen nevědí, co mají doma dělat a tak vyrážejí mezi davy dalších lidí do obchodů. Já to nakupování taky moc nestíhám, obzvlášť teď, když dělám šest dní v týdnu, ale i tak trochu proto by mě nikdo v neděli nedostal do super a hyper obchodů bláznit s utrácením... Ještě, že existuje možnost nakupovat po internetu, spousta věcí se dá sehnat v klidu tam a ušetří se spousta času, který se dá strávit jinak.

Jako každý rok jsem naháněla Pavlíka na focení (přece kovářova kobyla nebude chodit bosa) a ten, protože ví, že jak něco takového naplánuju, není úniku :-) se teda psychicky připravil a já jsem nahodila v práci samospoušť a za pár minut to bylo. Aspoň máme každý rok aktuální fotku a je to taky trochu něco jiného, než obvyklé momentky, co pořizujeme v průběhu roku. I když, i tohle jsem dovedla k dokonalosti tím, že jsem si koupila dálkové ovládání a to se to pak fotí samo :-)

A zase máme sedmadvacátého...

Nevím, jak to, ale vždycky, když je sedmadvacátého v měsíci, mi to nějak uteče a i když třeba den předtím vím, co je za datum, o den později se mi to vykouří z hlavy. Pavlík ale všechno ohlídá a vždycky mě doma čeká nádherná kytka, která mě moc potěší a překvapí. Vím, že není potřeba slavit výročí svatby každý měsíc, ale proč si nehledat příležitosti k tomu, udělat druhému radost a připomenout si ten krásný den, proč se prostě nezastavit v tom každodenním shonu a neudržovat vztah krásný a vřelý? Vím, je jednodušší říct si, jo, už je to dlouho, co jsme spolu, už to není jak dřív, všechno se opotřebuje, opadne, zevšední... Ale být to tak nemusí. Jen se dva musí snažit a to stojí trochu sil a pohodlnější je asi na všechno rezignovat a alibisticky říct, že to nejde... Všechno jde, když se chce a zadarmo nic není. Neboli bez práce nejsou koláče. Takže, snažme se a všechno půjde. Zrovna nedávno jsme s Pavlíkem vzpomínali, jak jsme se seznámili, že už to budou na jaře tři roky a i navzdory předpovědím některých skeptiků (jó, to vás přejde, až spolu budete tak dlouho jako my...) nás to nepřešlo, naopak je to pořád hezčí a hezčí. Nechci, aby to vyznělo jako chlubení, jen jsem nikdy netušila, co mě potká a že to bude takové krásné... Samozřejmě, že jsou chvilky, kdy i my se poštěkáme, to se někdy nedá a já když potřebuju upustit páru, stačí mi málo a už to lítá :-) Ale nikdy to naštěstí nevydrží dlouho, proč si taky kazit něco pěkného nějakým urážením a hádáním, ne? Takže, Pavlíku, děkuju za nádhernou kytku a písnička jen pro Tebe :-)

Nenechávejte si to jen pro sebe

Dneska byl konečně krátký pracovní den se vším všudy. Teď před Vánocema, když má Laďka tolik práce, tak tam občas zůstane dýl i když by měla mít "krátký den". Dneska se po delší době opět poštěstilo a tak jsme domů přijeli dá se říct ještě "za světla" - to byste ale museli znát moji optimistickou povahu ;-) Podvečer byl tudíž trošku delší a po nezbytné procházce Laďka zasedla k počítači a řešila s kamarádkou Verčou vánoční dárky. Já jsem si šel číst, abych dohnal skluz. Po nějaké době Laďka přišla za mnou a byla taková jakási uplakaná. Říkala, že si četla blogy a že tam někdo psal, že jim zemřel manžel a tatínek 4 dětí. Objala mě a řekla: "Moc Tě miluju." Řekl jsem jí totéž a chvíli jsme jen tak potichu stáli v objetí. Pak jsme si zapálili svíčky, vypnuli televizi a prostě jsme byli spolu a povídali si. Myslím, že by člověk (ať už žena nebo muž) měl využívat každou příležitost, aby alespoň těm, na kterým jim záleží a které mají v blízkém okruhu aspoň občas řekl nebo nějak jinak dal najevo, co pro něho znamenají. Aby si lidé navzájem nekrátili ty krásné chvíle vlastního života nějakým nesmyslným dohadováním nebo uražeností vlastní ješitnosti. Zkrátka, aby si to nenechávali jen pro sebe a pak jednou na to už nebylo pozdě.
Je mi vždy smutno u srdce, když slyším o nějakém takovémto neštěstí.

PS: My se o to snažíme už od samého začátku a věřte, že těch příležitostí a situací je nespočet. A písničkou dne bych dnes zvolil Sen.

