Čtvrtek 2.6.2011
První den cesty domů

Tak tu máme poslední den... Uteklo to rychle a chystáme se na letiště. Čím blíž jsme byli ke Cancúnu, tím míň se nám tam líbilo. Obrovské hotelové komplexy, všechno megaobrhypersuper, prostě pro turisty, kteří si potrpí na all inclusive servis... Nic proti tomu, ale na začátku naší cesty to bylo jednodušší, příjemnější, lidi srdečnější, možná ptoto, že sami nic nemají... Tady už to bylo cítit penězi, naháněči, no, nebavilo by nás tady strávit celou dovolenou. Strávit celý den jen tím, že budeme chodit mezi plnými stoly s občerstvením a bazénem, případně mořem, no jeden den ano, ale více dní ani omylem...
Cestou na letiště jsme jendou přibrzdili u nějakých obchůdků, ale když se na nás sběhli naháněči, nevydržela jsem to a radši jsem zavelela k ústupu, raději nic, než mít za zády kupu lidí, která vám něco nutí a tahá vás do svého obchůdku... Prostě se občas zaseknu a nic se mnou nehne :-) Pak jsme ještě přibrzdili v přístavu, kde byly u břehu krásné lodě, pro turisty, jako z Pirátů z Karibiku.


Tak jsme si je aspoň z břehu prohlídli, udělali pár fotek a hurá na letiště. Jinak Cancún znamená v překladu z mayštiny hrnec zlata, je to prostě pro Mexiko zlatým dolem. 200 slunečních dnů v roce, méně srážek než Bahamy, vysoké průměrné teploty, celoročně teplé moře. Do roku 1970 pouhý písečný ostrov s rybářskou vesnicí. Poté, co jej počítač vybral jako ideální lokalitu pro rekreaci, tu vyrostla spousta hotelů, nákupních center, golfové hřiště a vše, co rozmazlený turista chce :-)

Ještě jsme cestou potkali Chac Mool, neboli čak mol, to je kamenný obětní oltář, ve tvaru ležící lidské postavy, Chac Mool je toltécký bůh deště, bouře a plodnosti a tak jsem Pavlíka zavelela k zalehnutí pro štěstí :-)


To, co se odehrávalo na letišti a cestou domů, by vydalo na román. Jestli bude mít Pavlík chuť a čas, tak se rozepíše, já jen ve stručnosti nastíním. Vrácení auta, záležitost asi na hodinu... Kvůli tomu, že cena za auto byla asi špatně spočítaná, nesedělo tam pár drobných a to doslova, řešilo se to nekonečně dlouho... A to nám ty drobné měli vracet, no radost. Odlet byl zpožděný snad o hodinu, kvůli nějakým komplikacím s jídlem na cestu. Nepochopili jsme pořádně, jestli jídlo není vůbec, nebo nebude teplé, ale zpozdění bylo... Díky tomu jsme nestihli v Londýně spoj do Vídně, protože se ještě přejíždělo autobusem z jednoho letiště na druhé. Potom, co nám řekli, ať jedeme autobusem, pak radši taxíkem, pak teda že je to jedno a vyřídí nám let na později a máme čekat na autobus, už jsme byli v klidu, protože to nemělo cenu řešit. Taky jsme si museli domluvit odvoz z letiště ve Vídni domů a odvolat vyzvednutí pejsana, protože odpoledne nepřiletíme ani omylem, ale až v noci. Naštěstí už jsme to stihli, dobře doletěli a máme spoustu zážitků. Ještě, že jsme si všechno psali, protože za týden, měsíc, nebo půl roku toho spoustu člověk zapomene a to, co se nám tehdy zdálo o nervy, nám dnes přijde jako zážitek, nad kterým se bavíme :-)

Úterý 31.5.2011 - Středa 1.6.2011
Zničující relax

Každé ráno jdeme do Wall-Martu koupit si něco na snídani a taky nějaké ovoce na odpoledne. Zvlášť to ovoce je tady fascinující: voňavé, krásně barevné, slaďoučké ... zkrátka před utrhnutím přirozeně dozrálé :-)

Po snídani si sbalíme pár věcí a hurá na pláž - válení, opalování, koupání.


Kolem poledne uděláme druhý nájezd na blízký Wall-Mart, tentokrát na oběd.

Chvíle odpoledního odpočinku v příjemně vyklimatizovaném hotelovém pokoji a opět sbalíme pár věcí a hurá na pláž - druhé kolo válení, opalování, koupání.


K večeru si dáme ovoce a pak se ještě jdeme projít po stmívajícím se městě po páté avenue.


Po asi hodině chození jsme z toho celého dne tak unavení, že jsme rádi, že padneme do postele a spíme celou noc.

Určitě to taky všichni znáte, jak je nicnedělání a bloumání náročné ;-)

Pondělí 30.5.2011
Tulum

Máme před sebou poslední archeologickou památku. Tulum - přístavní tepna středověku mexi Guatemalou a Mexikem. Naposledy jsme vstávali v 6 ráno, abysme po snídani z Wall-Martu stihli do Tulum dojet kolem 8, kdy se památky otevírají. Cestou jsme viděli velký digitální teploměr, který už v 7:30 ukazoval neskutečných 32°C.

Na parkovišti jsme byli nekompromisně první. Když jsme vešli do areálu, bylo tam vymeteno a to doslova. Pár turistů, kteří asi parkovali na druhém parkovišti a pár údržbářů, kteří zametali chodníčky. Veřejnosti přístupné pozůstatky Tulum nejsou nic velkého. Mají tam v podstatě 2 atrakce. První z nich je budova s různě pokřivenými zdmi a okny. Není to následek nějakých přírodních dějů za tu dlouhou dobu, co to tam stojí, ale stavěl to nějaký starověký Hundertwasser.


Druhou atrakcí je samotné umístění komplexu na útesu s výhledem na Karibik. Prohlížíte nebo fotografujete ty nádherné stavby a jako by to samo o sobě nebylo dost, jako pozadí máte nádherné tyrkysové až zelené moře. Je tam samozřejmě udělaný pro turisty chodníček se schodama až na pláž a dokonce si tam můžete i zaplavat. Pohled z vody, která vás příjemně houpe, na stavby Tulum je nádherný. My jsme měli bohužel trošku smůlu, protože celkem dost foukal vítr, takže vlny byly o trochu větší a na plavání to zrovna moc nebylo.


Cestou zpátky do hotelu jsme se ještě stavili na jednom místě, kde podle nápisů se dá plavat s delfíny. Chtěli jsme alespoň nějaké informace. Vjezd do areálu je přes závory, které hlídá ostraha. Příjezdová cesta se vlní směrem k moři a jsou na ní různé odbočky - Tenisové kurty, Golfové hřiště, Přístav ... Takové od pohledu celkem dost snobské. Našli jsme informace. Na dveřích cedulka "Otevřeno", ale dveře zamčené a nikde nikdo. Už tím příjezdem se nám to zrovna dvakrát nezamlouvalo, tak jsem zase odjeli.

