Shrnutí týdne

Tak nějak nestíháme dělat denní zápisy a proto dnes bude malé shrnutí.
Přesně před týdnem jsme se s Pavlíkem vydali na výlet do Prahy na Svět toltéků. Představení je to poučné a celkem i zábavné. Není to komedie v pravém slova smyslu, ale je to nadsázka, holt prostě nic se nemá brát moc vážně.


Bylo to naše třetí představení, na které jsme si do Klubu Lávka dojeli. První bylo Čtyři dohody, tuto knížku bych doporučila k přečtení všem, protože je to o tom, abychom byli sami se sebou spokojeni, což v dnešní době je asi málokdo... Čtyři dohody jsou tyto:

1.) Nehřešit slovem
2.) Nebrat si nic osobně
3.) Nevytvářet si domněnky
4.) Dělat vše, jak nejlépe dovedu, ale ne lépe

Když se nad tím člověk zamyslí, tak to má něco do sebe. Třeba Nehřešit slovem, pokud někomu řekneme, že vypadá hrozně, bude se tak i cítit, i kdyby mu předtím bylo sebelíp a ještě to tak nějak pošle dál. Člověk umí slovem ublížit a proto než říct něco takového, radši neříkat nic. Přece jen je příjemnější říct něco pozitivního, usmát se, najít si tu zpola plnou sklenici a ne naopak.

Nebrat si nic osobně... No, na tohle já jsem expertka. Všechno si beru osobně až moc, prostě jsem vztahovačná, ale bojuju s tím :-) Před lety jsem na to vymyslela pojmenování, když mám prostě pocit, že mě nikdo nemá rád, je to OPK neboli Osobní Pocit Křivdy. Když si to takhle pojmenuju a řeknu si, že mám ópéká, tak mi to přijde nějak lehčí a směšné a hned je líp.

Nevytvářet si domněnky, to je taky jedna z mých specialit. Prostě o všem moc přemýšlím a koumám, jak to vlastně je, jak to ten dotyčný myslel, proč se na mě někdo podíval tak a tak... No, ale to už taky docela zvládám.

Dělat vše, jak nejlépe dovedu... Ne více, ne méně. Podle svého svědomí, podle sebe samého, každý den děláme spoustu rozhodnutí a máme možnost volby. A kolik lidí je nejistých, nerozhodných, rozhodování je někdy asi nadlidský úkol.

Pamatuju si, jak na Čtyřech dohodách Jaroslav Dušek připodobňoval tyto dohody k tomu, co se děje v životě. Třeba rodičovské věty typu: "Jsi normální?" Nebo "Chovej se normálně!" Jak může dítě vědět, jak se má chovat NORMÁLNĚ? Co to je vlastně? Sama jsem alergická na to, když fotím dítě a rodiče mu říkají: "Tak se netvař, tvař se normálně..." "Normálně se směj, ne takhle..." Pak mám sto chutí říct, ať mu to teda předvedou, že čtyřleté, nebo pětileté dítě asi fakt netuší, jak to má udělat, když je podle rodičů pravděpodobně nenormální... Ach jo, kdybych popustila uzdu své ironii, tak nevím, to by dopadlo :-)

Prostě Dušek mě baví a díky Pavlíkovi jsem se dostala i ke Čtyřem dohodám a i když jsem k nim zezačátku přistupovala mírně skepticky, co že to bude za bláboly, tak nakonec jsem zjistila, že jsem si holt udělala domněnku a nakonec to je čtení opravdu poučné a pokud si z toho člověk vezme aspoň malou část, ke škodě to nebude.

V sobotu jsme se vrhli s Pavlíkem na malé změny u mě v práci, v ateliéru jsem měla pracovní místo lehce nepraktické, prostě někdo něco navrhnul, firma to pořídila a konec. No, zajeli jsme do Ikea a nakoupili pár věcí, cena příznivá a snad to bude ještě sloužit dlouho. Samozřejmě kovářova kobyla nevyfotila PŘED, takže snad někdy dodatečne aspoň foto PO. Ale změna byla jen k lepšímu a když mi Pavlík rozmotal všech asi 158 káblů ke všemu možnému a zprovoznil to, byla jsem nadšená.
Prostě malý jarní úklid a čistka je tu :-)

Dneska to teda na jaro opravdu nevypadalo, když jsme ráno vstali a vytáhli žaluzie, zírali jsme, co to venku zase napadlo. Doufám jen, že jaro brzy dorazí a konečně si užijeme trošku tepla, zatím musí stačit teplé oblečení, čaj, nebo případně sklenička něčeho dobrého na zahřátí :-)
To nás třeba čeká i zítra, jdeme popřát Vendulce k narozeninám, má je v sobotu, ale gratulanty si rozdělila na několik etap a hned v té první jsme my.
Takže už dopředu přejeme všechno nejlepší a těšíme se!