PPS: Jen pro pořádek, výše napsné nijak nesouvisí se zmíněnou rodinou.

Astronomický koutek

V mobilu mám napsané všechny významné astronomické události na daný rok. Ať už se jedná o zatmění Slunce nebo Měsíce, průlety komet až po meteorické roje. Bohužel některé úkazy nejsou z našeho bydliště až tak často viditelné a když se k tomu ještě přidá špatné počasí, tak je teda na delší dobu zase pěkně vymalováno. Tentokrát vlastně ani nevím, jaké počasí bylo 17.11., kdy po obloze lítají takzvané Leonidy, protože jsem pro jistotu ležel doma nemocný. Ale současné krásné bezmračné počasí nahrává mým astronomickým vášním a na večerních procházkách s Endžinkou chodím spíš s hlavou v záklonu, než abych se pozorně díval, kam a do čeho šlapu;-) A tak se přihodilo, že jsem si všiml jasné hvězdy poblíž Měsíce. Po omrknutí informací na internetu jsem se dozvěděl, že to je Jupiter a tak jsem neváhal, vzal jsem foťák a fotil a fotil. Jen pro upřesnění, na úlovku je Jupiter a 4 z jeho měsíců.

Dolce vita aneb sladký život...

Původně jsem ten dnešní článeček chtěl pojmenovat jinak, ale když mě Laďka předběhla, tak co už nadělám.
Zkrátka jsem jel domů z práce sám, protože Laďka má v práci spoustu práce. Oběhli jsme s Endžinkou naše večerní kolečko, porozdávali piškoty všem pejskům, co jsme potkali a už jsem zase utíkal pryč. Na squash jsem sice dojel jako první, ale herní výsledky tomu už tak moc neodpovídaly. Prohrál jsem, co se dalo, i když některé výměny byly úžasné a běhali jsme oba jak mladí zajíci :-) Dokonce jsem občas i vedl, ale jak je řečeno v jednom našem oblíbeném filmu: "Hráli jsme na 110%, ale soupeř byl bohužel ještě o trochu lepší." :-D Kdo nepoznal, tak je to film Smlouva s ďáblem.
Cestou zpátky jsem ještě vyzvedl Laděnku ze Sparu, kam se šla na cestě domů na chvíli ohřát, než dojedu. A toto je úžasný dáreček, který jsem dostal vlastně ani nevím, za co. Jedna ze dvou nejúžasnějších dobrot na světě...

Výtvarný kroužek

Dnes jsem se konečně na chvilku dostala k tomu, abych si doopravila jedny náušnice. Asi před rokem mě chytl amok (že mi to občas nezůstane trošku dýl, nebylo by to na škodu) a nakoupila jsme si vybavení na tvoření "bižu". Nějaké ty kleštičky, korálky, pár srdíček a jiných tvarů od Swarowského a hurá tvořit. Proč kupovat hotové výrobky za hodně peněz, když si to člověk může udělat sám za míň a ještě mít radost z toho, že si něco sám udělá, ne? A taky, když něco dělám, tak zásadně ve velkém, přece nebudu troškařit :-)
Takže, jak jsem si pozjišťovala co a jak, udělala jsem velký nákup a protože spousta srdíček, nebo kytiček byla třeba po 6 kusech, nadělala jsem toho hromadu a podělila spoustu kamarádek. To bylo radosti :-) Samozřejmě jsem si na to pořídila odpovídající krabičku (jo, krabičky, to je moje) a vrhla jsem se na tvoření.


No a protože už od našeho výletu do Říma jsem se zamilovala do Muránského skla, tak se mi celkem rozšiřuje sbírka... Má to ale Pavlík štěstí, že mi stačí kus skla a nevymýšlím si třeba diamanty, co? :-)
Takže z každé naší cesty do Itálie jsem si přivezla nějaký úlovek, protože Muránské sklo se vyrábí na ostrově Murano, kousek od Benátek a u nás se sice dá sehnat, třeba v Praze bez problému, ale když je k tomu cesta do Itálie, má to mnohem větší cenu a hlavně zážitek. Prostě Itálie je moje slabost :-) No a tady je vzorek Muránského skla pro ty, co neví, o co jde. Sklo je jakoby popraskané, nádherně zbarvené, prostě krása krásná...