Po návratu do hotelu jsme si ještě zašli do Wall-Martu na oběd a pak hurá na pláž. Po odpoledni stráveném opalováním a koupáním jsme se šli večer opět projít po páté avenue, tentokrát na druhou stranu. U jednoho obchůdku měli venku 2 opičky a mládě černého jaguára. S opičkama se můžete vyfotit za 40 USD, za jaguára cenu radši ani neřekli. Laďka se zeptala, jestli si ho může aspoň pohladit. Nepříjemný pohled a záporná odpověď držitele tohoto krásného zvířátka nás odehnaly pryč. Prý jedině při focení, za peníze. Jak jinak? Tady, v turistickém centru. Protože odpoledne jsme měli nějaké ovoce (sladké, dozrálé, voňavé...), dali jsme si na večeři jenom jednu pizzu napůl. Po výborné pizze v Palenque jsme očekávali podobný zážitek. Cena byla vyšší, rozměr poloviční, přísady ošulené na nejlevnější a k tomu automatické spropitné tentokrát ve výši 15%. Bohužel peníze skoro došly, tak jsme zaplatili kartou a dýško, na které opět čekali, se opět nekonalo. A za ten výsledek by se nekonalo, ani kdybysme měli dost peněz v hotovosti.

Městečko to tady není špatné, naopak, je i pěkné. Ale lidi a jejich podnikatelský duch to aspoň v našich očích, které viděly i ty zastrčenější místa Mexika, hodně kazí.

Neděle 29.5.2011
Paradox, poslední stěhování a Hvězda

Pro ty, kteří si už stejně jako já ani nepamatují, kde jsme v posledním příspěvku skončili, jenom připomínám, že jsme přespali v malé vesničce kousek od jednoho z nejznámějších archeologických nalezišť Mexika Chichen Itza.

Vstávali jsme brzo ráno, abysme na pyramidách byli ještě za celkem vlažného rána a hlavně bez turistů, což se nám povedlo. Komplex to je docela veliký a prohlídka všech částí (velká pyramida, obětní cenote, astronomická observatoř, hřiště Peloty ...) nám zabrala přes 3 hodiny. K tomu, na každém druhém kroku nějaký prodavač čehokoliv, to už člověka celkem uondá, někdy i trošku rozladí, když už jsou moc dotěrní.


Poslední přejezd byl do nedalekého Playa del Carmen. Peníze už opět dochází, tak jsem Tomovi zadal vyhnout se placeným úsekům na cestě. Zavedl nás přes Cobá do Tulum, kam jsme měli naplánováno jet až zítra. Protože čas jsme měli perfektní, stavili jsme se na největší pyramidu na Yucatánském poloostrově v Cobá. Je to moje oblíbená pyramida, protože je krásně schovaná v džungli a když jsem tu byl posledně před 4 roky na prodloužené služební cestě, asi 2 měsíce po seznámení s Laďkou, vylezl jsem si nahoru a dobře 2 hodiny tam seděl, pozoroval okolní prales pod sebou a sledoval neuvěřitelné houfové hemžení organizovaných turistů. Chvíle klidu, kdy jsem byl nahoře úplně sám, se střídaly s chvílemi, kdy se nahoře nedalo hnout, protože každý honem vyběhl nahoru, vyfotit všechno kolem a taky sebe, rychle se rozhlídnout a hned zase dolů, aby na něho autobus nečekal. Připomínalo mi to film Baraka nebo Koyaanisqatsi.

Když jsme tam došli, vylezl jsem nahoru a jaké mě tam čekalo překvapení. Obřadní místnost na samém vrcholku měla zamřížovaný vchod a celý vrch byl oplocený, takže se tam nedalo nikam jít. Zůstala přístupná jenom přední část, kousek od schodů, aby si tam turisti mohli všechno a taky sebe nafotit. Seběhl jsem tedy těch 120 schodů zase zpátky a chvíli jsme s Laďkou seděli dole pod pyramidou. Přišel tam jeden místní pán s párem lidí. Rodinku poslal nahoru a sedl si kousek od nás. Průvodce už poznám na dálku, tak jsme se s ním dali do řeči. Ptal jsem se, proč je to tam všechno zavřené a dostalo se mi odpovědi, že to lidi moc ničili, že tam nahoře do kamenů vyrývali své jména (to v tom lepším případě) a tak to radši zavřeli, aby to aspoň zůstalo pohromadě. Takový trochu paradox. Kvůli turistům se zavírají turistické cíle. Přišlo mi to hodně smutné, že se lidi pořád ke všemu chovají tak neuctivě a necitlivě.


Před hlavní bránou je jezírko a jsou v něm prý krokodýli. Pravda, před 4 roky jsem tam myslím 2 větší viděl. Tentokrát tam byl jeden malý a i ten po chvíli radši odplul někam dál.

Cesta z Cobá do Tulum už taky není to, co bývala. Dvouproudá, úzká a trochu rozbitá cesta se za ty roky změnila na novou, širokou, sice zase jen dvouproudovku, ale tak širokou, že by se tam 4 pruhy s přehledem vešly. Cestou jsme ještě uviděli cedulku upozorňující na motýlárium, tak jsme se tam ještě zastavili. Byl tam takový milý pán, díky němuž jsme viděli mnohem víc, než bysme viděli sami. Ukázal nám maskované kukly a odpočívající motýly zespodu listů, o kterých jsme neměli ani tušení. Ukázal nám taky pár bylinek a trochu nám o nich povykládal. Bohužel španělsky, ale Laďka mu jaksi, nechápu jak, rozuměla a překládala mi to. Krásná malá oáza v tom civilizovaném a turistickém koutu Mexika.

