Středa 25.5.2011
Relax

Na dnešní den jsme měli naplánovaný odpočinek u vody. Začali jsme u vodopádu Misol-Ha. Jak už jsme psali dřív, končí období sucha, tak i tento vodopád měl celkem malý průtok (alespoň ve srovnání s fotkama na internetu a na pohledech). Nicméně i tak bylo vody dost a největší atrakcí tohoto vodopádu je to, že si ho můžete prohlídnout i zezadu, z pod převisu, přes který padá dolů.


Je tam udělaný krásný chodníček džunglí a dostanete se až do místa, kde za vámi je skála a před vámi padá voda. Vodopád se dá obejít až na druhou stranu. Tam je malá jeskyně, ale je tam bohužel tma a čelovku jsem nechal v autě, takže jsem se moc daleko nedostal.


Po snídani v přilehlé restauraci jsme přejeli k dalším vodopádům, tentokrát s názvem Agua Azul. Mají nádhernou tyrkysovou barvu a je to shromáždění spousty malých splávků, přepadů, ale i větších vodopádů. A protože se tam dá i koupat, našli jsme si kousek výš proti proudu krásnou tůňku ohraničenou velkýma kamenama (v období dešťů jsou asi celé schované pod hladinou).


Voda byla na první vlezení celkem ledová, ale bylo takové vedro, že už po chvíli byla úžasná, příjemně chladivá. Koupáním, skákáním do vody a válením se a opalováním se jsme strávili pár hodin odpočinku uprostřed džungle.


Protože jsme od rána pořádně nejedli, měli jsme jenom pár mini-banánů, které jsme si koupili cestou od malých domorodých holek, když jsme museli skoro zastavit při přejezdu přes jeden z mnoha místních topesů, našli jsme si mezi spoustou obchůdků a restaurací, které si tam domorodci udělali kolem přístupového chodníčku jednu z nich a dali si pozdní oběd. Bohužel moderní "vyčuránková" civilizace postoupila už i sem, takže Laďka dostala krevetky neloupané a já místo ryby na smaženém česneku rybu nedochucenou a s jedním celým česnekem jen tak pohozeným vedle na talíři. Jídlo tedy nic moc, ale aspoň na chvíli jsme byli zasycení.


Pak už jsme se vydali na cestu do Villahermosy. Po příjezdu jsme našli jeden hotýlek a po předchozích zkušenostech jsme si nejdříve nechali ukázat pokoj. Pro bílé turisty byl samozřejmě nejblíž hlavní cesty a záchod byl opět bez prkýnka. Když jsme řekli, že to teda nechceme a že jedeme jinam, hned jsme dostali slevu. Ale to jsme nechtěli. Chtěli jsme útulný pokojík se slušným sociálním zařízením a tichý, abysme se pěkně vyspali. Přejeli jsme tedy do jiného hotelu a za cenu o pár pesos dražší jsme měli přesně to, co jsme hledali. Bohužel jenom do noci, kdy tam nějaká místní omladina začala dělat bordel a hluk na chodbě. Naštěstí po několika minutách a Laděnčiných 2 urgencích, protože já jsem více-méně spal, přestali.

Klidnou dobrou noc i vám.