Samozřejmě, že tady jde vidět moje další slabost, pro zelenou... Ale to má i ryze praktické důvody, zelená přece uklidňuje, takže jsem klidná já i okolí :-) a to je přece dobře, ne? No a protože i v Benátkách jsme letos sháněli konkrétní odstín zelené a ne a ne sehnat a vysvětlujte Taliánům, co že to spešl chcete, tak mi Pavlík navrhnul, ať si prostě nakoupím jen samotné srdíčka a vyrobím si to sama. Takže, prošli jsme pár obchodů s korálkama a musím říct, že jsem si připadala jako malá a byla jsem úplně jak v Jiříkově vidění :-) A tak jsem nakoupila, měla jsem z toho hotový svátek a doteď snad nenosím nic jiného. Jak málo stačí, co? :-)

Pošmourná neděle

Na dnešní ranní procházku jsme vyrazili do zamlženého rána. Jediný, kdo byl nadšený byla Endža. Mlha nemlha, déšť nedéšť, je spokojená a natěšená. My si holt nahodíme kapuce a čepice a hurá za psem. Když do slunečného dne se vyráží úplně jinak...
Na cvičáku bylo celkem houby vidět, přes tu mlhu, tak jsem se rozhlížela, co by poblíž bylo k vyfocení a pak jsem uviděla zbytky pavučin, nádherně orosené, tak to mi nedalo a chvilku jsem se zdržela.



Pavlík zatím házel Endži aport, ta lítala jak namydlený blesk. Až je k neuvěření, že doma pak vstává z pelechu jako stoletá stařena a pajdá a vypadá k politování... Potvora pes je to :-)

Pak jsme měli ještě na odpoledne naplánované kino, celý týden jsem se na to těšila a pak jsme zjistili, že na webu je uvedený úplně jiný čas, než tam psali v pondělí, kdy jsem to vybírala a rezervovala lístky. Tak tam Pavlík zavolal, no, zmatek velký, sami nevěděli pomalu o co jde, tak jsme kino nechali na někdy jindy, protože nový čas vysílání byl ani ne za hodinu a aby tam člověk byl půlhodiny předem kvůli lístkům, to bylo opravdu moc nahonem. Takže jsem si aspoň dodělala něco do práce a Pavlík si mezitím mohl dočíst časopis, co odbírá pravidelně, 21.století, ale nějak to nestíhá číst. Prostě není moc času a pořád je co dělat. Naštěstí mu to vychází jen jedenkrát měsíčně a skluz pár měsíců co má, úspěšně dohání :-)

Sobota

Pavlík ráno vyrazil s Endžinkou a já jsem mu zatím chystala oběd, protože mě zase čekala pracovní sobota, tak ať mi chudák marod doma neumře hlady :-)
Z procházky mi přinesl bedlu, naštěstí jenom na fotce, v tom mrazu asi už není jedlá a taky po našem zážitku s hořčákama, si budeme dávat sakra pozor při sbírání, ať pak nemusíme všechno vyhazovat :-)


A takhle vypadala Endža po přátelském souboji se sousedovic Lordem. Lord ji vždycky okouše a oslintá, že pak Endža vypadá jako by měla trvalou a Lord, protože má krátkou srst, z toho vyvázne v pohodě. Takže máme pak chvilku doma Endžílu :-)


Odpoledne Pavlík ještě zazimoval bazén, takže opravdu konec plavání, až do jara... (ne, že by do toho někdo lezl, co se ochladilo :-) že jo...)
No a pak už dojel pro mě, udělali jsme malý nákup, nějaké dárečky, protože Vánoce se blíži rychlým tempem a nakupovat a shánět pak něco v předvánočním shonu, to ani omylem.

Cesta do minulosti

Jelikož se už od pondělí potýkám s rýmou a v práci jsem byl jenom ve středu, tak dnešní den jsem strávil pro změnu zase doma. Můj výlet do minulosti začal dopoledne tím, že jsem udělal trochu pořádek ve videokazetách. Možná si někteří mladší budou ťukat na čelo nebo kroutit hlavou, o čem to tu vykládám, ale my opravdu máme doma ještě pořád i videokazety. Je na nich nahraná spousta filmů a různých pořadů a popravdě řečeno zřejmě čekají, až budeme v důchodu, až budeme mít trochu času se na ně podívat. Kdo ví, jestli se našeho důchodu dožije i naše video ;-) Na druhou stranu v dnešní době, kdy denně vychází minimálně 10 dvd s různými časopisy za konečně rozumnou cenu, si občas něco přikoupíme a tak se začíná shromažďovat nový, tentokrát již moderní, digitální archiv. A protože pár filmů, které byly na videokazetách, už na těchto dvd vyšlo, tak je načase udělat synchronizaci a videokazety pročistit. Nebo lépe teda pročistit seznam pořadů na jednotlivých videokazetách.

