Přišlo jaro...

Tento víkend se vydařil, počasí bylo krásné, prostě jaro přišlo. Už v sobotu jsem obhlížela věnečky na dveře, ale nabídka slabá, až jsme se bála, že budu muset tvořit sama. Ne, že by mě to nebavilo, naopak, jen normálně doma nemám všelijaké ty drobnosti, co by se na věneček daly přilepit. No a tak většinou narazím na nějaký hezký a mám vyřešeno. Ale letní si určitě udělám sama. Jarní věnečky byly všude laděné až moc do velikonoc, na můj vkus a taky až zase tak ty velikonoce nemusím. Naštěstí jsem našla jeden hezký, samozřejmě do zelena :-) a je vystaráno.


No a v sobotu mě zase Pavlík dostal, úplně mi vypadl datum, no a pro kytku mě přímo přivezl, protože na cestě z práce to vzal nějak oklikou a když jsem se divila, kudyma že to jedeme, tak tajnil a jen se usmíval, ale hned mi to docvaklo, protože po cestě byla Arangia a to už jsem tušila, která bije. Takže další jarní pozdrav v podobě mých oblíbených tulipánů :-)


Takže hurá, už se nám to jaří, sluníčko je víc vidět a to je bezva :-)

A taky hlavně moc děkujeme všem, kteří si nás rádi čtou, pro Ty píšeme rádi, i když málo a těm, kteří si nás přečtou a než by pochválili pěknou fotku, tak radši okomentují škodolibě, nebo rýpavě, těm vzkazujeme, ať si koupí noviny a čtou si tam, nikdo je nenutí sem chodit. Holt nezavděčíme se všem a ani se o to nesnažíme. Píšeme si to hlavně pro sebe a pro ty, co chtějí vědět, jak se máme a co děláme.
Hlavně děkujeme Jitce za ocenění, jsme potěšeni a taky si k ní rádi zaskočíme na příjemné počtení. Občas mi připadá, že vždycky o něčem přemýšlím a za pár dní si na jejím blogu o něčem podobném počtu, takže je to pak příjemná náhoda :-) A taky blahopřejeme ke krásnému dárku od studentů, to je co říct, asi mají skvělou paní učitelku :-)

A ještě dodatečně gratulace k narozeninám, sice opožděně, ale přece a ze srdce, no a poletí do Napajedel, Alence Vaškové, takže všechno nejlepší, hodně lásky, zdraví, štěstí a hlavně sluníčka v Gradacu s Edou, Peťoškem a Lilinkou! A nezapomeňte, kafíčko pořád čeká!!! :-)

Vše o ženách...

... a nejen to jsme se dnes dozvěděli na stejnojmenném představení. Opět po nějaké době troška kultury, přijeli "umělci z Prahy" :-) a my se báječně bavili. Hlavně paní Šišková perlila co chvilka a její slovenština byla příjemným zpestřením celého představení. My dva, kteří jsme vyrůstali na slovenských programech a tudíž rozumíme většině slovenských slov, to asi máme jednodušší, než dnešní mládež, která už se slovenštinou nepřijde tolik do styku.
Představení bylo hezké, všechny tři herečky hrály několik postav a musím říct, že hra byla napsána skvěle a vystihla ženské chování a problémy hezky, vtipně i když někdy až bolestivě pravdivě. Ale třeba mejdan byl zahraný skvěle, úplně mi to připomnělo naše dřívější pařby, když jsme se s holkama picly a pak to byly stavy :-)



Musím říct, že na tyhle "kulturní" zážitky se vždycky těším, je to kolikrát legrace a jsem ráda, že k nám do Zlína jezdí tolik souborů. Holt cesta do Prahy je trošku na dýl a nás stejně ve čtvrtek jedna čeká, chystáme se na Svět Toltéků, takže hurá na výlet :-)

Pondělí 15.2.

Poslední den před návratem domů jsme si naplánovali výlet do starobylého městečka Eze a na zpáteční cestě zastávku v Monte Carlu, kde jsme loni nestihli zajít do Akvária.