Úterý 24.5.2011
Boat on the river a lítající mravenci

Odjezd máme dnes v 6:00 od našeho ubytování. Pan recepční čeká s náma. Když je 6:15 a my jsme pořád na recepci, bere telefon a naši přihlášku a snaží se do cestovky dovolat. Bohužel marně. Telefonní číslo je asi do kanceláře a tam otevírají až v 9:00. V 6:35 se konečně objevuje větší auto (nebo menší autobus), zkrátka vozidlo pro 14 lidí (včetně řidiče). Protože nasedáme jako poslední, jde jeden dozadu a druhý dopředu. Cestou se snažíme rozpoznat, kdo jakou řečí mluví. Po hodině jízdy je zastávka na snídani. V jedné dědince v místní restauraci se už mačká snad 6 podobných zájezdů. S Laďkou hodnotíme naše spolucestující - jedni Mexičani, dvoji Francouzi, jedni asi Belgičani a pak nějací 3 jednotlivci neurčité národnosti. Jak se později ukázalo, tito 3 měli jen jednosměrnou jízdenku nebo tam někde zůstávali na víc dnů. Každopádně nás po příjezdu do cílového místa opustí a na památky pojedeme bez nich. Po snídani nás čekala ještě další část cesty než jsme dorazili do přístaviště lodí do Yaxchilánu. Tady nás 3 výše zmínění opustili. Jednomu z nich patří náš dík, protože na tuto druhou, posnídaňovou, část cesty si se mnou vyměnil místo a seděli jsme s Laďkou aspoň za sebou.


V přístavišti jsme nasedli do dlouhé úzké loďky s motorem a vyrazili po proudu. Cesta byla celkem dlouhá, víc než třičtvrtě hodiny po vodě. Ale byla krásná. Docela široká řeka Usumacinta, bohužel na konci období sucha již místy celkem mělká nebo i s obnaženými velkými balvany, se líně klikatila džunglí.


Když jsme přistáli, viděli jsme pouze několik dalších stejných lodí a turisty mizející po schodech v džungli. Když jsme se taky dostali nahoru, otevřely se před námi stromy a uviděli jsme první pyramidy a různé rozvaliny. Komplex není z největších, ale měli úžasné strategické místo přístupné pouze po vodě nebo přes nepropustnou džungli. I když, kdo ví, jak to tam doopravdy vypadalo před necelými 2 tisíci roky. Jako zvídavý člověk jsem opět prolezl, co se dalo a vyšplhal i po těch největších nebo nejrozbitějších schodech až nahoru. Laďku jsem zatáhl dokonce do Labyrintu, kde se kamenná chodbička opravdu klikatila všemi směry. V těchto tmavých a vlhkých místech se zalíbilo jak netopýrům, tak i docela velkým pavoukům (ty ale bohužel vyfocené nemáme, protože se nesmělo fotit s bleskem). Venku v džungli jsme pak ještě pozorovali opice, jak si hrají v korunách stromů. Návštěva Yaxchilánu nám zabrala skoro dvě hodiny a vraceli jsme se k loďce. Byli jsme tam všichni společně, takže jsme mohli hned odjet. Po chvíli plavby náš kapitán dohnal předchozí loďku a začal ji předjíždět. Když už jsme pomalu byli na stejné úrovni, najednou naše loďka zpomalila a zamířili jsme ke břehu. Kapitán vytáhl motor z vody, otevřel ho a něco v něm dělal. Pak našel kousek provázku a zase tam něco dělal. Asi se mu při předjíždění přetrhlo lanko od plynu. Za chvíli jela kolem další loďka, tak když nás viděli, tak zpomalili a ptali se našeho kapitána, jestli nepotřebuje pomoct. Nakonec se domluvili, že přeskočíme do jejich loďky a že nás dovezou zpět do přístavu. Bylo tam 6 Poláků, 1 jejich místní průvodce a samozřejmě kapitán. K tomu jsme přistoupili my v počtu 10 lidí. Jak jsme postupně přesedali, loďka se pomalu nakláněla tu na jednu stranu, tu zas na druhou stranu, podle toho, jak jsme si sedali. Cesta do přístaviště trvala ještě dobrou půlhodinu a cestou jsme občas museli překonávat vlny od protijedoucích nebo předjíždějících lodí a taky několikeré peřeje, které se tvořily v některých zatáčkách. Aby to kapitán vůbec uřídil, onen místní průvodce ho přes peřeje navigoval, aby to s náma házelo a naklánělo se co nejmíň. Taky jsme měli zakázané se hýbat, abysme loďku zbytečně nerozkymáceli a na druhou stranu, abysme se nesnažili ji vyvažovat ve chvílích, kdy byla nahnutá. Kapitán byl skvělý a v přístavišti si vysloužil náš obdivný a děkovný potlesk.