Další díl mé cesty do minulosti byl čtenářský. V průběhu celého loňského roku a ještě skoro půl roku letošního jsem doma po večerech a o víkendech pracoval na notebooku a dělal pro jednu firmu program. A protože jsem si předplatil časopis 21. století a vlastně jsem už ani neměl na čtení čas, tak jsem ho vesměs hlavně shromažďoval. Teď už ten čas nějaký je a tak kus po kuse odebírám a doháním aktuální vydání. Už jsu v květnu 2009 :-)

Odpoledne jsme vyrazili s Endžinkou na procházku. A protože bylo hezky a svítilo sluníčko, tak jsem se prošli až k rybníkům. V jedné skoro neudržované zahradě kolem cesty mají hned u plotu velkou jabloň a spoustu opadaných jablek se tam jen tak válí v trávě, až je nám jich vždycky tak líto, že pod plotem prostrčíme ruku a nějaké pro Endžu sebereme. Ta je pak celá nadšená a šťastná, my jí jabka házíme a ona lítá po louce jak divá. Cestou z procházky se najednou ozval místní rozhlas. Trochu to v něm zachrčelo, pak tam zahrála nějaká jakože hudba a ozval se mužský hlas: "Sbor dobrovolných hasičů Lhotka oznamuje, že v sobotu 20. listopadu v odpoledních hodinách se bude konat sběr kovového odpadu. Dále sbor dobrovolných hasičů žádá, aby ten, kdo si půjčil vysokotlaký čistič, tak zvanou vapku, ji neprodleně vrátil. Konec hlášení." No připadal jsem si jak ve filmu pro památníky :-)

Poslední část mojí cesty do minulosti bylo večerní focení tak zvaného "mladého měsíce". Tento jev se vyskytuje pravidelně vždycky po novu, kdy měsíc začíná znovu vykukovat ze zemského stínu. Čím tenší srpeček měsíce uvidíte, tím "mladší" je. A jestli tady hledáte nějakou minulost a nemůžete ji najít, tak vězte, že měsíc, tak jak ho vidíte, vypadal už před 1,3 vteřinami - což je doba, než odražené světlo Slunce doputuje z Měsíce na Zemi.

Čtvrteční maraton

Když jsme u toho vzpomínání, tak jsem se probírala ve fotkách a narazila jsem na fotky z Říma, kde jsme při našem toulání městem potkali parkoviště. Kdo Pavlíka zná, ví, že parkomaty jsou jeho parketa, proto jsem mu musela vyfotit tohle italské parkoviště. Kdyby to aspoň bylo parkoviště pro auta, ale podnikaví Taliáni vymysleli parkoviště pro psy. U nás se pes prostě přiváže k čemukoliv, co je poblíž, ale v Římě mají pěkně vyhrazené místečko. Zajímalo by mě, kdo takovéto věci vymýšlí?


No a tady Pavlík vyvenčil novou bundu, má spoustu vychytávek, takže hned bylo plno radosti při jejich objevování :-) A zima může začít, hurá!

Zeď slávy

Naše malá... Zatím :-) Teda ještě je ve stadiu chystání, protože nějak není času, ale určitě brzo pověsíme všechny naše zážitkové certifikáty.
Nějakou dobu nám to všechno leželo schované v šuplíku, až jednou, jsme si řekli, že by to chtělo pověsit, třeba do pracovny, ať to máme na očích a ať nám to připomíná, co všechno jsme spolu zažili a prožili.


Třeba let balónem. To mi dal Pavlík k svátku jen pár měsíců po našem seznámení. No, myslela jsem, že ho přerazím, protože se strašně bojím výšek a už jsem viděla, jak se někde zřítíme a podobně. Samozřejmě, že ze začátku jsem se nedívala, jak stoupáme, ale protože v koši s náma byla i malá holka, tak sedm, osm let, nemohla jsem být větší posera než ona, hlavně, když ona se nebála a sledovala všechno. Nakonec jsem si řekla, že jestli se máme zabít, aspoň si to předtím užiju a fotila jsem o sto šest. Taky zrovna ten rok byla premiéra Vratných lahví a kdo to viděl, ten si jistě vzpomene na scénu, kdy balón přistával přímo v rybníku. Ano, Pavlík to měl naplánováno opravdu úžasně, taky jsme přistáli u rybníka. Naštěstí... Pár dní na to jsme měli letět na prodloužený víkend do Říma a protože to byl můj první let letadlem, celkem jsem se bála, po všech těch nehodách, co se pořád stávají, ale po letu balónem musím říct, že už mi to ani pak nevadilo...

Nebo náš výlet v Norsku na širé moře, na velryby. Když na lodi, která se celkem houpá na velkých vlnách plujete snad hodinu, je vám jasné, že nazpátek nedoplavete ani omylem, no a to ani nemluvím o teplotě moře v červnu v Norsku, i když je u nás zrovna léto, tam je právě zima. Takže po nějakém tom houpání, které jsem ustála i bez zelené barvy v obličeji (ač je to jinak moje milovaná a jediná barva, v celém obličeji ji mít nemusím), jsme dojeli na určené místo, loď se zastavila a my jsme jen čekali, až posádka zavolá "Diving", ukáže nám kde a my jen namíříme fotoaparáty daným směrem a budeme si přát, ať se snímek povede, protože velryba hodí malou šipku, na pár sekund a pak už jen pořídit nádherný snímek, jak jí trčí ploutev nad vodou. Nám se povedlo a fotky jsou krásné. Musím říct, že zážitek to byl úžasný...