Dojeli jsme do Playa del Carmen a Tom nás navigoval k hotelu. Jednosměrky tady kupodivu ovládal, ale nebylo mu to nic platné, protože 2 bloky od našeho hotelu byla prostě udělaná pěší zóna. Zkusili jsme to i z jiné strany, ale měli to udělané pečlivě. Navíc tam byli policajti, kteří to hlídali. Objeli jsme to ještě jednou dokola a přijeli znovu až nejblíž k hotelu, jak to jen šlo. Šel jsem se zeptat pana policajta, jak se můžeme k tomu hotelu dostat a napřed tvrdil, že jenom pěšky. Když jsem se ho ptal už poněkolikáté, trochu vyměkl a že nás tam teda na 10 minut pustí, abysme vyhodili kufry. Dojeli jsme před hotel a bylo tam jiné auto, tak jsme se postavili za něj, kousek před vedlejší směnárnu. Paní směnárnici se to moc nelíbilo, tak jí Laďka vysvětlila, že tam budeme jenom chvílu, že se jdeme ubytovat do vedlejšího hotelu a že je tam auto. Šli jsme se tedy ubytovat. Na recepci nás přivítala milá paní, všechno nám vysvětlila a když zjistila, že jsme z ČR, tak se ještě více rozvykládala, protože ona je původem z Rumunska. Když jsme brali první várku věcí z auta, byla paní směnárnice už tak naštvaná, že vzala tu svoji ceduli s kurzama a začala s ní čachrovat těsně kolem auta tak, abysme ani nemohli otevřít dveře. Auto před náma už odjelo, tak jsme po uklidnění jejich nervů kousek popojeli. Když jsme všechno vynosili nahoru a šli zaparkovat auto někam, kde může stát, pan policajt už byl na recepci a velice se rozčiloval, že tam jsme moc dlouho, že jsme říkali 10 minut a že budeme muset zaplatit pokutu. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že už jedeme pryč a že mu úplně až tak nerozumím, trochu vyměkl a odjel zpátky na svoji křižovatku. Nicméně pořád se po očku díval, jestli už fakt jedeme.


Zajeli jsme na parkoviště k Wall-Martu, který byl naštěstí jenom pár bloků od hotelu. Šli jsme se projít po pěší zóně plné obchodů, restaurací a ukecaných naháněčů na cokoliv. Jmenuje se to tu Pátá avený (5th avenue) a i cenově se to té New Yorské asi blíží. Večeře z mořských potvůrek a rybiček pro 2 tady stojí 540 pesos, plus 10% spropitného zaokrouhlených nahoru a přičítaných automaticky. Další spropitné, které očekávali, už od nás nedostali. Kdyby si nevzali automaticky, dali bychom jim 10% sami, protože to fakt bylo dobré, ale když nic neřeknou a pak si to vezmou sami, to se nám teda nelíbí.

Cestou do hotelu jsme se ještě stavili na pláž, která je tak 100 metrů daleko a pár vteřin po tom, co jsme tam přišli, nám přímo nad hlavou proletěla padající hvězda.

Sobota 28.5.2011
Cenote a zmrzlina

Původně jsme plánovali, že budeme psát každý den jeden zápis, ale práce a ostatní povinnosti a záliby nám občas dělají čáru přes rozpočet, takže se intervaly mezi příspěvky nepravidelně protahují. Doufám proto, že jste neztratili nit od posledního zapsaného dne a jestli čirou náhodou jo, tak si ho prostě přečtěte znovu ;-)
Ale teď už je tu další den naší dovolené :-)

Dneska jsme měli volnější plán. Pouze přejezd na další místo a koupání v cenote (díra v zemi s vodou). Když jsme se odhlašovali ze zatím nejkrásnějšího ubytování, seděl u recepce jeden pán, který si nás pamatoval ze včerejška a hned začal: "Dobrý den. Jak se máte?" Tyto věty na nás promluvil, jak se říká, hezky česky. Trochu jsme si s ním popovídali, teď už anglicky, a doporučil nám trošku pozměnit náš plán. Původně jsem chtěl jet do cenotů Cuzamá, ale pán říkal, že si tam musíme najmout vůz tažený koněm a že navštívíme 3 cenoty a že na každou máme jenom 20 minut. To znamená žádné velké nebo vůbec žádné koupání a doporučil nám jinou cenote - Ik-Kil (bohužel lepší odkazy na cenoty jsem teď narychlo nenašel).

Přejeli jsme tedy do městečka Piste, nedaleko archeologického naleziště Chichen Itzá, které nás čeká zítra, a hledali ubytování. Tady, na Yucatánském poloostrově, je už hodně cítit duch západní civilizace. Každého turistu obrat, podvést, přečůrat. Ceny za ubytování už jsou psané za osobu a ne za pokoj a všichni vám tu budou vykládat, jak ta jejich cena je nejlepší a jak jste jejich přáteli. Zastavili jsme u hotelu Stardust a šli se poptat. "Dám vám super cenu - $45USD - 500 pessos". Tak jsme se šli podívat na pokoj. Nebylo to úplně super, ale za tu cenu by to celkem aji šlo. Nakonec jsme se ale rozhodli, že se ještě podíváme jinde. Najednou jsme ale dostali bez jakýchkoliv jiných řečí, dlouhého přemýšlení a přemlouvání cenu skoro poloviční. Za 300 pesos to bereme. Vyložili jsme kufry, hodili do pokoje a zjistili jsme, že tam nefunguje záchod. Jak je vidět, nestačí se podívat, jestli je na záchodě prkýnko, příště ho musíme zrovna aji vyzkoušet :-) Nechali jsme si tedy vyměnit pokoj a šlo to bez problémů.


Vyrazili jsme do blízkého parku, kde se nachází doporučená cenote Ik-Kil. Lidí tam bylo celkem dost, ale jak jsme záhy zjistili, spousta jich je tam na organizovaném výletu, takže na všechno mají omezený čas a pak honem rychle do autobusu a jet někam dál. V tom jsme měli výhodu. Nikam jsme nespěchali, nic nás netlačilo. Díra do země to byla pořádná. Velký průměr, skoro přesný kruh, celkem dost hluboká, alespoň po hladinu vody. Voda byla čisťounká, ale taky trochu chladnější. Plavání bylo krásné, osvěžující a netradiční. Kolem nás plavaly rybičky, kolem dokola po stěnách byla hustá zelená vegetace a z vrchu na nás hleděli lidi a lítali tam ptáci. Zdrželi jsme se přiměřeně dlouho na osvěžení a už se tam hnal další dav z dalšího autobusu. Zašli jsme si proto v přilehlé restauraci na jídlo. Podávali ho formou bufetu - každý si nabere co chce a kolik toho chce za jednotnou cenu. Jídlo nebylo tak dobré, jak předešlý den v Uxmalu, výběr taky nebyl bůhví jaký, obsluha ne zrovna dvakrát příjemná a při placení pan vrchní neopomenul připomenout, že spropitné ještě není zahrnuto v ceně. Za takový přístup si ho od nás rozhodně nezasloužil.

Po návratu do hotelu jsme se šli v podvečer ještě projít po městečku a místní lidi se na nás usmívali, zdravili nás a byli celkově příjemní a přívětiví. Protože i teď bylo ještě pořád vedro, dali jsme si zmrzlinu. Jakou nejexotičtější chuť zmrzliny jste kdy měli?


My jsme si teď vybrali pomerančovou, na tom nic exotického doopravdy není, ale byla navíc s chilli. A opravdu zmrzlina napřed ochladila jazyk, aby ho za pár vteřin příjemně rozbrněla přidaným pálivým chilli.

Pátek 27.5.2011
Milión motýlů a Sandonorico

Pro dnešní den jsem připravil změnu programu. Nepojedeme přes Uxmal do Meridy, ale přes Edzná do Uxmalu a pokud bude dobrý čas, tak dojedeme do Meridy nebo v Uxmalu zkusíme najít něco na přespání.