V místní restauraci jsme měli nachystaný oběd a pak jsme vyrazili na druhou část výletu, do Bonampaku. Na příjezdu do archeologické zóny jsme si museli, nevíme proč, přesednout do druhého auta. Asi 10ti kilometrový úsek po šotolině nás nový pan řidič vezl necelých 8 minut (podle map na internetu je dojezdová doba této cesty 14 minut). Občas pěkně zarachotil nějaký šutr, který se nám dostal pod kola a občas nebylo na krok vidět, když se proti nám podobným způsobem prohnalo jiné auto. Dovezl nás naštěstí v pořádku. Oblast přístupná turistům v Bonampaku je jedna z nejmenších, ale největší atrakcí jsou úžasně dochované barevné nástěnné malby uvnitř chrámů. Na prohlídku jsme sice měli jenom hodinu, což je dost málo, a když si tak člověk jezdí sám neorganizovaně, tak ho nic netlačí a zůstane si kde chce jak chce dlouho, ale nakonec i tak to bohatě stačilo. Pak nás ten závodní pan šofér zase hodil zpátky, nastoupili jsme do našeho původního auta a vyrazili zpátky do Palenque.

Po příjezdu do ubytování jsme si zase ještě vyrazili do města na večeři a projít si jinou část města a pak už hajdy spát. Když jsme přijeli a pustili jsme klimatizaci, nestačili jsme se divit. Z klimatizace začali lítat mravenci asi 1 cm velicí a mezi nimi i jejich larvy. I když neradi, v tom přece spát nebudeme, protože klimatizace byla umístěná v okně nad postelí, začali jsme je shazovat na zem a likvidovat je. Nejlíp se osvědčili papuče - žabky. Bum, bum, bum a jedna várka mravenců byla vyřízená. Ještě dobře další hodinu sem tam vyletěla kukla nebo živý mravenec. Všechno jsme polikvidovali a než jsme šli spát, bylo nadobro po leteckém dnu.

Pondělí 23.5.2011
Opět přejezd

Původně jsme dneska chtěli jet do Villahermosy do Olméckého muzea v přírodě, ale na poslední chvíli jsem se dočetl, že i tam mají v pondělí zavřeno. Tudíž změna plánu - jedeme do Palenque. Vyrazili jsme zase celkem brzo ráno, abysme všechno stihli. Tom hlásí nějakých 240 km a přes 3 hodiny jízdy s tím, že tam jsou placené úseky, na kterých se dá jezdit příjemných 120. Nevěřil jsem mu, že nám to zabere tolik času a měl jsem opět pravdu. Cesta nám nakonec trvala přes 5 hodin, protože čas asi měřil nějaký Mexičan, který tady i do těch prudkých zatáček jezdí osumdesátkou. My jsme jeli většinou 45 a na topesech, kterých muselo být cestou minimálně 500, jsme jezdili krokem.


Na druhou stranu jsme ale potkali několik banánovníků s velkými trsy bohužel ještě zelených banánů. Ty zralé mají určitě místní dobře zmapované a otrhají je dřív, než je turisti najdou. Pro místní je to totiž možnost si aspoň trochu přivydělat prodejem u cesty.

Po příjezdu jsme si zase našli ubytování, tentokrát kousek za městem a ne hned u hlavní cesty, aby bylo zaručené ticho. Ticho nakonec bylo krásné, ale zjistili jsme, že záchod nemá prkýnko. A nebylo ani ve vedlejším vchodu chatky. Nu což, zaplacené jsme už měli na 3 noci, tak už to nějak vydržíme. Hlavně, že je tam klimatizace, protože vedro bylo opravdu obrovské.