Pak mě Pavlík dlouho přemlouval na svatební cestě, ať se jdeme potápět, no ukecal to na ponorku, říkala jsem si, že pokud tam zůstaneme, ať nás aspoň neožírají ryby... Potápěli jsme se v malinké, kulaté ponorce, pro 5 lidí, bylo to úžasné. Vezli nás kousek na moře, ne moc daleko, kde byla hloubka asi 30 metrů, skočili jsme do ponorky a hurá dolů. Byl tam potopený vrak lodi, na kterém už se uchytily korály, spousta ryb, no ta půl hodinka utekla strašně rychle, zase jsem musela Pavlíkovi dát za pravdu, že zážitek nezapomenutelný...

Helikoptéra... Nikdy by mě nenapadlo, že poletím helikoptérou... Když jsme letos v dubnu vyrazili na měsíc do USA, poznávat národní parky, v Grand Canyonu nabízeli výlet helikoptérou. Pavlík hned ožil a začal vymýšlet. Mně to bylo jedno, jestli se nezabijeme v letadle do Ameriky, tak holt spadneme do Grand Canyonu, ne? Všechno teda předem zamluvil, zaplatil a tak jsem čekala, jak to dopadne. Cestování po Americe jsme si užívali, o stravovacích návycích a chování rozežraných Amíků se tu zmiňovat nebudu, to bych se rozohnila na dlouho :-) Když jsme dorazili do Grand Canyonu, byla celkem kosa, hodně foukalo a tak aspoň vyhlídka na let byla něco, na co jsme se mohli těšit. Den před letem jsme se ptali na recepci a sami nevěděli, co bude, prý kvůli větrnému počasí se nelítá, kdoví, co bude zítra... Naštěstí, další den se vyčasilo, sluníčko vylezlo, přestalo foukat a my jsme dojeli na letiště natěšení jako malé děti. Samozřejmě, pár zápichů hned předem. Těsně před odletem nám řekli, že žádné, ani malé tašky sebou mít nemůžeme, takže Pavlík letěl zanést všechno do auta, mezitím volali "Kabak" (celostátní podoba jména Cabák) a Pavlík nikde. Tak jsem se hlásila, paní si mě odškrtla, pak zavolala Kabak ještě jednou, dodala Misis, tak jsem se hlásila ještě jednou, paní byla totálně zmatená, tak jsem jí povysvětlovala, že drahý můj hned přijde. Pavlík dorazil, stáli jsme nastoupení k odchodu a Pavlík si ještě honem odskočil. Samozřejmě, že nás zase volali, opět jsem se dvakrát hlásila a Amíci zmatení jak včely v zimě. No, povedlo se, odletěli jsme a musím říct, že tak, jako mě Grand Canyon zezačátku zklamal, prostě jen velká díra a nic, tak let mi to stonásobně vynahradil. Letělo se i úplně jinak, než v letadle, bylo to příjemné, užívali jsme si ten fantastický výhled a když jsme se začali vracet, úplně jsem byla v šoku, že hodinka už uplynula.

Takže, zážitků plno, ty nám nikdo nevezme a doufám, že zážitků bude v budoucnu ještě dost. S nimi je ten náš život barevný a prostě krásný...

Jak oslavit státní svátek

Dneska jsem se vrhla na kurýrování Pavlíka, protože na něj padlo nějaké nachlazení a tak jsem nasadila všechny zbraně a teď večer musím uznat, že se povedlo, vypadá to, že bacilové prchnou hodně daleko :-)
Taky máme doma ještě jednoho maroda a to Endžu. Od soboty je celá vyděšená, nechce pořádně žrát, je prostě nějaká divná. Pořád jsme přemýšleli, čím to a pak nám došlo, že v sobotu tady kousek měli myslivci hon a my jsme byli v práci, takže jsme nevěděli, co se dělo. Endža se totiž strašně bojí petard, ohňostrojů a střílení a hádáme, že díky tomu honu si užila chudina svoje. Dnes už naštěstí byla celkem v pohodě, ale trvalo teda pěkně dlouho. Na ranní procházce už lítala jak střela bahno nebahno. Celý den jsme tak nějak prolenošili, pustili jsme si film a kolem druhé odpoledne jsme to už nemohli vydržet a vyrazili jsme na odpolední procházku. Chvilku potom, co jsme vyrazili, se začalo vybírat počasí, sluníčko vylezlo, no krása, procházka příjemná a tady na té fotce je Endža, jak čeká u cesty, až projede auto. Škoda jen, že tu není vidět, že je to mírný svah a že Endža má zadek do kopce :-)