Přišlo jaro...

Tento víkend se vydařil, počasí bylo krásné, prostě jaro přišlo. Už v sobotu jsem obhlížela věnečky na dveře, ale nabídka slabá, až jsme se bála, že budu muset tvořit sama. Ne, že by mě to nebavilo, naopak, jen normálně doma nemám všelijaké ty drobnosti, co by se na věneček daly přilepit. No a tak většinou narazím na nějaký hezký a mám vyřešeno. Ale letní si určitě udělám sama. Jarní věnečky byly všude laděné až moc do velikonoc, na můj vkus a taky až zase tak ty velikonoce nemusím. Naštěstí jsem našla jeden hezký, samozřejmě do zelena :-) a je vystaráno.


No a v sobotu mě zase Pavlík dostal, úplně mi vypadl datum, no a pro kytku mě přímo přivezl, protože na cestě z práce to vzal nějak oklikou a když jsem se divila, kudyma že to jedeme, tak tajnil a jen se usmíval, ale hned mi to docvaklo, protože po cestě byla Arangia a to už jsem tušila, která bije. Takže další jarní pozdrav v podobě mých oblíbených tulipánů :-)


Takže hurá, už se nám to jaří, sluníčko je víc vidět a to je bezva :-)

A taky hlavně moc děkujeme všem, kteří si nás rádi čtou, pro Ty píšeme rádi, i když málo a těm, kteří si nás přečtou a než by pochválili pěknou fotku, tak radši okomentují škodolibě, nebo rýpavě, těm vzkazujeme, ať si koupí noviny a čtou si tam, nikdo je nenutí sem chodit. Holt nezavděčíme se všem a ani se o to nesnažíme. Píšeme si to hlavně pro sebe a pro ty, co chtějí vědět, jak se máme a co děláme.
Hlavně děkujeme Jitce za ocenění, jsme potěšeni a taky si k ní rádi zaskočíme na příjemné počtení. Občas mi připadá, že vždycky o něčem přemýšlím a za pár dní si na jejím blogu o něčem podobném počtu, takže je to pak příjemná náhoda :-) A taky blahopřejeme ke krásnému dárku od studentů, to je co říct, asi mají skvělou paní učitelku :-)

A ještě dodatečně gratulace k narozeninám, sice opožděně, ale přece a ze srdce, no a poletí do Napajedel, Alence Vaškové, takže všechno nejlepší, hodně lásky, zdraví, štěstí a hlavně sluníčka v Gradacu s Edou, Peťoškem a Lilinkou! A nezapomeňte, kafíčko pořád čeká!!! :-)

Vše o ženách...

... a nejen to jsme se dnes dozvěděli na stejnojmenném představení. Opět po nějaké době troška kultury, přijeli "umělci z Prahy" :-) a my se báječně bavili. Hlavně paní Šišková perlila co chvilka a její slovenština byla příjemným zpestřením celého představení. My dva, kteří jsme vyrůstali na slovenských programech a tudíž rozumíme většině slovenských slov, to asi máme jednodušší, než dnešní mládež, která už se slovenštinou nepřijde tolik do styku.
Představení bylo hezké, všechny tři herečky hrály několik postav a musím říct, že hra byla napsána skvěle a vystihla ženské chování a problémy hezky, vtipně i když někdy až bolestivě pravdivě. Ale třeba mejdan byl zahraný skvěle, úplně mi to připomnělo naše dřívější pařby, když jsme se s holkama picly a pak to byly stavy :-)



Musím říct, že na tyhle "kulturní" zážitky se vždycky těším, je to kolikrát legrace a jsem ráda, že k nám do Zlína jezdí tolik souborů. Holt cesta do Prahy je trošku na dýl a nás stejně ve čtvrtek jedna čeká, chystáme se na Svět Toltéků, takže hurá na výlet :-)

Pondělí 15.2.

Poslední den před návratem domů jsme si naplánovali výlet do starobylého městečka Eze a na zpáteční cestě zastávku v Monte Carlu, kde jsme loni nestihli zajít do Akvária.