Vyrazili jsme do archeologické zóny a protože už bylo odpoledne a naposledy jsme snídali cestou suché pečivo, tak jsme si zašli na pozdní oběd. Co jsme si vybrali, to už neměli, asi to už všechno snědli hladoví turisti před náma. Nakonec nám servírka vyjmenovala 2 jídla a 2 pití, které jim zůstaly, takže výběr nebyl až tak obtížný.


Komplex pyramid je veliký, rozlehlý a každá pyramida má nahoře chrám. K chrámu samozřejmě vedou schody, ale vysoké a příkré a nebývá jich zrovna málo. Někdy 50, jindy 70 a někdy ještě víc.


Zdolával jsem postupně jednotlivé přístupné chrámy, když jsme uslyšeli někoho pískat na píšťalku. Byl to jeden z hlídačů a pískal půl páté, což znamená, že se všichni mají odebrat k východu, aby v 5 mohli památky zavřít. Na to, že to jsou světové památky, mají otevírací dobu docela krátkou. Na fotce nahoře je detail větve Mayského posvátného stromu Ceiba.


Občas místní památky asi slouží i k jinému účelu, než je obdivování jejich krásy, neuvěřitelné šikovnosti dávných stavitelů a historické hodnoty. Černá magie nebo nácvik na nějaké vystoupení?

Vydali jsme se do města, do centra, abysme našli nějakého místního tour-operátora, protože jsme chtěli navštívit Yaxchilán, kam to bylo skoro 200 kilometrů a tam bysme si pak museli ještě pronajmout loďku, protože po souši se tam dostat nedá. Měli jsme doporučené koupit si výlet, v ceně je i jídlo. Kanceláří jsme viděli několik, tak jsme si jednu vybrali a jednodenní výlet si koupili (v ceně byla doprava až z hotelu, snídaně, oběd, doprava po vodě, vstupné a to hned do dvou archeologických zón, druhá se jmenuje Bonampak). Protože peníze, hlavně díky placení mýtného, rychle ubývaly, našli jsme banku s bankomatem, který dokonce hlídali 2 plně ozbrojení policajti. Pak jsme si ještě zašli na večeři, dali jsme si pizzu a byla naprosto úžasná, a trochu se prošli po náměstí a okolních uličkách plných obchůdků a celkem brzy jsme se vrátili na ubytování, protože ráno budeme brzo vstávat na výlet.

Neděle 22.5.2011
Barevný den

Na dnešní den máme naplánovaný výlet na Lagos de Monte Bello a vodopád El Chiflón. Ráno jsme vyráželi brzo, protože cesta byla přes 2 hodiny. Projížděli jsme pár vesničkama opět přes vrcholky hor a údolí, nahoru, dolů, doprava a doleva. Vesničky to byly od pohledu chudé, většina domků jenom ze dřeva, každý volný plácek u cesty zabraný stánkem hlavně s ovocem a benzínem, prodávali lidi všech věkových kategorií včetně malých dětí. Viděli jsme i ženy prát prádlo ručně v kádích v řece.

Přijeli jsme do města Comitán, kde už byla poznat "civilizace", ale na druhou stranu tam byli všude vojáci a hlídky, protože hranice s ještě chudší Guatemalou jsou za kopcem. Cestou se nás snažily některé hlídky zastavit, ale po stažení okýnka a našem dotazu: "Do you speak English?" se jenom usmáli a mávli rukou, abysme jeli dál. Protože značení turistických atrakcí není zrovna jejich velkou předností, zeptali jsme se jednoho z posledních vojáků na obzoru na cestu a ochotně, i když španělsky, nám to vysvětlil. Vlastně jsme z toho měli takovou malou španělskou vesnici :-)