Vyrazili jsme z Campeche a hned v první dědince se Tom ztratil. No, budiž mu odpuštěno, protože kdo by se taky vyznal v Číně, že jo? Dědinka se tak totiž jmenovala - China. Co se musí ale Tomovi nechat, má náhled mapy, kudy je cesta plánovaná, takže když se ztratí, podíváme se tam na přibližný směr, kterým máme jet a nějakou cestu prostě najdeme sami. Většinou se pak s Tomem zase sejdeme na jeho plánované cestě. A když ne, tak si cestu přeplánuje podle aktuální pozice a zase jedeme spolu. Po průjezdu touto dědinkou už byla cesta do Edzná naštěstí značená i značkama. Navíc, Tom nemá ve své aktuální nabídce tuto turistickou atrakci vedenou, takže cílové místo jsem jen tak tipoval podle mapky, kterou Laďka našla v posledním hotýlku. Neminul jsem se o víc jak 2 kilometry, takže jsme v pořádku a hned napoprvé dorazili na správné místo.


Namazali jsme se a vyrazili do džungle. Archeologické naleziště není z největších a na hlavní pyramidu se pro změnu nesmí lozit. Prohlídka se nám tím trochu zkrátila.

Dalším místem byl Uxmal, který Tom teda taky nemá v nabídce, takže zase jsem jenom podle mapy tipl cílový bod. Jakmile jsme se z Edzná dostali zpátky na hlavní cestu, byli jsme jak v pohádce. Všude kolem samý motýlek, až jsem musel zpomalit, abych jich moc nenabral na kapotu auta. Na každém metru ve všech směrech od nás bylo snad 10 motýlů, takže celkem v dohledu kolem nás jich byly desetitisíce. Hemžili se svým typicky chaotickým pohybem. Jeli jsme tak několik kilometrů a bylo to úžasné. Bohužel se to nedalo vyfotit, byli příliš malí a rychlí.

Pak cesta pokračovala dál dlouhýma rovnýma úsekama, zatáčka jednou za 10 kilometrů. Naštěstí to tady opět jistili směrové značky, takže to bylo v pohodě. Uxmal je ale už v sousedním státě Merida, takže jsme museli přejet přes "hranice". S touto si hezky vyhráli, už z dálky byla vidět a okamžitě se mi v hlavě vybavila slavná brána do Sandonorica z Nekonečného příběhu.


Po příjezdu do Uxmalu nás zastavila nějaká místní pracovnice ve vyšívaném kroji, tak jsme po předchozích zkušenostech s průvodci hned pojali podezření. Paní byla milá a usměvavá, hned začala, jestli mluvíme španělsky, francouzsky nebo anglicky. To už jsme trochu zpozorněli, protože místní průvodci takhle nikdy nezačínali. Tak jsme si ji poslechli a povídala samé zajímavé věci. Dostali jsme slevovou poukázku do místní restaurace na oběd, vysvětlila nám, že vstupenku z dnešní prohlídky můžeme použít i pro vstup na noční světelnou show a nakonec nám ještě nabídla ubytování hned vedle pyramid, pochopitelně taky se slevou. Jako první jsme tedy zašli na oběd. Dali jsme si jedno z místních meníček za výhodnou cenu. Jako první předkrm byla nějaká místní roláda z kukuřičného těsta, plněná masem, cibulí a ještě čímsi. Dalším předkrmem byl ovocný koktejl podávaný ve vydlabaném pomeranči. Pak byl hlavní chod. Já jsem měl rybičku na smaženém česneku s restovanou cibulkou v limetkovém oleji, Laďka si dala krevetkové těstoviny. No a na závěr jsme ještě měli sorbet z Mamey. Nevíme přesně, co to bylo (od turistického průvodce u vedlejšího stolu jsme jenom slyšeli, že to je tropické ovoce), ale bylo to výborné.


Celý oběd na jedničku, tak jsme se rozhodli tu přespat. Zašli jsme za paní, která nás při příjezdu tak hezky navnadila. Usmála se a šla nám ukázat pokoj. Hned před budovou, kterých tu bylo několik a v každé bylo 8 pokojů, byl v zahradě bazén. Pak nám řekla, že ať už tady budeme bydlet kdekoliv, můžeme se jít okoupat do kteréhokoliv bazénu, protože tam byly celkem 4 a zavedla nás dál dozadu k dalšímu, aby nám všechno ukázala. To soukromí nás lákalo víc, tak jsme ji poprosili, jestli bysme mohli bydlet až tady vzadu.


Šli jsme s ní zpátky na recepci pro jiný klíč a pokojíček byl ještě hezčí, s panoramatickým výhledem a postel dokonce s nebesy. Někomu by to mohlo připomínat moskytiéru, ale pro nás to byla nebesa. Vzali jsme tedy tento pokoj, ubytovali jsme se a honem jsme vyrazili na obhlídku pyramid, abysme tam pak nebyli zase poslední. Opět se nám nabízela spousta průvodců, ale všechny jsme statečně odháněli. Prohlídka nám zabrala celkem dost času, a to i proto, že Laďka na jednom skoro ukrytém místě objevila sovu.


Chvíli jsme ji samozřejmě pozorovali, chvíli fotili a tak nám čas rychle ubíhal. Je pravda, že jsme zase nestihli obejít úplně všechno, ale to nejdůležitější a nejhezčí jsme zvládli.


Po návratu jsme se šli honem okoupat do bazénu, protože večer měla být světelná a zvuková show a paní říkala, abysme tam kvůli dobrým místům byli tak půl hoďky předem. Všechno jsme stihli i včetně malé večeře a už jsme stáli ve frontě. Byli tam i nějací Američani, které jsme viděli odpoledne na prohlídce, tak jsme se jich ještě pro jistotu zeptali, jestli ty odpolední lístky skutečně platí i na tuto večerní show. Ujistili nás, že jo a navíc nám dali tip, kam si máme sednout, abysme dobře viděli.


Představení začalo už za šera, ale tady, blízko rovníku, se stmívá hodně rychle, tak to vůbec těch prvních pár minut nevadilo. Představení bylo krásné, i když bylo jenom ve španělštině. Pyramidy a ostatní pozůstatky měli krásně nasvícené, barvy se měnily a vykládali k tomu příběh z Mayských dějin.


Mayský posvátný had - bůh Quetzalcoatl. Přes den si ho na zdech nikdo nevšimne, ale při noční show, když je takto krásně nasvícený, je nádherně vidět.