Starý hrad v Eze byl úžasný, uzounké uličky, prošli jsme si to hezky, až jsme se dostali do Exotických zahrad, které byly úplně nahoře. Terén opět hodně do kopečka, takže já chudák trpící závratěma na eskalátoru v Praze jsem si radši občas sedla a kochala jsem se kaktusama zblízka a vyhnala jsem Pavlíka, ať na ty nejvyšší místa vyleze radši sám :-)


No a tady jde vidět, jak velcí lidé asi ve středověku byli... Holt metr a půl je tak optimální na průchod některých vchodů :-)


Výhled z našeho posledního ubytování, Villa les mimosas, byl úžasný, stejně jako pohostinnost našich "domácích", původem Poláků, kteří byli hrozně ochotní a starali se o nás jako o své děti :-)


A konečně se i Pavlík pokochal mořským světem, když viděl, jak nadšeně fotím, tak si snad bláhově myslel, že by mě zlomil na potápění, ale to hoch tvrdě narazil... V akvárku mi to bohatě stačí :-)



Na konec jeden malý Nemo :-)


A poučení z cesty?
Itálie:
Pohoda, ochota, sice lážo plážo, ale milý přístup, úžasná kuchyně.
Francie:
No, kulantně řečeno jsou Francouzi národ plynně hovořící povětšinou jen svým rodným jazykem a ochotou se taky někteří nepřetrhnou.
Monako:
Pokud máte hlad a je okolo 15. hodiny, máte smůlu, ve spoustě restaurací se nevaří, ani Vám to pořádně nevysvětlí, pokud nerozumíte tomu jejich "Bla blo blu" (kdo sledoval Přátelé, určitě zná díl, kde Joey mluví francouzsky) :-) Prostě systém přestávky nepochopitelný...

Ale my jsme si naštěstí cestu užili, těch příjemných a krásných zážitků bylo mnohem víc a zase se určitě do Itálie někdy brzy podíváme, co Ty na to, Pavlíku mio? :-)

Neděle 14.2.

Na dnešní den jsme měli naplánovanou cestu do francouzského Mentonu na Citrusový festival. Když jsme se původně chystali na karneval, myslela jsem, že v Benátkách budeme celou dobu, ale Pavlík mě překvapil, rozplánoval to tak, že jsme stihli karneval v Benátkách, i přejezd do Francie a Citrusový festival. Překvápko úžasné, byla jsem nadšená, kolik toho stihneme.
V Mentonu byla nachystaná promenáda jako na karnevalu v Rio de Janeiro, tanečnice byly podobně spoře oděné, ale při těch teplotách 3-4 stupně a větru jim asi moc teplo nebylo.




Promenáda trvala asi hodinu a půl a byl to fakt zážitek. Pak celá ta sláva pokračovala ještě v jakýchsi zahradách, kde byly samé pomeranče a citróny, až jsme si z toho museli koupit pomerančovou marmeládu a mandarinkový alkohol, dobrý, žádné sladké lepidlo a celkem i silný :-) No jo, chladné zimní večery to jistí...


A tady je něco pro Vojtu, netuším, jestli je to Tyranosaurus nebo Stegosaurus či jiná potvora, ale Vojta to jistě pozná a poučí nás, co, Vendul? :-)

Sobota 13.2.

Na sobotu byl naplánovaný přejezd do Italského města Genova, kousek od francouzskýc hranic. Takže do Benátek jsme vyrazili hned po ránu s tím, že kolem 14:00 se vrátíme k autu a vyrazíme.
Sobotní Benátky byly přecpané turisty, nebýt čtvrtku a pátku, tak moc fotek nemáme, teda pokud by nám nevadilo, že by na všech záběrech byli turisti. Nedalo se udělat pořádný snímek, tak jsme si jen pochodili, pokochali se a bylo příjemné si to užívat, beze strachu, že nám uteče nějaká fotka.



No a když jsme dorazili k "naší" Italce, tak jsme se kochali, jak krásně tam zrovna maluje jednu paní a Pavlík mě "přemluvil", ať si dám ještě jedno kolo, tak jsem se honem zařadila do fronty, protože tam opravdu byl pořadník. Po mně čekala nějaká holka, podivný typ, tipnuli jsme ji na Rusku, nevím, italsky neuměla, anglicky hodně špatně a když jsme jí tam vysvětlovali cenu, tak jsem musela zapojit i ruce a ukazovat jak malému dítěti. Aůůůůůů....
To nebylo nic proti další slečně, která byla teda třetí na řadě, Francouzka, ta anglicky ani ťuk, což je podle mně ostuda první kategorie, když mladý člověk umí jen jeden jazyk a to ten svůj. Prostě omezení Francouzi a basta. Takže, když jí malující Italka vysvětlovala několika jazyky, že je třetí a ona pořád nechápala, už jsem to nevydržela a protože francouzsky umím asi 3 věci, jednou z nich je napočítat do tří :-) tak jsem úplně polopatě a pomalu ukázala na sebe, řekla jsme ve francouzštině "jedna", na asi Rusku, řekla jsem "dvě" a pak na Francouzku a řekla jsem "tři". No ani to nepochopila... No, kdyby byla blondýna, bylo by to asi jasné... Stejně to vzdala a šla dál.. Díkybohu, protože to bylo silné kafe :-)

Nakonec jsem teda přišla na řadu a objednala jsem si motýla a když jsem se pak uviděla, no krása krásná, když to někdo umí :-)


