Čerstvé rohlíčky ke snídani

Ale pozor, žádné kupované, pravé domácí! Od té doby, co máme doma pekárnu, tak v ní nejen pečeme chleba, ale hlavně v ní dělám kynuté těsto, na které bych si jinak netroufla a pak si můžeme dopřát ten luxus, že máme ke snídani čerstvé, teplé, voňavé rohlíčky. Není to žádná věda a jen se po nich zapráší. S anglickou nebo uzeným vevnitř, nahoře, se sýrem, s čokoládou, no co nás jenom napadne. Ale malý problém by byl, pokud bysme chtěli uhostit nějakou návštěvu, to by nám asi normální dávka 16 rohlíků nestačila :-)


Takže není se čeho bát a hurá do toho:-)

To jsem si říkala i v neděli, když mě Pavlík ukecal na bramborové šulánky. Nikdy jsem to nevařila, doma jsme to taky nikdy nedělali, tak jsem nevěděla, do čeho jdu. Holt jsem kuchařka amatérka - nadšenkyně. To je kategorie sama o sobě hodně specifická. Nadšenkyně jako já se vyznačuje velkým nadšením, které jí ale obvykle vydrží jen do prvních problémů nebo náznaku nezdaru. Pak přichází chuť hodit se vším do koše a zajít si k číňanům na nudle :-)

Těsto bylo ještě v pohodě, při samotné výrobě šulánků jsem byla chvilkama vytočená, protože se to lepilo, nešlo to tvarovat a pak taky ještě naše skládání hotových šulánků na hromadu... Už předem mi bylo jasné, že to není dobrý nápad, ale Pavlík byl tak přesvědčivý, že jsem radši držela krok a vztekle házela šulánky na hromadu. Vtipná část přišla, když jsme měli vodu horkou a házeli jsme šulánky do ní. Ty horní ještě šly, ale ty, co byly dole, se nám trošku slepily a šoulali jsme znovu. Tvary byly jednoznačně originální a jedinečné.
Ale co mě potěšilo nejvíc, když jsem si nandali na talíř a musím říct, že to byly nejlepší šulánky, co jsme oba jedli. Prostě to za tu práci stálo a nebýt Pavlíkovy pomoci, už jsme byli bez oběda. Ještě, že je takový trpělivý při mých občasných (jednou za 5 let) vybuších :-) Pro něj je prostě radost vařit, i když mám houby zkušenosti, ale vesele do toho a jídlo je hotovo :-)

Ale k receptu na šulánky jsem si připsala pár poznámek:

1.) Lepí jako prase!!!
2.) Lepí po celou dobu výroby!!!
3.) Při výrobě si nalej 2 deci vínka!!!
4.) Výsledek bude výborný, nezapomeň!!!

V případě přetrvávajícího bodu 1 a 2 radím zopakovat bod 3 a myslet na bod 4!
A hlavně si na to vzpomenout při další výrobě :-)

Barevná fotka

Nedávno měl Pavlík na víkend půjčenou termokameru. To by jeden nevěřil, kolik si s ní člověk užije legrace. Sice hlavní důvod, proč jsme ji měli doma byl ten, že se mělo změřit, kudy nám utíká to teplo, které mi doma pořád chybí, ale nejvíc zábavy bylo při snímání zvířat a lidí. Endžinka vypadala v pohodě, u mě už bylo vidět, kudy mi to teplo utíká a že je mi opravdu zima :-) a Endža s Giulií domhromady? Tak krásnou fotku ještě ty naše zvířata neměly...


Holt mě ty fotky pronásledují všude... A aby bylo trošku veselo, ještě by se sem hodila písnička od Heidi Janků, kterou nám pouštěl bývalý šéf na jednom dávném firemním večírku. Videoklip byl pravda trošku jiný, Heidi vesele poletovala u nás na firmě v laboratořích, chodila mezi minilaby a zpívala, že nevybledne :-) Takže hurá, aby už bylo sluníčko, ať taky nevyblednu :-)

Sportem k trvalé invaliditě

Přesně, jak ve včerejším komentáři napsala Jitka... Proto člověk musí být opatrný a moc to s tím sportováním nepřehánět, že, Pavliku?


Naštěstí se s tím dá fungovat, nic hrozného, takže to dopadlo ještě dobře.

Ještě, že se nám ty naše občasné úrazy a nemoci střídají, nevím, kdo by se o nás staral, kdybysme lehli oba :-)

Sobotní Lyžovačka

Na sobotní dopoledne jsme se domluvili s Giuliákama, že nám připůjčí lyže a Pavlík si zkusí asi po 15 letech trochu zalyžovat. Odvážný to muž... Mě by na to nedostali ani za výlet do Itálie :-)

Přes nepříznivou předpověď počasí nějaký sníh ještě na svahu zůstal a když jsme dojeli do Trnavy, tak se chlapi nastrojili do lyžáků a hurá na svah. My s Vlaďkou jsme to jistily od bufetu a ze svahu, kde jsem byla připravená všechno pečlivě zdokumentovat.