Čtvrtek 26.5.2011
Olmékové

Muzeum v přírodě "La Venta" - tak se jmenovala naše dnešní zastávka. Muzeum se nachází přímo ve městě Villahermosa, kde jsme taky přespávali. Na recepci hotelu jsme našli letáček, kde o něm psali. Já jsem si z internetu matně pamatoval zobrazenou příjezdovou cestu. Na letáčku byla psaná adresa "Adolfo Ruiz Cortines". Bez čísla, bez čehokoliv dalšího. Už tam ale nenapsali, jestli "avenida" nebo "boulevard", protože podle Toma tu byly obě dvě. O muzeu "La Venta" Tom bohužel nikdy neslyšel. Tak jsme se prostě vydali na cestu. Po pár kilometrech jsme uviděli ceduli se šipkou "Muzeo La Venta". Hurá, jedeme správně. Když jsme se ale ocitli na kraji města a žádnou další ceduli jsme mezitím už neviděli, trochu jsme znejistili. Otočili jsme to na první křižovatce zpátky do centra, že se tam prostě někde poptáme. Průjezdy městem tady mají řešené tak, že uprostřed jsou tři pruhy každým směrem oddělené trávníkem s palmama. Pak jsou další trávníky s palmama po obou stranách těchto rychlých pruhů a za něma jsou pak další dva pruhy každým směrem. Tam už se dá na křižovatkách odbočit nebo uhnout do postranní uličky. Z těch třech prostředních pruhů se to nedá. Místy jsou přejezdy mezi třemi rychlými pruhy a dvěmi bočními, místními, pruhy. Vždy jeden přejezd zešikma buď ze tří rychlých do dvou pomalejších nebo naopak. My jsme samozřejmě jeli v těch rychlých třech, protože v těch postranních byla po ránu celkem zácpa. Asi po deseti minutách jízdy směrem do centra najednou Laďka zahlásila, že tam byla cedule "Muzeo La Venta 1km". První cedule od začátku města na tak významnou turistickou atrakci. Honem jsem začal hledat šikmý přejezd do pomalých pruhů. Naštěstí jsme ho po chvilce našli a druhá cedule už hlásila muzeum za 300 metrů. Sláva, našli jsme ho i bez navigace :-) Vzali jsme si foťáky, peníze a pití a vyrazili jsme.


Hned u vchodu nám chtěli pití sebrat, že prý se dovnitř nesmí s jídlem ani s pitím. Když jsme se hlídače zeptali, jestli tam jako máme být 2 hodiny bez pití, začal vykládat cosi o bublinkách. Tak jsme mu řekli, že tam máme čaj, otevřeli jsme flašku, aby viděl, že to nebublá a najednou to šlo. První část muzea je malá zoologická zahrada. Hned na úvod jsme viděli želvičky s krokodýlama. Pochopitelně v jednom výběhu, jinak by to nestálo za takovou pozornost. Pak ještě na závěr jsme viděli i želví taxi - jedna želva si v klidu lebedila na zádech krokodýla.


Další část už byly kamenné sochy z olméckého osídlení. Celé to bylo venku, všude kolem stromy a džungle. Taky tam kolem nás nebojácně pobíhali nosálové, tak to byla skoro ještě větší atrakce než ty sochy.


Vedro bylo jako každý den obrovské, podle předpovědi před 14ti dny na internetu mělo být 42°C. Naštěstí tu už nikde, kromě pobřeží, není turistická sezóna, tak aspoň těch lidí tu je všude míň, nemusíme se nikde mačkat a všechno máme takříkajíc jenom pro sebe.

Když jsme si to všechno v klidu prošli, totálně splavení jsme dorazili do auta, nastavili Toma na další cíl našeho putování a vyrazili jsme. Jeli jsme do Campeche na noc. Cesta nebyla nejdelší, moc aut na cestách taky nebylo a příjemně to utíkalo. Jeli jsme přes dva větší mosty přes řeky, které se kousek dál vlévaly do moře. Všude byly loďky rybářů a spousta restaurací z dálky zvala na rybičky a mořské potvůrky. Protože tuto krmi oba můžeme v téměř neomezeném množství, našli jsme si jednu přímo na břehu široké řeky a napravili jsme si chuť ze včerejšího dne v Agua Azul.

Pokračovali jsme dál po skoro prázdné, hezké, široké cestě po pobřeží Mexického zálivu s nádhernýma písečnýma plážema a úžasnou azurovou vodou. Celá tato pobřežní cesta byla 100, možná i víc, kilometrů dlouhá a na všech těch plážích dohromady bysme místní koupající se lidi napočítali na prstech ruk. Taky jsme si na chvíli na jedné pláži zastavili a šli se podívat na moře. Bylo to u nějaké restaurace a měli tam udělané krásné sochy s místními motivy. Měli tam i indiánský trůn, tak jsme si na něho oba postupně sedli, nafotili se a užili si chvíle moci.


Pak už jsme šli blíž k moři a cosi nám začalo křupat pod nohama. Tisíce a milióny mušlí všech tvarů a velikostí se táhly v několika řadách podél vody. Laďka jako správná žena, sběračka, se na ně hned vrhla. Pár jsme si jich samozřejmě vzali domů. A kdo našel ty nejlepší, největší a nejhezčí? Samozřejmě Laďka, má díky miliónleté evoluci výborně vyvinutý zrak a smysl pro sběr.


K večeru jsme přijeli do Campeche a začali jsme hledat ubytování. V prvním hotelu totálně plno, ve druhém, i když s výhledem na moře trochu přemrštěné ceny pro náš rozpočet. Cestou mezi hotely jsme uviděli pěknou pizzérii, tak jsme se tam vrátili pro doplnění sil před dalším hledáním a taky, abysme nejedli až úplně pozdě v noci. Dali jsme si místní pizzu s trochou pálivé omáčky. Nebyla špatná, ale v Palenque byla rozhodně lepčejší. Do Toma jsme zadali další hotel a vyrazili jsme. Byl moc hezký, v koloniálním stylu, s velkou postelí a taky dost prostorný. I když cena byla taky nadprůměrná, vzali jsme to.


Už se stmívalo a jestli bysme po další půlhodině hledání našli hotel o 100 pesos levnější, tak to si radši užijeme bazén, který tady měli. Byli jsme tam sami a krásně jsme si ho užili. Byl jakoby uprostřed domu, pod otevřenou oblohou a ze všech 4 stran obklopený zdmi - krásné soukromí.

Středa 25.5.2011
Relax

Na dnešní den jsme měli naplánovaný odpočinek u vody. Začali jsme u vodopádu Misol-Ha. Jak už jsme psali dřív, končí období sucha, tak i tento vodopád měl celkem malý průtok (alespoň ve srovnání s fotkama na internetu a na pohledech). Nicméně i tak bylo vody dost a největší atrakcí tohoto vodopádu je to, že si ho můžete prohlídnout i zezadu, z pod převisu, přes který padá dolů.


Je tam udělaný krásný chodníček džunglí a dostanete se až do místa, kde za vámi je skála a před vámi padá voda. Vodopád se dá obejít až na druhou stranu. Tam je malá jeskyně, ale je tam bohužel tma a čelovku jsem nechal v autě, takže jsem se moc daleko nedostal.