Po pár kilometrech jsme opravdu už potkali značky, které nás nasměrovaly na laguny. Hned u hlavní brány nás zastavil jeden muž a něco nám říkal. Netušili jsme, jestli chce po nás zaplatit vstupné, protože nikde nebyla žádná cedule a taky neřekl žádnou cenu, ale když jsme uslyšeli slovo "guía", tak nám došlo, že to je průvodce a rád by si přivydělal. Což o to, průvodce by se určitě šikl, ale rozhodně ne mluvící jen španělsky. Tak jsme mu poděkovali, odmítli jsme jeho služby a jeli dál. Po pár stovkách metrů jsme najednou mezi stromy uviděli nádhernou tyrkysovou barvu, pak zelenou a pak zas jinou modrou.


Bylo tam odpočívadlo, tak jsme tam zastavili. Jenže se k nám hned rozeběhli místní děcka, mimo jiné i tak šestileté, a všichni nám nabízeli, že nás provedou. Opět jsme je odmítli a šli se podívat blíž k vodě. Barvičky byly nádherné a vodička tak čisťounká, že byly krásně vidět i kořeny okolních stromů až v dost velké hloubce.


Postupně jsme si prošli 3 nádherné okolní jezera a jeli jsme dál. Celkem jsme jich viděli 5, každé bylo něčím jiné, jinak krásné. K některým byl placený příjezd, tak jsme si jedno z nich vybrali a dojeli až tam.



Místní po nás opět hned skočili, ale opět jsme je všechny odmítli. I když se jeden místní klučina koupal, voda se nám nezdála až tak úplně čistá na koupání, tak jsme se jenom prošli po břehu a pak se nechali zlákat místní paní kuchařkou k obědu. Dala nám "Quesadillas" (sýr s masem zapečený v banánovém listu) a pak ještě tortilky s chorizem a se sýrem a žampióny. Bylo to všechno moc výborné.


Pak jsme pokračovali ještě objížďkou dalších jezer a viděli jsme ještě jedno veliké, které je prý z půlky v Mexiku a druhá půlka je už v Guatemale. Cestou zpátky jsme se chtěli ještě stavit na vodopád El Chiflón, ale opět cesta nebyla dobře značená. Ale už po 3 zeptáních jsme tam úspěšně dorazili. Jde se zespodu nahoru, takže napřed jsme viděli nádherně tyrkysově zelenou vodu, která z vodopádu odtéká. Všude kolem řeky byly posezení pro rodinné grilování a protože byla neděle, tak bylo všude obsazené početnýma rodinama s velkýma kýblama plnýma naloženého masa. Kdybysme teď vlezli do vody, dál už bysme se nedostali. Proto jsem, i když durch propocen, zavelel k postupu k vrcholu.


Došli jsme až na nejvyšší vyhlídku, odkud se už ale nedalo fotit, protože jsme neměli vodotěsné pouzdra na foťáky. Na vyhlídce totiž krásně jemně pršela voda, která se rozstříkávala z padajícího vodopádu nebo prskala po dopadu na okolní kameny. Když jsme se dostatečně zchladili a nabažili výhledu, šli jsme zpátky dolů.


Tentokrát už plavání určitě nevynecháme. Voda byla až ledová, ale po chvíli v ní už byla příjemná a zůstali jsme v ní skoro půl hodiny ponoření.

Cestou domů nás ještě zastihla krátká, ale o to intenzivnější bouřka a byly aji kroupy.

Sobota 21.5.2011
Kaňon

Dneska máme v plánu koňon Sumidero, přírodní rezervaci. Na to, jak je to významná turistická atrakce, tak ve městě mají na ni všeho všudy asi tak 2 cedule. Vypadá to, že to je takový standardní počet. Museli jsme se proto zeptat místního policajta. Když nás nasměroval, potkali jsme tu první značku. Jestli tam někdy pojedete, dejte si pozor. Není totiž "C. del Sumidero" jako "C. al Sumidero". "C. al Sumidero" je název ulice, která vede k vyhlídce na kaňon ze shora. Samozřejmě, že jsme tam dojeli. Bohužel opravovali přístupovou cestu, tak jsme museli i bez dívání zase pryč. Opět jsme se zeptali na cestu a vyrazili tentokrát směrem na "C. del Sumidero".