První sjezd se vyvedl a my s Vlaďkou jsme se vydaly trošku výš do kopečka, abych měla lepší fotky.


Při dalším sjezdu jsem fotila a fotila a mávala jsem na Pavlíka, ať jede k nám, abych měla lepší fotky a on to vzal vážně a prosvištěl mezi vlekem přímo k nám a tam už pravda toho sněhu místy moc nebylo a padl mi k nohám... Kterou ženskou by to nepotěšilo? :-)


No, vypadá to sice hezky, ale při pádu si nějak narazil palec a taky rameno, protože nepadal do hromady sněhu, ale docela na tvrdé, ale statečně dojezdil jízdy, co měl a až pak nám ukázal palec. Nějak si trochu ohnul nehet, naštěstí málo, ale prst bolel.
Dnes měl palec nateklý, tak jsem ho nahnala na úrazovku, pro jistotu a tam ho dokonale zrentgenovali a dostal slušivou ortézu na zpevnění palce a má teda trochu naražené rameno a hádám, že letos už dolyžoval... Ještě, že umí šikovně padat a není to nic horšího.

Jen nevím, který z kolegů mu zítra nakrájí oběd :-) U toho bych docela chtěla být :-)

Angína Story

Tak jsem si letos pochvalovala, jak jsem to všechno pěkně zvládla a nemusíme po úrazovce jako loni a asi jsem to zakřikla... Nemůžu se nepodělit o story z pohotovosti ve Zlíně.

V sobotu 25.12. jsem odpoledne začínala cítit knedlík v krku a věděla jsem, že po hodně dlouhé době na mě leze angína... No, navečer už se mi nikam nechtělo, tak jsme se s Pavlíkem domluvili, že v neděli 26.12. zajedeme na pohotovost pro antibiotika. Vyrazili jsme dopoledne a když jsme dorazili do nemocnice, nestačili jsme zírat. Krajská nemocnice, to jo... Už při příchodu jsme byli zmatení, kde je nějaký příjem, jako na úrazovce, nebo tak něco... Asi vítr, Máchale... Tak jsme si šli zaplatit do pokladny 90 Kč a pokladna brala jen kovové 10, 20 a 50 Kč mince a to jen některé, pěkně si potvora vybírala... Platba sms nikde, tak jsme teda zkoušeli házet mince v naději, že si to pokladna rozmyslí a milostivě spolkne částku, co má. Dokonce jsme chtěli zkusit vedlejší přístroj na rozměňování peněž, ale chyba lávky, automat byl prázdný... A nějaký telefon, že by člověk zavolal, nikde... Nakonec jsme to nějak zvládli a šli do čekárny. Ta byla plná lidí a na otázku, kdo je poslední, nikdo nevěděl, prý asi ten, nebo tamten... No, úžasné... Další zásek byl, že na celou velkou nemocnici ten den sloužila jedna doktorka... Když jsem viděla všechny ty lidi, říkala jsem si, že tam budeme sedět tak minimálně hodinu a půl. To byl ale hodně optimistický odhad. Sem tam dorazil nějaký "umírající" pacient, který se možná jen "přežral" a samozřejmě musel jít přednostně. Občas atmosféra houstla, protože spousta lidí tam seděla dost dlouho a když to neubývalo, bylo to dlouhé... Automat na kafe fungoval, ale vedlejší, s balenou vodou ne. Byl ucpaný mincema, takže smůla. Zase žádný telefon, že by to někdo dorazil opravit. Proč taky?
Po asi hodině někdo odchytil sestru a ta aspoň zavolala někoho, kdo se přišel podívat na pokladnu a na rozměňovač mincí se zřejmě nedal sehnat nikdo, kdo by to zařídil. Bezva servis.

Po třech hodinách jsem se dostala na řadu a po napsání receptu jsem byla venku tak rychle, že jsem se ani nestačila divit.

Chápu, že ve zdravotnictví je situace všelijaká a že ne každý doktor chce trávit Vánoce v práci, ale nedovedu si představit, že by mi bylo opravdu zle a že bych tam měla čekat ty tři hodiny. Myslím, že je to ostuda pro město, ketré se tváří jako velké krajské, ale organizace je strašná...

Tak třeba holt příště budu stonat v pracovní den, nebo ještě líp, budu zdravá a nebudu se muset tahat po všech čertech.