Po snídani v přilehlé restauraci jsme přejeli k dalším vodopádům, tentokrát s názvem Agua Azul. Mají nádhernou tyrkysovou barvu a je to shromáždění spousty malých splávků, přepadů, ale i větších vodopádů. A protože se tam dá i koupat, našli jsme si kousek výš proti proudu krásnou tůňku ohraničenou velkýma kamenama (v období dešťů jsou asi celé schované pod hladinou).


Voda byla na první vlezení celkem ledová, ale bylo takové vedro, že už po chvíli byla úžasná, příjemně chladivá. Koupáním, skákáním do vody a válením se a opalováním se jsme strávili pár hodin odpočinku uprostřed džungle.


Protože jsme od rána pořádně nejedli, měli jsme jenom pár mini-banánů, které jsme si koupili cestou od malých domorodých holek, když jsme museli skoro zastavit při přejezdu přes jeden z mnoha místních topesů, našli jsme si mezi spoustou obchůdků a restaurací, které si tam domorodci udělali kolem přístupového chodníčku jednu z nich a dali si pozdní oběd. Bohužel moderní "vyčuránková" civilizace postoupila už i sem, takže Laďka dostala krevetky neloupané a já místo ryby na smaženém česneku rybu nedochucenou a s jedním celým česnekem jen tak pohozeným vedle na talíři. Jídlo tedy nic moc, ale aspoň na chvíli jsme byli zasycení.


Pak už jsme se vydali na cestu do Villahermosy. Po příjezdu jsme našli jeden hotýlek a po předchozích zkušenostech jsme si nejdříve nechali ukázat pokoj. Pro bílé turisty byl samozřejmě nejblíž hlavní cesty a záchod byl opět bez prkýnka. Když jsme řekli, že to teda nechceme a že jedeme jinam, hned jsme dostali slevu. Ale to jsme nechtěli. Chtěli jsme útulný pokojík se slušným sociálním zařízením a tichý, abysme se pěkně vyspali. Přejeli jsme tedy do jiného hotelu a za cenu o pár pesos dražší jsme měli přesně to, co jsme hledali. Bohužel jenom do noci, kdy tam nějaká místní omladina začala dělat bordel a hluk na chodbě. Naštěstí po několika minutách a Laděnčiných 2 urgencích, protože já jsem více-méně spal, přestali.

Klidnou dobrou noc i vám.

Úterý 24.5.2011
Boat on the river a lítající mravenci

Odjezd máme dnes v 6:00 od našeho ubytování. Pan recepční čeká s náma. Když je 6:15 a my jsme pořád na recepci, bere telefon a naši přihlášku a snaží se do cestovky dovolat. Bohužel marně. Telefonní číslo je asi do kanceláře a tam otevírají až v 9:00. V 6:35 se konečně objevuje větší auto (nebo menší autobus), zkrátka vozidlo pro 14 lidí (včetně řidiče). Protože nasedáme jako poslední, jde jeden dozadu a druhý dopředu. Cestou se snažíme rozpoznat, kdo jakou řečí mluví. Po hodině jízdy je zastávka na snídani. V jedné dědince v místní restauraci se už mačká snad 6 podobných zájezdů. S Laďkou hodnotíme naše spolucestující - jedni Mexičani, dvoji Francouzi, jedni asi Belgičani a pak nějací 3 jednotlivci neurčité národnosti. Jak se později ukázalo, tito 3 měli jen jednosměrnou jízdenku nebo tam někde zůstávali na víc dnů. Každopádně nás po příjezdu do cílového místa opustí a na památky pojedeme bez nich. Po snídani nás čekala ještě další část cesty než jsme dorazili do přístaviště lodí do Yaxchilánu. Tady nás 3 výše zmínění opustili. Jednomu z nich patří náš dík, protože na tuto druhou, posnídaňovou, část cesty si se mnou vyměnil místo a seděli jsme s Laďkou aspoň za sebou.


V přístavišti jsme nasedli do dlouhé úzké loďky s motorem a vyrazili po proudu. Cesta byla celkem dlouhá, víc než třičtvrtě hodiny po vodě. Ale byla krásná. Docela široká řeka Usumacinta, bohužel na konci období sucha již místy celkem mělká nebo i s obnaženými velkými balvany, se líně klikatila džunglí.


Když jsme přistáli, viděli jsme pouze několik dalších stejných lodí a turisty mizející po schodech v džungli. Když jsme se taky dostali nahoru, otevřely se před námi stromy a uviděli jsme první pyramidy a různé rozvaliny. Komplex není z největších, ale měli úžasné strategické místo přístupné pouze po vodě nebo přes nepropustnou džungli. I když, kdo ví, jak to tam doopravdy vypadalo před necelými 2 tisíci roky. Jako zvídavý člověk jsem opět prolezl, co se dalo a vyšplhal i po těch největších nebo nejrozbitějších schodech až nahoru. Laďku jsem zatáhl dokonce do Labyrintu, kde se kamenná chodbička opravdu klikatila všemi směry. V těchto tmavých a vlhkých místech se zalíbilo jak netopýrům, tak i docela velkým pavoukům (ty ale bohužel vyfocené nemáme, protože se nesmělo fotit s bleskem). Venku v džungli jsme pak ještě pozorovali opice, jak si hrají v korunách stromů. Návštěva Yaxchilánu nám zabrala skoro dvě hodiny a vraceli jsme se k loďce. Byli jsme tam všichni společně, takže jsme mohli hned odjet. Po chvíli plavby náš kapitán dohnal předchozí loďku a začal ji předjíždět. Když už jsme pomalu byli na stejné úrovni, najednou naše loďka zpomalila a zamířili jsme ke břehu. Kapitán vytáhl motor z vody, otevřel ho a něco v něm dělal. Pak našel kousek provázku a zase tam něco dělal. Asi se mu při předjíždění přetrhlo lanko od plynu. Za chvíli jela kolem další loďka, tak když nás viděli, tak zpomalili a ptali se našeho kapitána, jestli nepotřebuje pomoct. Nakonec se domluvili, že přeskočíme do jejich loďky a že nás dovezou zpět do přístavu. Bylo tam 6 Poláků, 1 jejich místní průvodce a samozřejmě kapitán. K tomu jsme přistoupili my v počtu 10 lidí. Jak jsme postupně přesedali, loďka se pomalu nakláněla tu na jednu stranu, tu zas na druhou stranu, podle toho, jak jsme si sedali. Cesta do přístaviště trvala ještě dobrou půlhodinu a cestou jsme občas museli překonávat vlny od protijedoucích nebo předjíždějících lodí a taky několikeré peřeje, které se tvořily v některých zatáčkách. Aby to kapitán vůbec uřídil, onen místní průvodce ho přes peřeje navigoval, aby to s náma házelo a naklánělo se co nejmíň. Taky jsme měli zakázané se hýbat, abysme loďku zbytečně nerozkymáceli a na druhou stranu, abysme se nesnažili ji vyvažovat ve chvílích, kdy byla nahnutá. Kapitán byl skvělý a v přístavišti si vysloužil náš obdivný a děkovný potlesk.