Starý hrad v Eze byl úžasný, uzounké uličky, prošli jsme si to hezky, až jsme se dostali do Exotických zahrad, které byly úplně nahoře. Terén opět hodně do kopečka, takže já chudák trpící závratěma na eskalátoru v Praze jsem si radši občas sedla a kochala jsem se kaktusama zblízka a vyhnala jsem Pavlíka, ať na ty nejvyšší místa vyleze radši sám :-)


No a tady jde vidět, jak velcí lidé asi ve středověku byli... Holt metr a půl je tak optimální na průchod některých vchodů :-)


Výhled z našeho posledního ubytování, Villa les mimosas, byl úžasný, stejně jako pohostinnost našich "domácích", původem Poláků, kteří byli hrozně ochotní a starali se o nás jako o své děti :-)


A konečně se i Pavlík pokochal mořským světem, když viděl, jak nadšeně fotím, tak si snad bláhově myslel, že by mě zlomil na potápění, ale to hoch tvrdě narazil... V akvárku mi to bohatě stačí :-)



Na konec jeden malý Nemo :-)


A poučení z cesty?
Itálie:
Pohoda, ochota, sice lážo plážo, ale milý přístup, úžasná kuchyně.
Francie:
No, kulantně řečeno jsou Francouzi národ plynně hovořící povětšinou jen svým rodným jazykem a ochotou se taky někteří nepřetrhnou.
Monako:
Pokud máte hlad a je okolo 15. hodiny, máte smůlu, ve spoustě restaurací se nevaří, ani Vám to pořádně nevysvětlí, pokud nerozumíte tomu jejich "Bla blo blu" (kdo sledoval Přátelé, určitě zná díl, kde Joey mluví francouzsky) :-) Prostě systém přestávky nepochopitelný...

Ale my jsme si naštěstí cestu užili, těch příjemných a krásných zážitků bylo mnohem víc a zase se určitě do Itálie někdy brzy podíváme, co Ty na to, Pavlíku mio? :-)

Neděle 14.2.

Na dnešní den jsme měli naplánovanou cestu do francouzského Mentonu na Citrusový festival. Když jsme se původně chystali na karneval, myslela jsem, že v Benátkách budeme celou dobu, ale Pavlík mě překvapil, rozplánoval to tak, že jsme stihli karneval v Benátkách, i přejezd do Francie a Citrusový festival. Překvápko úžasné, byla jsem nadšená, kolik toho stihneme.
V Mentonu byla nachystaná promenáda jako na karnevalu v Rio de Janeiro, tanečnice byly podobně spoře oděné, ale při těch teplotách 3-4 stupně a větru jim asi moc teplo nebylo.




Promenáda trvala asi hodinu a půl a byl to fakt zážitek. Pak celá ta sláva pokračovala ještě v jakýchsi zahradách, kde byly samé pomeranče a citróny, až jsme si z toho museli koupit pomerančovou marmeládu a mandarinkový alkohol, dobrý, žádné sladké lepidlo a celkem i silný :-) No jo, chladné zimní večery to jistí...


A tady je něco pro Vojtu, netuším, jestli je to Tyranosaurus nebo Stegosaurus či jiná potvora, ale Vojta to jistě pozná a poučí nás, co, Vendul? :-)

Sobota 13.2.

Na sobotu byl naplánovaný přejezd do Italského města Genova, kousek od francouzskýc hranic. Takže do Benátek jsme vyrazili hned po ránu s tím, že kolem 14:00 se vrátíme k autu a vyrazíme.
Sobotní Benátky byly přecpané turisty, nebýt čtvrtku a pátku, tak moc fotek nemáme, teda pokud by nám nevadilo, že by na všech záběrech byli turisti. Nedalo se udělat pořádný snímek, tak jsme si jen pochodili, pokochali se a bylo příjemné si to užívat, beze strachu, že nám uteče nějaká fotka.



No a když jsme dorazili k "naší" Italce, tak jsme se kochali, jak krásně tam zrovna maluje jednu paní a Pavlík mě "přemluvil", ať si dám ještě jedno kolo, tak jsem se honem zařadila do fronty, protože tam opravdu byl pořadník. Po mně čekala nějaká holka, podivný typ, tipnuli jsme ji na Rusku, nevím, italsky neuměla, anglicky hodně špatně a když jsme jí tam vysvětlovali cenu, tak jsem musela zapojit i ruce a ukazovat jak malému dítěti. Aůůůůůů....
To nebylo nic proti další slečně, která byla teda třetí na řadě, Francouzka, ta anglicky ani ťuk, což je podle mně ostuda první kategorie, když mladý člověk umí jen jeden jazyk a to ten svůj. Prostě omezení Francouzi a basta. Takže, když jí malující Italka vysvětlovala několika jazyky, že je třetí a ona pořád nechápala, už jsem to nevydržela a protože francouzsky umím asi 3 věci, jednou z nich je napočítat do tří :-) tak jsem úplně polopatě a pomalu ukázala na sebe, řekla jsme ve francouzštině "jedna", na asi Rusku, řekla jsem "dvě" a pak na Francouzku a řekla jsem "tři". No ani to nepochopila... No, kdyby byla blondýna, bylo by to asi jasné... Stejně to vzdala a šla dál.. Díkybohu, protože to bylo silné kafe :-)