Ale tihle plyšobí mikrobi jsou roztomilí, ne? Příště si radši pořídím tyhle, než opravdické :-)

Vánoce pro psa

Ne pod psa, ale pro psa, by se dal nazvat tento zápis :-) Malá sonda do psího života našeho ukrutného Krakena :-)

Co máme nachystaný stromeček, tak jejím oblíbeným místem, kde leží, je právě prostor pod, nebo poblíž stromečku.


Samozřejmě, že dostala spoustu hraček, byla jak u vytržení, celý večer řádila a lítala s novýma hračkama. To růžové je Oskar, chobotnice, jakou má Giulie a protože Endža z ní byla vždycky celá mimo, tak ji od Giuliáků dostala taky :-) Moc děkujeme :-)
Později večer si všechny hračky nanosila na pelech a blaženě ležela a myslím, že spokojenějšího psa, aby pohledal...


No a tahle hračka se mi líbila už delší dobu, tak letos to bylo jasné, Endža dostala ještě jeden jazyk :-) Ale vyfotit ji tak, aby to bylo vidět, to byla teda fuška... Vpravo Giulie, která zapózovala taky a máme duo jak vyšité :-)


A ještě jsem letos objevila firmu, která dělá smaltované cedule i z vlastních fotek, takže Endža dostala jednu krásnou s vlastním portrétem na boudu a taky na branku, aby bylo vidět, kdo tady bydlí, Pavlík přitloukl a krása krásná :-)



A závěrem jedna fotka z nedělního výletu s Giuliákama na Trnavu. Giuliáci lyžovali, my s Pavlíkem jsme si udělali pěknou procházku s Endžou a s Giulií po okolí a bylo krásně. Endža byla ještě po Silvestrovské noci grogy, dostala totiž prášky, aby byla klidnější a ještě nebyla úplně při smyslech. Ale na vzduchu se pěkně rozebrala, dojezdy měla dobré a hlavně, že přečkala rachejtle na Silvestra. Snad nebude taková zpomalená celý rok :-) No, začala ho sice pěkně ospale, ale zato na vzduchu v přírodě s náma a to bylo bezva.


Takže ještě jednou všem přejeme krásný rok 2011 a nezapomeňte, veselá mysl, půl zdraví :-)

PF 2011

Pomalu nám končí rok Tygra, který měl být plný změn, někdy i bolestivých, nesnadných, plný příležitostí pto ty, kteří jsou připraveni je využít. Za sebe můžu říct, že tak divoký rok jsem ještě nezažila... Ale všechno zlé je k něčemu dobré a tu cestu, kterou jsem si vybrala, jdu ráda... Objevila jsem pár nových přátel, některé svoje povahové vlastnosti, které mě trápí už dlouhou dobu, se snažím trochu ukočírovat a protože holt mám zažité nějaké koleje, jde to někdy ztuha... Ale život je boj a já to nevzdám jen proto, že je to pohodlnější. Nic není zadarmo a všechna snaha nakonec nese ovoce a život je pak tak nějak sladší... Prostě jsem bojovník.

Rok Zajíce, který má nastoupit asi za měsíc, má být podstatně klidnější, má být rokem rodinné pohody, lidé si prý začnou vážit více svého života a mezilidské vztahy mají být lepší... No, jako optimista v to pevně doufám.

Taky jsem se dostala k zajímavé knížce, jmenuje se Spratek. A bude to podle mě a je od Zdeňky Jordánové. Není to přesně o dětech, ale o tom, že každý máme v sobě takového spratka, naše ego, které chce mít věci podle sebe a rozhoduje za nás. Pro mě osobně moc poučná knížka a psaná příjemnou formou. Proč se někdy chováme dětinsky, zasekneme se a i když sami nechceme, chováme se zbytečně tak, že ubližujeme nejen okolí, ale hlavně sami sobě... No, prostě jsem se tam našla :-) a hned jsem si objednala další knížky od této autorky a doufám, že se svým spratkem zatočím :-)

Možná by to mohlo být moje předsevzetí do dalšího roku, ale pokud chci něco změnit, nepotřebuju k tomu jeden jediný den, abych jako ovce následovala stádo těch, kteří s velkými gesty vyjmenovávají to, co chtějí splnit, nebo dokázat... Takové sliby si prostě dávám v duchu sama sobě a s menšími nebo většími úspěchy se je snažím plnit.
Je to sakra těžké, ale moji blízcí a nejbližší mi za to stojí... Děkuju, Pavlíku mio, mám Tě moc ráda...


No a tohohle nádherného anděla - zvoneček mi dala paní, která je mi blízká a příjemná, taky si ledacos zažila, aby mě ochraňoval, takže má čestné místo na našem stromečku a moc za něj děkuju...