Procházku jsme udělai dvojitou, ať si Kraken užije a domů jsme dorazili po docela dlouhé době, ale venku bylo hezky, tak proč spěchat. Doma jsem pak vymýšlela, co budeme dělat a potom, co jsem probrala a zavrhla těch pár her, co máme doma, Pavlík nadhodil, že si dáme žolíky. No, věděl, do čeho jde, já mám solidní základ z dětství, kdy jsme u babičky a u dědy hrávali pravidelně o desetníky a tak jsem prostě ostřílený karbaník. Musím říct, že ač se občas Pavlíkovi zadaří, dneska jsem vyhrávala a když jsem si občas rozdala tři žolíky, dokonce mě i podezříval, že podvádím. No, poslední hru jsem se teda vzdala žolíka, co mi zbyl z předchozí a protože jsem chtěla udělat Pavlíkovi radost, rozdala jsem karty a ty moje, spolu i s žolíkem, jsem mu dala. Ať chlapec ukáže, co umí... Naštěstí posledí hru vyhrál, ale jen o fous a je klid v rodině :-)

Volné pondělí

To je paráda, volno... Pěkně jsme si přispali, na procházku jsme vyrazili snad až v 9, sluníčko pěkně svítilo, no pohádka. Ještě jsme hlavně museli zdokumentovat finální podobu pergoly. Trvalo to sice dýl, ale už to je a poctivě uděláno vlastníma rukama :-)


Dopoledne jsem využila toho, že jsme doma a vytáhla jsem Pavlíka do města na nákupy. Protože už potřebuje zimní bundu jako sůl a sháníme ji hodně dlouho, měla jsem vyhlídlý jeden obchod, kde bysme možná mohli na něco natrefit. Zatím jsme teda obešli hodně obchodů a nevím, proč na každé bundě musí být vyšitý milion nápisů, lebka nebo něco podobně příšerného. Nebo je bunda do pasu, což je v zimě fakt praktické, nebo je bunda buřtoidní, to znamená prošitá tak, že v ní člověk vypadá jako špekáček. Děs. O barvách jako pro puberťáky ani nemluvím.
Takže jsme vyrazili a byli jsme příjemně překvapení, hned dvě celkem pěkné jsme našli, pak nám slečna ještě vyštrachala další, no ta byla úplně perfektní, teplá, jendoduchá, černá s troškou oranžové a s kapucí, pod zadek, no Pavlík byl nadšený a já ještě víc. Hlavně, že ho nemusím trápit a tahat po obchodech. To budeme muset ještě večer zapít :-)
Potom jsme si ještě zašli do Cheesy na sýry, člověk tam sice nechá spoustu peněz, ale zase takové sýry za to stojí a člověk si občas musí udělat radost, ne? Takže na zdraví a Carpe diem, neboli užívej dne a ne jen dne, ale celý život... Protože zážitky nám nikdo nevezme...

Kulinářská neděle

Na dnešní oběd Pavlík chystal specialitku, recept z televize, Tygří krevetky s pikantní rajčatovou omáčkou. No, když se v obchodě chystal koupit chilli papričky, trošku mi spadl úsměv, už jsme viděla, jak to bude lišoidní, ale co už, pikantní jídlo občas neuškodí, tak děj se co má. Krevetky milujeme oba a tygří, to je aspoň kus jídla, žádně pidi krevetky. Jen to loupání nám ale zabralo snad hodinu, než se krevety oloupaly, očistily a vyčistily od všeho, no, trvat to ještě chvilku, tak nevím :-)


Bylo to úžasné a tak dobré, že jsme to před jídlem ani nestačili vyfotit. Lišoidní to bylo taky decentně, takže lahoda. Když se občas Pavlík pustí do vaření, výsledek je vždycky úžasný, že bych kuchyň přenechala jemu?

Že by sobota?

Ano, opět se nám to sobotí... Pavlík vyrazil na ranní procházku a já mám mezitím čas se trochu pochystat do práce, udělat si ranní latté a v klidu si ho vypít. Aspoň, že lidi na focení mám naobjednávané až od 10 hodin, tak máme celkem čas si ráno přispat a nemusíme vstávat za tmy.
Ráno začlo krásně, svítilo sluníčko a Pavlík přinesl z procházky tuto fotku, kde si to Endža vyloženě užívá a je spokojená.


