Sobota 13.2.

Na sobotu byl naplánovaný přejezd do Italského města Genova, kousek od francouzskýc hranic. Takže do Benátek jsme vyrazili hned po ránu s tím, že kolem 14:00 se vrátíme k autu a vyrazíme.
Sobotní Benátky byly přecpané turisty, nebýt čtvrtku a pátku, tak moc fotek nemáme, teda pokud by nám nevadilo, že by na všech záběrech byli turisti. Nedalo se udělat pořádný snímek, tak jsme si jen pochodili, pokochali se a bylo příjemné si to užívat, beze strachu, že nám uteče nějaká fotka.



No a když jsme dorazili k "naší" Italce, tak jsme se kochali, jak krásně tam zrovna maluje jednu paní a Pavlík mě "přemluvil", ať si dám ještě jedno kolo, tak jsem se honem zařadila do fronty, protože tam opravdu byl pořadník. Po mně čekala nějaká holka, podivný typ, tipnuli jsme ji na Rusku, nevím, italsky neuměla, anglicky hodně špatně a když jsme jí tam vysvětlovali cenu, tak jsem musela zapojit i ruce a ukazovat jak malému dítěti. Aůůůůůů....
To nebylo nic proti další slečně, která byla teda třetí na řadě, Francouzka, ta anglicky ani ťuk, což je podle mně ostuda první kategorie, když mladý člověk umí jen jeden jazyk a to ten svůj. Prostě omezení Francouzi a basta. Takže, když jí malující Italka vysvětlovala několika jazyky, že je třetí a ona pořád nechápala, už jsem to nevydržela a protože francouzsky umím asi 3 věci, jednou z nich je napočítat do tří :-) tak jsem úplně polopatě a pomalu ukázala na sebe, řekla jsme ve francouzštině "jedna", na asi Rusku, řekla jsem "dvě" a pak na Francouzku a řekla jsem "tři". No ani to nepochopila... No, kdyby byla blondýna, bylo by to asi jasné... Stejně to vzdala a šla dál.. Díkybohu, protože to bylo silné kafe :-)

Nakonec jsem teda přišla na řadu a objednala jsem si motýla a když jsem se pak uviděla, no krása krásná, když to někdo umí :-)


Pak už jsme zjistili, že je plno hodin a vyrazili jsme. Pár hodin cesty nám celkem uteklo, TomTom nás navigoval bez chybičky, ale jen co jsme dorazili do Genovy, tak TomTom začal trošku pokulhávat a ztrácet se ve spleti pruhů a cest těsně vedle sebe a občas jsme se netrefili. Po malém bloudění jsme se dostali někam, kde asi mělo být naše další ubytování a nějak to ale nesedělo. Cesty takové, že by se tam dal natáčet pořad "Pozor, zákruta" až jsme se v těch serpentinách zamotali. Místo na parkování velice žádné a tak to Pavlík zaparkoval do druhé řady a vydal se hledat pěšky náš Bed and breakfast. Když asi po 20 minutách volal, už jsme tušila, že nenašel a že jde zpátky.
Vmáčkli jsme auto na pidikousek chodníku a šli jsme teda oba hledat. V kopcovitém terénu bych schody čekala, ale to co jsme vyběhli, teda nee. Uf. Když jsme se vyplazili u nějakého kostela a odchytili domorodce, který sice uměl anglicky, ale nevěděl, kde je to, co hledáme, už jsem to pomalu vzdávala... Naštěstí vyběhl další místní a ten zase neuměl anglicky, ale tak nějak nás dovedl ke starým plechovým dveřím, které jsme mimochodem minuli a prý je to ono.
To jsme se s Pavlíkem jen tak po sobě podívali, že jako budeme spát v kostele, nebo v klášteře, či co a pak nás hned napadlo, jak tam ty kufry z auta dostaneme? Stejnou cestou po schodech? To ani omylem... Naštěstí nám pán, co nás ubytoval, vysvětlil cestu okolo dokola až dozadu budovu, kde jsme byli a my jsme se teda vydali pro auto. Pak už jsme trefili, no a nemusím popisovat, jak se nám ulevilo.
Když jsme se ubytovali a chvilku odpočinuli, mimochodem v krásně sytě modrém pokoji, tak jsme vyběhli ven, aby jsme se pokochali výhledem, který byl nádherný. Město pod náma, teplý večer, prostě konečně to, co jsme po tom všem potřebovali.


No a takhle to vypadalo ráno, za denního světla. Takže ubytování krásné, místo romantické a staré. Kdy se nám tak může podařit spát na takovém místě?