Příjezd do přístavu výletních člunů už značený je, akorát je rozdíl v kvalitě příjezdové cesty a vybavení zázemí. Ten "správný" jsme trefili už na druhý pokus. Výlet trvá zhruba hodinu a půl a je to úžasné.


Jedete motorovým člunem pro asi 12 lidí a kolem sebe na břehu nebo i ve vodě vidíte krokodýly, různé druhy ptáků včetně supů, opice, Laďka viděla i želvu ve vodě. Nevíme, kam bysme doplavali, kdyby se loďka převrhla (pozn. Laďky).


Všude kolem taky spoustu krásných výhledů a přírodních útvarů na kolmých stěnách kolem řeky tyčící se nad vámi ještě celý kilometr.


Bylo úplně jasno, byli jsme tam přes poledne a i když jsme byli namazaní 20ítkou krémem, drobné následky na kůži to zanechalo. Měli jsme i durch propocené trička, protože na lodi musíte mít celou dobu záchrannou vestu.


Pak jsme jeli do vedlejšího městečka San Cristobal de las Casas (označení opět podle průvodce s informací o počtu obyvatel - kolem 320 tisíc). Našli jsme útulný hotýlek a šli jsme se podívat do centra na Zócalo. Všude místní indiáni (spíš teda ženy a děti) prodávali rukodělné výrobky od šál, přívěsků, náušnic, bund, čepic až po boty a hračky (Laďce z té veškeré krásy až přecházely oči kolem).




Věci moc krásné a dost levné. Spousta lidí vypadalo zuboženě a bídně a nebylo nám vůbec příjemné je všechny odmítat, že si od nich nic nekoupíme a že od nás nebudou mít peníze na vlastní život. Řekl bych, že tato oblast je asi nejchudší z těch, které jsme zatím projeli a viděli.

Pátek 20.5.2011
Banán - tequila - banán

Hned po ránu při roztahování závěsu se nám z okna hotelu naskytla zajímavá podívaná. Přijelo auto z masny a dovezlo čerstvou zásilku do místního obchodu. Když jsme viděli, jak maso leží jen tak na podlaze, foťák byl okamžitě připravený. To bude ještě zajímavé ...


Dnešní den je přejezdový. Máme před sebou sice jen 540 km, ale na místních cestách to zabere 8 a půl hodiny. Když jsme vyjeli z Oaxacy, tak jsme po pár kilometrech narazili na místní Zoo s názvem "Yaguár XOO". Odbočili jsme, abysme se podívali na nějaké zvířátka, když nám to minule nevyšlo. Sice měli oficiálně otevřené až od 10, ale čtvrt hodinku předem nás už pustili dovnitř. Prošli jsme si takové ne moc velké kolečko a po obou stranách byly výběhy se zvířátky. Nevypadaly všechny úplně nejlíp, tak aspoň jim naše vstupné třeba trochu pomůže.



A takhle vypadají místní kytky :-)


Když jsme se vrátili na naši původní trasu, dali jsme si každý jeden banán, protože jsme začínali mít trochu hlad, ale nechtěli jsme se kvůli dlouhé cestě před náma moc zdržovat. Po chvíli jízdy jsme projížděli kolem místních továrniček a obchůdků s Mezcalem (řekl bych druh tequily, protože se taky vyrábí z agáve, i když trošku jiným způsobem). Agáve se v těchto místech pěstuje na každém kousku, kde to je jenom trochu možné. Občas bych řekl, že čím strmější a nepřístupnější místo, tím líp.