Pak už jsme zjistili, že je plno hodin a vyrazili jsme. Pár hodin cesty nám celkem uteklo, TomTom nás navigoval bez chybičky, ale jen co jsme dorazili do Genovy, tak TomTom začal trošku pokulhávat a ztrácet se ve spleti pruhů a cest těsně vedle sebe a občas jsme se netrefili. Po malém bloudění jsme se dostali někam, kde asi mělo být naše další ubytování a nějak to ale nesedělo. Cesty takové, že by se tam dal natáčet pořad "Pozor, zákruta" až jsme se v těch serpentinách zamotali. Místo na parkování velice žádné a tak to Pavlík zaparkoval do druhé řady a vydal se hledat pěšky náš Bed and breakfast. Když asi po 20 minutách volal, už jsme tušila, že nenašel a že jde zpátky.
Vmáčkli jsme auto na pidikousek chodníku a šli jsme teda oba hledat. V kopcovitém terénu bych schody čekala, ale to co jsme vyběhli, teda nee. Uf. Když jsme se vyplazili u nějakého kostela a odchytili domorodce, který sice uměl anglicky, ale nevěděl, kde je to, co hledáme, už jsem to pomalu vzdávala... Naštěstí vyběhl další místní a ten zase neuměl anglicky, ale tak nějak nás dovedl ke starým plechovým dveřím, které jsme mimochodem minuli a prý je to ono.
To jsme se s Pavlíkem jen tak po sobě podívali, že jako budeme spát v kostele, nebo v klášteře, či co a pak nás hned napadlo, jak tam ty kufry z auta dostaneme? Stejnou cestou po schodech? To ani omylem... Naštěstí nám pán, co nás ubytoval, vysvětlil cestu okolo dokola až dozadu budovu, kde jsme byli a my jsme se teda vydali pro auto. Pak už jsme trefili, no a nemusím popisovat, jak se nám ulevilo.
Když jsme se ubytovali a chvilku odpočinuli, mimochodem v krásně sytě modrém pokoji, tak jsme vyběhli ven, aby jsme se pokochali výhledem, který byl nádherný. Město pod náma, teplý večer, prostě konečně to, co jsme po tom všem potřebovali.


No a takhle to vypadalo ráno, za denního světla. Takže ubytování krásné, místo romantické a staré. Kdy se nám tak může podařit spát na takovém místě?

Pátek 12.2.

Každé ráno, když jsme dorazili do Benátek, tak bylo všude celkem dost vody, určitě to bývá horší, ale když je třeba po kotníky, gumáky nemáte, tak je pohyb celkem omezený. Naštěstí voda celkem rychle ustupuje a po poledni už to bývá lepší. Samozřejmě, že podnikavci hned vymysleli a prodávali kus igelitu, který se natáhl přes boty, dole byly plastové pásky na utažení a hurá se brodit vodou. Nedejete 15 Euro za igelitový pytlík, ne? Nemluvě o tom, že jsme pak viděli spoustu lidí z toho vylévat vodu, takže asi taky nic moc.






Dneska už jsme se pořádně dívali, kdo jak maluje, protože výběr byl veliký. Hádám, že bysme napočítali tak dobře ke stovce holek, které postávaly všude a nabízely pomalování na všechny možné způsoby.
My jsme teda nechtěli absolovovat druhé kolo, zvlášť, když jsme se ještě pořád trochu třpytili, ale když jsme uviděli jednu Italku, jak má na sobě krásný ornament, tak jsme dali druhé kolo. No, povedlo se jí to na jedničku, krásně sladila barvy a my jsme byli nadšení. A kolik turistů si nás u toho fotilo :-) Sakra, že my jsme si tam nedali nějaký klobouk :-)


Gondoly, klasika a v tak krásném nasvícení, to je prostě romatika... Jen nemít za zády ty tisíce lidí :-)


No a večer nás už jen čekala večeře v pizzerii Arcobaleno, která bylo kousek od našeho ubytování a my se těšili na foccaciu ve tvaru srdce, kterou nám udělali ve středu jako pozornost podniku a na naše oblíbené mořské potvůrky.

Kdybych tady chtěla dát písničku dne, tak by se sem hodila snad jenom "V nohách mám už tisíc mil..." Náročné, ale úžasné a stojí to za to :-)

Čtvrtek 11.2.