Pak už jsme vyrazili, Pavlík mě hodil do práce a byli jsme domluvení, že mě zase ve 4 vyzvedne. No a protože když fotím, není moc času na jídlo, tak Pavlík sondoval, jestli mám hlad a když jsem řekla, že jo, tak honem někam volal a rezervoval místo. Tajemník tajemný nechtěl říct kam, tak jsem hned hádala a protože jsou zrovna Martinské hody, všude samá husa, tipla jsem to správně, místo jsem ale neuhádla. Když Pavlík zabočil k Zámecké restauraci, která je malinko snobárna na můj vkus, tak jsem si řekla, že to jídlo bude určitě stát za to. Po rozehřátí úžasnou horkou hustou čokoládou jsme si vybrali husí játra na anglické slanině se šťouchanýma bramborama. No a protože jsme byli oba hladoví a husu jsme zrovna nechtěli, přemýšleli jsme, jestli nám porce bude stačit. Ono 100 gramů nic moc a příloha v takovéto restauraci z talíře taky zrovna nepřepadává... Holt je asi moderní, aby na talíři bylo pusto prázdno a s lupou se hledá jídlo.
Číšník nám řekl, že na porci jsou tak 3 kousky a tak jsme si řekli, že chceme teda víc, aby jsme se najedli. Když to teda přinesli, tak jsme na to chvilku zírali, jestli ty dva kousky jater mají jako 200 gramů, nebo si z nás dělají dobrý den, nebo jestli nám to donesou na dvakrát? No, co už, pustili jsme se do jídla, naštěstí před jídlem donesli chleby s výpekem, tak jsme si aspoň trošku zaplnili hladový žaludek. Dojedli jsme, špatné to nebylo, ale že bych teda chtěla nášup, to ne. Než přinesli účet, jako pozornost podniku nám na stole přistály dva malé panáky slivovice, když jsou prý ty hody. Tak jsem teda kopla oba, když Pavlík řídil a bylo hned teplo :-) Čekali jsme, co bude na účtu, jestli dvojité ceny, nebo co a vypadalo to, že nás čísník asi jen nepochopil, nebo se špatně domluvili v kuchyni. Musím říct, že teda líp jsem se najedla minulou sobotu, kdy jsme si dali u Číňanů nudle a úplně se rozplývaly na jazyku :-) Holt snobské restaurace přenecháme jiným a příště si radši zajedeme ke Kajmanovi nebo do naší oblíbené řecké na chobotničky. Takže zakončení soboty celkem sranda a hurá domů :-)

Pátek

Připadá mi, že teď ty dny letí tak strašně rychle, že je to pořád jen ráno do práce, večer z práce, procházka s Endžou, no a je pomalu čas jít spát... Je to škoda. Na druhou stranu si zase neumím představit, chodit někam do práce na 6, vstávat bůhví v kolik ráno, ale zase být doma ve 2... To bych asi došla a šla si dospat ten ranní deficit. Teď ještě navíc víkendy jsou z části pracovní, ale to taky nebude donekonečna, v pondělí máme oba volno, takže máme pár dní klidu a Vánoce jsou za dveřma, tam toho volna bude celkem dost. Hurá :-)
Dnes jsem zase měla jízdy, takže jsem se domů dovezla sama a musím říct, že mě to fakt baví a užívám si to, až na chvilky, kdy mám projet nějakým úzkým místem, nebo něco podobného. To mám chuť vystoupit a jít, ale tím se nic nevyřeší, že jo... Takže brzy už to doufám bude za mnou a já budu drandit jako urvaná z řetězu :-)

A na dnešek máme malou hádanku. Kde se vyrábí tradiční česká značka Baťa?
U nás, v Česku? Ale houby... Jak je vidno z této cedule, tak naši šikovní spoluobčané z Vietnamu to zvládnou za nás... Co dodat.

Práce se hromadí

Protože budeme mít díky úternímu státnímu svátku v pondělí volno a Laďka už na Vánoce fotí o 106, tak potřebovala dneska pobýt v práci o trošku dýl, aby všechno stihla. Jel jsem domů sám, s Endžinkou jsme si udělali večerní procházku volným tempem, porozdávali piškoty všem pejskům, kteří se hrnuli k brankám, když jsme procházeli kolem a pak jsme doma ještě chvílu čekali, než se Laďka ozvala, že už jede za náma domů. Cestou pro ni na zastávku jsem se ještě stavil něco málo pokoupit a nakonec si mě Laďka našla mezi regály, protože se nákup trochu zvětšil a zastávka je akorát přes křižovatku od obchodu. Když jsme dojeli domů, už jsme si dali jenom klidný večer s malým amokem pro Krakena a následným asi hodinovým hlazením u pohovky ležícího Krakena.
Jinak teda bageta je gumová, aby nám Endža nezáviděla naše voňavé, čerstvé :-) Občas...