Zastavili jsme, že si nějaký ten Mezcal koupíme. Paní nám hned nabídla na ochutnání a když jsem se ptal, jestli můžu, když řídím, tak odpověděla, že je to jenom troška :-) Takže jako druhý chod dnešního oběda jsme měli panáka Mezcalu. A abych to aspoň trochu zajedl, tak jsem si jako zákusek dal další banán.

Následující část cesty byla celkem monotónní - z kopce, do kopce, doleva, doprava, samá zatáčka a serpentína, přes hory a údolí ... celkem 140 kilometrů.


Čas ubíhal, s cestou to bylo horší. I přes úporné vedra se tu pracovalo. U každého omezení byli vždy dva pracovníci, kteří dávali pozor na projíždějící auta a "hráli si na semafory". Kromě těchto omezení na dnešní cestě nemohly samozřejmě chybět ani tradiční omezovače, "Vibradores".


Už bylo celkem dost odpoledne, když jsme uviděli příjemnou restauraci, kde zrovna seděli vojáci, takže nemohla být špatná. Zastavili jsme, já jsem si dal grilovanou rybu a Laďka chobotničky na česneku. Oboje byla neskutečná lahoda, tak jsem pro jistotu uložil aktuální polohu do navigace, kdybysme někdy zase jeli kolem :-)

Do Tuxtly Gutieréz, našeho dnešního cílového místa, asi zprovoznili úplně novou placenou cestu, protože podle Toma jsme jeli posledních 120 km cestou necestou, polem nepolem ... Do cíle jsme díky tomu dojeli o hodinu dřív.

Čtvrtek 19.5.2011
Maňána, maňána

Dneska jsme vstávali až za světla, protože jsme věděli, že nemusíme být na vyhlídce hned s východem sluníčka, ale že stačí tam být prostě ráno. Došli jsme jenom před hotel na parkoviště a bylo všechno rozhodnuté. Nikam se nejde, protože je zataženo a Popocatepetl ani žádný okolní kopec není vidět. Tak jsme se sbalili a čekali do 9, než otevřou naše hlídané parkoviště. Když už bylo 9:10 a bylo pořád zavřeno, Laďka se šla zeptat recepční z hotelu, která teda absolutně neuměla ani trošku anglicky, jestli na majitele nemá telefon, aby je vzbudila, že potřebujeme odjet. Po chvilce se vrátila i s recepční, která měla klíček od vrat. Takže jsme vlastně mohli vyrazit i klidně dřív, abysme měli na další věci víc času.

Teď zpětně už víme, že všechno bylo tak, jak to být mělo, protože by se nestalo to, co se nám stalo. Cestu jsme začali na benzince, aby jsme doplnili zásoby. Při odjezdu jsme zahlídli pouličního prodavače džusů a protože jsme dneska ráno měli na snídani jenom nějaké pečivo, rozhodli jsme si jeden koupit. To, co jsem dostal, mi trochu, příjemně, vyrazilo dech. Litr čerstvé 100% šťávy z pomerančů za 17 pesos. Za 25 Kč u nás zdaleka nekoupíme ani tolik pomerančů, které jsou na to potřeba. Dnes po dalších zkušenostech už víme, že do litru se jich vejde neskutečných 18.


Cestu nám Tom naplánoval po dálnici, ale po pár kilometrech nás z ní hnal pryč. Když jsme si zase jeli, jak jsme chtěli my, zjistili jsme, proč to tak nechtěl. Měl pro následujících asi 40 km dálnice nastavenou maximální dovolenou rychlost na 50 i když cedule jasně říkali 110. Takže jsme na neuposlechnutí jeho rad nakonec ještě vydělali kratší dobou cesty. Každých zhruba 40 kilometrů se platilo mýto. Jaké bylo naše překvapení, když po poledni se na mýtnicích shromáždili lidi protestující proti placení mýtného a všechny auta pouštěli zadarmo dál. Ušetřili jsme tím asi 100 pesos na večeři. Cestou jsme ještě narazili na turistické odpočívadlo, kde přímo u cesty (u dálnice) byly kaktusy a další krásně kvetoucí keře.