Po dvou letech jsme se opět vrátili na místo činu a užili si karneval v Benátkách. Pro ty, co by chtěli někdy v budoucnu navštívit karneval, máme jednu radu. Nejezděte tam na víkend, ideální je dojet ve středu na noc, vyspat se, ve čtvrtek a v pátek si vychutnat tak ideálně zaplněné Benátky a pak honem pryč. Sobota a neděle jsou totiž dny, kdy do Benátek přijíždí autobusy plné turistů a opravdu není možné se pohnout, někde projít, natož tak v klidu fotit, aniž by vám před foťák vlezl nějaký tupý turista, který si v klidu stoupne před vás a nezajímá ho, že někomu pokazil záběr. Brrrr...

Čtvrtek se nesl ve znamení počátečního nadšení z Itálie (já), z karnevalu a masek (já i Pavlík) a z toho, že si opět dáme výborné Bellini (oba). Masky opět nezklamaly a my jsme toho nafotili tolik, že se děsím toho, až to budu zase vybírat na vyvolání do alba. Máme asi 2000 fotek a to jsme se hodně krotili a fotili jen ty nej masky.


Letos zapózoval Pavlík s holubem na ruce a na hlavě, jsou celkem nebojácní a za kousek drobku udělají cokoliv. Ani setřást nešli.



Tady Pavlík využil své letité šermířské dovednosti a střihnul si malý souboj, ze kterého samozřejmě vyšel vítězně, jak jinak :-) Jen litoval, že si nevzal svůj kostým, mohlo to být hezčí a třeba by ještě něco vydělal :-)


Letos jsme se zase nechali pomalovat, dokonce několikrát a já ještě víckrát :-) První malůvka byla oproti loňsku slabá, slečna neuměla namíchat ze žluté a modré tu správnou zelenou (myslím, že ani netušila, že se dá zelená takhle udělat) a namalovala mě prostě tím, co měla. Pavlík chtěl oranžovou a vyšel z něj hotový ďábel, ale slušelo mu to. Takže celkem pěkné, na rozjezd, třpytky jsme ale sundávali ještě několik dní poté...




Kolikrát jsme si říkali, jestli pod maskou je muž, nebo žena, v případě, že měří kolem dvou metrů, je to asi jasné, ale ve spoustě případů, by mě to i zajímalo :-)

Karneval v Benátkách

Tak už se pomalu vzpamatováváme ze sladkého nicnedělání a pomalu chystáme blog se zážitky z karnevalu. Je toho moc, za týden jsme stihli karneval v Benátkách, pak přejezd do francouzského Mentonu na Citrusový festival, návštěvu Monte Carla a zážitků máme mraky.

Tady zatím aspoň vzorek, jak nás vystřihli na karnevalu a musím říct, že i můj "řecký" profil se zlomeným nosem se jim povedl :-) I když mě stříhali tajně a proti mé vůli... Ale nevemte si to pak, když je to tak povedené :-)

Baroví povaleči

Tak se z nás stali baroví povaleči. V sobotu jsme jeli do Luhačovic pro dort babičce k 80. narozeninám a narazili jsme na Mléčný bar. Samozřejmě, že jsme neodolali a přibrzdili.


Fronta jak na banány, ale čerstvé mléko je čerstvé mléko. Moc dobře si pamatuju, jak babička, když jsem ještě byla malá, chodila k sousedům pro čerstvě nadojené mléko a jak mi jelo. Doteď jsem si dávala mléko tak maximálně do kávy, nebo z něj vařila, ale že bych si nalila skleničku, to určitě ne. No a když jsme stáli a čekali, až na nás dojde řada, tak už jsem měla chuť se napít a Pavlík to samé.


Vybrali (já) :-) jsme si tu nejhezčí sklínku a načepovali jsme si a honem ochutnali. Chuť úplně jiná, než u kupovaného mléka. A pokud tím podpoříme i třeba české zemědělce, proč ne? Škoda jen, že ve Zlíně takový automat zatím není.

Dnes jsme byli na besedě v Bystřici, u Pavlového dědy a na zpáteční cestě jsme si udělali zastávku v Holešově, kde víme, že je taky Mléčný bar, abysme si načepovali čerstvé mléko, protože po tom včera koupeném se jen zaprášilo. Nikdy bych nevěřila, že si naliju mléko a jen tak ho budu pít.
Když jsme zaparkovali před automatem, stáli tam pán s paní a vypadali, že na něco čekají. Naběhli jsme tam a prý máme počkat, automat nebere peníze, ale pomoc je už na cestě. Takže jsme se chvilinku ohřáli v autě a za minutku dorazil pán, spravil, co měl a hned tam byla fronta a my jsme naběhli si taky načepovat.
Samozřejmě já, věrná přísloví "Líná huba - holé neštěstí", jsem se pána zeptala, jestli náhodou nebude jeden takový automat i ve Zlíně a prý je to v plánu. Na internetu jsem pak zjistila, že do měsíce by to mělo být. Takže, kdo jste Zlínští, obhlížejte prostory před Tržnicí! :-)