Antiuragán ze Zlína

Pod pojmem "Uragán z Vizovic" si naši pravidelní čtenáři určitě dokáží představit to pravé. Pro ty ostatní je to návštěva 3 Horákyň z Vizovic u nás ve Zlíně. Co je to ale "Antiuragán ze Zlína"? To je na oplátku naše návštěva u nich ve Vizovicích :-)
A teď popořádku. Laďka potřebovala poslat na opravu svůj pracovní foťák. A protože Míša má némlich ten stejný, tak se s ní domluvila, jestli by si ho na nějakou dobu mohla půjčit. A jak já Míšu za ty dva a půl roku znám, tak by pro Laďku udělala cokoliv. Takže po práci jsme skočili domů vyvenčit Endžu, aby chuderka netrpěla až někdy skoro do noci a teprve pak jsme vyrazili na východ. Už na schodech jsme šlyšeli nějaký větší hluk. Jaké bylo naše překvapení, když se za dveřmi na nás podívalo dvanáct dětských očí... Abych pravdu řekl, tak chvílemi jsem si tam připadal jako můj od nedávna velice oblíbený Caveman, který byl na večírku plném ženských jediný chlap. Měl jsem ale oproti němu štěstí, protože na tomto podvečerním mejdanu byl ještě i druhý chlap, Jirka, Míši manžel. Jinak tam byly 4 dospělé ženské a 6 dětí, pro změnu samé holky. Na Terezce s Barunkou bylo vidět, že jsou rády, že jsme tam s něma. Takže jsme si trochu popovídali, trochu pohráli, půjčili foťák a vyrazili zpět domů.
Foťák fotí parádně a tady je jedna ukázka po návratu domů :-)

Nekonečný den

Dnes mě ráno čekalo stříhání, tak jsem měla v práci Verču na záskok. Po stříhání jsem si ještě poběhala Zlín, něco málo pokoupila a v klidu na 11 jsem dorazila do práce. Tak kdyby to šlo častěji... Musíme to s Verčou nějako už udělat, je to příjemné, když člověk nemusí letět honem honem. Pak jsme si spolu skákly na oběd a Verča mě opustila. Než jsem pořádně stačila něco udělat, bylo odpoledne a dorazila Vendulka s Pavlem a klukama na focení.


Pak už jsme se naskládali do auta a frčeli k nám domů, kde měly dorazit ještě Horákyně. Vyšlo to parádně, chviličku po nás dorazily a tak jsme aspoň trochu pobesedovali. Vendulka s Pavlem se sbalili domů první a Míša s holkama se ještě dočkaly Pavlíka, který dorazil ze squashe.
Tak, jak se jindy snad ani nic neděje, nebo mi to tak aspoň připadá, tak dneska toho bylo až nad hlavu, ale zase samé příjemné věci.

Dorty

Konečně dorazily očekávané dorty. Doufám, že se osvědčí a bude se s nima fotit dobře a že je děti nezničí, jako marcipánový, co mám v práci. Ten je teda dolámaný od dětí, párkrát i zažil letecký den a tak podle toho i vypadá. Holt děti, když vědí, že je to dort, tak se na něj vrhnou a olupují ho hlava nehlava. Tyhle látkové snad vydrží víc a doufám, že se s nima bude fotit jedna radost :-)
Zítra ještě dodám fotku, kde mi Vendulčin Vašík zapózoval na zkušební fotky. Holt se to k němu hodí víc, než ke mně :-)

Podzim jak vymalovaný

Konečně se zase jednou počasí umoudřilo a hned po ránu vykouklo sluníčko. Prostě nádherný, teplý podzim.
A tak nám opět ožila ptačí budka, kde zase začínám poctivě sypat ptáčkům zrní.


Pavlík se vrhnul na závěrečné sekání trávy a stříhání růží a já zase na vaření oběda. Po obědě jsem ještě vlítla na fotky do práce, protože toho začínám mít nějak moc, jak lidi šílejí s Vánocema a aspoň jsem si pochystala něco málo do práce.
Kolem druhé odpoledne jsme se honem nachystali a vyrazili do Bystřice k Pavlové babičce a dědovi na besedu a to bylo jasné, že za světla se taky nevrátíme. Ale beseda moc příjemná, babička napekla jak na malou svatbu a samozřejmě, že jsme ještě dostali perníčky a štrúdl na doma. Cesta domů už byla míň příjemná, počasí se pokazilo a lilo jak z konve. Ani na tu večerní procházku se mi nechtělo ale co naděláme, psovi je jedno, jestli padají trakaře, prostě se jde ven a basta. Tak jsme udělali naše večerní kolečko, pozdravili pejsáky, co hlídali venku a hurá domů, do tepla.
Tam nás ještě čekaly jablíčka, které máme nachystané na sušení, tak jsme se na to vrhli a teď už nám to doma voní a brzy bude nasušeno :-) A můžeme mlsat :-)