Po příjezdu do Oaxacy jsme hned jeli na Monte Albán (Bílou horu) na vykopávky a pyramidy.



Zavírali v 5 a tak jsme byli při odchodu jedni z posledních návštěvníků.

V navigaci jsme vybrali hotel a vyrazili zpět do městečka Oaxaca. Označení je podle průvodce, kde taky píšou, že to má kolem 500 tisíc obyvatel :-)


Přijeli jsme k hotelu, ale moc se nám nezamlouval, nicméně jsme zajeli do dvora a "bravurně" jsem přes zrcátka zaparkoval mezi 2 vany (větší auta pro 8 lidí, ne vany na koupání). Chlapíci z vedlejšího vanu se jenom usmívali a hned se s náma dali do řeči a snažili se nám vysvětlit, že to není parkoviště, ale shromaždiště van-taxíků. Již naposlouchanou španělštinou prokládanou angličtinou jsme je ukecali na 5 minut strpení, že hledáme hotel a že tam pak hned přeparkujeme. Z okolních hotelů se nám nelíbil ani jeden, tak jsme se rozhodli pro jiný, který jsme potkali už cestou na Monte Albán. Tom nás vedl statečně tentokrát i s rozlišením jednosměrek, když jsme uviděli jiný hotel, který z venku vypadal slušně. Stejně tak byl i vevnitř a za rozumný peníz. Ubytovali jsme se a vyrazili do víru městečka, na Zocalo. Vždycky tam mají kostel, tak jsme se do něho zašli podívat. Když jsme za pár minut vyšli ven, začínalo pršet. Schovali jsme se do podloubí, kde bývají obchůdky a restaurace, když začala pořádná průtrž mračen.


Na tom malém kousku v podloubí se najednou vešlo tolik lidí, že skoro nebylo možné projít. Nikdo se ale nerozčiloval, všichni se navzájem bavili a usmívali se. Sedli jsme si ke stolku jedné restaurace a dali si večeři. Dali jsme si Fajitas (kousky masa se zeleninou osmahlé na pánvi) s tortilou, ale popravdě řečeno nás to trochu zklamalo. Když jsme si toto jídlo dali před dvěma lety v Las Vegas, bylo úžasné, se spoustou omáček k dochucení kolem, výborně okořeněné. Tady jsme dostali jenom to maso se zeleninou a tortilama a konec. Ani chuťově to bohužel nebyl až takový zážitek.

Pak se objevili ti češi z předchozího dne (říkali, že do Oaxacy jedou taky), tak jsme si zase trochu popovídali. Mezitím přestalo pršet a na Zocalo se vrátil život. Šli jsme se trochu projít a narazili jsme na vystoupení mužského sboru nějaké školy, tak jsme si tam chvilku sedli a poslouchali. Měli to kluci moc hezky nacvičené a takový mužský sbor, to je panečku síla.


Po skončení jsme šli zpátky na Zocalo, kde jsme se ještě na chvíli zastavili u hloučku lidí, kteří sledovali klauna s kuželkama. Když nás uviděl, hned upravil svoje vystoupení a začal se vyptávat odkud jsme, jestli mluvíme španělsky a jak se jmenujeme. Pak si mě zavolal k sobě a dělal se mnou nějaké blbosti. To jsem poznal podle toho, že se všichni lidi kolem smáli :-) Samozřejmě, že na mě mluvil španělsky, tak jsem jenom tak vždycky vytušil, co asi po mně chce. Nakonec se mnou vytvořil z takového toho dlouhého nafukovacího balónku srdce a Laďka si z těch dvou vybrala to moje, i když nebylo na první pohled poznat, co to vlastně držím :-) Akorát já trubka jsem měl celou tu dobu foťák na krku, takže záběry bohužel nejsou.