V místní restauraci jsme měli nachystaný oběd a pak jsme vyrazili na druhou část výletu, do Bonampaku. Na příjezdu do archeologické zóny jsme si museli, nevíme proč, přesednout do druhého auta. Asi 10ti kilometrový úsek po šotolině nás nový pan řidič vezl necelých 8 minut (podle map na internetu je dojezdová doba této cesty 14 minut). Občas pěkně zarachotil nějaký šutr, který se nám dostal pod kola a občas nebylo na krok vidět, když se proti nám podobným způsobem prohnalo jiné auto. Dovezl nás naštěstí v pořádku. Oblast přístupná turistům v Bonampaku je jedna z nejmenších, ale největší atrakcí jsou úžasně dochované barevné nástěnné malby uvnitř chrámů. Na prohlídku jsme sice měli jenom hodinu, což je dost málo, a když si tak člověk jezdí sám neorganizovaně, tak ho nic netlačí a zůstane si kde chce jak chce dlouho, ale nakonec i tak to bohatě stačilo. Pak nás ten závodní pan šofér zase hodil zpátky, nastoupili jsme do našeho původního auta a vyrazili zpátky do Palenque.

Po příjezdu do ubytování jsme si zase ještě vyrazili do města na večeři a projít si jinou část města a pak už hajdy spát. Když jsme přijeli a pustili jsme klimatizaci, nestačili jsme se divit. Z klimatizace začali lítat mravenci asi 1 cm velicí a mezi nimi i jejich larvy. I když neradi, v tom přece spát nebudeme, protože klimatizace byla umístěná v okně nad postelí, začali jsme je shazovat na zem a likvidovat je. Nejlíp se osvědčili papuče - žabky. Bum, bum, bum a jedna várka mravenců byla vyřízená. Ještě dobře další hodinu sem tam vyletěla kukla nebo živý mravenec. Všechno jsme polikvidovali a než jsme šli spát, bylo nadobro po leteckém dnu.

Pondělí 23.5.2011
Opět přejezd

Původně jsme dneska chtěli jet do Villahermosy do Olméckého muzea v přírodě, ale na poslední chvíli jsem se dočetl, že i tam mají v pondělí zavřeno. Tudíž změna plánu - jedeme do Palenque. Vyrazili jsme zase celkem brzo ráno, abysme všechno stihli. Tom hlásí nějakých 240 km a přes 3 hodiny jízdy s tím, že tam jsou placené úseky, na kterých se dá jezdit příjemných 120. Nevěřil jsem mu, že nám to zabere tolik času a měl jsem opět pravdu. Cesta nám nakonec trvala přes 5 hodin, protože čas asi měřil nějaký Mexičan, který tady i do těch prudkých zatáček jezdí osumdesátkou. My jsme jeli většinou 45 a na topesech, kterých muselo být cestou minimálně 500, jsme jezdili krokem.


Na druhou stranu jsme ale potkali několik banánovníků s velkými trsy bohužel ještě zelených banánů. Ty zralé mají určitě místní dobře zmapované a otrhají je dřív, než je turisti najdou. Pro místní je to totiž možnost si aspoň trochu přivydělat prodejem u cesty.

Po příjezdu jsme si zase našli ubytování, tentokrát kousek za městem a ne hned u hlavní cesty, aby bylo zaručené ticho. Ticho nakonec bylo krásné, ale zjistili jsme, že záchod nemá prkýnko. A nebylo ani ve vedlejším vchodu chatky. Nu což, zaplacené jsme už měli na 3 noci, tak už to nějak vydržíme. Hlavně, že je tam klimatizace, protože vedro bylo opravdu obrovské.

Vyrazili jsme do archeologické zóny a protože už bylo odpoledne a naposledy jsme snídali cestou suché pečivo, tak jsme si zašli na pozdní oběd. Co jsme si vybrali, to už neměli, asi to už všechno snědli hladoví turisti před náma. Nakonec nám servírka vyjmenovala 2 jídla a 2 pití, které jim zůstaly, takže výběr nebyl až tak obtížný.


Komplex pyramid je veliký, rozlehlý a každá pyramida má nahoře chrám. K chrámu samozřejmě vedou schody, ale vysoké a příkré a nebývá jich zrovna málo. Někdy 50, jindy 70 a někdy ještě víc.


Zdolával jsem postupně jednotlivé přístupné chrámy, když jsme uslyšeli někoho pískat na píšťalku. Byl to jeden z hlídačů a pískal půl páté, což znamená, že se všichni mají odebrat k východu, aby v 5 mohli památky zavřít. Na to, že to jsou světové památky, mají otevírací dobu docela krátkou. Na fotce nahoře je detail větve Mayského posvátného stromu Ceiba.


Občas místní památky asi slouží i k jinému účelu, než je obdivování jejich krásy, neuvěřitelné šikovnosti dávných stavitelů a historické hodnoty. Černá magie nebo nácvik na nějaké vystoupení?

Vydali jsme se do města, do centra, abysme našli nějakého místního tour-operátora, protože jsme chtěli navštívit Yaxchilán, kam to bylo skoro 200 kilometrů a tam bysme si pak museli ještě pronajmout loďku, protože po souši se tam dostat nedá. Měli jsme doporučené koupit si výlet, v ceně je i jídlo. Kanceláří jsme viděli několik, tak jsme si jednu vybrali a jednodenní výlet si koupili (v ceně byla doprava až z hotelu, snídaně, oběd, doprava po vodě, vstupné a to hned do dvou archeologických zón, druhá se jmenuje Bonampak). Protože peníze, hlavně díky placení mýtného, rychle ubývaly, našli jsme banku s bankomatem, který dokonce hlídali 2 plně ozbrojení policajti. Pak jsme si ještě zašli na večeři, dali jsme si pizzu a byla naprosto úžasná, a trochu se prošli po náměstí a okolních uličkách plných obchůdků a celkem brzy jsme se vrátili na ubytování, protože ráno budeme brzo vstávat na výlet.

Neděle 22.5.2011
Barevný den

Na dnešní den máme naplánovaný výlet na Lagos de Monte Bello a vodopád El Chiflón. Ráno jsme vyráželi brzo, protože cesta byla přes 2 hodiny. Projížděli jsme pár vesničkama opět přes vrcholky hor a údolí, nahoru, dolů, doprava a doleva. Vesničky to byly od pohledu chudé, většina domků jenom ze dřeva, každý volný plácek u cesty zabraný stánkem hlavně s ovocem a benzínem, prodávali lidi všech věkových kategorií včetně malých dětí. Viděli jsme i ženy prát prádlo ručně v kádích v řece.