Nakonec jsem teda přišla na řadu a objednala jsem si motýla a když jsem se pak uviděla, no krása krásná, když to někdo umí :-)


Pak už jsme zjistili, že je plno hodin a vyrazili jsme. Pár hodin cesty nám celkem uteklo, TomTom nás navigoval bez chybičky, ale jen co jsme dorazili do Genovy, tak TomTom začal trošku pokulhávat a ztrácet se ve spleti pruhů a cest těsně vedle sebe a občas jsme se netrefili. Po malém bloudění jsme se dostali někam, kde asi mělo být naše další ubytování a nějak to ale nesedělo. Cesty takové, že by se tam dal natáčet pořad "Pozor, zákruta" až jsme se v těch serpentinách zamotali. Místo na parkování velice žádné a tak to Pavlík zaparkoval do druhé řady a vydal se hledat pěšky náš Bed and breakfast. Když asi po 20 minutách volal, už jsme tušila, že nenašel a že jde zpátky.
Vmáčkli jsme auto na pidikousek chodníku a šli jsme teda oba hledat. V kopcovitém terénu bych schody čekala, ale to co jsme vyběhli, teda nee. Uf. Když jsme se vyplazili u nějakého kostela a odchytili domorodce, který sice uměl anglicky, ale nevěděl, kde je to, co hledáme, už jsem to pomalu vzdávala... Naštěstí vyběhl další místní a ten zase neuměl anglicky, ale tak nějak nás dovedl ke starým plechovým dveřím, které jsme mimochodem minuli a prý je to ono.
To jsme se s Pavlíkem jen tak po sobě podívali, že jako budeme spát v kostele, nebo v klášteře, či co a pak nás hned napadlo, jak tam ty kufry z auta dostaneme? Stejnou cestou po schodech? To ani omylem... Naštěstí nám pán, co nás ubytoval, vysvětlil cestu okolo dokola až dozadu budovu, kde jsme byli a my jsme se teda vydali pro auto. Pak už jsme trefili, no a nemusím popisovat, jak se nám ulevilo.
Když jsme se ubytovali a chvilku odpočinuli, mimochodem v krásně sytě modrém pokoji, tak jsme vyběhli ven, aby jsme se pokochali výhledem, který byl nádherný. Město pod náma, teplý večer, prostě konečně to, co jsme po tom všem potřebovali.


No a takhle to vypadalo ráno, za denního světla. Takže ubytování krásné, místo romantické a staré. Kdy se nám tak může podařit spát na takovém místě?

Pátek 12.2.

Každé ráno, když jsme dorazili do Benátek, tak bylo všude celkem dost vody, určitě to bývá horší, ale když je třeba po kotníky, gumáky nemáte, tak je pohyb celkem omezený. Naštěstí voda celkem rychle ustupuje a po poledni už to bývá lepší. Samozřejmě, že podnikavci hned vymysleli a prodávali kus igelitu, který se natáhl přes boty, dole byly plastové pásky na utažení a hurá se brodit vodou. Nedejete 15 Euro za igelitový pytlík, ne? Nemluvě o tom, že jsme pak viděli spoustu lidí z toho vylévat vodu, takže asi taky nic moc.






Dneska už jsme se pořádně dívali, kdo jak maluje, protože výběr byl veliký. Hádám, že bysme napočítali tak dobře ke stovce holek, které postávaly všude a nabízely pomalování na všechny možné způsoby.
My jsme teda nechtěli absolovovat druhé kolo, zvlášť, když jsme se ještě pořád trochu třpytili, ale když jsme uviděli jednu Italku, jak má na sobě krásný ornament, tak jsme dali druhé kolo. No, povedlo se jí to na jedničku, krásně sladila barvy a my jsme byli nadšení. A kolik turistů si nás u toho fotilo :-) Sakra, že my jsme si tam nedali nějaký klobouk :-)


Gondoly, klasika a v tak krásném nasvícení, to je prostě romatika... Jen nemít za zády ty tisíce lidí :-)


No a večer nás už jen čekala večeře v pizzerii Arcobaleno, která bylo kousek od našeho ubytování a my se těšili na foccaciu ve tvaru srdce, kterou nám udělali ve středu jako pozornost podniku a na naše oblíbené mořské potvůrky.

Kdybych tady chtěla dát písničku dne, tak by se sem hodila snad jenom "V nohách mám už tisíc mil..." Náročné, ale úžasné a stojí to za to :-)