Přijeli jsme do města Comitán, kde už byla poznat "civilizace", ale na druhou stranu tam byli všude vojáci a hlídky, protože hranice s ještě chudší Guatemalou jsou za kopcem. Cestou se nás snažily některé hlídky zastavit, ale po stažení okýnka a našem dotazu: "Do you speak English?" se jenom usmáli a mávli rukou, abysme jeli dál. Protože značení turistických atrakcí není zrovna jejich velkou předností, zeptali jsme se jednoho z posledních vojáků na obzoru na cestu a ochotně, i když španělsky, nám to vysvětlil. Vlastně jsme z toho měli takovou malou španělskou vesnici :-)

Po pár kilometrech jsme opravdu už potkali značky, které nás nasměrovaly na laguny. Hned u hlavní brány nás zastavil jeden muž a něco nám říkal. Netušili jsme, jestli chce po nás zaplatit vstupné, protože nikde nebyla žádná cedule a taky neřekl žádnou cenu, ale když jsme uslyšeli slovo "guía", tak nám došlo, že to je průvodce a rád by si přivydělal. Což o to, průvodce by se určitě šikl, ale rozhodně ne mluvící jen španělsky. Tak jsme mu poděkovali, odmítli jsme jeho služby a jeli dál. Po pár stovkách metrů jsme najednou mezi stromy uviděli nádhernou tyrkysovou barvu, pak zelenou a pak zas jinou modrou.


Bylo tam odpočívadlo, tak jsme tam zastavili. Jenže se k nám hned rozeběhli místní děcka, mimo jiné i tak šestileté, a všichni nám nabízeli, že nás provedou. Opět jsme je odmítli a šli se podívat blíž k vodě. Barvičky byly nádherné a vodička tak čisťounká, že byly krásně vidět i kořeny okolních stromů až v dost velké hloubce.


Postupně jsme si prošli 3 nádherné okolní jezera a jeli jsme dál. Celkem jsme jich viděli 5, každé bylo něčím jiné, jinak krásné. K některým byl placený příjezd, tak jsme si jedno z nich vybrali a dojeli až tam.



Místní po nás opět hned skočili, ale opět jsme je všechny odmítli. I když se jeden místní klučina koupal, voda se nám nezdála až tak úplně čistá na koupání, tak jsme se jenom prošli po břehu a pak se nechali zlákat místní paní kuchařkou k obědu. Dala nám "Quesadillas" (sýr s masem zapečený v banánovém listu) a pak ještě tortilky s chorizem a se sýrem a žampióny. Bylo to všechno moc výborné.


Pak jsme pokračovali ještě objížďkou dalších jezer a viděli jsme ještě jedno veliké, které je prý z půlky v Mexiku a druhá půlka je už v Guatemale. Cestou zpátky jsme se chtěli ještě stavit na vodopád El Chiflón, ale opět cesta nebyla dobře značená. Ale už po 3 zeptáních jsme tam úspěšně dorazili. Jde se zespodu nahoru, takže napřed jsme viděli nádherně tyrkysově zelenou vodu, která z vodopádu odtéká. Všude kolem řeky byly posezení pro rodinné grilování a protože byla neděle, tak bylo všude obsazené početnýma rodinama s velkýma kýblama plnýma naloženého masa. Kdybysme teď vlezli do vody, dál už bysme se nedostali. Proto jsem, i když durch propocen, zavelel k postupu k vrcholu.


Došli jsme až na nejvyšší vyhlídku, odkud se už ale nedalo fotit, protože jsme neměli vodotěsné pouzdra na foťáky. Na vyhlídce totiž krásně jemně pršela voda, která se rozstříkávala z padajícího vodopádu nebo prskala po dopadu na okolní kameny. Když jsme se dostatečně zchladili a nabažili výhledu, šli jsme zpátky dolů.


Tentokrát už plavání určitě nevynecháme. Voda byla až ledová, ale po chvíli v ní už byla příjemná a zůstali jsme v ní skoro půl hodiny ponoření.

Cestou domů nás ještě zastihla krátká, ale o to intenzivnější bouřka a byly aji kroupy.

Sobota 21.5.2011
Kaňon

Dneska máme v plánu koňon Sumidero, přírodní rezervaci. Na to, jak je to významná turistická atrakce, tak ve městě mají na ni všeho všudy asi tak 2 cedule. Vypadá to, že to je takový standardní počet. Museli jsme se proto zeptat místního policajta. Když nás nasměroval, potkali jsme tu první značku. Jestli tam někdy pojedete, dejte si pozor. Není totiž "C. del Sumidero" jako "C. al Sumidero". "C. al Sumidero" je název ulice, která vede k vyhlídce na kaňon ze shora. Samozřejmě, že jsme tam dojeli. Bohužel opravovali přístupovou cestu, tak jsme museli i bez dívání zase pryč. Opět jsme se zeptali na cestu a vyrazili tentokrát směrem na "C. del Sumidero".

Příjezd do přístavu výletních člunů už značený je, akorát je rozdíl v kvalitě příjezdové cesty a vybavení zázemí. Ten "správný" jsme trefili už na druhý pokus. Výlet trvá zhruba hodinu a půl a je to úžasné.


Jedete motorovým člunem pro asi 12 lidí a kolem sebe na břehu nebo i ve vodě vidíte krokodýly, různé druhy ptáků včetně supů, opice, Laďka viděla i želvu ve vodě. Nevíme, kam bysme doplavali, kdyby se loďka převrhla (pozn. Laďky).


Všude kolem taky spoustu krásných výhledů a přírodních útvarů na kolmých stěnách kolem řeky tyčící se nad vámi ještě celý kilometr.


Bylo úplně jasno, byli jsme tam přes poledne a i když jsme byli namazaní 20ítkou krémem, drobné následky na kůži to zanechalo. Měli jsme i durch propocené trička, protože na lodi musíte mít celou dobu záchrannou vestu.


Pak jsme jeli do vedlejšího městečka San Cristobal de las Casas (označení opět podle průvodce s informací o počtu obyvatel - kolem 320 tisíc). Našli jsme útulný hotýlek a šli jsme se podívat do centra na Zócalo. Všude místní indiáni (spíš teda ženy a děti) prodávali rukodělné výrobky od šál, přívěsků, náušnic, bund, čepic až po boty a hračky (Laďce z té veškeré krásy až přecházely oči kolem).




Věci moc krásné a dost levné. Spousta lidí vypadalo zuboženě a bídně a nebylo nám vůbec příjemné je všechny odmítat, že si od nich nic nekoupíme a že od nás nebudou mít peníze na vlastní život. Řekl bych, že tato oblast je asi nejchudší z těch, které jsme zatím projeli a viděli.